Zdroje, ze kterých čerpá současná civilizace svoji energii, nemají mnoho podob. Proto když je některý z nich ohrožen, narůstá nervozita. To platí především o ropě a plynu, jejichž obchodní síť je nesrovnatelná s uhlím či uranem, ale už vůbec ne s obnovitelnými zdroji. A tak na globálním trhu, který spotřebuje denně téměř 103 miliony barelů ropy, narůstá od začátku agrese USA a Izraele proti Íránu panika – i když těžba ropy v Íránu tvoří „jen“ čtyři až pět procent světové těžby. A pak je tu problém s Hormuzským průlivem, kudy do světové obchodní sítě proudí přibližně 20 % světové spotřeby ropy – nemluvě o plynu, hnojivech, potravinách a podobně.
Ropa často vystupuje jako nepřiznaný casus belli, důvod k válce. A naopak: „civilizovaná“ válka se neobejde bez ropy. Však také institucí, která ve světě spotřebuje nejvíce ropy, je Pentagon: přes 300 tisíc barelů denně, z toho přibližně 70 % v rámci svého působení v zahraničí. Pentagon je také největším institucionálním znečišťovatelem životního prostředí.
Vazalská ropa
Počátek propojení ropy a politiky bývá zpravidla datován do roku 1912, kdy Winston Churchill, tehdy ve funkci 1. lorda admirality, rozhodl ukončit stavbu válečných lodí na uhlí a dát přednost lodním motorům na těžký topný olej. V červnu 1914 pak britský parlament odhlasoval Churchillův návrh na převzetí většinového podílu vlády v Anglo-Perské ropné společnosti, později přejmenované na Anglo-Íránská ropná společnost (AIOC), poté British Petroleuma dnes BP. Důvod byl zřejmý: zajištění paliva pro lodě v blížící se válce s Německem. Od té doby je bezpečnost státu spojována s kontrolou ropných zdrojů, dopravou ropy – a s vlivem státu na podnikání v této oblasti.
Od dvacátých do šedesátých let minulého století světový trh kontrolovalo Sedm sester – pět amerických, jedna britsko-nizozemská a jedna britská firma. Výjimku tvořil jen Sovětský svaz, tam jejich moc nesahala. Tyto nadnárodní korporace vnímaly těžbu, transport a prodej ropy a ropných produktů v zahraničí jako vnitrofiremní obchod. A problémy se řešily obdobně, jako to dělá dnes Washington vůči Venezuele a Íránu. Modelovým příkladem může být svržení íránské vlády Mohammeda Mossadeka v roce 1953. Už v březnu 1951 íránský parlament, těsně předtím, než zvolil Mossadeka premiérem, odhlasoval znárodnění majetku jedné ze Sedmi sester – zmíněné AIOC. Na základě dohod Washingtonu a Londýna byla připravena operace Ajax, jejíž řízení v Teheránu převzala CIA. V srpnu 1953 se podařilo demokraticky zvoleného premiéra zatknout. Šáh se vrátil a podle nového uspořádání polovina zisků z ropy a plynu zůstala Íránu, druhou získalo mezinárodní konsorcium. V rámci této druhé poloviny AIOC získala podíl 40 %, pět firem z USA (Gulf Oil, Exxon, Mobil, Texaco a Chevron) dohromady stejné množství, po deseti procentech pak Royal Dutch/Shell a Compagnie Française de Pétrole (dnes TotalEnergies).Tato situace trvala až do islámské revoluce roku 1979.
Národní revoluce
Mohammed Mossadek, jeho národní program i osud, nebyl nahodilým jevem. Už koncem čtyřicátých let venezuelský ministr pro rozvoj Pérez Alfonzo zformuloval princip 50:50 – zásadu, podle níž by měl být zisk z těžby ropy dělen mezi nadnárodní korporace a stát, v němž k těžbě docházelo. A právě tento politik v dubnu 1959 na schůzce se saúdskoarabským ministrem pro ropné a důlní záležitosti položil základy Organizace zemí vyvážejících ropu, OPEC.
