Ludvík Vaculík přisochán umělou inteligencí k monumentu Václavského náměstí. Vytvořeno za pomoci AI Hailuo, krajskelisty.cz
K dnešnímu 100. výročí narození koryfeje poctivé české žurnalisticky, literatury, politiky, Ludvíka Vaculíka (1926 – 2015).
Čeští novináři talentovaní, lapidární, neúplatní, vždy mířící do nitra problému, i kdyby na ně u nás vždy přítomné vyděračské režimy jakkoli tlačily: Havlíček, Neruda, Masaryk, Šalda, Čapek, Peroutka, Vaculík, Petránek, Hoffman. A aby jich bylo jako na prstech obou rukou, snad ještě Schauer, ten, který jakmile bylo dokonáno dílo národního obrození, už v roce 1895, veřejně vznesl otázku, zda nám ten krvavý boj o znovuzavedení skoro už vyhynulého národního jazyka do všech stupňů vzdělání, správy a kultury stál za to, chceme-li s tím za cenu obrovského zápasu zachráněným jazykem v puse být zároveň provincionálními českými závistivci, práskači a devótními patolízaly. Tu otázku (nijak moc neměnícímu se) českému národu ale kladli všichni jmenovaní – snad proto přes své multitalenty, píli a schopnosti strávili všichni aspoň část (většinou většinu) svého produktivního života na dlažbě, vyhozeni tam nikoli našimi rakouskými, německými, sovětskými či bruselskými satrapy – ale svými bedlivými českými krajany!
Ano, všimli jste si dobře – dva ze jmenovaných es hvězdné desítky byli komunisti, i když své komunistické přesvědčení celý život potěžkávali, revidovali, reformovali (tak to čestní lidé mívají) a nakonec od něj ustoupili. To čestní komunisti dělávali. Včetně Ludvíka Vaculíka, jemuž by dnes bylo 100 a kvůli němuž píšu tyto řádky.
Muže s dobrým valašským kořínkem, protože jak víme z jeho nejslavnějšího autobiografického románu Sekera, už jehož otec se v době nezaměstnanosti 30. let nebál odejít za prací až do Íránu (který mimochodem v době, kdy tam západní velmoci ještě nezačaly pro své záměry svrhávat jeden režim za druhým, byl nejcivilizovanějším a zcela bezpečným islámským státem, jemuž se právem říkalo Francie východu) a Vaculík-syn se posléze stal „Baťovým mladým mužem“.
Ačkoli to o ničem nesvědčí, protože kromě baťovců, kteří se posléze stali skutečnou elitou národa (atentátníci na Heydricha Valčík a Švarc, cestovatelé Hanzelka a Zikmund, režiséři Karel a Bořivoj Zemanovi, Hermína Týrlová a Elmar Klos, herec Karel Höger), zlínský fenomén neochvějné loajality k firmě vyráběl i takové baťovce, jako byla pozdější korouhvička jménem Milouš Jakeš, která po letmém přičichnutí k ideálům Pražského jara spočinula v samém čele normalizačního režimu.
Ludvík Vaculík byl pravý opak. Patřil k silné gardě sdružené v tehdejších Literárních novinách, která z tribuny sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 poprvé jasně zformulovala požadavek liberálů 60. let: zachování sociálně spravedlivého režimu při zrušení cenzury, rehabilitaci politicky stíhaných, znovupovolení zakázaných umělců, vědců, společenských organizací… Tehdy to ještě mohli prohrát – a taky nejprve prohráli: stalinistická klika v KSČ pod vedením Jiřího Hendrycha nechala autory programových projevů Vaculíka, Klímu a Liehma vyloučit ze strany a Literární noviny, tribuna liberálů, byla Svazu spisovatelů odebrána. To až na prahu dalšího roku se ukázalo, že pro stalinisty už je pozdě: liberální frakce vyhrála a nastala doba, která byla po mém soudu vrcholem dosavadních dějin našeho národa: Pražské jaro 1968.
A Vaculík byl opět na čele vývoje: Usvědčoval i nové dubčekovské vedení z kulhání za vývojem požadavků národa, a den poté, co jeho kolega spisovatel a scenárista Jan Procházka slavnostně oznámil, že parlament přijal zákon o zrušení cenzury (mimochodem poprvé v dějinách: své cenzurní úřady měla i první republika), otiskl ve znovuobnovených liberálních Literárkách hned dva kanonické texty: vlastnoručně napsaný manifest požadavků Pražského jara Dva tisíce slov a článek Obrodný proces v Semilech, který sarkasticky komentoval nechuť staré stalinistické gardy odklidit se a házení klacků pod nohy reformátorů.
