Svátek práce, svátek lásky, ale také je 1. květen výročím našeho vstupu do EU. Výročím naivity, se kterou jsme vlezli do pasti a utrpěli nevratné škody.
U prvního máje máme na výběr, zda si užívat času lásky, zda slavit práci, která, není-li povinná, je najednou nesamozřejmá, anebo si můžeme vyčítat naivitu, připomínaje si výročí vstupu do Evropské unie. Pokud jde o Máchův máj, není co řešit, snad kromě počasí, které někdy nepřeje romantice. U práce sice stále platí, že je málo platná, je-li kvapná, ale už neplatí, že bez práce nejsou koláče. Pryč je doba, kdy šlo zbohatnout prací. Úspěchem je prací se uživit.
Jednadvacáté výročí našeho vstupu do Evropské unie by nestálo za zmínku, kdyby se neukázalo, že jsme si naběhli na vidle a vlezli do pasti, ze které se teď dostat chce víc než jen úsměv.
EU, do které jsme vstupovali, nemá mnoho společného s tím, co se z EU za dvě desetiletí stalo. Především se vytratila hlavní příčina, kvůli které Evropská unie ještě jako Evropské společenství uhlí a oceli a později jako EHS vznikla. Z mírového projektu se stal projekt militaristický. Ze spolku, ve kterém vzájemně výhodně spolupracovaly suverénní státy, se stala organizace, která nad jednotlivými členy vykonává dozor. Prostřednictvím EU dnes evropský kontinent ovládají lobbisté prosazující to, co je výhodné pro privátní globální byznys, nikoli pro občany.
Než nám tady došlo, že EU se nerozšiřuje o rovnoprávné členy, ale o periférie čili členy druhé kategorie, dramaticky se snížila soběstačnost republiky ve všech oblastech národního hospodářství. Na členství v EU u nás doplatily průmysl, zemědělství, energetika a unijní regulace prostoupily jako rakovina do všech oblastí občanova života. Otázka našeho členství v EU dnes nestojí, zda je pro nás výhodné, anebo nevýhodné. Jde o to, zda si můžeme dovolit z EU vystoupit, respektive zda si můžeme dovolit v EU setrvávat.
Škoda, kterou jsme vstupem do EU utrpěli, je bohužel nevratná. Republika přišla o několik generací, jež jsou kvůli své globální orientaci lokálně k ničemu. Asi nelze hovořit o úniku mozků, protože členství v EU je provázeno úpadkem vzdělanosti, takže nemá co příliš uniknout. Problémem je naopak množství lidí v produktivním věku, kteří tady budou překážet, protože se na nic kloudného nehodí a do ničeho potřebného se jim nechce.
K pádu do bodu, kdy lidé, co se na nic nehodí, pobývají v zemi, která jim nepatří, nedochází ze dne na den. Je to důsledek procesu, kdy se stále slevuje z nároků, aniž se snižuje očekávání a nároky, a tato disproporce se vyrovnává na dluh. Nakonec zůstane vyjedený krám, oči pro pláč, a kde nic není ani čert nebere, což jsou všechno přísloví, která našim dnešním Evropanům nic neříkají.
Lidí schopných nahlédnout, „která bije“ rychle ubývá a generace, které se plácají v unijním provozu bez vize kudy kam, čeká procitnutí do reality, na kterou nejsou připraveni. Odpovědnost za budoucnost přebírají lidé, kteří nemají plán B, a co je horší, nemají ani plán A. Mluví, aniž by co řekli, jsou zaměstnaní, aniž by něco vytvářeli, vyhlížejí něco, co nepřijde. I o tomto je první máj, den, kdy si připomínáme, jak se nad námi v EU zavřela voda, aniž bychom si toho tenkrát všimli. Pitomé na tom je, že my se už nevynoříme. Ještě že je ten první máj i lásky čas!
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 1. mája 2025)
Foto: Archív I. H.
Jedna odpoveď
Moc pěkně a pravdivě napsáno, pane Hoffmane. Někdy bývá dobré a poučné se zamyslet nad tzv. „kdyby“. Co by bylo jinak, „kdybychom“ do EU před 21 lety nevstoupili. V roce 2004 už všechna zdejší podstatná hospodářská aktiva patřila západním korporacím. O nějaké soběstačnosti a jaké-takés suverenitě se dávno nedalo mluvit. Stát už tehdy skoro všechno zprivatizoval a nepatřilo-li zde něco většího korporátu, ale zdejšímu majiteli, pak mu stát dle místního zákonodárství a schopnosti zákon vymáhat stejně nemohl do ničeho mluvit. Korupce, jánabráchismus a mafiáství tu kvetlo, jako teď. Snad se tehdy ještě tolik nestřílelo, i když sudy na dně Orlíku mluví za vše. Státní dluhy rostly taktéž, právo tu bylo pouze pro ty, kteří si to neuměli zařídit jinak, podvádělo se a lhalo, ani se poledne nedrželo. Samozřejmě, že obchodování se západem by asi bez EU šlo o něco hůře, ale s tím by si příslušní šíbrové hravě poradili. Dalo by se ve výčtu oněch negativ společenských poměrů z doby před vstupem do EU pokračovat, ale pořád by to vedlo k jedinému: Nic nemluví pro to, že při postavení uvnitř Evropy, jaké jsme po listopadu 1989 dobrovolně zaujali-postavení kolonie-by to dnes bez EU bylo lepší. Možná, že by to lepší být mohlo, ale to by se nesměl sovětský blok rozpadnout a jeho rozhodující politické síly by musely učinit obrovské pokání za sebe i své předchůdce, museli by získat důvěru lidí a začít budovat společnost postavenou nikoliv na mamonu, ale na rovnosti a lásce mezi lidmi. Zkrátka, železná opona by musela zůstat a za ní by se muselo utvářet dílo obecného dobra. O tom ovšem tehdy nikdo nepřemýšlel ba ani nesnil.