16. ledna ve 14:30, to je 55 let, co se upálil Jan Palach. 22. ledna na 17:00, svolal jeho přítel ze studentských let Jan Šolta do Slovenského domu v Praze vzpomínkové setkání, na které pozval Palachova pravděpodobně největšího přítele Huberta Bystřičana, organizátora jeho pohřbu Jana Kavana, který po něm následně v britském exilu pojmenoval vydavatelství Palach Press, Lenku Procházkovou, která o něm napsala knihu Slunce v úplňku, a mě. V tomto textu vysvětlím proč a o čem chci na setkání promluvit.
Pomník Jana Palacha na Palachově náměstí v Praze.
Foto: Wikimedia.org / Autor: Ondřej Žváček
Jana Palacha jsem nepotkal, zemřel skoro přesně devět let předtím, než jsem se narodil na opačném konci Čech než on. Pak ale přišly věci, které nás spojily. V půl druhém roce mého života (právě v době, kdy v Kamenickém Šenově, kam se ze Všetat odstěhovala za starším synem, zemřela Janova matka Libuše Palachová) jsem se svými rodiči přišel, abych žil ve Všetatech u Mělníka, obci, kde od věku novorozence až do konce prožil svůj život i Jan.
Jak jsem později zjistil, měli jsme stejnou učitelku ve školce (paní M.), a Janova třídní učitelka na ZŠ (paní P.) byla na téže škole mou ředitelkou. Ředitelem této školy za Janova dětství byl pan S., jehož manželka byla mou učitelkou ruštiny a který se za mého dětství stal populárním spisovatelem a největším přítelem mého táty.
Naším sousedem v domě byl Janův spolužák z gymnázia, pan K. V lavici se mnou seděl syn pana Č., který zas chodil do třídy s Janem a čas od času s ním i sedával v lavici. A když nám v první třídě onemocněla paní učitelka, zastupoval za ni pan učitel B., který Libuši Palachovou upozornil na zprávu o upálení jejího syna. Často jsem chodil i do obchodu, který vznikl v místech, kde bývala cukrárna Janova otce, a na místo nedaleko jeho domu, kde se nachází něco, co se jinde v kraji nevidí a co pravděpodobně obdivoval i on. Stromořadí vzrostlých topolů.
Zatímco jiní věnují celý život palachovskému bádání, já jsem Jana Palacha nasával vlastně „zadarmo“. Z vyprávění blízkých lidí, ze sdílení společného genia loci, v němž jsme vyrostli, včetně specifické atmosféry Všetat, které se po jeho smrti otřásly nejen zděšením, ale i zásahy normalizační administrativy proti obci, v jejímž urnovém háji byly v roce 1973 do neoznačeného hrobu uloženy Palachovy ostatky, které byly ostře hlídány. Patnáct let nato jsem jako žák místní základní školy už osobně reflektoval vyhnání sochaře Olbrama Zoubka, který chtěl v 80. letech na naši školu umístit masku Jana Palacha, kterou po jeho smrti pořídil.
Pak jsem zažil i proměnu naší zapadlé a ustrašené obce v „hlavní město Evropy“, když za přítomnosti zahraničních televizních štábů (jeden z nich přišel točit i naši výuku…) došlo k událostem Palachova týdne v lednu 1989, což byly ze strany StB doslova protidisidentské manévry, při nichž jsme my, školáci, chtě nechtě asistovali. Zažil jsem pak i epilog o rok později, kdy se někteří agilní obecní normalizátoři najednou obrátili na pětníku a stali se těmi nejagilnějšími strážci svaté památky Jana Palacha (na největší konjunkturu tohoto archetypu jsme si ovšem museli počkat dalších 33 let). Když jsem pak v polovině 90. let začínal publikovat, zmínil jsem se o své zkušenosti s Janem Palachem mimochodem v rozhovoru pro jedno literární periodikum. O další svědectví mě pak už požádala zavedená média, jako Reflex, Radio Proglas, Lidové noviny nebo Deník N. Celou pravdu jsem ale mohl říct jen v textech pro nezávislé noviny.
Deziluze z prodejných charakterů, které den ze dne vymění svoje názory (na Jana Palacha jako na cokoli jiného), to bylo moje první mystérium do fenoménu jménem česká společnost. Když jsem pak zrál a poznal Janovy názory více do hloubky (včetně těch, které jsou dnes dezinterpretovány, jako je proklamovaný „antikomunismus“ Jana Palacha, ačkoli skutečnému Janovi šlo jen o sociálně-demokratickou liberalizaci režimu, v čemž ho ostatně podporoval jeho nejvýznamnější učitel z FF UK, pozdější zakladatel Charty 77 Milan Machovec, který byl jako profesor marxismu významným inspirátorem Dubčekova pražsko-jarního projektu. Snad proto se o seminární práci, kterou Jan na toto téma napsal krátce před svým činem, sice ví, ale zůstává dobře zamčena v školním archivu.), zjistil jsem překvapeně, že máme společného víc, než jen místo a osoby ve svém okolí (bez vlastní snahy jsem za léta zájmu o Janův život potkal i tři, které byly u Janova činu osobně přítomny, z nichž dvě byly ve svém oboru docela významné: ekolog Jiří Guth, jehož slavný pradědeček nesl přídomek Jarkovský, a herec – a také učitel řeckých dětí přišlých do ČSR – Václav Kotva).
I z důvodu názorové shody s Janem jsem se začal zajímat o jeho následovníky, kterých do pádu minulého režimu byly tři desítky. A od té doby? Přesný počet těch „demokratických“, protestujících proti duchu doby, která nás „normalizuje“ po roce 1989, neznáme, protože dnešní režim se k nim chová stejně jako ten minulý k těm „svým“ – jejich jména, osudy i motivy se snaží utajit. Co víme, je, že přelomem v jejich činech se stal rok 2003 (kdy USA, dnes už víme, že pod falešnou záminkou, zahájily válku v Iráku a prezidentem ČR se stal příznivec tvrdého přístupu k sociální realitě Václav Klaus).
