Demokracie a mír

Politolog Oskar Krejčí se pokouší ukázat skutečnou povahu zahraniční politiky Spojených států.

„Nejde ani tak o to, že liberální demokracie drží na uzdě přirozené lidské sklony k agresivitě a násilí, ale o to, že tyto instinkty od základu změnila a že odstranila příčinu imperialismu.“

Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk (1992)

Jakmile skončila studená válka, roztrhl se pytel s nejrůznějšími teoriemi o demokratickém míru. Vlastně to bylo sympatické, ono nadšené provolávání, že demokracie mezi sebou neválčí… Že demokratická politická kultura přináší z domova rozvinuté, odzkoušené a navyklé metody nenásilného řešení mezistátních sporů a konfliktů… Že při demokratickém uspořádání se státníci musejí zodpovídat veřejnosti, což je vede k větší odpovědnosti než v autoritářských či totalitních režimech… A pak tu přece jsou čísla, která ukazují, že ani v minulosti mezi sebou demokratické státy neválčily.

Lid proti válce

Ukazovat na historických statistikách, že demokracie mezi sebou válčí méně často než režimy autokratické či totalitní, je poněkud nekorektní: ono zas tak moc demokraticky uspořádádaných států v minulosti nebylo. A když byly – jako například demokratické Athény a demokratické Théby –, válčit mezi sebou se nezdráhaly. I dnes představa, že státníci v liberálních demokraciích mají strach z války, protože neúspěch povede k jejich porážce v příštích volbách, je sporná: demokratický státník, který prohrál válku, povětšině odchází do ústraní psát paměti, zatímco poražený autokrat či diktátor může skončit mnohem hůř. A také jsou tu dlouhé řady výzkumů vztahu americké veřejnosti k válkám, především ty, které prováděla agentura Gallup.

Agentura Gallup po 2. světové válce doprovází všechny velké války, které USA vedly, dotazem o chybě typu „Myslíte si, že vstup USA do této války byl chybou?“. Z těchto výzkumů vyplývá, že všechny velké války Spojených států – korejská válka (1950–1953), válka ve Vietnamu (1965–1973), válka v Iráku (2003–2011) a válka v Afghánistánu (2001–2021) – začínaly za podpory většiny americké veřejnosti. Za chybu je pokládalo jen 20 až 24 % dotázaných; prazvláštní výjimku tvořila válka v Afghánistánu, kterou na počátku pokládalo za chybu pouze 9 % dotázaných. U zmíněných válek ovšem dříve či později přišel zlom – časem se dostavil okamžik, kdy podíl těch, kdo pokládali válkou za chybu, převýšil počet těch, co ji za chybu nepokládali. V případě korejské války se tak stalo za méně než půl roku, to když se na bojiště dostavili čínští dobrovolníci; v případě války ve Vietnamu ovšem zlom nastal až za dva roky od začátku bojů; u války v Iráku ke změně došlo za rok a tři měsíce, přičemž v dubnu 2008 byl zaznamenán rekord: 61 % dotázaných pokládalo válku za chybu. Válka v Afghánistánu, nejdelší válka v amerických dějinách, představuje rekord nejen v tom, že začala s podporou 90 % veřejnost, ale po celou dobu trvání si zachovala podporu relativní většiny americké veřejnosti.

Zdá se, že kontrola veřejnosti nad odhodláním vlády válčit není v liberálních demokraciích dostatečná. V případě USA je zřejmé, že na začátku zmiňovaných válek vláda dokázala přesvědčit veřejnost o potřebě válčit. Tuto přesvědčovací schopnost vláda ztratila až tehdy, když se z důvodu rostoucích lidských či materiálních nákladů rozštěpila vládnoucí politická elita; její straničtí a mediální reprezentanti už nebyli svorně semknuti kolem vlajky. To ale nemusí platit vždy. Podle výzkumu agentury Gallup z června letošního roku pouze 34 % dotázaných Američanů souhlasilo s vojenskými akcemi USA proti Íránu, zatímco 63 % bylo proti, přestože v únoru 2026 mělo 79 % tamních respondentů nepříznivý názor na Írán.

Demokratické násilí

Přednedávnem se v kyberprostoru objevila pozoruhodná nezávislá platforma WarCosts.org, která sleduje finanční a lidské náklady vojenských aktivit USA od roku 1776 až do současnosti. V návaznosti na výzkumu Costs of War Project na Brownově univerzitě shromažďuje data o vojenských rozpočtech, dlouhodobých dopadech konfliktů a o aktuálních válkách. Předkládá soubory dat získaných z vládních zpráv, z recenzovaného akademického výzkumu, uznávaných investigativních organizací a s využitím nejmodernějších metod pak provádí analýzy těchto datových souborů. Z těchto výzkumů mimo jiné vyplývá, že Spojené státy byly po dobu 92 % své existence zapleteny do nejrůznějších ozbrojených konfliktů a válek. Vedly 36 velkých válek a provedly 469 vojenských intervencí (včetně tajných operací, změn režimů a nevyhlášených konfliktů).Pouze pět ze zmíněných válek bylo formálně vyhlášeno Kongresem, jak to vyžaduje tamní Ústava. V těchto válkách a intervencích zahynulo 1 339 815 vojáků USA; civilních obětí bylo víc než 5,2 milionů. Celkové finanční náklady na tyto války a intervence činily 11,8 bilionů dolarů.

