Státy evropského Západu, víceméně vymezené teritoriem Evropská unie, Velkou Británií a Švýcarskem neúspěšně předstírajícím neutralitu, tvoří nijak veliký západní výběžek eurasijského prostoru. Byla pro ně výhodná a dokonale logická co nejužší spolupráce s celým východním prostorem Eurasie, tedy také s Ruskou federací a Čínou. Naopak, vzájemná výhodnost co nejlepších a nejefektivnějších vztahů mezi západní a východní částí tohoto prostoru, byla a stále zůstává velikým trnem v oku Spojených států. Ty si přály a nadále si přejí, aby se tento celý prostor nikdy neintegroval v přátelsky spolupracující gigantický, především hospodářský a obchodní komplex.
Hojnost levně a spolehlivě, bez nejmenšího rizika poskytovaných ruských zdrojů zde dávala základ ekonomické efektivity západní Evropy, jaký mohl potenciálně zvyšovat její sebevědomí a udržovat ji v pozici významného geopolitického faktoru. Na ruském trhu se evropským firmám dařilo dobře a Rusko ze spolupráce s EU mohlo těžit také. Nic jiného ve svých plánech Rusko po rozpadu SSSR nemělo. Navíc se takto napojovala tato část Eurasie na její ještě východněji položené oblasti, na Čínu a potenciálně i na Indii. A mohla být logicky vtahována do systému BRICS+. Nic z toho Spojeným státům pochopitelně nevyhovovalo. Bylo skutečnou noční můrou washingtonských „elit“ bez ohledu na to, do jakého politického tábora patří. Spojené státy zde tedy navázaly na starou britskou strategii házení vidlí do všech pro Británii nevýhodných či dokonce nebezpečných kontinentálních koalic a integračních procesů. Rozbíjet koalice na evropském kontinentu tvořilo samý základ anglické (britské) politiky celá staletí. Uměle probuzené nepřátelství mezi západní částí Evropy a ruským Východem umožňovalo hrozbu logické a vzájemně výhodné spolupráce západní a východní části Eurasie zničit, nebo alespoň maximálně poškodit a oddálit na neurčito.
Takto Washington se starou londýnskou inspirací vyřešil pro sebe hned několik hrozeb najednou. Vystrašil evropské národy neexistující ruskou hrozbou, kterou bylo třeba pracně vyrobit z ničeho, čímž je vtáhnul do NATO, a takto přiměl platit peníze na konta především jeho vlastního vojensko-průmyslového komplexu. Přijetím americké zahraniční politiky a strategie za svoji vlastní jim zajistil „vynikající příležitost“ dost možná se i dočkat reálného ohrožení, jaké by je bez členství v NATO potkalo stěží. Podařilo se mu mobilizovat evropské kariéristy, nevzdělance, aktivisty, fanatiky, chamtivce i chladnokrevné machiavelisty, vychoval je, „vzdělal“ indoktrinací, zabezpečil finančně, pomohl jim do vlád, parlamentů a na prezidentské stolce, a oni se okamžitě chopili prosazování jeho politiky směřující k rozbití hrozby eurasijské integrace a návratu západní Evropy v komplexu EU i na národních úrovních k úspěšné, plnohodnotné a hlavně suverénní autonomní existenci. Prostě byla na tomto hřbitovním poli vykonána spousta „ohromně užitečné“ práce.
Jenomže situace ve světě se v posledních letech začala měnit. A nová administrativa ve Spojených státech na změny reaguje. Zatím se zdá, že reaguje racionálně. Z nutnosti, nikoliv z lásky k lidstvu a míru. Nežádejme po ní nemožné! Zahájila proces obnovování kontaktů s Ruskou federací a jeví ochotu jednat také s Čínou. Co to znamená? Jednak to, že se rýsuje naděje na přechod k novému mocenskému vzorci na planetě. Ale vedle toho se objevuje otázka, zda by se snad Spojené státy v komunikaci a možná i spolupráci s Ruskem vlastně nepokusily uskutečnit v daleko větších, planetárních rozměrech něco podobného, co samy předtím zničily v menším eurasijském formátu západní části eurasijského prostoru. Tedy zjednodušeně řečeno, co znemožnily Evropské unii.
