„Margot Pirschelová přijede se svým prskajícím vozítkem k bráně, ani se jí nepokouší rozevřít, běží jako blázen k domu, jen se jí nožičky na vysokých podpatcích podvrkávají. Dorith, Richard i Pavel se chystají do práce, když uslyší prudké bubnování na dveře.
,Kdo to může být?‘
Richard odemkne. Čtyřiapadesátiletá Margot neměla patrně čas na obvyklou ranní úpravu, a vypadá dost nevábně. K tomu přispívá i její rozčilení:
,Lidi, co děláte, vy nic nevíte?‘
,A co máme vědět?‘
,Pusťte si rádio, začíná konec civilizace.‘
,Čeho konec?‘
Pavel zapne rádio a chytá se ve změti zpráv.
,Můžeš nám stručně říct, co se stalo?‘
,Postavili zeď, přes noc postavili zeď, skrz celý město.‘
Dorith tomu pořád nerozumí.
,Přes který město?‘
,Přes tohle město. Vždyť vám vede i skrz tu vaši slavnou nemocnici Charité. Co budete dělat, páni doktoři?‘
Konečně vyloví stanici, na níž čte hlasatel usnesení strany a vlády o bezpečnostním opatření pro zajištění státní hranice.
Jedou mlčky společně Richardovým vozem, rozhlas pokračuje ve čtení úřední zprávy.
Před branou Charité už začíná být větší shluk lidí, než obvykle – všechny zraky upřeny na zátaras ostnatého drátu.
Projedou opatrně dovnitř. Tady je rozruch naprostý. Pacienti jsou na chodbách, dávají se z oken, někdo se rozčiluje, někdo pláče, všichni vzrušeně debatují. První je zastihne sestra Renata.
,Co se děje, Renato?‘
,U nás nic moc, ale v jiných pavilonech prej i skáčou z okna do Sprévy, aby se dostali na druhou stranu.‘“
Stavba Berlínské zdi, 13. srpna 1961. Takhle popisoval devatenáct let poté, v roce 1980 (!), Jaroslav Dietl (!) ve svém seriálu „Doktor Marcus a jeho rod“ první den, kdy se východ Berlína probudil a zjistil, že je od západní části města oddělen čtyřmetrovou zdí. Seriál, který byl objednán televizí NDR a proti jeho textu nebyly v tehdejším Východním Německu venkoncem žádné námitky, byl ovšem zakázán v první instanci, v normalizační Československé televizi (stejně tak tehdejší vrchnost Dietlovi – který je dnes mylně počítán mezi čelné normalizátory – v té době zamázla další dva seriály a dvě divadelní hry). Mnohý z nás na vlastní kůži pocítil, že archetyp „matka Praha = papežštější než papež“ se, navzdory převratu, od té doby nezměnil. Tento text ale bude o jiné zemi a jiném městě: o NDR a Západním Berlínu.
Berlínsky múr pri Brandeburskej bráne, 1961. Foto: museum-digital:deutschland
Kdy se začalo „přehraničovat“
První masívní vlna moderního „přehraničování“ nastala po první světové válce v souvislosti se vznikem nových národních států ve střední Evropě. Zajímavé bylo, že tehdy došlo ke sjednocení řady do té doby rozdělených národů na úkor nově rozdělených měst. Zaniklé Rakousko-Uhersko, které obsahovalo nepominutelné části národního území sousedního Rumunska, Srbska, Itálie a Polska (stejně tak jak Německé císařství obsahovalo části Polska, Francie a Litvy) dalo těmto zemím se sjednotit. To, že se ale rakouská říše rozpadla na národní státy, naopak rozdělilo některá císařská města, jako například od tehdy dodnes rozdělené česko-polský Těšín a slovensko-maďarské Komárno. Západní polovina rozděleného rakousko-českého Gmündu (česky Cmunt) s názvem Unterwielands (Dolní Velenice) se zas stala novým samostatným československým městem, Českými Velenicemi (díky čemuž se slavným českým ilustrátorem stal Adolf Born, jehož dolnovelenická hornorakouská rodina neměla po staletí co dělat s Českým královstvím, ba ani se Sudetami). To ovšem byla města s nižším strategickým významem, o něž by mocnosti nebojovaly, a nebyla by tedy ohnisky vzniku nové války. Takové neuralgické geopolitické body se tehdy „řešily“ nikoli rozdělením, ale tím, že byly vyčleněny jako samostatné dvojnárodní státy pod správou mezinárodního společenství (jako byl po první světové válce německo-polský Gdaňsk a po té druhé italsko-slovinský – tehdy ještě jugoslávský – Terst).