Odhadl to správně: klacek nejsilnější, zvací dopis, nakonec podrazil nohy celému liberálnímu hnutí 60. let. Když ale na bývalé reformátory foukl nový studený vítr – a silnější, než ten z dob prezidenta Novotného! – a každý umělec i novinář například věděl, že zúčastnit se normalizačním režimem ostře sledovaného pohřbu Jana Procházky je nejmíň profesní sebevražda, Ludvík Vaculík byl tím, kdo hrdě nesl rakev toho, jenž prosadil československou novou filmovou vlnu (přičemž fakt, že ti čtyři hamletovští „kapitáni-spisovatelé“, Vaculík, Havel, Kohout a Klíma, byli už v té době materiálně zajištěni nezrušitelnými pracovními smlouvami se západními nakladatelstvími, neumenšuje v mých očích jejich odvahu). Když pak o šest let později přišla na řadu Charta, byl Ludvík Vaculík opět mezi těmi, kdo ji iniciovali.
Na tomto místě rád připomenu, co dnešní ideologie ráda zametá pod koberec (ačkoli třeba nekomunista Václav Havel to ve svých předsmrtných rozhovorech a textu Seznam těch, kdo se zasloužili o svobodu, přiznal) – že ač signatáři Charty 77 byli třeba i křesťanští kněží a aktivisté, naprostou většinu chartistů, kteří se vydali všanc krutému pronásledování normalizačního režimu a vysloužili si od něj dohromady stovky let ve vězení, tvořili bývalí komunisté liberálního směřování.
A to nejen ti řadoví bez vyšších režimních funkcí jako autor názvu Charty Pavel Kohout a další literáti jako právě Ludvík Vaculík, Eva Kantůrková, Karel Šiktanc, František Pavlíček, Josef Vohryzek, historici Miloš Hájek, Vilém Prečan, Jan Křen, filosofové Jiří Hermach, Milan Šimečka a Milan Machovec, výtvarník Jiří Kolář, cestovatel Jiří Hanzelka, ale i nositelé prestižních titulů minulého režimu „národní umělec“ (Jaroslav Seifert) a „zasloužilý umělec“ (Vlasta Chramostová a Dominik Tatarka), či politici jako bývalý generální tajemník Národní fronty František Kriegl, ministři zahraničí a školství z roku 1968 Jiří Hájek a Vladimír Kadlec, bývalý tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, člen ÚV KSČ Věnek Šilhán, člen ÚV KSS Miroslav Kusý, bývalý vedoucí tajemník KV KSČ Jihomoravského kraje Jaroslav Šabata, bývalí poslanci parlamentu za KSČ z roku 1968 František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková, a taky Zdeněk Jičínský – mimochodem autor Ústavy našeho dnešního státu, České republiky.
A právě skrze Literární noviny, Chartu a jména jejích signatářů se dostávám k závěru svého vzdání cti člověku jménem Ludvík Vaculík a jeho době. Ne, neměl jsem tu možnost se s L. V. osobně poznat. I když jsem byl tak blízko. Dnes toho lituju. V roce 2009 totiž jmenovaný Jaroslav Šabata oslovil velkého muže mnoha talentů Jiřího Plocka, toho času redaktora LitN, který se skupinou kolegů právě tehdy odcházel ze znovu nesvobodou ohrožených Literárních novin a pan Šabata podpořil Jiřího v záměru, aby si s těmi odcházejícími (plus talenty odjinud) založil vlastní noviny.
Tak po mnoha desetiletích (vlastně poprvé od Třetí republiky) vzniklo jediné družstevní médium na území ČR a SR, a já jako jeden z těch Jiřím Plockem oslovených „talentů odjinud“ jsem měl opět možnost se učit od elity 60. let, počínaje Jaroslavem Šabatou plus jeho synem Janem a vnučkou Martou (kteří se stali mými vzácnými přáteli), ale i od zmíněného Ivana Hoffmana – ba i Ludvíka Vaculíka, který sice zůstal nadále věren své celoživotní lásce, Literárkám, to ale neznamenalo, že by ve schránce Kulturních novin čas od času nenechal tu pro nás napsaný fejeton, jindy zase bankovku na podporu našeho tehdejšího média, které (Bohu budiž děkováno), vydrželo i v toxických českých podmínkách o dost déle, nežli umučené Pražské jaro: 13 let.
