Historička Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že snahy o bruselskou centralizaci jsou fatálně špatnou odpovědí na celkem přirozenou diverzitu zájmů v EU.
Poslední vývoj potvrzuje politické trendy, které se v Evropské unii objevují delší dobu. Rozsáhle jsem se jim věnovala v relativně nedávno zveřejněné eseji s názvem Odvrácená strana EU a rizika geopolitické rozšiřování. Za poslední dobu se některé z nich, především postupující militarizace, projevují ještě otevřeněji. Mírová politika se v EU proměnila v politiku, která chápe mír jako výsledek vojenské porážky Ruska. Bez ohledu na rizika, která představují ruské jaderné zbraně. Tak se to jeví alespoň s ohledem na veřejnou komunikaci určenou občanům členských zemí.
V poslední dekádě je ovšem patrná i další tendence – stále větší důraz centra EU na politickou centralizaci a standardizaci podle pravidel hlavního proudu evropské politiky. Tato politika se ve své podstatě staví negativně vůči politické, ekonomické i kulturní diverzitě zemí Evropské unie. Rozmanitost zájmů nebo názorů není vítána a je vnímána jako překážka ve snaze o „efektivní“ evropské vládnutí. Posledním příkladem je Slovensko nebo Rumunsko, ovšem celkem jich je mnohem více. V bruselském centru EU panuje představa, že členské státy musí mít ve všech zásadních otázkách jednotné postoje a jednotný zájem (slovo národní je zde asi zbytečné), a to bez ohledu na socio-ekonomickou situaci nebo zeměpisná specifika formující geopolitiku v různých částech EU. Těm, kteří prosazují standardizující přístup, je přítěží nejen právo veta, ale i to, že v jednotlivých členských zemích dochází v rámci demokratických voleb k posunům, které komplikují (nebo se dokonce staví proti) centralizaci. Volby jsou přitom stále ještě otázkou rozhodování v rámci daného národního politického společenství, tedy domácí politické agendy artikulované v domácím socio-ekonomickém kontextu. Jinak řečeno, často jsou demokratické volby v členských státech vyjádřením existující politické, kulturní a ekonomické diverzity EU a konkrétních problémů dané politické komunity. Především by však měly být vyjádřením demokratické suverenity, která by měla být nadřazena technokracii – pokud ovšem zakládací listiny a dohody EU nejsou jen prachsprosté PR bez obsahu.
Ilustrácia: Ľubomír Kotrha
Centralizace je snahou o technokratické omezování politické rozmanitosti členských zemí. Tím spíše se dotýká členských zemí s menším vlivem, tj. s menším vojensko-politicko-ekonomickým potenciálem projekce moci a vlivu. V současných podmínkách je centralizace EU dílem euro-technokratismu a zároveň dědicem evropského imperialismu. To první odráží představy o efektivním rozhodování a ovládání, která mohou skutečně fungovat jen za podmínek stejnosti. To druhé spočívá v netoleranci jinakosti, která má často přímo rasový podtext a bohužel se chybně rétoricky opírá o „liberalismus“, který tím diskredituje. Kromě toho také odráží nepříliš realistické ambice západoevropských elit, které jsou ve své podstatě velmocenské (a vidí v EU „náhradu“ vlastní post-imperiální/post-koloniální marginalizace). V těchto ambicích mají země střední a východní Evropy roli přisluhovačů či pěšáků, nikoliv ale tvůrců, a rozhodně ne hlavních příjemců výhod.
Členské země střední a východní Evropy jsou v poslední dekádě „bolehlavem“ pro centralizující euro-centrum. Vstup těchto zemí do EU byl totiž přímo postaven na popírání diverzity: v letech 1994-2004 vstupovaly do EU jako imitátoři, kteří měli zrcadlit „evropské hodnoty“ natolik, že jejich zkušenosti, názory, zeměpisná poloha, politická kultura, vzpomínková kultura a vlastně i národní identita byly de facto v konečném důsledku vytěsněny. Paralelním procesem byl proces neoliberální globalizace, který zbavil transformující se ekonomiky regionu možnosti nezávislého hospodářského rozvoje. Současná vzpoura imitátorů je tedy provokací, kterou je nutné delegitimizovat a potrestat. V podmínkách členských zemí na východě Evropy se přitom vztah k centralizující EU stal součástí sporu mezi proevropskými kompradory a politicky rozmanitým suverenismem. Ten je na prvním místě důsledkem už zmíněného vytěsňování.
