Co dělal finský prezident Stubb u Trumpa v Bílém domě?

Na schůzku s Donaldem Trumpem v Bílém domě, která se konala v pondělí 18. srpna letošního roku, přiletěli euroatlantičtí představitelé států, které se považují za rozhodující síly současné Evropy, tedy „lídři“ Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Vedle nich se schůzky zúčastnili také občany demokraticky nezvolení „lídři“ EU a NATO. Překvapivě se ale vedle těchto osob, které řídí a chtěly by ještě více (z)řídit EU a evropskou část NATO, v Bílém domě objevil také prezident pětimiliónového Finska, Alexander Stubb. Co jeho osobně vlastně motivuje k tak aktivní účasti na „koalici ochotných“ proti Rusku?

V případě Alexandra Stubba se jedná vskutku o mimořádně aktivní, angažované a nepřehlédnutelné nepřátelství k Rusku. Je si v tomto ohledu podobný se současným německým kancléřem, Friedrichem Merzem, jehož touha zase válčit s Rusy a Rusko zničit zní v německé řeči jako zlověstná ozvěna dávných časů. Co tyto dvě politické osoby současné Evropy spojuje a co v jistém smyslu opět spojuje také německé cíle s těmi finskými? Tedy pokud se jedná o Rusko? V ochraně Ukrajiny nebo dokonce Washingtonem dávno pošlapaného mezinárodního práva odpověď nehledejme. To bychom se vydali do slepé uličky. Pro odpověď si ale můžeme zajít do historie krátce před vypuknutím druhé světové války. Na jejím prahu, po německém útoku na Sovětský svaz a také po větší část nacistické okupace západních teritorií SSSR bylo Finsko maršála C. G. E. Mannerheima totiž spojencem nacistického Německa. Nebylo samozřejmě v tomto svazku ani zdaleka jediné. Hitler totiž dokázal proti Rusku také sestavit svoji koalici. Její členové byli rovněž „ochotní“ bojovat proti Rusku.

Pokud si přečteme Dějiny Finska[1], jejichž autory jsou Finové Eino Jutikkala a Kauko Pirinen, zjistíme, že klíčové etapy finsko-sovětských vztahů a vztahů finsko-německých jsou v knize pojednány tak, aby finský podíl na Hitlerově politice proti SSSR byl minimalizován, zato Sovětský svaz (v západní optice se pod pojmem SSSR rozumí vždy a výhradně Rusko) byl představen jako agresor, bez nejmenšího pokusu chápat příčiny jeho jednání, proti kterému se vždy mírumilovné a neutrální Finsko muselo pouze bránit. A vlastně jen v obraně před „východní mocností“ bylo tu a tam nuceno udělat něco, co úplnou náhodou vyhovovalo Německu. Jak uvidíme, nebylo toho vůbec málo.

Takováto interpretace složitých fází vzájemných vztahů s Ruskem (SSSR) v kritických historických situacích je na Západě (a v posledních 35 letech také v ČR) naprosto běžná. Podívejme se proto krátce na finsko-ruské, finsko-švédské a finsko-německé vztahy v dějinách. Možná se nám takto podaří objasnit hlubší příčiny Stubbova aktivního nepřátelství vůči Rusku.

Možná jakési finské podzemní prameny rusofobie, které po osmdesáti letech, kdy Finsko existovalo v sousedství Sovětského svazu (Ruska) v neutrální pozici a v posledních více než třiceti letech se malá aglomerace Helsinek stala de facto součástí velké průmyslové, obchodní, hospodářské i jiné aglomerace Petrohradu, což rozhodně nebylo nevýhodné pro obě strany, k těmto podzemním vodám kdosi prorazil otvory a ony začaly tryskat na finský povrch. Proč? A proč právě teď? Byl ten tlak po celou dobu tak mohutný, že opravdu chtěl uniknout ven? A může za to skutečně jen Rusko? Jakou roli v tom hraje ukrajinský nacionalismus banderovského typu? Za nacistického vpádu do SSSR měli Mannerheimovi Finové s ukrajinskými banderovci a příslušníky jednotek SS stejného nepřítele. Rusko a jeho (sovětskou) Rudou armádu! Spojila se tedy obě zřídla staré nenávisti na nové protiruské frontě, tentokrát už ne v boji proti bolševismu (židobolševismu, jak říkali nacisté), ale jakoby „na pomoc Ukrajině“? Člověk, který sleduje souvislosti v událostech, si nemůže neklást podobné otázky. Rusofobní propaganda otázky nepřipouští. Ona má jednu navýsost primitivní ideologickou konstrukci, jaká se vejde do jedné věty, kterou je třeba se naučit a bez přemýšlení opakovat. Zní: „Rusko napadlo Ukrajinu!“ A tečka! Žádné otázky, žádné souvislosti, žádné pátrání po důvodech ruského jednání. Rusko nemá právo na důvody ani na jednání!

