Definice šílenství v odborech a na levici

Ilustrácia: Pixabay

Tradiční česká levice se nenachází v krizi, jak si mnozí myslí. Nachází se takřka ve stavu klinické smrti. Přinejmenším v situaci permanentní parlamentní absence a procesu dalšího vnitřního štěpení, u jehož zdrojů zříme „obvyklé podezřelé“. To platí zejména pro trosky sociální demokracie, dřívější dominantu levicové části politického spektra nejen u nás. Nevalně jsou pak na tom i jí historicky blízké odbory.

Začněme u nich. Před pár dny byl do jejich čela již počtvrté zvolen starý harcovník Josef Středula, zdaleka nejen v kuloárech přezdívaný „Sebestředula“. Přezdívka je to, pravda, ostrá, ale trefná, jak může autor říci i z čistě osobní zkušenosti. V podstatě běží o ztělesnění absolutního odtržení odborářské oligarchie od reality běžného pracujícího člověka. A zároveň snaživého předstírání pravého opaku. Jeho zvolení do čela největší odborové centrály ČMKOS, navíc prakticky se stejným procentním výsledkem jako minule, není projevem síly, nýbrž projevem totální stagnace a obavami naplněné rezignace členské základny. Vždyť Středulovy výsledky mluví za vše.

Jak může někdo, kdo se rád stylizuje do tribuna pracujícího lidu, nejprve tak nějak podivně předstírat účast v prezidentské volbě, aby vzápětí aktivně podpořil Danuši Nerudovou alias „Mladou a pohlednou“? Vysloveně pravicovou, neoliberální kandidátku (dnes členku STAN), nota bene s nadmíru pochybnou akademickou minulostí. Aktuálně europoslankyni, jež se bleskurychle stala – pro své vulgární, prázdné a nepromyšlené výstupy – ženským protějškem svého bruselského kolegy Zdechovského. Hlavní je ale naprostá bezbarvost, faktické odborářské držení úst a kroku během prokazatelného propadu zdejší životní úrovně za předchozí vlády. Během neblahého času, kdy nesmírně zeslábly reálné mzdy, nastal drastický vzestup cen energií i základních potravin. Etapy, v níž pomocí pseudoválečnického zastrašování docházelo ke zjevným útokům na svobodu slova i dlouho nebývalé míře šikanování protestních hlasů (viz „foltýnizace“, plán vládního cenzora a tak podobně). Tudíž se pro ni celkově široce vžila jiná, rovněž pejorativní a rovněž trefná přezdívka: „pavlismus-fialismus“.

Dějiny jsou svým způsobem neúprosné a dávají jasná srovnání. Kde jsou ty časy, kdy české odbory dokázaly masivně protestovat i proti sociálnědemokratickému předsedovi kabinetu, jak se to stalo Vladimíru Špidlovi. Byl tehdy dokonce na tribuně během Svátku práce vypískán a je též fakt, že žádnému jinému předsedovi vlády za ČSSD se takové „pocty“ nedostalo. A nebyl by to potom Špidla, aby právě on, bezúspěšný premiér a šéfporadce Sobotkova úpadkového vedení Lidového domu, nehodlal s rozzářenou tváří zachraňovat sociálnědemokratické hnutí. Své zásadní chyby, zejména podíl na absurdním posunu socdemokracie do přeplněného politického středu, patrně nevidí. V podstatě se tedy i zde jedná o naplnění Einsteinovy definice šílenství: opakování stejného postupu znovu a znovu s předpokladem jiného výsledku.

Špidlův pokus o vytvoření „Nové sociální demokracie“ (NSD) už stihla zavalit lavina posměchu. Včetně perzifláže samotné zkratky, kterou satirici, včetně bývalých sociálních demokratů, jízlivě doporučili rozšířit o spojení „a Přátelé“. Neboli v globálu – „NSDAP“. Charizmatický marketing byl evidentně vždy páně Špidlovou silnou stránkou. V době, kdy oslabují tradiční levicové partaje po celé Evropě, je přece nezbytné přicházet s kvalitním podáním nových, neokoukaných tváří, a především době odpovídajících idejí.

Současná politická tragikomedie tak nejvíce působí jako škodlivá volnočasová aktivita bohatého „bruselského“ důchodce, jenž nejprve se systematickou neprozíravostí po mnoho let podkopával spolupráci s KSČM, aby dnes ještě pokročil. Štěpí residuum sociálně demokratických sil, kde se nyní k odkazu ČSSD hlásí už nejméně tři formace. Nezapomínejme totiž ani posud ambiciózního Jiřího Paroubka.

Každopádně vedení NSD tvoří jakási svatá trojice úpadku. Dále se jedná o poněkud salónního levičáka a někdejšího enfant terrible strany Jiřího Dienstbiera či v neposlední řadě absurdity Petra Pavlíka, kantora genderových studií z FHS UK a druhdy neúspěšného protikandidáta Jany Maláčové. Jejich poselství veškerenstvu je jasné. Pro běžného voliče, pokud jej vůbec zachytí, vyhlíží když ne rovnou směšně, tak neuchopitelně. Takhle nějak si lze představit výkvět osobností bez schopnosti oslovit zástupy nízkopříjmových někde v Ostravě, Ústí nad Labem nebo Kraslicích. O schopnosti přetáhnout je zpět od miliardářova populistického hnutí ANO nemluvě.

Z daného seskupení bohužel na sto honů čpí hlavně podivná směs starých a nových frází. Zejména rádobypokroková agenda LGBT, širokého otvírání bran imigrantům nebo další typicky „nosné politické motivy“. Všechno to, co na západ od nás evidentně často přispívá k destabilizaci řady vyspělých společností, a proto nejednou tak rychle ztrácí na síle.

Jedno je jasné, s podobnými postavami a představami v čele se ani odbory, ani česká levice stoprocentně nezvednou. Obojího je valně zapotřebí. Zdá se, že vše se bude muset jednou budovat docela znovu. Mnohem bolestněji.

Obdobný text publikovala Mladá fronta Dnes