Suverenismus přitom v různých kontextech klade otázky, které nejsou bruselskému centru příjemné a vyjadřují ve své podstatě jenom skutečnost, že proces evropské integrace není a nebyl rovnoměrný ani spravedlivý. Nerovnoměrný rozvoj v různých částech kontinentu pod egidou Bruselu přitom nutně musí vést k další politické diverzitě. Vytěsněné problémy a otázky se vracejí a dostávají na povrch, protože vytěsnění neznamená vymizení. Reálně je ale politický suverenismus dílem ignorování existující diverzity a pokusů o její vytěsnění, zároveň je však i plodem vytváření diverzity nové prostřednictvím nerovnoměrné integrace, tj. integrace vítězů a poražených. Poražení dnes ve velkém volí suverenistické strany, které kritizují evropskou centralizaci jako omezování národní suverenity. Vytěsnění se pak vrací třeba v podobě nepříliš lákavého politického zpátečnictví. Bohužel bruselská byrokracie ani velké země EU, které v ní mají stále daleko větší vliv, na tento problém neumí nijak jinak reagovat.
S ruským útokem na Ukrajinu se Evropská unie ocitla v situaci, která velmi rapidně posílila její bezpečnostní závislost na USA a poukázala na její základní slabosti. Samotný rusko-ukrajinský konflikt je důsledkem toho, že se EU nedokázala po roce 1990 (tehdy jako Evropské hospodářské společenství) postarat o vlastní bezpečnost a zreformovat ji v souladu s koncem studené války, rozpuštěním Varšavské smlouvy a rozpadem SSSR. Válka Ruska a Ukrajiny je konfliktem, který mění EU k nepoznání a může v budoucnu zcela změnit její podobu s tím, že by mohlo dojít k dalšímu posílení nerovnoměrností integrace – třeba v podobě likvidace politiky soudržnosti a dalšího oslabení zemědělského sektoru v zemích východního křídla (velká omezení pro tento sektor představoval už proces přidružení k EU). Jinak řečeno, politika nerovnoměrného rozvoje by v kontextu militarizace otevřela cestu „nerozvoji“ a bufferizaci východního křídla (jako nárazníkového území pro případný konflikt s Ruskem).
Politická diverzita v rámci členských zemích existuje paralelně s rostoucí diverzitou v mezinárodní politice. Multipolarismus odráží civilizačně-kulturní rozmanitost světa, který se neoliberální globalizace a americký triumfalismus po skončení studené války, snažily nacpat do jedné eurocentrické šablony, jejímž hlavním smyslem bylo udržení americké hegemonie. Ostatně i myšlenka, že demokracie spolu nebojují ve válkách, souvisí s naivní i nebezpečnou představou, že když budeme všichni stejní, konflikty zmizí. Rozmanitost nikam nezmizela. Někteří s ní ale neumí žít. Dnes ovšem vznikají (nebo se do hry vracejí) nová mocenská centra, která relativně efektivně využívají globalizace ve svůj prospěch. Vznik těchto center je důsledkem výrazných strukturálních změn ve světové ekonomice. Typickým příkladem je Čína, která na rozdíl od Ruska spojuje ekonomickou a technologickou dynamiku s mocenským potenciálem a nízkým ideologickým profilem.
Není překvapivé, že suverenismus s sebou nese prvky diverzifikace zahraniční politiky, kterou potom bruselští centralisté a jejich kompradorští spojenci doma popisují výhradně jako bezpečnostní hrozbu, nikdy jako příležitost. A v kontextu střední a východní Evropy narušuje západní monopol na zahraniční politiku. Netvrdím tím, že tato nová suverenistická politika nemá svá rizika – zvláště pak pokud se bude realizovat jako naivní lokajství naruby, které bohužel v našem regionu zakořenilo historicky. Nicméně její posilování je celkem přirozené a centralizace se tu zdá v kontextu celkové evropské zahraniční politiky spíše snahou o popření nepohodlné reality strukturálních změn. V konečném důsledku se ale současná necitlivá a chybná centralizace může stát hrobařem Evropské unie.
(Článok vychádza v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
