Mám jeden celoživotní smutek. Kromě soukromé sociální (kterou jsem v poměrně vysoké dospělosti absolvoval celou) jsem v útlém věku chodil na zcela státní vysokou školu, která mě čtyři roky připravovala na povolání pedagoga, aby pak neprotestovala, když jsem těsně před státnicemi řekl: „Bylo to krásné, ale bylo toho dost, dodělal jsem jako skorosamoživitel gympl, ale vysokou školu při samoživitelství dodělat nezvládnu!“ A odešel jsem na celý úvazek do pracovního procesu.
Toho, co jsem pak dělal, bylo moc, dokonce jsem někdy i učil, ale vždycky dospělé a vždycky mimo státní systém a jeho tabulky. Ale především mimo studenty věku, jakým jsem tehdy před dvaceti lety, když jsem bez absolutoria opustil pedagogickou fakultu, býval i já. S těmi jsem ztratil kontakt a náš státní školský systém (na rozdíl od zahraničního, který by mi v tom směru uznal sociální školu) mě k nim nikdy nechtěl pustit. Většina mých kamarádů, kteří pocházejí z „peďáckých“ studií, mi říkala, že není o co stát, ale můj někdejší spolužák z fakulty Jarda, který učí na výběrové průmyslovce, se nade mnou před pár měsíci slitoval a zapojil mě do povinně vyhlášené nepovinné výuky.
Jak výběrová je Jardova škola, tak výběrová je i skupina studentů, která se přihlásila do jeho kurzu. Každý čtvrtek jezdím pětadvacet kilometrů z Pardubic do Hradce Králové a zpět výlukovým autobusem (kterými se na této trase jezdí už pět let a bude se jimi jezdit další pět, což dohromady je čas rekonstrukce trati, o němž náš krajový vtip vypráví, že Číňané za tutéž dobu vyrobí podmořský tunel na Tchaj-wan), aby s námi poznávali život a pracovní techniky lidí věku, kdy digitální svět neexistoval, v široké škále staré historie, od paleolitu (o němž většinou pojednává Jarda) až po historii nejnovější včetně osmdesátých let dvacátého století, v nichž jsme vyrůstali my. Nějak se totiž stalo, že ti, kdo se v kurzu sešli (narození na konci prvního desetiletí nového tisíciletí), se všichni velmi zajímají o dobu dětství svých rodičů. Vlastně i kvůli nim jsem začal psát své „paměti“. Často se ale (nejen mně, ale někdy dokonce i Jardovi, který s novými generacemi tráví celý svůj produktivní věk) stane, že nevíme, nakolik se „chytáme“. A během posledního setkání na otázku: „Co by vás zajímalo?“ padla odpověď:
„Jak je to s tou stávkou sedmadvacátýho v pondělí.“
Poté, co Jarda studentům celou věc vysvětlil po stránce technické, jsem se ujal slova já, a řekl jim, jak moc mě překvapili coby mládí národa, o němž se nedá říct, že by příliš často chodil do stávek, a skoro nikdy do těch úspěšných. Ale jestli někdy, tak v tom vždycky byli studenti, mladí lidé určitých intelektuálních schopností, zároveň ale dosud neokoralí českou realitou, kterou satirik Karel Michal, autor stále platného filmu Bílá paní (dřív, než se, vyhnaný z vlasti za své vlastenectví, ve svém švýcarském exilu v orwellovském roce 1984 zastřelil poplašnou pistolí…), dokonale charakterizoval větou: „Záměry jdou vždycky do čítanek, pokud jsou ještě včas zdušeny, a do prdele, stanou-li se skutkem.“
Moje řeč byla krátká, protože už se připozdívalo na poslední výlukový spoj. A tak bych to, co jsem tehdy říct nestihl, chtěl dopovědět tady:
Někdo vypočítal, že po generální stávce 27. listopadu 1989, na níž má datum té aktuální symbolicky ukázat, proběhly tři další stávky podobného rozsahu, které potom opět donutily k demisi vládu. A shodou okolností to vždycky byla vláda ODS. V roce 1997 Klausova, 2009 Topolánkova a 2013 Nečasova. Což je historie, která vypadá docela slibně, ale může to být i slibnost jen zdánlivá. Co mi tedy o úspěšnosti versus neúspěšnosti stávek říká moje paměť:
– Za stávky před 34 lety, 27. listopadu 1989, jsem byl ještě školák, konkrétně žák šesté třídy základní školy, který ještě nechápal věci ve všech souvislostech. Věděl jsem jen dvojí. Že jde o to, aby odstoupila vláda, a že mně tehdy velice vzdálení vysokoškoláci, ale i relativně bližší středoškoláci, kvůli stávce nejdou do školy. Proč má odstoupit zrovna vláda, která v naší vesnici (po letech, kdy pečivo bylo jen v jednom krámku, kde se nedal sehnat chleba už dopoledne v jedenáct) konečně vystavěla solidně zásobené nákupní středisko, jsem tak úplně nechápal, zato jsem kamarádům ze středních škol záviděl, že nemusí do školy. Mnohem víc jsem se zajímal o to, co můžu udělat pro humanitární kamion, který se u nás na návsi plnil a posílal do Rumunska, kde revoluce probíhala nepoměrně destruktivněji. Když jsem ale na našem právě dostavěném nákupním středisku objevil petici, v níž se říkalo, že cílem stávky je odvolat z funkcí lidi, jako byl můj otec (venkovský zubař zemědělského družstva, který si vesnici znepřátelil tím, že po nástupu liberálního, ale neúplatného Gorbačova přijal místo ve Výboru lidové kontroly a často využíval své právo okamžitých revizí všude, kde docházelo k rozkrádání družstevního majetku), a viděl jsem, že pod peticí je podepsaný i místní stranický tajemník, skutečný normalizátor (o kterém jsem až posléze pochopil, že tímto způsobem využil příležitost svést nenávist vůči sobě a kamarádům jiným směrem), začal jsem o smyslu stávky i celé sametové revoluce silně pochybovat. Už tehdy mi došlo, že čisté úmysly i oběti stávkujících můžou být ukradeny lidmi, kteří s čistotou a zásadovostí nemají společného vůbec nic.
– Po maturitě v roce 1996 jsem toho už o podstatě fungování odborů a smyslu stávek věděl mnohem víc. Z tehdejších médií ostatně každý den zazníval termín, který je už dneska zcela neznámý: tripartita. Což znamenalo, že kdykoli se v zaměstnaneckém prostředí děje nějaké bezpráví, sešli se zástupci tří zúčastněných veličin: zaměstnaneckých odborů, zaměstnavatelské komory a státních orgánů. Nastupoval jsem tehdy do své první práce v Národní lékařské knihovně na náměstí I. P. Pavlova a ve frontách jídelny pražského MHD jsem tehdy potkával organizátora několika stávek, velmi populárního MUDr. Davida Ratha, zakladatele nezávislého odborového klubu, který se jako lev bil za zájmy zaměstnanců-lékařů – než v tripartitě přešel na stranu zaměstnavatelů jako předseda lékařské komory a skončil ve státní správě nejprve jako ministr zdravotnictví, poslanec, a nakonec hejtman Středočeského kraje, odsouzený za mnohamilionovou korupci, za kterou si odpykal skoro čtyři roky vězení. Smutný konec slibného bojovníka za práva řadových doktorů. Byly-li v jeho konání dobré úmysly, totálně je přebilo české úsloví: Příležitost dělá… v tomto případě přinejmenším korupčníka.