Měnící se politická situace nalezla svůj odraz i v mezinárodním právu. V prosinci 1962 přijalo Valné shromáždění OSN rezoluci 1803 Trvalá suverenita nad přírodními zdroji, která vyňala dohody mezi investory a hostitelskými vládami z výlučné pravomoci mezinárodního práva a podřídila je především vnitřnímu právu států. Následovaly mezinárodní dokumenty z oblasti lidských práv: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech aMezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (shodně přijaté v roce 1966 a platné od roku 1976), které obsahují dvě totožná vymezení hned na svém počátku: v čl. 1 odst. 2 uvádějí, že „všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím“.
Ropné embargo
Další dějinotvornou událostí, v níž zásadní roli hrála ropa, bylo embargo arabských států sdružených v OPEC na vývoz ropy do západních zemí. Vše začalo v říjnu 1973 útokem egyptské a syrské armády na Izrael. V této válce, které se začalo říkat Jomkipurská, se Spojené státy slovy i činy postavily na stranu Izraele. Arabští producenti ropy se rozhodli omezit těžbu napřed o pět, později o 25 % – a zcela zastavit vývoz ropy do USA, později i do Nizozemí. Ještě před zahájením embarga Irák zestátnil ropná zařízení Exxonu a Mobilu v Basře. Cena ropy na světových trzích vzrostla téměř o 300 %. V USA, které byly závislé na dovozu ropy, klesl hrubý domácí produkt a vzrostla nezaměstnanost. Následující graf převzatý z analýzy zpracované Úřadem pro energetické informace USA (EIA) přibližuje vývoj ceny ropy WTI během této krize i krizí následujících až do roku 2024. Pokud jde o vliv současné izraelsko-americké agrese proti Íránu, v neděli byla cena barelu této ropy 99,6 dolarů, přičemž den před začátkem této války byla 67,0 dolarů.
Od ropného šoku v roce 1973 se v USA stala otázka energetické bezpečnosti organickou součástí představ o národní bezpečnosti. Přesto v roce 1972 tvořil podíl importu ropy z oblasti Perského zálivu pět procent celkové spotřeby v USA, ale v roce 1976 to bylo 13 %. Zároveň však pod tlakem tohoto embarga Západ výrazně zvýšil důraz na nové, energeticky méně náročné technologie; v roce 1974 pak vznikla Mezinárodní agentura pro energii (IEA). Situaci v roce 1979 zkomplikovala již zmíněná islámská revoluce v Íránu a vstup Sovětské armády do Afghánistánu. Následující rok americký prezident Jimmy Carter prohlásil Střední východ za zónu životních zájmů Spojených států. K jejich zabezpečení Pentagon následně vytvořil jednotku rychlého nasazení, která v roce 1983 získala speciální vojenské velitelství, CENTCOM. Jeho oblast působení dnes zahrnuje 21 států – od africké Keni přes Írán a Pákistán po Kazachstán ve Střední Asii; od roku 2021 spadá do jeho odpovědnosti také Izrael. Toto velitelství, sídlící na Floridě, řídilo americké operace během válek v Perském zálivu (1990–1991), Afghánistánu (2001–2021) a Iráku (od roku 2003), ale také loni a letos proti Íránu. Podobná velitelství dnes zajišťují „dohled“ USA nad dopravními trasami, kudy směřují dodávky ropy do všech koutů světa. Následující mapa, vycházející z analýzy EIA, ukazuje podíl na globální dopravě ropy, ropných produktů a zkapalněného plynu přes nejdůležitější geostrategické body v polovině loňského roku. Podle tohoto zdroje bylo v té době přibližně 76 % vytěžené ropy a 13 % plynu k zákazníkům dopravováno po moři.