Takže, jak to bylo s Finskem během uskutečňování německého Plánu Barbarossa, jejž Adolf Hitler spustil v červnu roku 1941, a na který Sovětský svaz reagoval Velkou vlasteneckou válkou? Ještě než se pokusíme o odpověď, musíme se maličko spustit hlouběji do finské historie. Ponor do historie neškodí nikdy.

Finsko částí švédského mocenského prostoru i království

Zmínění autoři Dějin Finska „změkčující“ finsko-německou spolupráci před zahájením německého Plánu Barbarossa a v samotném průběhu této nacistické války na východní frontě se výjimečně tu a tam zmíní o Rusku pozitivně. Například v kapitole líčící Finsko před první světovou válkou. Čteme v ní doslova: „Devadesát let se Finové v unii s Ruskem cítili dobře a s výjimkou úzkých skandinavistických kruhů v době po Krymské válce ani neživili separatistické myšlenky.“ Proč tedy najednou taková změna? Vždyť to byli nakonec bolševici, kdo v roce 1917/18 umožnil Finsku nezávislost…

Finské dějiny jsou téměř celé dějinami nějaké závislosti na mocných sousedech, zejména na Švédsku a na Rusku. Mezi Švédskem a Ruskem se vedly války o ovládnutí severovýchodní Evropy. O vliv v této oblasti, konkrétně v Pobaltí (Litva, Estonsko, Lotyšsko) tradičně soupeřili také Němci a Poláci. Osudem malých národů bylo putovat od jedné závislosti ke druhé a přitom se snažit dosáhnout nezávislosti.

Proces ovládání cizími mocnostmi Finska začíná někdy kolem roku 1155, kdy švédský král Erik řečený Svatý a biskup v Uppsale (staré centrum středověkého Švédska), který se jmenoval Henrik, zahájili první křížovou výpravu do jihozápadního Finska. Jednalo se o christianizaci země, což byl v té době obvyklý argument užívaný pro rozšiřování moci. Asi jako se dnes mluví na Západě o šíření demokracie, svobody a hodnot, přičemž se nejedná o nic jiného než o kolonizaci.

Asi o sto let později pronikají do Finska také Dánové a na samém konci 13. století se Finsko stává lénem mladšího bratra švédského krále. V první čtvrtině 14. století švédské snahy o zisk Karélie vedou ke srážkám s ruským Novgorodem. Finskem tak vede hranice mezi Švédskem a Ruskem. V roce 1397 vzniká takzvaná Kalmarská unie, v níž se Finsko stává jednou ze tří švédských „korunek“. Když si v roce 1478 Moskevské velkoknížectví podřídilo Novgorod, stalo se Rusko de facto sousedem švédského soustátí. Dvě ambiciózní mocnosti na severu a severovýchodě Evropy jako základ dlouhé řady konfliktů v této oblasti. V roce 1550 zakládá švédský král Gustav I. Vasa Helsinky. Králův druhorozený syn Jan se stává správcem Finska. V roce 1561 se severní část bývalého Livonska (panství rytířského řádu), nazvaná jako Estonsko, stává švédským protektorátem. V letech 1570 – 1595 začíná dlouhá švédsko-ruská válka. Končí mírem v Täyssinä, která upravuje hranici mezi švédským státem včetně Finska a Ruskem. Další mírová smlouva s Ruskem je uzavřena v roce 1617. V roce 1634 švédský král Gustav II. Adolf rozděluje Finsko na pět krajů. Zásadní význam pro osudy Finska měla takzvaná Velká severní válka, kterou vedl švédský král Karel XII. proti ruskému caru Petru Velikému. Válka začala švédským vítězstvím u Narvy v roce 1700, ale rozhodující bitvou byla bitva u Poltavy, k níž došlo v roce 1709, a v níž byl Karel XII. poražen. V roce 1712 Rusové obsazují Finsko. Švédové se ještě opakovaně pokoušeli Rusko porazit, ale vždy sami utrpěli porážku. Severní válkou de facto končí moc Švédska.