– Čtyři roky nato, na konci roku 2000, jsem se, už jako student VŠ, aspoň jako podporovatel jedné stávky zúčastnil. Šlo o televizní stávku za odvolání nově jmenovaného ředitele České televize Jiřího Hodače a jeho šéfky zpravodajství Jany Bobošíkové, byla pocitově tak trochu klon revoluce z listopadu 1989. Už protože někteří zaměstnanci, okupujíce budovu centrály ČT na Kavčích horách, spali na jejích chodbách ve spacácích (tak jako v zimě 1989 na svých školách a scénách studenti a divadelníci), a hlavně že ji podporoval Václav Havel za dojímavé znělky „televizní revoluce“, Armstrongova zpěvu písně Blueberry hill. Modelu televizního vysílání se tehdy říkalo „rumburak“, podle techniky, s níž se dvě konkurenční vedení ČT přetahovaly o vysílání, takže se občas nějaký vysílaný pořad přerušil a místo něj se objevily konkurenční zprávy, tak jako to dělal čaroděj Rumburak v seriálu Arabela. Trvalo mi pár let, než jsem rozluštil, že „odstávkovaný“ Jiří Hodač, exulant, vyškolený názorovou demokracií australské televize 3EA a britské BBC, byl nebezpečný zejména svou svobodomyslností, s níž dovolil vysílat v ČT i názory, které neodpovídaly „myšlenkové linii“ těch, kdo si už tehdy monopolizovali ideovou doktrínu našeho státu (proto byla nebezpečná i Jana Bobošíková, o níž se vědělo, že rozhodně nemá shodné názory s tehdejším vedením státu – takový člověk může vést zpravodajství ve staré západní demokracii, ale ne v nedemokracii typu ČR). V tehdy ještě poměrně férové západní cizině zakotvený Hodač by navíc znemožnil doživotní kšefty některých uměleckých a zpravodajských rodin v ČT, které si de facto zprivatizovaly „veřejnoprávní televizi“. To mu stávka překazila. Některé z těchto rodin jsou tak v ČT dodnes a jako podporovatelé „té správné“ ideové doktríny z ní pravděpodobně budou žít navždy. I z našich peněz, které nově budou muset České televizi platit i ti, kdo doma televizi vůbec nemají. Suma sumárum: V této stávce jsem selhal, protože jsem v ní podporoval tu méně kvalitní stranu sporu, jejíž vítězství naše média i společnost posunulo od možnosti větší demokracie k dnešnímu státnímu nepotismu.
– V roce 2011 jsem prostřednictvím svého kamaráda-lékaře Jiřího sledoval lékařskou stávkovou petici Děkujeme, odcházíme. Vždy zásadový Jirka už jako medik odešel do nákladného civilního studia z vojenské fakulty (kde mu jako medikovi-vojákovi z povolání byly hrazeny všechny výdaje studia, a ještě pobíral plat) hned poté, co byl v sevřeném útvaru studentů nucen povinně vyslechnout projevy svých nadřízených důstojníků, kteří o tragédii útoků z 11. září 2001 říkali věci, o nichž Jiří už věděl, že jsou naprostá lež. Teď, jako doktor po třicítce, který se vrátil ze stáže na americké prestižní Mayo Clinic, se zapojil do zvláštního druhu stávkové akce s jednoduchým principem: „Buďto nám, českým kvalifikovaným lékařům a zdravotníkům, zvýšíte platy alespoň na úroveň kvalifikovaných dělníků, anebo odejdeme do západního zahraničí, kde jsou všichni placeni průměrně pětkrát víc, a kam nás, nenáročné a přitom šikovné zdravotníky z východu, dennodenně volají.“ Přestože platy tenkrát navýšeny nebyly, většina těch, kdo slíbili, že odejdou, stejně zůstali doma. Můj kamarád Jiří, který své sliby vždy plní, patřil k menšině. Dnes je vedoucím pohotovosti v bavorském Norimberku, a je jasné, že o jeho talent schopnosti navždy přišla nejen česká armáda, ale i Česká republika… Shrnuto: Pro nezásadovou většinu stávka selhala, zásadovému se aplikování vyhlášené zásady vyplatilo.