Noví hráči
Velkou změnu v politizaci a militarizaci problematiky energií přinesl rozpad Sovětského svazu. Ostatně mezi příčiny této imploze patří i selhání ekonomických plánů v době perestrojky, které bylo spojeno se snížením ceny ropy na polovinu mezi roky 1985 až 1986. Podle některých autorů byl tento pokles uměle vyvolán Saúdskou Arábií na základě dohody s USA. Po rozpadu SSSR z jednoho sovětského ropného a plynového centra se stala dvě – ruské a kaspické, zahrnující především Ázerbájdžán, Kazachstán, Turkmenistán a Uzbekistán. Každé z těchto dvou center má jiné geopolitické charakteristiky, přičemž tyto charakteristiky postupem času získaly podobu odlišných podmínek pro podnikání jak západních, tak i ruských a čínských firem. Chování Běloruska a Ukrajiny v několika případech ukázalo, že politizovat dopravu ropy a plynu mohou nejen dodavatelé a odběratelé, ale i tranzitní země.
Tyto skutečnosti hrají významnou roli od roku 2015, kdy po zapojení Ruska do občanské války v Sýrii uvalily Spojené státy první embargo na ruskou ropu a plyn. Po útoku ruské armády na Ukrajinu v roce 2022 začaly obdobné embargo praktikovat západoevropské země, státy G 7 a Austrálie. To ale nebyl a není jen prostředek nátlaku či trest: Spojené státy už od dob Johna Kennedyho dávaly hlasitě najevo nesouhlas s „komerčním oportunismem“ některých svých evropských spojenců, kteří začali budovat produktovody ze Sovětského svazu. Dnes přibylo srozumitelnější bezostyšné vymáhání odběru amerického plynu.
Proměna USA
V pozadí změn v zahraniční politice USA je mimo jiné i dramatická proměna jejich pozice na globálním trhu s ropou a plynem. Spojené státy byly ještě nedávno čistým importérem těchto komodit, jejich domácí těžba nedosahovala úrovně potřeby. Tato závislost činila USA zranitelné. Jak ale připomíná Gavin Maguire ve svém rozboru pro agenturu Reuters, ze kterého je převzat i následující graf, díky těžbě z břidlicových ložisek vzrostla od roku 2010 produkce ropy ve Spojených státech o 150 % a plynu o 80 %. Zároveň se daří snižovat energetickou náročnost přírůstku HDP. Jestliže lze energetickou bezpečnost definovat jako jistotu dodávek, které jsou za přijatelné ceny a šetrné vůči životnímu prostředí, pak Spojené státy mají jistotu dodávek nezávisle na mezinárodní situaci.
Není těžké vytvořit seznam států, o které Donald Trump, ale i předcházející prezidenti USA, projevil zájem, a porovnat jej s jejich ropným potenciálem: největší odhadované zásoby ropy na světě má Venezuela, Írán je na třetím místě, Irák na pátém; následuje Kanada, která má dvakrát větší zásoby než USA. A tak by se dalo pokračovat do Libye, Nigerie… Agrese vůči Venezuele a Íránu není založena na pocitu ohrožení energetické bezpečnosti USA, na nějakých mesiášských vizích „lidských práv“ či solidaritě s Izraelem, ale ani na obavách z íránského jaderného či raketového programu. Prvotní jsou kořistnické cíle: snaha mít kontrolu nad globálním obchodem s ropou a plynem, přání upevnit pozice petrodolaru a přivlastnit si co největší část zisků z podnikání v této oblasti. Zároveň díky Trumpově cynické politice, jeho umělým výkyvům cen ropy a plynu, se mimořádně daří včas informovaným spekulantům na burze.
Problémy, s nimiž se potýká Evropská unie, jsou zcela odlišné od cílů USA. Oddělená od Ruska je osamocená Evropa nejen čistým dovozcem jak ropy, tak plynu, ale kvůli válce proti Íránu se stává ještě více závislá na USA. Je tu však jeden nemalý problém: spotřebitelské ceny ropných produktů a plynu nejsou v USA odvozovány od domácích nákladů – jsou vázány na světové ceny. Z tohoto důvodu ceny benzinu v USA vzrostly během uplynulého měsíce přibližně o třetinu. Proto zhoršování situace na globálním trhu z důvodu trvání války na Blízkém východě může výrazně ovlivnit výsledky listopadových voleb do Kongresu USA.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