Finsko částí ruského carského impéria

V roce 1742 ruská carevna Alžběta I.[2] (je neprávem opomíjena, neboť to byla významná panovnice) vydala manifest, kterým Finům nabídla vytvoření samostatného státu. Měla ale podmínku, podle které se mělo Finsko držet pod ruskou ochranou. Ještě v letech 1788 – 1790 se švédský král Gustav III. pokusil o válku proti Rusku. Nakonec bylo Švédsko nuceno uzavřít s Ruskem mír a zavázat se k vyplacení válečných reparací. V roce 1807 uzavírají Napoleon Bonaparte a ruský car Alexandr I. takzvaný Tylžský mír, ve kterém se dělí o sféry vlivu. O rok později se Švédové ještě jednou pokusí bojovat proti Rusku, ale jsou znovu poraženi a přicházejí o finské provincie. Proti Rusku zkoušejí bojovat i samotné finské oddíly. Jsou poraženy.

V roce 1809 vystoupil car Alexandr I. s deklarací o postavení Finského velkoknížectví v rámci ruské říše. Stalo se tak na finském sněmu. Car potvrdil, že Finsko si může podržet vlastní právní systém, politické uspořádání a náboženství. Není bez zajímavosti, že finskou delegaci v té době vedl Carl Erik Mannerheim (1759 – 1837), příbuzný, prapraděd pozdějšího vůdce Finů ve válce proti SSSR na straně Adolfa Hitlera, maršála Carla Gustafa Emila Mannerheima (1861 – 1951). Se vzpomínkou na psychoanalytika, Gustava Junga, si možná můžeme klást otázku, co je v dějinách náhoda a co pouhá koincidence?

Krátce na to Rusové připojují k Finsku dříve ztracenou oblast Vyborgu (staré Finsko). A car přenáší hlavní město z Turku do Helsinek. Asi aby to měl z Petrohradu blíž.V roce 1863 Alexandr II. zrovnoprávnil finštinu s ruštinou a v roce 1878 získala finská měna zlatý základ. Už předtím byly železnicí spojeny Helsinky s Petrohradem. Na přelomu 19. a 20. století se Finska dotýká také revoluční kvas v Rusku. Pro část finské společnosti je myšlenka sociální revoluce přitažlivá, pro jinou část nikoliv. V srpnu 1917 se finský parlament pokouší o nezávislost. Chce převzít pravomoci cara. V té době v Rusku působí prozatímní vláda, která finský postoj odmítá.

V lednu 1918, tedy krátce po ruské revoluci, nová bolševická vláda v čele s Leninem uznává finskou nezávislost. Finové ji sami vyhlásili už v prosinci 1917. Tehdy je jmenován do čela finských vládních jednotek Carl Gustaf Emil Mannerheim, který začíná odzbrojovat ruské oddíly na finském území. Mannerheim se obrací na německého maršála Ludendorffa s žádostí o vyslání německý oddílů do Finska. Tyto Mannerheimovy a Ludendorffovy akce jsou již součástí západní intervence proti „vládě rudých“ v Rusku a probíhají paralelně uprostřed občanské války vedené mezi „bílými“ a „rudými“. V té době a tímto způsobem se vlastně formuje pozdější spolupráce Mannerheimova Finska s Německem, jaká pokračuje i po nástupu Adolfa Hitlera k moci. Nebylo bez zajímavosti, že vojenská kariéra C. G. E. Mannerheima, jehož rod pocházel z Německa, začíná v ruské carské armádě.

Byla to nesmírně složitá a choulostivá situace, ale takto se pomalu rodila koalice západních interventů proti sovětskému Rusku, jejíž součástí se Mannerheimovo Finsko stalo také. Po celé meziválečné období se hledala cesta ke koaliční válce proti SSSR. Akce měla dokonce i termín: rok 1929-1930. Německý polní maršál Paul von Hindenburg v té době zastával názor, že: „Finsko a Ukrajina jsou přirozenými spojenci Německa proti Velké Rusi.“ Toto německé prohlášení z časů první světové války stojí nepochybně za pozornost, neboť možná říká něco i o naší přítomnosti.

Sovětsko-finská válka 1939 – 1940

Finsko, stejně jako řada jiných evropských zemí, tedy navázalo blízké, v podstatě spojenecké vztahy s nacistickým režimem Adolfa Hitlera. Tvůrce finských ozbrojených sil, generál Carl Gustaf Emil Mannerheim, navštěvoval Hitlera a další nacistické představitele v Německu a stejně tak je vítal ve Finsku, kde s nimi konzultoval organizaci finské armády včetně příprav na válku se Sovětským svazem. O tomto svědčí dostatečné množství filmových záběrů, fotografií i písemných dokumentů.