Dělení po druhé světové válce mělo ale globálně už jiný charakter, než po válce první: po první se „přehraničovalo“, aby se uspokojily do té doby rozdělené nebo opomíjené národy, po té druhé na bázi sdílených věr a ideologií. První vlaštovkou bylo ještě před válkou národnostně homogenní Irsko, přeťaté na svou protestantskou s Británií zůstavší severovýchodní část, a nově nezávislý katolický jih. Načež po britské dekolonizaci následovalo masívní dělení Britské Indie na nemuslimskou (hinduisticko-buddhisticko-džinisticko-sikhsko-křesťanskou) Indii a muslimský Pákistán (název země je zkratka vytvořená ze názvu jeho států PAňdžáb, KašmÍr, Sindh a BalúčisTÁN), které přeťalo na polovinu tentokrát území národů hovořících hindustánsky, paňdžábsky, sindhsky, kašmírsky i bengálsky, z nichž polovina zůstala v Indii a druhá se ocitla v Pákistánu, a to opět podle jediného klíče: jejich muslimského či nemuslimského vyznání. Přetnutí podle klíče „budou žít v socialismu sovětského typu“ versus „v kapitalismu amerického typu“ v téže době postihlo postupně Číňany, Korejce, Vietnamce, Jemence – ale ze všeho nejdřív, hned po druhé světové válce – Němce. V době, kdy na hraničních přechodech mezi nově zřízenou Indickou republikou a Pákistánem proudily na obě strany miliony přesídlenců (indických muslimů do Pákistánů a pákistánských nemuslimů do Indie) a Tchajwanským průlivem spěchaly z kontinentální Číny tisíce lodí na ostrov, který byl za pár dní vyhlášen územím svobodné Čínské republiky, nezávislé na komunistické ČLR, probíhal stejný pohyb i v Německu. Tam byl zhuštěn tím, že tou dobou ještě probíhal odsun 15 milionů Němců z bývalých území Německa, které po druhé válce připadly zemím východní Evropy (což mimo jiné odnesly i národy původně národnostně nečínského Tchaj-wanu a jihovýchodní slovanské části pozdější NDR, Lužice, které tehdy doslova zalily a silně udusily masy uprchlíků čínského a německého původu).
Zapomeňte všechno, co jste se kdy učili o NDR
Do Východního Německa, v letech 1945 – 49 sovětské okupační zóny Německa, ale nemířili jen vysídlenci z východní Evropy, kteří tam měli rodinu anebo tam byli prostě úředně umístěni (a většinou odtud zatím neprchali jinam, protože se ještě nevědělo, jak okupační režim skončí – ze sovětských okupačních zón Rakouska se například v roce 1955 Chruščovova armáda stáhla a nastala tam konjunktura neutrality…), ale také německy mluvící komunisté z celé Evropy. Ze šesti hlav pozdější NDR se na jejím území narodila jen polovina: Wilhelm Pieck a Egon Krenz se narodili na východních územích, které po válce připadly Polsku, zatímco Erich Honecker byl ze samotného německého západu: ze Sárska (které až do roku 1935 připadalo k Francii). Budoucí šéf státostrany NDR byl už před válkou sárským zemským předsedou Komunistické strany Německa. Podobně „indicko-pákistánsky“ tomu bylo s německými umělci: zatímco slavní prozápadně orientovaní rodáci ze sovětského okupačního území Německa, na němž v roce 1949 vznikla NDR, jako byl třeba slavný drážďanský rodák a patriot, spisovatel Erich Kästner, utekli hned po válce do západních okupačních zón, levicoví rodáci ze západu, jako kníže německých dramatiků Bertolt Brecht (rodák z Bavorska), anebo písničkář Wolf Biermann (rodák z Hamburku) přijali občanství NDR. Stejně tak nově vzniklý německý „proletářský stát“ posílili i někteří vysocí sudetoněmečtí komunisté z ČSR: rodák z Liberce, pořadatel slavného Gottwaldova předválečného protihenleinovského projevu v Chebu Rudolf Appelt se stal velvyslancem NDR v Moskvě a komunista z Děčína Ferdinand Thun (který byl mimochodem ze slavné pobělohorské hraběcí rodiny!) velvyslancem NDR v Teheránu. Je třeba říct, že sami němečtí komunisté byli překvapení postupimským plánem odsunu a umenšení Německa na hranici Odry a Nisy: není tajemstvím, že názvem Karl-Marx-Stadt původně plánovali pojmenovat dnes už 78 let polské město Opolí. A stejně tak je zaskočil i poválečný silně protiněmecký ráz států východní Evropy, které se nominálně definovaly internacionalisticky.