Ludvík Vaculík (stejně jako například Jan Petránek) měl „v těle“ tolik vybojovaných zápasů, z nichž vyšel vítězně, že neměl zapotřebí následovat doktríny a kulty, které vládnou tentokrát nad naší dobou. Vzpomínám si, jak mě potěšila například drobná scéna z filmu Občan Havel, během níž L. V. sedí u stolu na tradičním předvánočním večírku, dávaném pro bývalé spoludisidenty tehdejším prezidentem Havlem. Ludvík Vaculík sice nepatřil k čím dál víc se rozšiřujícímu počtu chartistů a bývalých disidentů, kteří vyjadřovali nesoulad s některými prezidentovými kroky tím, že sami od sebe nepřišli (či naopak nebyli tehdejším Hradem pro odlišnost svých náhledů pozváni), ale bezelstně na kameru konstatoval: „Čeká se, až budou šneci. Vašek a ty jeho měšťanské zábavičky. Čím víc se jim věnuje, tím je od zbytku národa dál…“
L. V. se nikdy od „dolních deseti milionů“ a jejich problémů neizoloval. Tak jako v 60. letech byl ztělesněnou antitezí vůči tehdejším klišé novinářského mainstreamu (například v době, kdy česká média pěla chválu na to, jak dobře se NDR stará o menšinu Lužických Srbů, se Vaculík vydal na východ Německa a vrátil se s reportáží o povrchových hnědouhelných dolech, kvůli nimž jsou ničeny poslední menšinové vesnice, s Vaculíkovým epilogem: „vláda NDR zbývající slovanské Dolnolužičany doslova odbagrovala“), tak se i v dnešní době aktivně zajímal o život těch posledních. Své poznatky v tomto směru shrnul během své besedy se studenty z Východní Evropy roku 2002 ve Varšavě dnes už legendární diagnózou naší doby:
„Komunismus padl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl…“
Ludvík Vaculík tu kromě svých děl a svého étosu nechal i živé dědictví: své děti, vynikající novináře, stejně ostré jako jejich otec, Ondřeje Vaculíka a Cecílii Jílkovou, a koneckonců i matku C. J. Lenku Procházkovou, lvici, která se už od doby VONSu pere o každého nespravedlivě stíhaného, v čemž je stejně tak ovlivněna svým otcem Janem Procházkou, jako svým dlouholetým partnerem a otcem svých dětí. Poslední velkou kauzou, kterou sleduje, je kauza učitelky dějepisu Martiny Bednářové, která byla za to, že si v hodině dovolila vyjádřit svůj názor na rusko-ukrajinskou válku, vyhozena a její soudní proces se táhne dodnes. K jejímu poslednímu dílčímu rozsudku patří verdikt, že je povinna absolvovat školení v mediální gramotnosti.
Lenka Procházková, která má k dané výuce živnostenské oprávnění pod hlavičkou 2. ročníku Žurnalistického praktika Slovo do pranice, letos 16. – 20. srpna (symbolicky) v HAVLÍČKOVĚ Brodě spoluorganizuje Kurz mediální gramotnosti, na němž budou přednášet a vést cvičení takové osobnosti jako MgA. Eva Miláčková, MgA. Jaroslava Obermaierová. MgA. Ivan Vyskočil, Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., nebo bývalý ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost Jan Schneider, CCRS.
Protože ale o absolvování kurzu (přestože kurzovné činí pouhých symbolických 1000 Kč) ještě tři týdny před akcí není takový zájem, aby mohly být pokryty náklady, je konání akce ohroženo. Volám tedy případné zájemce. To je opravdu v České republice opravdu tak málo lidí, kteří se chtějí poučit o mediální gramotnosti pod vedením mistrů naší nezávislé novinářské scény? Kdyby žil, Ludvík Vaculík by akci jistě podpořil – a to ne proto, že ji organizuje jeho životní partnerka!
Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, Databazeknih.cz, Moderni-dejiny.cz, Ustrcr.cz, Wikipedia
(Text vyšiel v krajskelisty.cz)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008