Rod Mannerheimů, jak ostatně napovídá samotné německé příjmení, pocházel z Hamburku. Hitler vnímal Finsko jako území, ze kterého v případě již naplánovaného útoku na Sovětský svaz může vést severní frontu. Počítal s finskou účastí. Stalin, který byl sice rovněž vázán s Hitlerem smlouvou (Stalin ale uzavřel s Hitlerem smlouvu jako úplně poslední, Polsko, Anglie a Francie jej předešly), musel počítat s možností, že se Německo k útoku na Sovětský svaz odhodlá. Velice dobře si uvědomoval, že hranice mezi Finskem a SSSR vede přibližně 32 kilometrů od Leningradu, což byla pro Moskvu nesmírně nebezpečná vzdálenost. Finům, kteří úzce spolupracovali s německými nacisty, Stalin nemohl důvěřovat. Naopak, předpokládal naprosto důvodně, že případný německý útok na SSSR Finové podpoří. Znal také osobu finského vůdce, Mannerheima, a jeho roli v intervenční válce proti sovětskému Rusku a ve válce občanské. Neměl tedy o něm nejmenších iluzí. Přinejmenším poskytnou Finové Německu svoje území, aby mohl být útok vedený odtud. To se skutečně později, když Hitlerova koalice napadla SSSR, stalo.

Pro Moskvu bylo životně důležité posunout hranici s Finskem dále od Leningradu. Proto výměnou za požadované území (jednalo se asi o třicet kilometrů) nabídla Finsku přibližně dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera. Finové nabídku neakceptovali s tím, že se jedná sice o větší území, ale kvalitativně ne tak cenné, jako bylo to, co Stalin požadoval. Byla to pochopitelně výmluva, neboť skutečným důvodem finské neochoty byla snaha nekomplikovat nacistickému Německu a jeho spojencům útok severním směrem na Leningrad. Kdyby Finové požadované území Moskvě poskytli, zkřížili by tak Hitlerovi jeho plány.

Pro Stalina byla ale otázka vytvoření bezpečnostní zóny u Leningradu životně důležitá. Ostatně neúspěch německé téměř 900 dní trvající blokády „severního hlavního města“, která přinesla téměř milión mrtvých na sovětské straně, tyto Stalinovy jednoduché počty plně potvrdil. Kdyby nebylo následující sovětskou válkou s Finskem připojeno k SSSR ono zmíněné finské území, naděje na udržení Leningradu by patrně nebyla žádná a pro Hitlera by zisk Leningradu byl obrovskou psychologickou výhrou. Metropole Petra Velikého by padla. Leningrad, dřívější Petrohrad (Pitěr, jak říkají Rusové) byl pro Sověty stejným symbolem jako Moskva.

Osudy bojujících stran na východní frontě se mohly odvíjet jinak, dokonce ještě hůř, než jak se v prvním roce války pro Sovětský svaz skutečně vyvíjely. Možná ale by dnes byli někteří „Evropané“ šťastnější, kdyby pro celou mapu evropského kontinentu mohla vystačit jediná barva. Ta hnědá! Nebylo by třeba špinit, bořit, shazovat památníky Rudé armády a hledat způsob, jak se vyhnout připomínce, že osvoboditeli velké části Evropy byli hlavně rudoarmějci. A také by samozřejmě nedošlo k odsunu Němců z poválečného Československa. Naopak, Němců by pořádně přibylo. Takže nejenom v pražských kavárnách by to stále vypadalo, jako v Menclově filmu Obsluhoval jsem anglického krále, natočeném podle Hrabalovy novely téhož názvu. Prostě kavárna plná německých uniforem. Ulice plné německých uniforem, kina plná německých uniforem, všude prapory s hákovými kříži. Na druhé straně ale největší současní rusofobové by se možná vůbec ani nenarodili. Někteří se možná dnes velice zlobí, že se narodili díky osvobození země rudoarmějci. Kdyby bylo možné se jich včas a nějakým způsobem zeptat, zda se chtějí narodit i za tu cenu, že jejich předky osvobodili „rusáci“, asi by řekli, že děkují, že nabídka narození je vcelku lákavá, ale že oni raději zůstanou uprostřed věčné neexistence. Ne všichni „Evropané“ tehdy vítali osvobození od Hitlera. Ti, kteří se s jeho nacistickým režimem sžili, se vlastně osvobozením ocitli na straně poražených. Země osvobozena, ale oni poraženi. Co s tím? Odejít, nenávidět a čekat! Dnes, když se zase vede válka s Ruskem, tak se vlastně dočkali…

