Pokud k něčemu neexistuje alternativa, jsou to nejspíše fyzikální zákony. Jinak může být cokoli jinak, než to je, když se zjistí, že jak to je, je to špatně. V politice to je logicky opozice, která nabízí alternativu, zatímco ten, kdo vládne, logicky tvrdí, že alternativa k tomu, co dělá, a především k tomu, co nedělá, neexistuje. K tomu, co se děje v Německu alternativa nejspíše existuje, jinak by Alternativa pro Německo nebyla nejsilnější stranou v celostátních průzkumech a nevyhrála by drtivě regionální volby.
V Německu přibývá lidí, kteří mají pocit, že se jim nevede dobře, protože to s Německem jde objektivně od desíti k pěti. Stále je ale v Německu také dost lidí, kterým nevadí, že se Německu vede špatně, protože se z toho mají dobře. Řeč není o diskrétní elitě, miliardářích, se kterými se běžný občan nikdy nesetká a kteří se nikdy nepotkají s běžným občanem. Extrémně bohatých lidí nikdy není dav. O to, aby se společnosti vedlo špatně, pečuje elita servisní. To jsou všichni ti výkonní ředitelé, manažeři, makléři, developeři, právníci, média či politici, kteří spravují zájmy diskrétní elity (někdy aniž by to tušili) a jsou za poskytovaný servis placeni.
Když se tedy ptáme na alternativu k režimu, ptáme se současně na alternativu k servisní elitě, která režim udržuje v chodu. Servisní elita se ale jeví být jednotná v tom, že není důvod něco měnit pouze na základě nějakých voleb. Volby se organizují pro lidi, kteří do řízení společnosti nevidí, nic o něm nevědí a na fungování systému nemají vliv. Z voleb vzejde jakési obecné zadání, doporučení, kterým se servisní elita řídí, pouze uzná-li to za vhodné. Volby jsou pouze vyjádřením vůle lidu, tedy ničím zásadním, pokud jde o technologii moci.
Není úplně jasné, co lze očekávat od alternativy na německý způsob, ale servisní elita se k ní zatím nehlásí. Je to patrné z komentářů typu „velká část obyvatel považuje opět xenofobní nacionalisty za přijatelné“ anebo „Sasko-Anhaltsko volilo tak pravicově extremisticky jako žádná jiná spolková země před ním“. Volební výsledek, který neodpovídá nastavení systému, je systémovým problémem, problémem, se kterým si systém musí poradit, nikoli ho akceptovat.
Jaké alternativy se nabízejí obecně? Alternativou k demokratické totalitě je názorová pluralita, alternativou k cenzuře je svoboda, alternativou k euru je marka, alternativou k válčení s Ruskem je dělat s Ruskem byznys. Cokoli z řečeného je pro servisní elitu přijatelné, pokud z toho může profitovat její „zaměstnavatel“, tedy diskrétní elita. Pokud alternativa není se systémem kompatibilní, není ani žádoucí. Zůstane politickým programem, který se neprosadí do praxe.
Komentovat regionální volební výsledek jako zemětřesení je přehnané. Velké naděje ani velké obavy se nenaplní. Je na to příliš pozdě, respektive příliš brzy. A hlavně, systém je stabilnější, než vypadá. Je to totiž konzumní demokracie, ve které naprostá většina lidí řeší, co chce mít, nikoli kým chce být. Je to tak festovní a současně banální existenciální nastavení, že se o něm nemluví. Důsledkem mlčení o přízemním konzumérizmu je pak optický klam, kdy se zdá, že se společnost sváří o vznešené hodnoty, politické ideály a všelijaká lidskoprávní dilemata. Naoko se vedou spory, jak moc má být společnost industriální či zelená, progresivní anebo konzervativní, národní či multikulturní, militaristická či pacifistická, ale jde o spory, ve kterých není vítěze. Akademicky se vedou řeči, zatímco společenský pohyb je ze všeho nejvíc setrvačný.
Alternativa, kterou má smysl zvažovat, je individuální revolta vůči konzumní demokracii. Není to nic nového pod sluncem. Dilema mít, nebo být provází člověka po celou jeho historii. Konzum je nepovinný. Je to past, která je nastražena ledabyle, protože se nabízí jako příležitost. Alternativa k pohodlné poslušnosti tu ale je. Je to nepohodlná svoboda. Konzumní demokracie ji má v nabídce, aby se jí nevyčítalo omezené portfolio.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz)
Foto: Archív I. H.
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008