Zajímavý byl osud slavných spisovatelských bratří Thomase a Heinricha Mannových: ačkoli ani jeden se po válce do Německa už nevrátil (Thomas dožil ve Švýcarsku a Heinrich v USA), oba nové německé státy, SRN i NDR, skrze ně soutěžily o to, který stát je skutečným nositelem německé kultury, a tak jako si rozdělily německé území (jak mi v našem rozhovoru řekl Heinrichův český vnuk Jindřich Mann) rozdělily si i bratry Mannovy: konzervativec Thomas byl pokládán za národního spisovatele SRN, zatímco levičák Heinrich byl ještě za svého života jmenován titulárním předsedou akademie věd NDR a po smrti pohřben na východoněmeckém území. A takových čestných občanů německého východu i západu, kteří byli prostředkem kulturního soupeření mezi SRN a NDR bylo mnohem víc.
Bratři Mannovi se „rozdělili“ aniž se o to sami příliš zasloužili, ale byly i případy politiků, kteří „přeběhli“. Kupříkladu Ernst Reuter byl tak dobrý člen KS Německa, že si ho Lenin vyvolil za hlavu Autonomní sovětské socialistické republiky Povolžských Němců v SSSR (která pak byla Stalinem zničena ihned po Hitlerově útoku v roce 1941 a místní Němci během 24 hodin převezeni do Střední Asie). Tím ale byl Reuter jen do roku 1919, kdy byl s poklesem moci Lenina vyhozen, načež se po návratu do Německa stal vládním sociálním demokratem a v letech 1947 – 1956 dokonce zastával funkci západoberlínského starosty. Naopak syn prvního „buržoazního“ prezidenta „prvorepublikového“ výmarského Německa z let 1919 – 1925 Friedricha Eberta, Friedrich Ebert mladší, který byl nazýván „německým Janem Masarykem“, se jako sociální demokrat nechal sloučit s komunisty ve východoněmecké státostraně SED, načež byl 1948 – 1967 starostou Východního Berlína, v letech 1971 – 1979 místopředsedou parlamentu NDR a v roce 1973 se dokonce stal předsedou vlády NDR…
Múr v Berlíne-Kreuzbergu v roku 1986. Foto: Wikimedia.org | Autor: Thierry Noir.
Další skupinou, která preferovala východoněmecký stát, jež se daleko dřív než SRN nominálně vymezil proti nacismu (personálně ale nikoli: třeba ředitelem Vojenského historického ústavu NDR byl Hitlerův maršál Friedrich Paulus) byli židovští umělci jako slavní spisovatelé Arnold Zweig, Jurek Becker nebo finálový kandidát na Oscara, herec Erwin Geschonneck (poslední dva byli autor a druhá hlavní hvězda asi neznámějšího filmu NDR Jakub Lhář. Hlavní roli hrál Vlastimil Brodský). NDR bylo cílovou destinací i pro umělce, kteří pěstovali žánry, co na západě už moc nekvetly, ale na východě byly preferované: naprostou hvězdou dechovky v NDR (tamním Josefem Zímou) se stal brněnský rodák ze sudetoněmecké rodiny, operetní zpěvák a herec Lutz Jahoda, který se po válce moc neuchytil v Bavorsku ani ve Vídni. A stejně tak se po štacích v jižní Americe, SSSR a Itálii usadil v NDR americký zpěvák Dean Reed, který pro východní blok představoval symbol: nejslavnějšího populárního umělce, který „utekl“ ze západu na východ.
