V sobotu 10. května se v Kyjevě, sídle režimu, který se hlásí k bojovníkům proti osvobození od nacismu, nikoliv k osvoboditelům, sešla takzvaná „koalice ochotných“, což je krycí pojmenování pro uskupení států, jejichž vládnoucí špičky jsou v zájmu vojensko-průmyslového komplexu Západu a finančních oligarchií ochotné způsobit kdekoliv na světě jakékoliv neštěstí. Naštěstí tito „lídři“ reprezentují své národy přesně v souladu s úpadkovým stavem západní demokracie. To jest nijak!
Žertovný pojem „koalice ochotných“ vznikl v roce 2003, když se Spojené státy, aniž byly jakkoliv ohrožovány (to je u USA zcela běžné), rozhodly přepadnout Irák a hledaly pro svoji agresi spoluviníky. Jelikož se v té době ještě v některých zemích evropského Západu nacházely v rozhodujících funkcích alespoň zbytky rozumu, tak se Washingtonu nepodařilo vrhnout proti Iráku celou svoji alianci NATO. Proto se zrodilo jakési „MININATO“ zahrnující jen ty státy, u jejichž politických vůdců vyletěl rozum oknem a už se nikdy nevrátil zpět. V některých státech trvá tento stav kontinuálně dodnes, jiné státy se díky nedostatečné předvolební orientaci části voličů připojily. Bohužel, mnoho lidí se nezajímá o politiku, ačkoliv politika se zajímá o ně. K jejich škodě…
O co v Kyjevě oné soboty šlo? V pátek utrpěli rusofobové nervový šok při pohledu na Rudé náměstí v Moskvě plné vzorně defilujících vojáků, nejen ruských, a s tribunami plnými vůbec ne nevýznamných zahraničních hostů. Namísto toho, aby rusofobové opustili své funkce, stali se neviditelnými ve sklepeních svých vil, a takto ulevili svým národům i světu, slétli se v Kyjevě asi tak, jako se k sobě slétávají vrány, havrani a krkavci na podzim, když tráva zhnědne a lehne a po strništích se prohání vítr. V Kyjevě, městě, které se stalo sídlem režimu, jenž přišel na svět krvavým protiústavním pučem za porodní asistence anglosaského Západu, se tito ochotní ke všemu nebezpečnému rozhodli nabídnout Ruské federaci třicetidenní příměří na frontě s ozbrojenými silami kyjevského režimu. A nejenom to, zástupce finančního byznysu, toho času mimořádně neúspěšný a v zemi neoblíbený francouzský prezident, Macron, dokonce vyslovil vůči Rusku impotentní výhrůžku, že pokud Rusko nedovolí kyjevskému režimu, aby provedl v klidu příměří novou mobilizaci, uskutečnil rotaci vojáků, upevnil se na linii fronty, doplnil zásoby a přijal další zbraně a „instruktory“ ze Západu, že v takovém případě vysoce mravný Západ, kterému nevadí masakr Palestinců ze strany Izraele, tedy uvrhne na Rusko další balíky sankcí. Zástupce Black Rock, nyní nasazený do boje za zisky byznysu v roli německého kancléře, Friedrich Merz, nebyl proti; ani další „ochotní“ do počtu nebyli proti.
Ilustrácia: Ľubomír Kotrha
„Koalice ochotných vyprovokovat jadernou světovou válku“, jak by asi měl znít úplný název této kyjevské sešlosti, ovšem nabídku příměří neformuluje takto přesně, ve smyslu jejího skutečného účelu, tedy jako poskytnutí transparentní jednostranné výhody kyjevskému režimu. Představitelé západních států, kteří naštěstí nezastupují své národy (národy nejsou svým zemím tak nebezpečné), nikdy nemluví a nejednají otevřeně. A s Ruskem už vůbec ne. Moskva pochopitelně ví dobře, kam nabídka „ochotných“ a všeho schopných (jen ne míru) míří. Rusku se nabízí, aby bojující strana, která má jasnou převahu a iniciativu, je mnohem silnější vojensky i hospodářsky, umožnila svému protivníku, který je v defenzívě a bez finanční, materiální a vojenské podpory Západu by nepřežil ani několik týdnů, aby si prostě odpočinul a načerpal nové síly a zbraně pro další pokračování krveprolití, které by bez podpory původně anglosaského Západu ani nikdy nezačalo. Macron dokonce absurdní smysl nabízeného příměří podtrhnul ujištěním, že dodávky západních zbraní Kyjevu budou během příměří skutečně nerušeně pokračovat.
