Paradox první: Čtyřletá válka trvá 12 let a začala poněkud jinak
Válka na Ukrajině. Český mainstream o ní informuje velmi podrobně, ale dělá z Ukrajiny výhradně jen oběť, přitom je v rámci objektivity potřeba vidět celý obraz konfliktu a jeho počátku. Pokud to mainstream sám nedokáže (respektive tak není úkolován), úlohu vyvažování jeho jednostranného pojetí na sebe musíme vzít my, nezávislí publicisté.
Začněme už historickými fakty, které lze nalézt i v uznávané mezinárodní encyklopedii: Po demonstracích tzv. Euromajdanu (od listopadu 2013), který proti ústavě Ukrajiny, v níž je ukotvena neutralita země, žádal zapojení země do struktur NATO a EU, byl v únoru 2014 svržen demokraticky zvolený ukrajinský prezident Janukovyč, který proti západnímu směřování razil finlandizaci země (tj. její oportunní ekonomicko-mocenskou orientaci jak na západ, tak i na východ) a prosazoval rovnováhu zájmů mezi ukrajinskojazyčným západem a ruskojazyčným východem země. Nová vláda požádala o Janukovyčovou administrativou pozastavený vstup do EU a NATO. V reakci na to ruská vojska obsadila poloostrov Krym, na němž si Rusko ve městě Sevastopol od rozpadu SSSR pronajímalo sídlo své černomořské flotily. Vzhledem k tomu, že Krym (až do jeho symbolického odevzdání socialistické Ukrajině v rámci SSSR 1954) byl po staletí součástí Ruska, v roce 2014 bylo jeho obyvatelstvo tvořeno z 68 procent Rusy a co do jazyka 84 procenty ruskojazyčných obyvatel, je logicky dost dobře možné, že následné pozitivní březnové referendum z roku 2014 o přechodu Krymu pod ruskou správu by pravděpodobně dopadlo stejně – i bez zaznamenaného nátlaku ruských úřadů.
Už předtím, v únoru 2014, se kyjevský parlament pokusil zrušit zákon 5029-VI O zásadách státní jazykové politiky, známý jako Kivalov-Kolesničenko, který přiznával ruštině status regionálního jazyka v oblastech, kde ji používalo alespoň 10 % obyvatel a víc. Zrušení zákona neprošlo podpisem prezidenta, zrušen byl v roce 2018 Ústavním soudem. V dubnu 2014 na Donbase (regionu na východě Ukrajiny, kde tehdy žilo 39 procent lidí hlásících se k ruské národnosti a 75 procent k mateřskému ruskému jazyku) vznikly separatistická Doněcká a Luhanská republika a v srpnu téhož roku se mezi Kyjevem a těmito republikami rozhořela válka, během níž za více než 7 let do vpádu ruských vojsk v únoru 2022 prožil ruskojazyčný východ Ukrajiny 1225 bombardování s 3106 civilními obětmi! (údaje Komisariátu pro lidská práva OSN).
Pro srovnání: československý prezident Edvard Beneš, který byl mezi lety 1933 – 38 v naprosto stejné situaci – měl na hranicích bouřící se separatistický příhraniční region, militantně podporovaný ze sousední země stejného jazyka – nevypálil na Sudety a tamní obyvatele, kteří pro něj byli stále občany ČSR, ani jednu bombu:
Paradox druhý: Západ a Ukrajina svými postoji pomáhají Putinovi
Podle autora této úvahy Rusko mělo mezi lety 2014 – 22 vyvinout daleko větší snahu vyřešit konflikt diplomaticky, a nenechat se vehnat do pozice svého úhlavního nepřítele a vyhlazovatele z druhé světové války, nacistického Německa, které „sudetský problém“ také „vyřešilo“ anexí (již pak pokračovala dalšími německými anexemi a nakonec světovou válkou – k níž, jak pevně doufáme, tentokrát nedojde…)
Zopakujme si nejčastější konstatování ohledně Ukrajiny, v nichž se mainstreamový tisk opakovaně dopouští ne-li vědomých manipulací a zamlčování, pak zcela jistě faktických chyb:
Ruský prezident Vladimir Putin se svou armádou před 4 lety překročil hranice cizího státu s úmyslem pod záminkou záchrany tamního obyvatelstva připojit jeho část (či celou Ukrajinu?) k vlastnímu území. Tento postup byl porušením mezinárodního práva.
