V ruském mediálním prostoru se označují místní ruští oligarchové, podobně jako oligarchové ukrajinští, pojmy „kompradorská buržoazie“ nebo „kompradorské elity“. Pojem pochází z portugalštiny, kde „compradre“ znamená kmotr. Podobné výrazy má pochopitelně také španělština, ve které existuje slovo „compadre“ s týmž významem. Ale vedle něho pojmy „comprar“ a „comprador“, jejichž významy nás již přibližují tomu, co pojmy „kompradorské elity (oligarchie, buržoazie)“ vystihují. Jedná se o osoby a skupiny osob, které spojují své zájmy s cizími nejčastěji koloniálními „kmotry“, kupci a odběrateli. Sloveso „comprar“ znamená ve španělštině také „podplatit“, „uplatit“.
Západní korporace a velké finanční skupiny (oficiálně „demokratický Západ“) když na přelomu 80. a 90. let 20. století přebíraly od Michaila Gorbačova do svého majetku coby válečnou kořist (oficiálně darovaly svobodu a demokracii) postsovětský prostor, byly ochotné poskytnout všestrannou pomoc pouze těm zemím, jejichž nové vládnoucí struktury se neopovážily ani pomyslet na „třetí cestu“ nezávislosti. Apage satanas!
Západ přece neinvestoval tolik námahy a peněz do studené války s Ruskem (oficiálně s komunistickým režimem SSSR), aby mu nakonec kořist unikla. To dá přece rozum, že? A tak myšlenka na nějakou formu nezávislosti, alespoň částečné, napadla pouze Bělehrad. Bělehrad byl totiž zvyklý z časů bipolárního pořádku lavírovat mezi Moskvou a Washingtonem a šikovně jít svojí cestou. Jako odpověď se Bělehrad dočkal rozbití Jugoslávie (s podporou Západu), a nakonec když Srbové nepochopili, že nezávislost je pojem, který Washington nemá ve slovníku, jestliže se mluví o jiných zemích, než jsou USA, byl Srbsku násilím vyříznut z těla kus historicky významného území. Poté, kdy se dočkalo „bratrské pomoci“ Západu v podobě agresivního bombardování civilních cílů v Bělehradu a na dalších místech. Srbové jsou statečný a vzpurný národ. Muselo se jim dostat jasné řeči bomb. Také kazetových a s ochuzeným uranem. Washington je důkladný učitel. Chce poučit každého, jen ne sám sebe!
V „osvobozených“ zemích bývalého sovětského bloku se velmi rychle ustavily ony kompradorské elity, které tyto země takzvaně „otevřely Západu“. A při té příležitosti, s podporou Západu, se jim dostalo možnosti zúčastnit se na hostině z těla vlastního státu. Malé země bývalého sovětského impéria byly pro velký západní kapitál pouhým předkrmem. Hlavní chody se měly podávat v prostoru rozpadávajícího se Sovětského svazu. Tam se kompradorské oligarchie pustily do díla s ohromnou chutí. Čím větší a co do zdrojů bohatší země, tím větší apetit. Doma i u „kmotrů“ (kupců, zadavatelů, objednavatelů).
Ukrajinští oligarchové, kteří se zrodili doslova přes noc za účasti bývalých komunistických struktur, postupně dovedli Ukrajinu a její lid do situace, ve které se obojí nachází nyní. Vykradli ji do dna a připravili pro převzetí Washingtonem a Londýnem pro novou fázi nekonečně dlouho se vlekoucí západní války proti Rusku. Počátkem 90. let 20. století byl stejný proces nastartován také v Rusku. I zde, pod laskavým dohledem Západu, odtékala ruská krev ve stovkách miliónů dolarů za hranice, kde se mohutný proud větvil na dva dostatečně široké toky. Jeden plynul na konta západního kapitálu, druhý na konta ruských oligarchů. Když Putin do obou koryt nastavěl přehradní hráze, aby peníze udržel pro domácí ekonomiku, oligarchové uprchli za hranice, kde se stali bojovníky za svobodu a demokracii Ruska. A miláčky západních plutokratických struktur.
Putinovi se ovšem nepodařilo eliminovat domácí kompradorské elity úplně. Jsou v Rusku stále a působí, z pohledu Západu proti ruskému autoritativnímu nedemokratickému režimu. Ve skutečnosti pracují proti Rusku ve prospěch imperialisticko-koloniální politiky staletých nepřátel Ruska. Záleží vždy na úhlu pohledu. Ale ještě více na zkušenosti. Kompradorské elity nikdy a nikde nepřinesly svým zemím a národům nic dobrého. Pomáhají cizím zájmům, cizímu bohatnutí, na úkor vlastních zemí a bohatství svých národů. Kompradorské elity stojí tak nějak mimo své národy. Samy o sobě soudí, že stojí vysoko nad těmi svými národy. Jistě, nechtějí sdílet osud, jaký samy pomáhají svým spoluobčanům připravovat.
Kompradorské elity jsou pro současný Kreml dlouhodobým velkým problémem. Západ s nimi počítá, sází na ně a podporuje je. A ony s vidinou dalších zisků pro sebe pracují pro cizí mocnosti, které si nepřejí nic jiného než Rusko vysát do dna, jako se to dělo a děje na Ukrajině, pro kterou skončila budoucnost na Majdanu v roce 2014. Ať válka dopadne jakkoliv, Ukrajina nebude už nikdy svobodnou a nezávislou zemí. Ukrajina dostala obrovskou historickou šanci v roce 1991 ziskem nezávislosti. Tuto šanci zničily její kompradorské elity podněcováním (se západní podporou) ultranacionalismu a nepřátelství vůči Rusům a Rusku. Ukrajina dostala ještě možnost uniknout z pasti přijetím Minských dohod. A ještě jednou, naposledy, v Istanbulu cca dva měsíce po ruském vstupu do ozbrojeného konfliktu mezi kyjevským režimem a separatisty na Donbase. To byla poslední šance pro Ukrajinu. Tím, že občané Ukrajiny dovolili, aby se v Kyjevě ustavil režim s rodným listem z Majdanu, automaticky tím předali svoji zemi a vlastní těla a krev tradičním nepřátelům Ruska pro jejich válku s Ruskem. Kyjevský režim jako celek naplňuje definici „kompradorské elity“ dokonale a absolutně.
Jedna odpoveď
Plne súhlasím s autorom, len by som zdôraznil, že v „oslobodených“ krajinách a to nie len v Rusku, boli prvými kompradormi zvolení ponovembroví politici a až za ich aktívnej „oslobodzovacej“ pomoci začali vznikať ekonomickí kompradori. Na tele nášho štátu sa s „požehnaním“ západu živili a dodnes sa živia ako ekonomickí, tak aj politickí kompradori a žiaľ, na politickom obzore sa neukazuje žiadny politik, ktorý by sa chcel proti kompradorom či v jednej alebo druhej forme postaviť.