Od roku 1945 Spojené státy bombardovaly nebo napadly více než 30 států, a to bez formálního vyhlášení války – což platí i o výše uvedených válkách v Koreji, Vietnamu, Iráku a Afghánistánu. Samotná „válka proti teroru“ zahájená po 11. září 2001 stála podle WarCosts.org  přes osm bilionů dolarů – víc než New Deal, Marshallův plán a program Apollo dohromady. Podle tohoto zdroje vedle hlavních válek v Afghánistánu, Iráku a Sýrii provádějí Spojené státy protiteroristické operace nejméně v 78 zemích na všech kontinentech kromě Antarktidy. Speciální jednotky USA byly nasazeny do 149 zemí – což je 75 % zemí světa. Tyto operace zahrnují výcvikové mise, zpravodajské operace, útoky dronů, speciální nájezdy, tajné programy zadržování a výslechů, sběr zpravodajských informací a výstavbu rozsáhlé sítě vojenských základen napříč Afrikou, Asií, Blízkým východem a jihovýchodní Asií. Výzkumníci z Brownovy univerzity propočetli, že ve válkách USA po 11. září bylo přímo zabito přes 940 tisíc civilistů a vysídleno 38 milionů lidí – více než v jakémkoliv konfliktu od druhé světové války. V aktuální válce USA proti Íránu, také probíhající bez souhlasu Kongresu, bylo zatím podle WarCosts.org zabito více než osm tisíc Íránců a přes 20 Američanů; utraceno bylo 113 miliard dolarů.

Cena války

Jak naznačuje následující tabulka, vojenské ztráty USA ve válkách se snížily. Tomu napomáhá technologická převaha americké armády umožňující zabíjení na větší vzdálenost a s větší přesností, než dokážou protivníkovy zbraně. Významnou roli také hraje kvalitní lékařská služba, ale i poválečná péče o veterány. Těch je ve Spojených státech přibližně 15,7 milionů. Pro ně a pro vlastní provoz Ministerstvo pro záležitosti veteránů požaduje na fiskální rok 2027 přibližně 488,2 miliardy dolarů. Není to lehká práce. Vždyť ukončením střelby na bojišti růst lidských ztrát zapříčiněných válkou nekončí: například v roce 2023 podle výroční zprávy zmíněného ministerstva spáchalo v USA denně sebevraždu 17 veteránů.

Na příkladu roku 2024 WarCosts.org ukazuje, jak matoucí mohou být informace o vojenských výdajích USA. Tehdy byl rozpočet Pentagonu 895 miliard dolarů. Jenže k tomu je nutné přičíst: 51 miliard Ministerstva energetiky, které má tradičně na starost modernizaci, výrobu a údržbu jaderných zbraní; tehdejší rozpočet Ministerstva pro záležitosti veteránů, tedy 301 miliard; roční obsluhu válečného dluhu, která činila 145 miliard; náklady na vnitřní bezpečnost, což bylo  62 miliard; rozpočet zpravodajské komunity, tedy 71 miliard; 28 miliard z rozpočtu Ministerstva zahraničí na aktivity související s vojenskými záležitostmi; doplňkové válečné výdaje 40 až 80 miliard dolarů. Sečteno a podtrženo, vojenské výdaje USA byly v roce 2024 přibližně 1,5 bilionu dolarů. Při takovémto počítání navrhované vojenské výdaje Spojených států pro fiskální rok 2027 nejsou jen oněch 1,5 bilionu, které požaduje Ministerstvo války, ale víc než dva biliony dolarů.

Mír prostřednictvím síly

Analýzy platformy WarCosts.org upozorňují na další zákeřnou vlastnost spojenou s vojenským intervencionalismem USA: vytvoření nových článků řetězu válečných ohnisek. Válka v Zálivu (1991) zanechala americké základny v Saúdské Arábii → radikalizovala Usámu bin Ládina → což způsobilo 11. září; útok na Afghánistán (2001) destabilizoval Pákistán → který se stal útočištěm pro teroristické skupiny → což ospravedlňovalo další operace; útok na Irák (2003) zničil tamní státní instituce → z jejichž pracovníků se následně rekrutoval tzv. Islámský stát → což si vyžadovalo zásah v Sýrii; útok na Libyi (2011) vytvořil nestabilní stát → který zaplavil zbraněmi celou severní Afriku → což destabilizovalo Sahel; podpora Jemenu (2015) posílila Hútíje → což vedlo k útokům na Rudé moře → a vyžaduje nové údery (2024); útoky na Írán (2026) riskují regionální eskalaci → ta by mohla zahrnovat Hizballáh, Irák, Jemen → což by vyžadovalo… K tomu by se dalo doplnit, jakou Pandořinu skříňku otevřely takové aktivity USA, jako bylo svržení íránského premiéra Mohammeda Mossadeka (1953), guatemalského prezidenta Jacobo Arbenze (1954), svržení a smrt chilského prezidenta Salvadora Allendeho (1970) či únos venezuelského prezidenta Nicoláse Madura (2026).

Volební výsledky ve Spojených státech ukazují, že mocenské elitě se daří (a) odsunout témata týkající se zahraniční politiky do pozadí; (b) představit jako hlavní úkol zahraniční i vojenské politiky udržení privilegovaného postavení USA ve světě. Zatím se ve volbách neprosadili kandidáti, kteří by vnímali jako naléhavou potřebu úkol dát světovému politickému systému podobu harmonické multipolarity. Bílý dům od skončení studené války usiluje o udržení či obnovení hegemonistického postavení. Pravdě se víc blíží tvrzení, že Washington praktikuje nové pojetí kolonialismu než představa, že reprezentuje ideu demokratického míru. Podle citovaného zdroje Spojené státy udržují v 80 zemích přibližně 750 vojenských základen a zařízení, přičemž 173 tisíc vojáků je trvale dislokováno v zahraničí. „Je to největší globální vojenská stopa v dějinách lidstva,“ uvádí stránky WarCosts.org. Stopa liberální demokracie.

(Uverejňujeme v spolupráci českým webovým časopisom !Argument)