Nové dělení světa

Nikdy od skončení studené války nebylo v globálním informačním prostoru tolik úvah o novém dělení světa, o nově vymezovaných sférách vlivu, o nově definovaných zónách kolem vybraných mocností – o porcování dosavadní globalizace na paralelní světy. V pozadí těchto úvah je zpravidla nejistota, kterou přináší aktuální politické dění. To zpochybňuje optimistickou vizi poklidné transformace hegemonistického uspořádání světového politického systému v čele se Spojenými státy na svět harmonické multipolarity, na svět, v němž budou mocnosti spolupracovat při rostoucí vzájemné důvěře.

Zatím se zdá, že místo bývalé hegemonie a žádoucí harmonie narůstá chaos. Zároveň se ale minulý týden uskutečnila letos druhá schůzka amerického a čínského prezidenta; potřetí by se měli Si Ťin-pching a Donald Trump setkat v listopadu v čínském Šen-čenu na summitu Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC), na který přijede i ruský prezident Vladimír Putin. A v prosinci by se měl na Floridě konat summit G20… Že by se rodila nová Velká trojka? Neschyluje se k novému dělení světa?

Černobílé vidění

Během studené války, kdy byl svět rozdělen na dva protikladné tábory, bylo psaní analýz globálního poměru sil a tendencí vývoje poměrně snadné. Politika se tehdy jevila jako hra s nulovým součtem, kdy zisk jedné strany se rovnal ztrátě strany druhé. Protikladné bloky oddělovaly nejen odlišné, ale přímo nepřátelské ideologie. Téměř vše bylo předvídatelné. Tehdy oboustranné pochopení ničivé síly jaderných zbraní přivedlo obě strany k jednacímu stolu. A nakonec se dostavilo vítězství Západu – zdá se, že stačilo vydržet.

Po skončení studené války nastalo přibližně čtvrt století hegemonie Spojených států. Zdálo se, že k udržení daného stavu stačí vést preemptivní války, tedy války proti Zlu, které se ještě nestačilo rozvinout; plus asymetrické války proti nestátním aktérům, například teroristům. Tak tehdejší svět viděla Národní bezpečnostní strategie USA z roku 2002. Jenže přibližně v polovině druhého desetiletí 21. století nastal zlom: Čína předběhla Spojené státy ve velikosti hrubého domácího produktu měřeného podle parity kupní síly a Rusko obnovilo jaderný potenciál na úroveň možnosti druhého úderu. Ukázalo se, že žádný stát nemůže plnit roli globálního hegemona. Západ zareagoval dvojím způsobem.

Změny strategie

První reakce zahrnovala obnovení představy možnosti mezistátního mocenského konfliktu, a to především s „revizionistickými státy“ usilujícími o změnu uspořádání světa, tedy s Ruskem a Čínou. Narůstající chaos byl podle nich produktem snahy nepřítele ovládnout svět. Zároveň proběhla ideologizace představ o tomto mezistátním konfliktu. Byla oprášena vize černobílého vidění světa rozděleného na hodné demokratické státy a zlé totalitní státy. Jak například v roce 2020 pravil ministr zahraničí USA, ideologie čínských komunistů „informuje o jejich desetiletí trvajícím úsilí o globální hegemonii“. Co na tom, že Spojené státy válčí, jak ukazuje platforma WarCosts.org, snad každý den, zatímco Čína naposledy v roce 1979.

Druhou reakcí na probíhající změny byl nárůst používání síly v mezistátních vztazích. K tomu došlo už před zmíněnými globálními změnami v polovině druhé dekády 21. století: útok Severoatlantické aliance na Jugoslávii proběhl v roce 1999. Tehdy také byla přijata nová strategie NATO, podle které by měly vojenské schopnosti Aliance „přispívat k předcházení konfliktům a ke krizovému řízení prostřednictvím operací mimo článek 5“ – tedy nejen obrana členských států, ale i války „kolem euroatlantické oblasti“, na „periferii Aliance“. Z oficiálních dokumentů USA a následně i států NATO/EU se začal vytrácet důraz na dodržování mezinárodního práva, tedy norem dohodnutých, podepsaných a ratifikovaných smluvními stranami; ten byl nahrazen požadavkem „dodržovat pravidla“ daná neznámo kým – myšleno ovšem Spojenými státy či Západem. Tento přístup se stal srozumitelnější po návratu Donalda Trumpa do Bílého domu, kdy ale agresivita Spojených států nemá vždy ideologické zdůvodnění. Únos prezidenta Venezuely, vydírání Panamy a Dánska, útok na Írán… To vše postupně ukázalo body na mapě světa, pomocí kterých je možné zakreslit oblasti, kde chtějí USA dominovat: ropa, vzácné zeminy, suroviny obecně a dopravní trasy. Narůstá chaos – a chaos je hybrid, produkt křížení sporů, konfliktů a válek.

Hybridní válka

Lepší pochopení toho, čemu se říká „hybridní válka“, může napomoci porozumění narůstajícímu chaosu. Tento pojem patří dnes mezi nejrozšířenější jazykové novotvary v politickém prostředí – a také mezi nejvíce neurčité. Když americký vojenský teoretik Frank Hoffman v roce 2007 psal studii Konflikt v 21. století: Vzestup hybridních válek (asi první studii na toto téma), charakterizoval hybridní válku jako blížící se formu konfliktu, který představí unikátní „kombinaci či hybrid hrozeb, které jsou speciálně zaměřeny na zranitelná místa USA“. Dnes se pod hlavičkou „hybridní války“ skrývá stále rostoucí seznam forem hrozeb od konvenčních válek přes nepravidelné konflikty či teroristické útoky, ale i kriminální aktivity, propaganda či manipulace voleb, kyberútoky, diplomatické dezinformace a podobně.