Milí naši studenti (kterým je dnes především určen můj text), je mi jasné, že moje řeč je na vás už příliš dlouhá a že co do fenoménu stávky budete chtít nějakou jasnější odpověď ve stylu ano-ne. Jsem schopen vám ji dát, ale nechte mě ještě chvilku zdánlivě „chodit okolo“. Byl jsem vychován matkou, která absolvovala nejen gymnázium ve Francii, ale zúčastnila se na něm i legendární stávky studentů z roku 1969, která de facto svrhla „z trůnu“ legendárního francouzského prezidenta, generála Charlese de Gaulla (na kterého ale ona i většina jejích tehdy stávkujících spolužáků dnes se slzami v očích vzpomínají, když jeho mezinárodní nezávislost porovnávají s jinými dnešními, velmi závislými generály v čelech států…) Nejen kvůli své výchově jsem velmi obdivoval Žluté vesty. To bylo hnutí francouzských odborářů, kteří šli tvrdě za svými požadavky, k nimž patřilo například vyvázání Francie z diktátu mezinárodních organizací a korporátů, které nesledují zájmy Francie, zákaz geneticky modifikovaných potravin a rozprodávání tradičně státních sítí, jako jsou pošty nebo železnice, do soukromých rukou, omezení jednostranné hyperkorektní ideologizace školství, zastavení neregulované migrace ze zemí třetího světa, odchod z agresivních vojenských uskupení, které nesledují zájmy míru, ale nesmyslných válek, ukončení diktátu farmaceutických firem a tak dále… Komplexní požadavky, že? A stačila jedna epidemie covidu a více než roční zákaz demonstrací, a obávané Žluté vesty, jejichž hnutí se v roce 2018 začalo šířit po celé Evropě, byly zapomenuty.
V českém kontextu je vznik takového masového hnutí skoro nemožný, počínaje už tím, že žlutá barva je v našem prostředí dost antistávková. Když jsem se jako zaměstnanec jedné ctihodné světové charitativní formy, která svým zaměstnancům čtvrt roku neplatila plat, pokoušel spustit stávkové hnutí a najal jsem jako právní podporu i advokáta, po nátlaku zaměstnavatelů mě i za cenu, že od firmy nic nedostanou, všichni opustili a právníka jsem nakonec musel zaplatit sám, vynadal jsem jim, že jsou žluťáci. Proč? Nesolidárnímu způsobu, jakým se zachovali mí kolegové, se totiž říká stávkokazství – v lidové češtině žluťáctví.
Na druhou stranu jsem byl součásti týmu, který překládal do češtiny publikaci o historii stávkových a aktivistických akcí obyčejných občanů, díky nimž se už v roce 1978 podařilo donutit i vládu tvrdohlavého rakouského kancléře Bruna Kreiského, aby uzavřela nebezpečnou jadernou elektrárnu Zwentendorf. A mám důkaz, že takové úspěchy jsou možné i u nás. Vlastně jeden. Příběh mé známé, která pracuje v továrně jednoho nadnárodního koncernu s pobočkami v České republice, kde vybudovala zásadové odbory, které odmítly couvat a vyboxovaly ve všech pobočkách jejího podniku takové platové a zaměstnanecké podmínky, jaké v této zemi nemají zaměstnanci žádné konkurenční značky. Z toho titulu se moje kamarádka stala členkou celosvětových odborů a jezdí školit odboráře do celého světa, od Mexika po Tchaj-wan – a pak se zase vrací do své továrny, kde pracuje jako programátorka. Přestože je pro svou odborářskou aktivitu fakticky jednou z nejúspěšnějších Češek, není vidět v časopisech ani v televizích. Nepovažuje za nutné. Naopak: dělal jsem kdysi rozhovor s jedním profesionálním českým odborářským bossem, který je dnes a denně na obálkách „trendy časopisů“, ale jako první se mi začal chlubit ne tím, co udělal pro zaměstnance, ale tím, že má v odborech větší plat než premiér a že sbírá zlaté rolexky.