Východní Německo mělo svou přitažlivost. Byla daná i tím, že NDR, z níž obyvatelé masově utíkali přes 14 let lehce dosažitelný Západní Berlín, se okamžitě po Stalinově smrti a východoněmeckém sociálním povstání v červnu 1953 vydala na cestu odklonění peněz, dříve dávaných na stalinské zbrojení, raději na sociální stav státu (východoněmecké matky měly například jednou měsíčně právo na den volna na rodinné záležitosti), a také do sportu a umění. Tradičně industriální země východní Evropy NDR a ČSSR se staly výkladními skříněmi sociálních výdobytků východního bloku a především jeho kultury. (Kdo z vrcholně uměleckého světa prchal z ultrapravicové země, skončil většinou s občanstvím Dobříše na tamním zámku spisovatelů: nejen Dán Martin Andersen Nexø, Turek Nâzım Hikmet, nebo Brazilec Jorge Amado, ale dva „Dobříšani“ se po pádu fašismů ve svých zemích stali doma ministry kultury: jmenovitě španělský spisovatel Jorge Semprún a Iráčan Mufid Jazairi, a žil zde i pozdější nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda – od jehož smrti během Pinochetova puče v Chile mimochodem za měsíc uběhne půl století).
K tomu, aby byla pozvednuta i východoněmecká spotřební zábava, přispěla zajímavá věc: když se NDR v roce 1973 vymanila ze stavu, jaký panuje pro čínské státy (daný stát uznává buď Čínskou lidovou republiku nebo Tchaj-wan), stala se členem OSN, státem stejně mezinárodně uznaným jako SRN, jako taková podepsala Helsinské dohody, a musela omezit i rušení západoněmeckého vysílání, které se pro území překryvy ale stejně mnohde nedařilo. Východoberlínská televize se tak rázem dostala do konkurenčního křížku se západoněmeckým vysíláním, načež do NDR přijel kulturní zmocněnec sovětského ministra zahraničí Bogomolov, aby tamním ředitelům zvedl mandle: Buďto budete vyrábět stejně dobré pořady jako západ, nebo se na vaši televizi (a tudíž ani na naši propagandu) nebude v NDR dívat už vůbec nikdo! Tak vznikly velké mezinárodní revuální show jako Ein Kessel Buntes, ale i koprodukční výzvy pro autory ze všech východoevropských zemí, jako byl i Jaroslav Dietl (viz úvodní citát). Do NDR zkrátka celý východní blok jezdil nakupovat nejen to, co u něj doma na spotřebním trhu nebylo, ale i zábavu a umění. Pro úplnost bych ale měl dopovědět tři osudy umělců-enthusiastů, který přišli do NDR, aby se stali německými proletářskými umělci: Bertolt Brecht se celé stalinské období svého východoněmeckého života bál stalinských čistek a za tím účelem si na svou ochranu pořídil paralelní pas neutrálního Rakouska, drzý písničkář Wolf Biermann (tamní Karel Kryl) byl roku 1976 východoněmeckou vládou vypovězen do rodného západoněmeckého Hamburku, a americký levičák Dean Reed, který se Východoněmcem stal roku 1973, se v roce 1986 za nevyjasněných okolností utopil v jezeře na předměstí východního Berlína…
Režim v NDR byl sice v porovnání s ostatními zeměmi RVHP nejsociálnější, zároveň byl ale po celou svou existenci nereformovaný, což – a to musíme říct – byl sovětský záměr pro zemi, která po celou svou existenci bojovala se svým západním dvojčetem boj na život a na smrt, kdo koho sežere. (Existují východoněmecké plakáty, které zobrazují stát v hranicích dnešní SRN: jde ale o výhledové sjednocené komunistické Německo. To ale nakonec realizoval jen Alexandr, hlavní hrdina legendárního filmu Good-bye, Lenin! z roku 2003.) Důkaz „skalnosti“ východoněmeckého režimu? Prvním, kdo v roce 1968 nahlas vyslovil plán na okupaci sousedního liberalizujícího se Československa nebyl nikdo jiný, než východoněmecký vůdce Walter Ulbricht. Dokonce i posádky Národní lidové armády NDR, které před 55 lety dorazily okupovat ČSSR, musely být staženy na přání sovětského vedení, protože Sověti nechtěli vidět srážky přemotivovaných východoněmeckých vojáků (z nichž někteří by navíc mohli být viděni jako děti vyhnaných sudetských Němců, dorazivších opět na otcovské území) s Čechy, kteří v nich budou vidět včerejší nacisty. Dnes je naopak srpnový vpád NDR do ČSSR tabu proto, že společenská objednávka dneška je, aby se vzpomínalo na vpád výhradně sovětský, respektive „ruský“ (což je pro tu dobu termín naprosto ahistorický). Z toho důvodu za posledních 33 let „svobody“ nevznikla jediná historická studie o pohybech východoevropských jednotek na našem území a oficiální verze říká, že u nás žádné nebyly – ačkoli našinci je na vlastní oči viděli a spisovatelé Jiří Stránský (celoživotní antikomunista, který neměl důvod nijak srpnovou okupaci zkreslovat!) a Soňa Tomašových ve svých dílech setkání s nimi dokonce popsali.