Tehdy se palachovským způsobem upálili dva studenti. V Plzni pedagog Roman Mášl a v Praze průmyslovák Zdeněk Adamec, kteří za svůj motiv označili stále víc nelidštější českou společnost. Příběh Zdeňka Adamce, jehož jméno a motivy unikly na veřejnost (na rozdíl od jeho veřejnosti utajovaných následovníků, jako byl například 54letý upálený z Václavského náměstí 18. ledna 2019, 47letý muž, jenž se 11. března 2021 na protest proti covidovým opatřením zastřelil před Ministerstvem zdravotnictví anebo 74letý zastřelený před Fialovým úřadem vlády z 31. října 2022) měl dost podobnou historii jako ten Palachův.
V zahraničí se Adamcův čin stal zprávou číslo 1 a své pero mu věnovali například polský nositel Evropské knižní ceny Mariusz Szczygieł, který mu věnoval knihu Film se musí točit, zatímco rakouský nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke ho učinil hrdinou své knihy Zlodějka ovoce a titulním hrdinou divadelní hry Zdeněk Adamec. Naopak u nás se Zdeňkova příběhu, z jehož úniku naše vedení bylo (tak jako kdysi z toho Palachova) neskrývaně rozčarované, opět ujali jen ti umělci, které establishment postupně zařadil do kategorie persona non grata jako je v minulém a opět i v dnešním režimu opoziční písničkář Pepa Nos.
Je to rok a něco, kdy jsem napsal, že v této zemi se od roku 1989 zabilo příliš mnoho Palachů. Je to čtvrt roku, co jsem popsal svůj zážitek z pražského metra, na jehož podlaze se nově svíjejí nejen „sebevyjadřující se“ bytosti okolo dvaceti let věku (což je výjev, který jsem před lety viděl v Berlíně a myslel jsem si, že se k nám nikdy nedostane), ale potkal jsem tam i člověka, který se tlačil ven z vozu s výkřikem: „Z cesty – nebo vás všechny zabiju!“ Tehdy jsem to považoval jen za bláznovství, před měsícem jsem se (už doma v provinčním a stále relativně bezpečném Hradci Králové) dočetl, že se to stalo pravdou.
S hrůzou jsem si uvědomil, že éra Palachů, protestujících proti krutosti světa krajním činem sebezničení (za což byli minulým i dnešním establishmentem, který tím chtěl snížit význam jejich činu, neustále obviňováni z šílenství) možná skončila. A že nejspíš začala nová éra SKUTEČNÉHO šílenství, kdy bude krutost paradoxně nejvíc čišet z činů těch, kteří proti ní protestují. Vzpomněl jsem si přitom na slova bývalé ředitelky Jedličkova ústavu a své učitelky, psycholožky PhDr. Anežky Janátové, která 60. léta charakterizovala slovy: „Tehdy byli blízko andělé, zatímco dneska jsou blízko ti opační.“
Ptáte-li se, které „opačné“ měla paní doktorka na mysli, odpovím vám za ni: Ty, co nás dovedli do konců, kdy je normální, že v trafikách nesmí být vystavovány erotické časopisy, ale už patnáct let se tam vystavuje a prodává militaristický časopis s názvem BOJ (název časopisu jsem změnil – ten skutečný tvoří jiné slovo se stejným významem). Že každá druhá videoreklama, kterou vidíme na webu, propaguje počítačovou hru TANKOVÝ BOJ (název opět změněn). Že „kreativní manažeři“ dnešních filmů, televize i webu v každém příběhu, ať už se týká čehokoli, vyžadují „akčnost“, ideálně i s použitím zbraní, protože bez toho jim klesá sledovanost (tedy logika: víc drogy pro závislé = lepší kšeft). Že příslušníci národa, z něhož se po krvavé době husitské revoluce zrodil první evropský filozof, hlásající koncepční nenásilí (Petr Chelčický), se v televizi klidně podívají na pacifistické filmy Kdyby tisíc klarinetů a Bílá nemoc, aby pak prosazovali zbraň do každé rodiny a další výdaje na válečné účely.
Že k památníku studenta Jana Palacha (který v souladu s tehdejším heslem Jana Drdy „Nezkřivte jim ani vlas, ale nedejte jim ani kapku vody!“ nepožadoval v roce 1968 nic jiného, než dnes opět aktuální zrušení opětovně nastolené cenzury a pokojný odchod okupačních vojsk v souladu s rozhodnutím OSN) klade pamětní věnec český státník, který v roce 2018 jako jeden z velitelů nadřízeného vojenského uskupení umožnil v Afrínu v syrském Kurdistánu vpád tureckých vojsk, který stál tisíce životů a vyhnal odtud statisíce obyvatel (což je v obou případech desetkrát víc, než kolik v roce 1968 stála okupace ČSSR). Anti-čin z loňského 21. prosince, během něhož se na fakultě, kde kdysi studoval Jan Palach a která stojí na po něm pojmenovaném náměstí, o necelých 55 let později opevnil jeho „spolužák“, aby udělal, co udělal, je z určitého pohledu jenom dovršení pádu, s kterým je nám dáno se potýkat. S Palachovým činem má tento anti-čin společné jen jedno: I v jeho případě se musíme zastavit, zamyslet a z tohoto zamyšlení něco vyvodit.
To je to, co chci příští pondělí sdělit všem přátelům Jana Palacha, ať už ho znali osobně, anebo (tak jako já) jenom zpovzdálí.
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
