Evropská ministryně zahraničí z Estonska, Kaja Kallas, hrdá proklamátorka evropských hodnot Pobaltí, se na přelomu října a listopadu vyjádřila, že Rusko hodnotově nepatří do Evropy. Výrok zazněl ve stejnou dobu, kdy další země Pobaltí, Lotyšsko, své první obyvatele pro ruský původ – a prvního etnického Lotyše pro jeho politické přesvědčení – vyhnalo do Ruska.
Počty takto vypovězených z lotyšské vlasti podle Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda už překročily tisícovku.
Abychom si ujasnili souvislosti, vraťme se na chvíli v čase:
To že se Pobaltské země po první světové válce, stejně jako Finsko, po dvou stech letech odtrhly od Ruska, bylo nově vzniklému SSSR vždy trnem v oku, stejně jako to, jak za německé okupace v Pobaltí nakládali s místními bolševiky, kteří během sovětského záboru v letech 1940 – 41 tvrdě uplatňovali svou moc a kteří byli často židovského původu, takže si po německém vpádu v roce 1941 okupant Hitler v Pobaltí s holocaustem skutečně nemusel příliš obtěžovat, protože tamní vyhlazování „židobolševiků“ si místní národy zařídily samy tak, až německá okupační moc musela jejich „iniciativu“ někdy i mírnit (podobné to tehdy bylo na nacistické Ukrajině a v Chorvatsku). Jakmile se Stalin v roce 1944 dostal definitivně k Pobaltí zpět, zareagoval typicky – například z Lotyšska, země, v jejíchž lesích bojovali vlastenečtí protisovětští partyzáni (často se zkušeností z jednotek SS) až do 60. let, deportoval do gulagů či vyhnanství až 8 procent lotyšského obyvatelstva a nahradil je „loajálními sovětskými občany“, většinou rusky mluvícími straníky či důstojníky ruského, ukrajinského a běloruského původu s rodinami.
Když v 90. letech Lotyšsko znovuzískalo samostatnost, podmínilo lotyšské občanství (a tedy – zejména volební – plnoprávnost) těchto rodin jazykovou zkouškou, ale její složení všelijak protahovalo. Rusko-ukrajinská válka vše ještě zintenzivnila. Přestože Pobaltí je oblíbenou destinací protiputinských ruských uprchlíků, které tamní státy vítají (a přestože podle průzkumů pro pobaltskou mládež, která je vychovávaná v až fanatické rusofobii, je ruština a ruská kultura nejvíc žádaná!), Estonsko, Litva a především (tradičně nejnacionálnější) Lotyšsko domácí ruskojazyčné, kterých je kupříkladu ve dvoumilionovém Lotyšsku 3/4 milionu (včetně místních ruskojazyčných Ukrajinců!) vnímá jako pátou kolonu Putinova Ruska, které se jakýmkoli způsobem chystá zbavit. Metodami, které ani zdaleka nepřipomínají Listinu lidských práv. A jak vidno, nová praxe se vztahuje dokonce i na etnické Lotyše, kteří neodpovídají státní doktríně „dostatečných vlastenců“.
Když jsme u těch doktrín: Od syna svého kamaráda, který má před promocí, jsem se zcela vážně dozvěděl, že Rusko není v Evropě. Pēteris a Ljudmila byli zkrátka „z Evropy“ poslány do „asijského vyhnanství“ – do ruského Pskova, který leží na stejném poledníku jako Bukurešť nebo Sofia – a Kyjev je od něj daleko na východě. Já, který nemám eurovzdělání, a jsem, jak říkal Jan Werich, ještě „obětí humanistické blbosti“, bych ale všem, kdo si myslí či šíří, že Rusko není Evropa, rád pošeptal několik tajných informací:
Ze 146 milionů obyvatel Ruska žije 110 milionů na území Evropy. Bývalé metropoli Ruska, Petrohradu, se posledních 300 let přezdívá Benátky severu. L. N. Tolstoj byl první moderní evropský a vůbec západní propagovatel radikálního nenásilí. Díla ruské literatury jako Zločin a trest, Vojna a mír, Idiot, Bouře, Racek, Višňový sad, Bratři Karamazovi, Strýček Váňa, Revizor, Mrtvé duše, Zápisky z mrtvého domu, Oblomov, Otcové a děti, Na dně, Anna Kareninová, Běsi, Stanice Bouřná či Mistr a Markétka jsou základními, evropskou civilizaci definujícími díly evropské kultury – stejně jako jimi jsou díla řeckých klasiků, Cervantesův Don Quijote, Dantova Božská komedie a Ecovo Jméno růže, Goethův Faust, Shakespearův Hamlet, Macbeth, Othello, Romeo a Julie, Král Lear, Richard III. a Kupec benátský nebo Molièrova divadelní díla, zpodobňující nectnosti typického Evropana. A v neposlední řadě: byl to Sovětský svaz, které svými neskonalými oběťmi v době druhé světové války (celkem asi 25 milionů mrtvých) zachránilo holou existenci evropské kultury, když ji napadl virus jménem nacismus.
Psali jsme
Trest za rozpad SSSR. Svět Tomáše Koloce
A aby už bylo řečeno všechno, co se dnes nahlas neříká: Z těch 25 milionů jen v Rudé armádě (včetně tatínka Pēterise Mežinše, který byl na podzim tohoto roku v první vlně odsunu vyhnán do Ruska) padlo i za naše osvobození kolem 10 tisíc Lotyšů – celkem sympatického baltoslovanského národa, z něhož pocházel třeba i autor slavného otáčivého divadelního hlediště v Českém Krumlově, architekt Joan Brehms (1907 – 1995). Národa, který jak jsem zmínil, velmi utrpěl tím, že z něj Stalin po druhé světové válce 8 procent (včetně kojenců) deportoval z vlasti a jenž dnes v době relativní „svobody“ velmi trpí rekordní nezaměstnaností, která způsobuje, že přes 20 procent Lotyšů musí pracovat a žit v zahraničí (opět včetně kojenců).
Všechno zlé je ale asi k něčemu dobré. Možná i proto, že každý pátý lotyšský volič zná velmi dobře svět, lotyšský parlament právě před týdnem odhlasoval odstoupení země od Istanbulské smlouvy, která prohlašuje lidské pohlaví za sociální konstrukt, jenž si každý tvoří sám a která ve jménu „politické korektnosti“ hrubě zasahuje do interního života a práv manželství a rodiny. Lotyšsko tak má namířeno k sympatickému rekordu – stát se prvním kamínkem mezi zeměmi EU, která spustí pád istanbulské lžisvobody.
Jinými slovy: Kdyby Lotyšsko bylo žák, mělo by na vysvědčení napsáno:
– Ochrana rodiny před zhoubným progresivismem: jednička s hvězdičkou!
– Ochrana rodiny před zhoubným nacionalismem: za pět!
Zajímavá země, tohle Lotyšsko. Mám sto chutí se na tu jeho rozpolcenost jet na vlastní oči podívat…
Zdroje: Seznam.cz, Radio Free Europe/Radio Liberty, Mapy.cz, Jan Werich a Miroslav Horníček: Velká předscéna k Baladě z hadrů, Wikipedia
(Text vyšiel na krajskelisty.cz)