Skoro se zdá, že takto formulovanou transparentní nabídkou výhody pro kyjevský režim žertuje Západ více s Ukrajinou než s Ruskem, protože jeho nabídka je pro Kreml nepřijatelná. Západní „mírotvorci“ takto vlastně přesvědčují Moskvu, aby pokračovala v boji, neboť oni potřebují pokračovat v dodávkách zbraní Kyjevu a v udržování neexistující „ruské hrozby“ pro Evropu. Pokud není záměrem Západu, aby Rusko pro ně absurdní příměří odmítlo, pak Západ žertuje s Ruskem. Vše, co Západ ve vztahu k Ukrajině dělal, mělo jeden jediný cíl: donutit Rusko sáhnout po zbraních, aby mohla být svolána další západní koalice proti Rusku. To se podařilo. Dále Západ sleduje už pouze udržení války coby výhodného byznysu a nesmyslné ruské hrozby ve hře. Rozvrat Ruska se nepovedl, kolonizace jeho území se nekoná. „Malheur à nous!“ (běda nám!) zanaříkal by nejspíš Pierre Laval. A co si o tom myslí Macron? Donald Trump „koalici ochotných udržovat válku v plném proudu“ momentálně sice nepodporuje, aspoň to tak vypadá, ale americký byznys se zbraněmi z jejího jednání profituje. Kde vládnou peníze, tam žádná humanita, svědomí, právo, pravda jednoduše neexistují.
Ruský prezident, Vladimír Putin, upozorňuje na případy, kdy kyjevský režim mnohokrát porušil třicetidenní moratorium na ochranu energetických cílů na území Ruské federace a stejně tak vůbec nedodržoval třídenní příměří navržené ruskou stranou během oslav výročí vítězství nad nacismem. Tohle může patřit k ruským argumentům mluvícím proti jakékoliv další dohodě o příměří. Samozřejmě hlavním argumentem ruské strany je, že příměří je nabízeno jako naprosto transparentní výhoda jedné z bojujících stran. Ruská strana, která se ocitla takto na tahu, odpověděla tahem na staré známé políčko v Istanbulu a opět navrhla kyjevskému režimu přímá jednání ve městě, kde už jednou k dohodě obou stran došlo. Leč tehdy dohodu ihned anuloval Západ, který válku vyprovokoval a nechtěl v ní přestat, dokud z ní plynou zisky. Ty se mohly v dubnu 2022 díky istanbulským jednáním zastavit, což by vyvolalo hlasitý nářek západních miliardářů. Teď je na tahu kyjevský režim hlásící se k tradici bojovníků proti osvobození Evropy od nacismu a hodiny na šachovém stolku tiše tikají. Přeje-li si „koalice ochotných ke zničení Evropy“, aby válka a zisky z ní plynoucí pokračovaly (a také, aby oni sami zůstali, bože, chraň!, u moci), pak doporučí Kyjevu, který také chce zůstat u moci, aby nabídku přímých jednání s Moskvou odmítl. Nebo „koalice evropské cesty do neštěstí“ zopakuje recept Borise Johnsona a bude hledat nějaké místo na Ukrajině, kde bude v pravý čas „objeven Rusy spáchaný masakr na civilistech“. A válka i se zisky bude pokračovat.