– Bohužel ne bezprecedentním porušením. Shodou okolností také 24., ale března 1999 překročila vojska NATO pod vedením Velké Británie a USA hranice srbsko-černohorské Jugoslávie s cílem odebrat Srbsku oblast Kosova a podpořit tamní nezávislý stát. Ještě ten rok po odchodu okupačních vojsk z Kosova započala nacionalisticko-islamistická albánská správa Kosova svou správu tím, že ze země vyhnala nepohodlné menšiny – včetně Židů, kteří dostali týden na vystěhování ze země (viz tehdejší mírový vyjednavač Miroslav Polreich). V roce 2008 pak vzniklo nezávislé albánské Kosovo.
Putin svůj vstup na Ukrajinu oficiálně odůvodňuje obranou menšinového ruskojazyčného obyvatelstva před tamním nacionalismem. Bere lidem jako je Putin či Orbán Ukrajina vítr z plachet svou demokratičností?
– Právě naopak. Dnešní Ukrajina mimo jiné Zákonem o vzdělávání č. 2145-VIII z roku 2017 dané zákazy menšinových škol nejen ruskojazyčných, ale například i mnohých maďarskojazyčných (což je jeden ze zdrojů nevůle mezi Zelenského Ukrajinou a Orbánovým Maďarskem). Zákon o odsouzení a zákazu propagace ruské imperiální politiky na Ukrajině a dekolonizaci toponymie č. 3005-IX umožňuje škrtání ve školních osnovách a vyučování nejen o osobnostech ruské národnosti globálně, ale i o Rusech, kteří se zasloužili o Ukrajinu, ba i o ukrajinských vlastencích, kteří tvořili v ruštině nebo v Rusku (přičemž explicitně nejmenuje konkrétní osobnosti dějin, jen dává k dispozici rámec pro aktivitu občanů a úřadů tyto vyřazovat, což bylo hojně využíváno). Tytéž zákazy se týkají knihoven, kin, televizí a dalších kulturních podniků, které procházejí rozsáhlou čistkou národnostně, jazykově a politicky nepohodlných jmen.
Stejně tak je na tom i zmíněná toponymie. V Kyjevě byly náměstí a blízká stanice metra, pojmenovaná po L. N. Tolstém přejmenovány přesto (nebo právě proto?), že Tolstoj byl prvním evropským propagátorem protiválečného pacifismu a radikálního nenásilí. A tak dále a tak podobně. Například dne 18. prosince 2025 kyjevská městská rada rozhodla o odstranění dalších stovek skulptur a památníků „spojených s dějinami a symbolikou ruské imperiální a sovětské politiky“. Mezi památníky, určenými nyní k likvidaci, jsou i pomníky spisovatelů Bulgakova a Achmatovové, skladatelů Čajkovského a Glinky. Bulgakov, Achmatovová a Čajkovskij byli rodem Ukrajinci, etnický Polák Glinka Ukrajinu slavil svým dílem.
Součástí plánu bylo na přelomu roku uskutečněné odstranění ruskojazyčného nápisu (ještě i dnes je polovina Kyjevanů ruskojazyčná) s textem „Jejich jména jsou nesmrtelná“ na Muzeu obětí Ukrajiny za 2. světové války. Tím se symbolicky ukázalo, že jména obětí boje proti nacionalismu na Ukrajině očividně nesmrtelná nejsou – na rozdíl třeba od Romana Šuchevyče, válečného zločince ze seznamu slavného lovce nacistů Simona Wiesenthala, jednoho z velitelů vražd Židů ve Lvově 1941 a Volyňského masakru Židů, Poláků a Čechů 1943 – 44, kterým velel v Hitlerově uniformě. Podle encyklopedie Wikipedia má na dnešní Ukrajině své muzeum, jeho jméno nese skautská organizace, stadion, přes 100 ukrajinských ulic, jeho podobu nese 15 památníků a bust, poštovní známka a pamětní medaile. To vše v zemi, jejímž prezidentem je muž židovského původu, jehož dědeček jako sovětský důstojník osvobozoval Ukrajinu a Evropu od nacismu!