Město a města rozdělená zdí
Vše, co jste si dosud přečetli, můžete brát jako vysvětlení kontextu, který měl vést k tomu, abychom se nyní konečně dostali do Západního Berlína. A můžeme začít opět literárním exkurzem: rakouský spisovatel Johannes Mario Simmel ve své hře Spolužák v roce 1959 popsal osud německého důstojníka, který sice přežil všechny útrapy východní fronty, do blázince se dostal až během téměř roční blokády mezi 23. červnem 1948 a 12. květem 1949, kdy sovětská okupační správa blokovala všechny pozemní vjezdy do Západního Berlína, který vznikl spojením amerického, britského a francouzského okupačního sektoru. V praxi to znamenalo po celou tu dobu zásobovat dvoumilionové město ze vzduchu; letadlo tedy přistávalo každé čtyři minuty. Pak byly mezi Spojenci vyjednány pozemní koridory, nicméně v některých západoberlínských exklávách, obklopených územím NDR, jako byla obec Steinstücken, trvalo letecké zásobování (pomocí vrtulníků) dalších 23 let – až do roku 1971!
Berlín, november 1989. Foto: Flickr
Západní Berlín byl Východem obecně vnímán jako nepříjemný vřed, neuznával jeho úřední spojení se SRN, ale pokládal ho za samostatný stát. Západní Berlín jím částečně byl: nebyl pokládán za spolkovou zemi a Západoberlíňané měli jiné občanky a pasy. Přesto existovala personální unie a Willy Brandt (pozdější kancléř SRN) byl mezi lety 1957 – 1958 dokonce paralelně západoberlínským starostou a předsedou parlamentu SRN. Naopak východoberlínský byt v blízkosti západních sektorů nesměl dostat občan NDR, který nebyl spolehlivým členem SED, a také bylo v těchto oblastech trestáno focení. Přesto kusé odhady říkají, že od vzniku NDR do stavby Berlínské zdi utekly přes otevřenou hranici uprostřed Berlína na západ tři miliony lidí (což je magické číslo: z ČSR byly v letech 1945 – 1948 také vyhnány tři miliony Němců). Přesto ke stavbě Berlínské zdi nebylo přikročeno jen kvůli emigraci. A možná to nebyl ani hlavní důvod, tím byla spíš jaderná krize začátku 60. let, kdy USA umístily své rakety do Turecka na dostřel do SSSR, Sovětský svaz na oplátku ohradil Západní Berlín a rozmístil své rakety na Kubě na dostřel do USA, načež americký prezident Kennedy přiletěl do Západního Berlína, tak, aby to bylo slyšet až do NDR, říct, že je občanem celého Berlína…
Přes to všechno byl Západní Berlín nejlevicovějším městem západu, což bylo možná dáno i tím, že vzhledem k tomu, že tam nebyla povinná vojenská služba, stěhovali se tam mladí alternativci z celého západu. Už zmíněný spisovatel Jindřich Mann, který do Západního Berlína emigroval v roce 1968 (těsně po bouřích západoberlínských studentů během nichž byl zastřelen student a v reakci na to z podhoubí tamní levice vznikla slavná teroristická skupina Frakce Rudé armády), mi vyprávěl, že si nedokážu představit míru levičáctví na půdě tamní univerzity. Levicová tradice, která jinde po odeznění 60. let upadla, se v Západním (a později sjednocením Berlíně) udržuje dodnes: nejlevicovější ekonomické projekty nejen v Západním Německu, ale na celém Západě (jako například řetězce bank a firem fungujících na bázi sociální trojčlennosti: tedy s kolektivním rozhodováním a platy odvislými nikoli od pozice ve firmě ale od zdravotního stavu a počtu dětí) byly začasté nejdřív zakládány v Západní Berlíně. V roce 1978 zde byl například založen družstevní deník TAZ, který nemá majitele, protože jeho majiteli je 22 tisíc družstevníků, kteří jsou zároveň jeho předplatiteli, což je model, který je vzorem všech světových družstevních periodik. Před dvěma lety si pak Berlíňané v referendu odhlasovali řešení bytové krize vyvlastněním a převedením do komunálního majetku čtvrt milionu bytů, patřících velkým developerům.