Jestliže Rusko potřebuje dosáhnout splnění svých čtyř základních podmínek (neutralita Ukrajiny včetně neblokového statutu, demilitarizace, denacifikace a uznání de iure čtyř regionů jako součásti Ruské federace), pak je možné bez přehánění říci, že za předpokladu setrvání stávajícího kyjevského režimu u moci, připadá v úvahu pouze splnění první podmínky a možná částečně, po dlouhých a složitých jednáních, i podmínky čtvrté, ovšem nikoliv de iure, ale jen de facto. Zájem západního vojensko-průmyslového komplexu, který jako skutečný majitel a ředitel NATO nese rozhodující díl odpovědnosti na vyprovokování Ruska k válce, spočívá v jistotě, že Ukrajina bude nadále věrným velkým a sebevražedným zákazníkem pro západní zbraně. Mír na Ukrajině a demilitarizace by byly pro obchodníky se smrtí tedy krutou čarou přes rozpočet. No a stávající kyjevský režim je pochopitelně nepřekročitelnou překážkou pro dosažení cíle denacifikace Ukrajiny. Vždyť to byli rusofobní šovinisté a zkorumpovaní oligarchové, kdo jej v Kyjevě ustavili, opozici umlčeli a chatrnou demokracii odstranili beze zbytku. Evropa si ale toto vydatné zřídlo šovinismu pěstuje. Není to ale poprvé, kdy si Evropa sama vypěstovala něco nestravitelného.
Řečeno otevřeně, válka, ke které došlo nejprve ve formě občanské války, v níž pučem zrozený kyjevský režim zaútočil vší vojenskou silou na civilní obyvatelstvo Donbasu, který zcela logicky a po právu vyhlásil nezávislost na režimu, jenž podnikal nepřátelské kroky proti obyvatelstvu celé Novorossije, měla a má dvě hlavní příčiny. Jednou z nich je exploze rusofobní formy šovinismu, která zplodila kyjevský režim Petro Porošenka, jehož pokračovatelem a dovršitelem je režim již rok nelegitimního prezidenta Zelenského. Druhou naprosto dominantní příčinou války je anglosaská provokace Ruska prováděná přibližováním vojenských arzenálů NATO co nejblíže k Moskvě, až dosáhla tato cílená provokace bodu exploze právě Ukrajinou. Aby mohl anglosaský Západ dojít svého cíle, tedy vyprovokování Ruska k válce, musel celá léta arogantně ignorovat ruskou žádost o respektování ruských bezpečnostních zájmů, o jednání o nové architektuře bezpečí v Evropě. Západ cíleně ignoroval ruské žádosti, výstrahy i ruské červené čáry. Cílem byla válka jako pokus o dovršení několika starších západoevropských pokusů včetně hitlerovské koalice o zničení a kolonizaci Ruska.
Má-li válka skutečně skončit a ne jenom na krátký čas zdánlivě ustat, potom musí být skutečně, jak to žádá ruská strana, odstraněny prvotní příčiny konfliktu. To znamená: 1. Musí dojít ke změně režimu v Kyjevě, což je conditio sine qua non; 2. Anglosaský Západ, nyní především Velká Británie, musí přestat využívat postsovětského prostoru ke své válce proti Rusku. 3. Je zde ale ještě jedna příčina, která ovšem souvisí s celým ustrojením západní politiky. Tou je militarizace evropského kontinentu spojená s nevyléčitelnou chamtivostí obchodníků se smrtí a jejich jestřábů. Všechny tři překážky míru jsou komplementárně spojeny a jako takové tvoří žulový monolit. Proto se jeví málo pravděpodobné, že dojde skutečně k uzavření nějaké formy míru. Ve válce proti Rusku stojí žulový monolit západních zisků. Kdo jednou onemocní chorobnou žravostí, ten se nikdy nevyléčí. Rusko se sice může na něčem s kyjevským režimem dohodnout, ale fungovat to nebude.
Řešení takzvaného konfliktu na Ukrajině ale za jistých okolností nastat může. A to jedině tak, že zatímco se pozornost občanů zaměřuje na jednotlivé paralelně probíhající konflikty a krize na planetě – a je jich víc než dost – může dojít k dohodě mezi hlavními světovými hráči o rozdělení sfér vlivu na planetě. Zdá se, že právě k tomu tichou cestou právě dochází. Takto se může vrátit Ukrajina do ruské sféry vlivu, což je ostatně jediná sféra, jaká jí může zaručit bezpečí, a Rusko postupně dosáhne cílů, které žádá od samého začátku. Proto bude muset kyjevskému režimu někdo srozumitelně vysvětlit, že tohle je cesta, jakou se Ukrajina vydá, ať se to komu líbí či nikoliv. Je ostatně divné, že se tak ještě nestalo. Nebo se tak stalo, ale Zelenskyj dostal nový scénář s momentálním nesrozumitelným mlžením, a hraje zase podle něho.