Co vlastně potřebuje Washington od západní části Evropy, když už dosáhl rozbití vztahů mezi EU a Ruskou federací? Nebyla by to možná Trumpova vlastní politika, ale výsledek se počítá. Hodí se i jemu. Navíc vina za obrovské množství těžkých chyb a mrhání dolary nedopadá na jeho hlavu. Vytvořila se poměrně hluboká propast mezi některými státy EU a Moskvou, což nijak nepřekáží jeho vlastním cílům. Hrozba logické a oboustranně výhodné spolupráce mezi západem a východem Eurasie, především mezi EU a Ruskem, je – alespoň na poměrně dlouhý čas – pryč. Cíl, který spojoval zřejmě všechny vrstvy washingtonských „elit“ bez ohledu na stranickou příslušnost, byl naplněn v rozsahu, jaký Americe dovolil svět ve fázi pozvolného střízlivění z dřívějšího omámení diktátem amerických „pravidel“. Neúspěšně vedená válka s Ruskem ale odhalila fakt, že víc z konfliktu na východě Evropy Amerika v této chvíli získat nemůže. Naopak, nerespektováním proměňujícího se vzorce sil na planetě si může Washington pouze vyrábět velké potíže, a nakonec může i ztratit víc, než vydělal. Normalizovat vztahy se silným a vlivným Ruskem je tedy pro USA momentálně (možná jen na několik let) výhodnější a výnosnější než pokračovat v cestě, jaká se neosvědčila a je krajně nebezpečná.
Třebaže se Donald Trump dožaduje splácení všech amerických investic do Ukrajiny (rozumějme investic do amerických cílů této války), a to i s obrovskými úroky, jako by Amerika těmito investicemi jen tratila, faktem je, že mnohem více vydělala. Většina vlád evropských států je notně infikována strachem z Ruska, na kterém rusofobní propaganda Západu usilovně pracuje nejméně čtvrt století, aniž kdy byla schopna předložit jediný důkaz ruských cílů na zachvácení Evropy. Asi se na to nikdy nikdo nikoho nezeptal. A neptá se ani dnes. Ach, jak jsou občané disciplinovaní. A novináři též!
Všechny ruské kroky v oblasti bezpečnosti byly výhradně jen opožděnými reakcemi na ohrožování ze strany NATO. Nejčastěji se omezovaly na protesty, ústní varování a písemné nóty. Rusofobní propaganda ale pracovala na prostém vzorci záměny reakcí za akce, následků za příčiny, obranných aktivit za přípravu k útoku. Přesně podle tohoto osvědčeného, průhledného a dokonale primitivního modelu Západ rovněž „vysvětlil“, kdo byl původcem války na Ukrajině. A jelikož infekce stále působí a dokonce sílí, tak jsou mnozí Evropané (jejich politické reprezentace) odhodláni zbrojit, a tím platit obchodníkům se zbraněmi ještě více, než platili doposud. Jestliže se Donald Trump ale dívá na „dílo“ svého předchůdce v Bílém domě (spíše na dílo lidí, kteří jej vodili za ruku) z pozice dobrého účetního, vidí, že v položce zisků nachází velmi mnoho užitečného i pro svoji vlastní politiku. Bidenova administrativa totiž napáchala tolik „užitečného zla“, že by byla velká škoda se tohoto jejího zisku vzdát. Trump si jej rád ponechá a bude z něj čerpat i ukrajinské „úroky“. Na druhé straně soudí, že je rozumné nerozmnožovat ztráty jednáním, jaké žádný zisk nepřináší. A že tedy není nutné dobývat se násilím do dveří, které se mu rády otevřou dobrovolně. Když slušně zaklepe, bude s úsměvem pozván dále a Amerika si poprvé ve svých krátkých dějinách vyzkouší model win-win. Alespoň na čas a zdaleka ne se všemi na planetě. S EU určitě ne. A přesně toho chce Trump zřejmě dosáhnout.
