Detail výškovej budovy Českej televízie v Prahe. Foto: Wikipedia
Sledovat v roce 2026 české sociální sítě, kde sílí boj o veřejnoprávní media, znamená neustále narážet na statusy zasloužilých „televizních revolucionářů“ z přelomu milénia. A je to zážitek srovnatelný s návštěvou muzea digitálních voskových figurín. Nebo možná tchajwanských humanoidních robotů s program zaseklým ve smyčce. Včetně části skýtající politická témata pro loňskou ztrátou moci pořád notně dezorientovanou pětiopozici.
Člověk by čekal, že v éře internetu, všudypřítomných podcastů, sociálních sítí a vůbec všech propletenců informační dálnice, vedle nichž tradiční média rychle blednou a ztrácejí na síle, bude veteránská nostalgie aspoň trochu vkusná. Ale ne, není. Ani nostalgie už prostě není tím, čím bývala. Tihle strážci věčného kavárenského plamene, díky nimž se veřejnoprávní televize stala roku 2001 „jejich” telkou, nás vyvádějí z omylu dokonale. Příslušná digitální stopa je v tomhle punktu často jen sebestředná vzpomínka na spojenectví s Havlem nebo Schwarzenbergem a společné přespávání s chartistou Rumlem ve velíně. Ohlédnutí za časy, kdy spacáky v budově České televize pomáhaly vykolíkovat území pravdy. Byly považovány za vrchol demokratického boje. Proti takzvané Opo-smlouvě. Proti „Bobovizi“. Proti premiéru Miloši Zemanovi, který v parlamentu přepjatě nadával předákovi vzbouřenců Adamu Komersovi do „maoistických hysteriků“.
Pohrobci těchto přelomových dob, jež bohužel železobetonově vyfutrovaly ideologické směřování některých stanic ČT a ČRo, dnes vytahují ze šuplíků narcistní tričkové relikvie s nápisem „Stávka“. Snad jim prý stále padnou. Inu, je to svým způsobem kostýmně-dramatická výzva. Vzpomínají zkrátka na tu pohádku mládí, formativní zážitek, po němž získali tak silné společenské postavení, až si na ně politici celé čtvrtstoletí dvakrát netroufali. Ať už si na svém písečku dělali, co jen dělali.
Teď jejich odborové organizace vyhlašují stávkovou pohotovost. Kdežto iniciativa „Média nedáme“ zase sahá po jiném osvědčeném triku: zapojit do vlastních spádů studenty. Je v tom něco až bezmála komického, a zároveň smutného. Jde o vypnutou obrazovku, co stále zrní větou „byli jsme tenkrát při tom“.
Buďme však spravedliví. Určitě to neplatí pro všechny zainteresované. I chystané úpravy zákona o veřejnoprávních sdělovacích prostředcích nejsou zdaleka prosty záludností, které mohou přinést hodně škod. Přesto je bohužel nabíledni, jak moc zde dominují tužby docela jiné. Zejména nutkání udržet – a to pod maskou nového zápasu za údajnou veřejnoprávní nezávislost – stávající vlivové pozice. A nezapomínejme ani na pocity morální nadřazenosti.
To je ono: znovu obhájit příslušnost k té „správné“, elitářské a ničím nerušené partě. S dnešní stranickou opozicí provázané skupině, která nepřestajně vychovává „prosťáčky” před přijímači. Naplňuje svého času směšným, a zároveň nebezpečným Petrem Fialou artikulované „právo na korigované informace”; vytváří příhodnou reklamu spřízněným kruhům: včetně Minářových „Milionářů“.
Tohle vše potom nezřídka způsobem, jehož rétorika a poselství se dají obvykle s přehledem už léta letoucí odhadnout předem. Zdá se, že největším nepřítelem zastydlých „televizních revolucionářů“ nakonec není nová legislativa, ale neúprosný fakt, že havlistický antlantismus a technologie jejich časů jsou provždycky ty tam.
Obdobný text publikoval český Deník TO