Něco se bude ale muset předvést světu, aby to vypadalo jako úspěšně dosažené řešení, které může Donald Trump prodat jako úspěch. A ani „koalice ke všemu ochotných“ nebude vypadat tak, jak zasluhuje, tedy „ad nauseam“. Jestliže by skutečně došlo k uzavření nějaké dohody, na kterou dohlédne Bílý dům, musí existovat způsob, jak zabránit kyjevskému režimu, aby podnikal to, co slíbil, tedy, že bude na ruském území třeba ještě celá desetiletí podnikat teror vůči konkrétním vybraným Rusům, jak to ostatně činí průběžně stále. Ukrajinsko-ruské vztahy připomínají vodu v rybníce, jehož blátivé dno bylo právě rozryto tak, aby se voda proměnila ve špinavé kaliště. To byl ostatně také jeden z cílů především anglosaského Západu: Pokud možno trvalé ukrajinsko-ruské nepřátelství. S Ukrajinou je Rusko totiž silnější, bezpečnější a svým způsobem i větší. Proto byl tak velký zájem na rozbití vztahů mezi oběma částmi původní Kyjevské Rusi. Západ pochopitelně nepomáhá Ukrajině, ale výhradně jen sám sobě a kyjevskému režimu, který je jeho dítětem i nástrojem. Ukrajině ve skutečnosti Západ nesmírně uškodil. A hodlá škodit dál.
Obě dvě cesty k řešení/nevyřešení konfliktu patrně existují. Pokud se trojice největších velmocí (Čína, USA, Rusko) dohodne na novém rozdělení sfér vlivu, může celý proces ještě poměrně dlouho trvat. Půjde tedy o to, zda „koalice ochotných prodlužovat krveprolití“ bude válečný konflikt ještě nějaký čas udržovat nepřijatelnými návrhy Rusku nebo se konflikt zmrazí nějakou v podstatě nefungující dohodou o míru a nastane „mír“ plný narušování dohod. Pro západní jestřáby a evropské militaristy bude důležité, aby „ruská hrozba“ plnila svůj účel také během „míru“. Aby bylo možné vyhnat do astronomické výše výdaje na obranu, respektive, přesněji řečeno, na agresivitu, a okrádat tak občany nadále o jiné položky v rozpočtech.
Během války na Ukrajině Západ podporoval všelicos, pouze Ukrajinu nikoliv. Že si toho nevšimli ještě úplně všichni Evropané, je zásluhou hlavně médií hlavního proudu žijících ve světě zájmů nikoliv reality.
Jedna odpoveď
Moc pěkný, výstižný a vše podstatné zmiňující článek. Kromě všeho ostatního mne v něm velmi zaujaly dvě věty. Ta první je: „Není to ale poprvé, kdy si Evropa sama vypěstovala něco nestravitelného.“ Ano to je velká pravda. Jedno z těch prvních nestravitelných bylo rozbití Rakousko-Uherska. Díky politikům tehdejších evropských mocností a rozbíječům vlastního státu, jakými byli Masaryk s Benešem, vznikla ve střední Evropě dosud nezhojená jizva v podobě mocenského vakua rozdrobených a znepřátelených státečků, které se od první chvíle staly vazaly velmocí v tomto prostoru se střídajících. Tento stav trvá doposud. Tou druhou větou je: „Kdo jednou onemocní chorobnou žravostí, ten se nikdy nevyléčí.“ Chamtivost je totiž jedno z největších zel, které si my lidé pěstujeme. Západ v tom dospěl nejdále a sice jednak tím, že z hromadění majetku a mamonu udělal ctnost a jednak tím, že si postupně ustanovil společenský řád, v němž je vše podřízeno penězům. Tedy kapitalismus. To je také jeden ze základních důvodů, proč západ nenávidí Rusko. Neboť v Rusku mamon na prvním místě nestojí . Rusko totiž vždy stálo a stále stojí na třech pilířích: Ruský nacionalismus, samoděržaví (značné pravomoci prezidenta-žádný servisman skryté oligarchie) a pravoslaví.