Co jsem z toho všeho pochopil? Že stávka má zpravidla naději, jen když má realistické požadavky, když jsou stávkující jednotní a je jich co nejvíc. Nicméně ani jednorázový úspěch není ještě úspěchem definitivním. V listopadu 1989 vaši studentští předchůdci dosáhli sice svržení režimu (který předtím ovšem padl v sousedním Maďarsku, Polsku a Východním Německu a tehdejší vládnoucí velmoc dala dávno zelenou pádu režimu i u nás), ale to, čeho dosáhli, je po třech desítkách let opět fuč. Mezinárodní nezávislosti máme fakticky míň než tehdy: masová média jsou myšlenkově kontrolovaná a ta nezávislá všelijak pomlouvaná, anebo i otevřeně likvidovaná (před dvěma lety se premiér Fiala dohodl s poskytovateli serverů, aby zrušily desítky nezávislých stránek, a ty, které na to měly, mohly být na jiných serverech obnoveny až po mezinárodním upozornění, že je to protiprávní jednání), učitelka Martina Bednářová, která vykládala dějepis, jak jí velelo svědomí, byla vyhozena ze školy a bylo s ní zavedeno soudní stíhání, za pouhý názor na sociální síti už bylo pár českých občanů odsouzeno do vězení až na šest let nepodmíněně a minulý týden naše vláda odhlasovala přerušení činnosti jedenácti opozičních politických stran jen proto, že jí nevyhovovaly jejich programy.
Navíc je známo, že vláda náš stát zadlužila nesmyslnými výdaji nejen na naši, ale na jistou cizí armádu (která dokonce dosud není ani v evropských ani atlantických strukturách a neví se, zda tam kdy bude), naším státem podporovanou masovou imigrací z její nesmyslnou válkou zmítané země, absurdní energetickou politikou, kdy odmítáme levné zdroje tam, kde jsou, a draze je kupujeme tam, kde nejsou, produkujeme přehršli levné elektrické energie a kupujeme ji na burze nejdráž z celé Evropy, což v konečném důsledku znamená takový dluh, že se vláda chystá šetřit i na jehlách v nemocnicích, které se podle plánu této vlády mají po 40 letech jednorázovosti opět recyklovat. Za takového stavu zkušený ví, že bude o to těžší ubránit se destruktivním „balíčkům vládních opatření“ o to víc, že aktuální stávka je nejednotná, že stávkují jen průmyslové podniky v počtu necelé stovky, především v oboru kovovýroby, a jen některé úřady a školy.
Ani tak se ale nestávkuje nadarmo. I neúspěšný pokus o odpor se totiž ukládá v paměti vaší i vašich odpůrců a příště může být naděje na úspěch větší. Požadavky studentů z vaší střední školy jsou, jak vím, jasné. Nechcete se učit jazyky a jiné předměty, v nichž je požadavek individuálnější dělené výuky, ve spojených skupinách, nechcete, aby byl propuštěn váš obětavý pan údržbář a někteří učitelé, natož aby byla zrušena vaše školní jídelna. Moje rada je: Držte si své požadavky a neopouštějte je. Pokud by na první pokus nebyly všechny splněny, neraďte se o svém dalším postupu s učiteli, o nichž víte, že vždycky ve všem couvnou, ale s těmi, co mají pevné zásady. Pozorujte, co se kolem vás a celé stávky děje a jak se ve výjimečné situaci mění reakce lidí. Je to důležitá zkušenost, která vás posune dál. Možná důležitější, než odborná zkušenost z tvorby stávkových transparentů a videí. Naučíte se na ní hodně o sobě, svém nejbližším okolí, i celé společnosti, v níž žijete. Možná ne hned, ale časem určitě přijdete i na základní zákon nejen stávek, ale i všeho lidského konání: V právu není ten, kdo chce všechno jen pro sebe, ale vždycky ten, kdo chce spravedlnost a dobro (i) pro ty ostatní.
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