Přiznám, že to obojí mi připadá smysluplné – na rozdíl od mnohých šílených hyperprogresivistických koncepcí, které se dnes ovšem také rodí v Berlíně. Když jsem byl na území této někdejší slovanské osady z 12. století (celá někdejší NDR byla v raném středověku synchronně osídlena Slovany), jejíž celé čtvrti navíc od 17. století osídlovali čeští protestantští exulanti (např. berlínská čtvrť Nowawes) naposled, přišla mi její atmosféra jako prostředí jakési přebujelé Prahy dneška. Německý kancléř Olaf Scholz se tehdy dal slyšet, že Německo musí vybudovat nejsilnější armádu v Evropě a jistý majitel sítě berlínských autosalonů dal na výklady svých prodejen umístit omluvu lidem ruské národnosti za vypjatý protiruský nacionalismus, jaký v těchto dnech Německo už zase vyváží (to druhé ale dnešní Prahu už moc nepřipomíná – něco takového by si dnes nedovolil žádný český podnikatel…)
„Je 16 let po válce a naše město je stále frontové,“ řekl jistý Berlíňan roku 1961 ve známém českém televizním seriálu. Ano, kromě dvou civilních starostů (východního a západního) měl Berlín až do roku 1990 čtyři okupačně-sektorové vojenské hlavy: na západě americkou, britskou a francouzskou (a vždy šlo o Američana, Brita a Francouze, nikdy o Němce!), na východě do roku 1962 sovětskou (například v letech 1953-56 jí byl rudoarmějský osvoboditel Německa ukrajinské národnosti Petro Dibrova), poté už to byli Němci (srovnej západní variantu) – ale vždy to byli vojáci. Dnes, kdy jsou zbytky Berlínské zdi pomalované obrázky Honeckera líbajícího se s Brežněvem na znamení, že zlá doba rozdělených měst je dávno pryč (z Berlína to tak asi musí vypadat už proto, že v době, kdy se celá zbývající východní Evropa začala dělit a bojovat, Berlín a Německo se pokojně sjednotily…) vzpomínám na dnešní zdmi a celními budkami rozdělená hlavní města jako je řecko-turecká kyperská Nikósie – anebo izraelský Jeruzalém či bosenské Sarajevo, kde jsou dráty mezi lidmi stejné krve, které ovšem dělí odlišné náboženství. O jedné zbrusu nové devítimetrové zdi na americko-mexické hranici nemluvě. Nejnovějším Berlínem a posledním výkřikem dneška je pak ukrajinské město Bachmut na jehož jižním předměstí leží obec Kliščivka a mezi nimi jsou dvě řady zákopů, kde na sebe už dva měsíce navzájem míří vojáci v drtivé většině téhož jazyka i vyznání, z nichž mnozí by dnes možná byli rádi, kdyby mohli jít domů, zatímco by zde místo fronty vyrostla nějaká nová čtyřmetrová zeď. Protože, jak dnes zjišťujeme, proti válce horké je ta studená ještě pořád menší zlo…
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