Zaznamenáváme ale i pozitivní zprávy: V obci Ivaňki Umaňského okresu na západě (!) země mělo z vůle úřadů dojít k přejmenování dvou ulic, v jejichž názvech je výraz Vítězství nad Německem. Obecní rada poslala nadřízené instanci odpověď, že ulice se přejmenovávat nebude, protože: „Je to naše vítězství nad fašistickým Německem ve druhé světové válce. Padli za ně naši pradědové. My žijeme právě díky nim. Nezradíme přece jejich památku!“ Socha A. S. Puškina v Oděse byla loni uchráněna od vládní dekonstrukce a byl zvolen kompromis: postava ruského básníka a milovníka Ukrajiny byla loni po 137 letech zabedněna do dřevěného kvádru, což místní ruskojazyčná většina, která se o to zasadila, považuje za úspěch i vzhledem k tomu, že ještě v roce 2014 48 ruskojazyčných aktivistů z řad obyvatel Oděsy v legendárním střetu s ukrajinskojazyčnými aktivisty (v němž se fakticky jednalo i o otázky tohoto typu) zemřelo…
A jinak? Profiluje se Ukrajina jako režim, směřující k demokracii, za niž bojuje, když směřuje do evropských struktur?
– Nevypadá to tak. Podle Dekretu prezidenta Ukrajiny č. 64/2022 z roku 2022 O zavedení stanného práva (přesně tak jako tomu bylo z SSSR) nesmí žádný ukrajinský občan, včetně politiků bez povolení vlády vycestovat do zahraničí (zatčen za pokus vyjet byl například první regulérní majdanský prezident Porošenko, exministr Haluščenko, poslanec Dmytruk…). Když panamská kancelář Mossack Fonseca vypustila do světa doposud utajované skutečnosti známé jako svazky Panama Papers, ukázalo se, že kromě družky ruského prezidenta Putina zde má peníze i ukrajinský prezident Zelenskyj. A tak dále.
Na skutečnosti tohoto typu ve svých spotech nejčastěji upozorňoval americký nezávislý novinář, žijící na Ukrajině Gonzalo Lira. Poprvé byl současnou ukrajinskou exekutivou zatčen 15. dubna 2022. Propuštěn byl ovšem až 6. července 2023 na kauci ve výši jedenáct tisíc amerických dolarů. Když ale 31. července 2023 chtěl odjet ze země, byl na maďarských hranicích zadržen. Když v prosinci 2023 vznesl Elon Musk v prosinci 2023 na jeho zdraví, odpověď zazněla pouze v tom smyslu, že jeho odsouzení bylo zákonné. Dne 12. ledna 2024 pak bylo suše oznámeno, že publicista Gonzalo Lira zemřel v nejmenovaném ukrajinském vězení. (Prameny k příběhu Gonzala Liry jsou ZDE.) Dvěma dětem, které po něm zůstaly (stejně jako po světoznámém Alexeji Navalném, který byl naopak ruským občanem kritizujícím zevnitř Rusko), vzápětí kondolovalo americké (Bidenovo-Blinkenovo!) ministerstvo zahraničí…
Nebylo těžké zjistit na internetových vyhledávačích, kolik světových agentur, které v den jeho smrti uveřejnilo zprávy o úmrtí Alexeje Navalného, informovalo aktuálně i o smrti Gonzala Liry. CNN (16), CBS (17), NBC (17), Wall Street Journal (7), New York Times (22), Washington Post (12), Bloomberg (14) a Reuters (26) se o smrti Liry nezmínily vůbec (přičemž číslo za jejich názvem je počet zmínek o tragédii smrti Alexeje Navalného!), naopak New York Post (6) a Newsweek (8) o smrti Liry každý jednou informovaly. Tolik k „objektivitě“ tiskových orgánů na téma Ukrajina tentokrát na naší straně Zeměkoule…
Zdroje: Seznam.cz, Unn.ua, Ukraine.un.org, Blisty.cz, Wikipedia, Pragmatika.media, Kyivcity.gov.ua, Wiesenthal.com, Ivanska-gromada.gov.ua, English.nv.ua
(Text vyšiel na Krajskelisty.cz)
Jedna odpoveď
Pro doplnění.
Článek 107 Charty OSN říká: „Jde-li o akci proti státu který byl za druhé světové války nepřítelem kteréhokoliv signatáře této Charty, nic v této Chartě nečiní takovou akci neoprávněnou, ani jí nebrání, jestliže ji jako důsledek této války podnikly nebo schválily vlády které mají odpovědnost za takovou akci.“
UPA a OUN, SS byly odsouzeny jako zločinecké organizace. 14. divize SS „Galicia“ páchala nejhorší zvěrstva v Rusku, Polsku, na Ukrajině či na Slovensku. Ukrajinský režim se hrdě hlásí k odkazu těchto zločineckých organizací, Stepan Bandera byl prohlášen za národního hrdinu, řada ukrajinských jednotek zcela záměrně používá jejich symboliku a mocně se hlásí k odkazu těchto zločineckých organizací. Rusko má podle Charty OSN právo uskutečnit akci proti těmto elementům.