K čemu by Washingtonu vlastně mělo nyní sloužit další pokračování nepřátelství s Ruskem, když toto nepřátelství kromě obchodníků se zbraněmi samo o sobě nadále v podstatě nic moc nikomu jinému nevydělává? A může se Washingtonu vracet jako bumerang? Zdá se, že právě uzavření některých dohod s Moskvou (veřejně se o nich mluvit nebude) dovolí Americe zabezpečit si vcelku pohodlně nové zisky a zaměřit se přednostně na svůj vlastní cynický americký projekt. Donald Trump chápe dobře, že s Ruskem (i s Čínou) jsou výhodnější dohody při respektu k národním zájmům než nepřátelství. Státy EU má Washington už dávno v kapse a kyjevský režim může snadno vydírat desítkami vysoce účinných nástrojů. A také hrozbou, že veřejně odkryje, čím ten režim ve skutečnosti byl, je a co všechno bylo a mělo ještě být jeho dílem. Západní mediální mainstream vizitku kyjevského režimu ukryl na dně Mariánského příkopu v Tichém oceánu, v hloubce téměř 11 kilometrů, aby ji náhodou odtud někdo nevylovil a neukázal na kameru. (Přesto je toho ale na kameře dost!)
Nástroje nátlaku má i vůči EU. Například cla. Washingtonská DNA se skládá výhradně z dolarů. Skoro nic jiného v ní žádný mikroskop neodhalí. A Donald Trump je toho zářným příkladem. Jedná podle toho, nebo se to tak alespoň zatím jeví. Nehledejme v jednání vrcholových politiků žádnou morálku. Jednoduše tam žádná není. Chvályhodná je alespoň jistá míra odvahy a otevřenosti a převzácná ochota plnit některé předvolební sliby. To Donald Trump zatím dělá. Většina evropských politiků se pouze snaží udržet se u moci a uniknout zaslouženému smetišti dějin. Někteří z nich už klečí kolem Trumpova trůnu (viďte, Dudo a Meloniová?) a tváří se, že kolem Bidena dříve panáčkovali jen z úcty k jeho šedinám, zatímco jeho politiku opravdu, ale opravdu(!!!) nikdy upřímně nesdíleli. Ach, ty jejich vzácné charaktery!
Jakpak se to zpívá v té slavné opeře Ruggera Leoncavalla Pagliacci (Komedianti)?
Ridi, Pagliaccio, e ognun applaudirà
Tramuta in lazzi lo spasmo ed il pianto
In una smorfia il singhiozzo e il dolor, ah…
Směj se, paňáco, a všichni budou tleskat
Proměňuje křeč a pláč v žertování
V úšklebku vzlyk a bolest…
Úvodná ilustrácia: Pixabay
Jedna odpoveď
Myslím si, že dobré vzťahy USA – Rusko prospejú obom stranám, vyrovnávajú resp. znížia riziko (pre USA) nadštandardných vzťahov Rusko – Čína a zároveň posilnia pozíciu Ruska voči EÚ. V podstate pre svet veľmi dobré riešenie z pohľadu stability aj ekonomických súvislostí. Vzťah USA – EÚ sa bude viac rozvíjať na bilaterálnych vzťahoch medzi USA a jednotlivými krajinami/štátmi, čo bude ovplyvňovať tým či oným smerom celkové vzájomné vzťahy. Vzťahy s Čínou bude možné týmto spôsobom mať pod kontrolou s možnosťou v symbióze regulovať a mať relatívne pod kontrolou. USA majú týmto najväčšie pole pre variovanie celkovej svetovej geopolitickej situácie. Rusko ale toto všetko podmieni značnými ústupkami zo strany USA a neskôr aj EÚ. Ukrajina, AK bude mať rozumných vyjednávačov, by mohla z tejto situácie vyťažiť dosť pozitív zo všetkých relevantných strán a dostať sa zo súčasnej nevýhodnej situácie s dobrými východiskami pre svoju budúcnosť.