Problémem koncepce hybridní války je, že za její součást lze pokládat téměř cokoliv, protože téměř cokoliv lze sekuritizovat – označit za významné pro bezpečnost státu. Tak je možno sekuritizovat obchod s ropou či s telefony, stavbu elektrárny, účast na konferenci nebo spolupráci ve vesmíru. Válka to bylo – a popravdě řečeno stále je – hromadné zabíjení, trhání lidských těl, oheň, znásilňovaní… Podle klasických definic byla válka ozbrojený konflikt, ve kterém zahynulo nejméně tisíc lidí za kalendářní rok. Tak definuje válku i Institut pro výzkum míru v Oslu (PRIO), z jehož zprávy byl převzat následující graf (ozbrojený konflikt počítá nejméně 25 mrtvých za rok). Graf ukazuje, že počet klasicky pojatých válek, konfliktů a mrtvých v nich rozhodně neklesá. Amorfní představa „hybridní války“ navíc za válečný akt pokládá i konflikty nižšího řádu, například ekonomickou konkurenci.

Svět iluzí

Stane-li se vize hybridní války východiskem pro vnímání politických, ekonomických a kulturních událostí, vytrácí se schopnost věcné analýzy. Problémem je, že vše je teoreticky možné, fantazii se meze nekladou – teoreticky mohou Brno přepadnout Marťani. Jenže je to nepravděpodobné, neexistují žádné materiální informace o jejich existenci, natož o jejich zlých úmyslech. Je to směšné, ale smích končí, když zazní teoretická věta „Rusové napadnou Polsko“. Teoreticky je to možné, protože teorie může vytvářet modely nezávisle na realitě. Avšak ve světě vykresleném pomocí hrůzostrašných obrázků hybridní války je nutné se na tuto teoretickou možnost připravit. A pak nastupuje reakce Ruska na přípravy Polska a svět se pohybuje ve spirále eskalace napětí. Teoretická imaginace se v atmosféře vzájemné nedůvěry mění na highly probably, zdánlivou pravděpodobnost – „televize přece informovala, že už tehdy, tam, o tomhle…“ Psychóza mění řetěz teoretických možností na zdánlivý důkaz a jeho zpochybnění představuje jako cizí propagandu, součást hybridní války vedené nepřítelem. Kolikrát je nutné zopakovat nesmysl, aby se jevil jako pravda?

V křivém zrcadle hybridní války mír není možný. I ekonomický růst se může jevit jako zlý úmysl. Výroba aut na vývoz se v jazyce propagandy stává nadvýrobu, levnější výroba na dumping… Při takovémto pohledu na svět ale lidstvo čeká temná budoucnost: rozvojové země se dříve či později „rozvinou“. To znamená, že privilegované postavení Západu se změní na partnerství – nebo na otevřené nepřátelství. Jisté je, že svět je dnes složitější než v dobách studené války a jeho černobílé vnímání pomocí představ o všudypřítomné hybridní válce situaci ještě víc komplikuje.

Ekonomický růst Číny ale není projevem zlého úmyslu komunistické strany. Je to zákonitý projev tamního lidského a přírodního potenciálu spojeného s dobrou organizací práce. Jeho smyslem není hybridní válka, ale péče o zkvalitňování způsobu života obyvatel. A čínský růst nelze zastavit. Je vhodné podívat se občas na informace, které přináší Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) o patentových přihláškách, protože v patentech se skrývá ekonomická a sociální budoucnost. Z těch za minulý rok je zřejmé, že čínských patentů bylo víc než evropských. Mimochodem: tentýž zdroj uvádí, že i v oblasti umělé inteligence je počet přihlášených patentů v Číně mnohem větší než v jiných státech – a umělá inteligence je urychlovač inovací.

Přechodné období

Návštěva Si Ťin-pchinga v USA minulý týden mimo jiné ukázala, že svět překonal otřes, který způsobil Trumpův styl zahraniční politiky. Nadužívání vojenské síly a brutálního nátlaku nejen vůči protivníkům, ale i tam, kde to může přinést zisk na úkor spojenců, bylo skutečně šokující. Venezuela zůstala sama, Dánsko se „přizpůsobilo“, Írán bojuje, Čína vyjednává. Hlasatelé vizí hybridní války sice dokázali značnou část světa přesvědčit, že žije ve válce, ale řada zásadních globálních změn se pomalu vrací do „starých kolejí“. Nedávné summity Šanghajské organizace spolupráce a BRICS ukázaly návrat sebevědomí do hlavních měst zemí Jihu, jejich odhodlání pokračovat ve vzájemně výhodné spolupráci.

Žádné dělení světa mezi Washington, Peking a Moskvu se, alespoň zatím, nekoná. Nastalo přechodné období s impulzy signalizujícími zásadní změnu globálního uspořádání, které může trvat několik desítiletí. Ještě pořád je naděje, že se globalizace nezmění na život v několika paralelních světech či že chaos nepřeroste v jaderný konflikt. Ekonomický růst Číny a ruské strategické zbraně přispívají zásadním způsobem k formování nové rovnováhy ve světě. Ale je to živelná změna rovnováhy. Ke vzniku harmonické multipolarity stále chybí jeden zásadní faktor: vzájemná důvěra, porozumění pro oprávněné zájmy druhých.

(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)