A tak Stalin sáhnul k násilí…

A tak sáhnul Stalin k násilí a bez vypovězení války Finsko napadl, za což byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů. Společnost národů jaksi obrana „Ruska“ před Hitlerem nezajímala. Společnosti národů nevadil ani Mnichov 1938. Jediný hlas, který na její půdě mnichovský diktát odsoudil, dokonce velmi ostře, patřil tehdejšímu sovětskému ministru zahraničí, Maximu Maximoviči Litvinovovi (1876 – 1951). Západní (také český) mediální mainstream se sovětsko-finské válce pro jistotu nevěnuje. Mediální mainstream si vybírá, nad čím bude žasnout. A pokud ano, pak jí věnuje pozornost jen jako sovětské agresi proti Finsku, při které se Rudé armádě nevedlo dobře, a měla s malým finským národem velké problémy. Toto je ostatně pravda. V té válce se projevila Stalinova nepřipravenost na válku a také fakt, že nechal popravit nejvyšší vojenské velitele, kterým nedůvěřoval. Nicméně rozsáhlé kontakty mezi Finskem a Německem vedoucí až ke spojenectví s nacistickým vůdcem tento současný mediální mainstream ponechává cudně stranou.

Autoři Dějin Finska neříkají pravdu, když tvrdí, že Mannerheim ve své součinnosti s německým wehrmachtem odmítal spoluúčast na blokádě Leningradu. Naopak, finské dělostřelectvo ostřelovalo konvoje vozů, které přes zamrzlé jezero dovážely do velikého hladovějícího města potraviny, dřevo na otop, benzín, naftu, přikrývky, zdravotnický materiál. Navíc Finové na obsazených územích ve východní Karélii zřizovali koncentrační tábory, ve kterých přišly o život za mimořádně nelidských podmínek tisíce Rusů a dalších obyvatel Sovětského svazu. O tom, že finský postup vůči Rusům nesl také prvky etnické nenávisti, svědčí finská karikatura nesoucí název „drobný hygienický problém“. Na kresbě finský voják koštětem zametá obrněnou techniku Rudé armády. Podceňování ruských ozbrojených sil je nejspíš tradiční problém nepřátel Ruska.

V červnu 1944 Rudá armáda vypudila Mannerheimovy finské oddíly z Karélie. U Oněžského jezera a v oblasti města Petrozavodsku bylo jedenáct koncentračních táborů. Svědectví o nich přinesla ruská válečná zpravodajka a fotografka Galina Saňková, která sledovala postup severní fronty v letadle. To bohužel havarovalo, ale Saňková havárii přežila a vymohla si na sovětských leteckých silách nový stroj, se kterým se dostala do oblasti finských koncentračních táborů. Byly v nich internovány hlavně děti a staří lidé. Více než čtyři a půl tisíce těchto vězňů zemřelo hladem, mrazem, nemocemi a na následky týrání. Podle informací, které byly dodány do Norimberku v průběhu jednání poválečného tribunálu, bylo zacházení s těmito lidmi z finské strany obzvláště brutální. Dnes opuštěné táborové baráky slouží jako památníky.

Saňková byla údajně jednou z pěti sovětských válečných reportérek. Paradoxně, měla prý problém po válce s prezentací svých materiálů dokonce v samotném SSSR. Důvodem zde mohla být snaha poválečné Moskvy budovat také se zeměmi bývalých nepřátel vztahy na novém základě. Týkalo se to i samotného Německa, jehož východní část se stala sovětským satelitem. Zatímco Moskva chtěla zapomenout, bývalí nepřátelé, jak se zdá dnes, nezapomněli. Není bez zajímavosti, že se objevila snaha fotografie Saňkové označit za zinscenovaný podvrh. Za Chruščovova vedení se v roce 1966 dostalo Saňkové satisfakce. Na její výstavu v Moskvě dorazila jedna vězenkyně tohoto finského tábora, jistá Klavdija Njuppijevová. Poznala se v jednom děvčeti na fotografii. Ozvali se také další bývalí vězňové, kteří vzpomínali na nepředstavitelně ubohou stravu, mráz, na fyzické tresty, mlácení žen a dětí tyčemi, obušky.

V roce 1944 osvobodila Rudá armáda oblasti, ve kterých operovali Finové. Sověti zahájili mohutný útok v Karelské šíji a na východ od Ladožského jezera. Operace se na sovětské straně zúčastnilo téměř půl miliónu vojáků, na 800 tanků, deset tisíc děl a více než dva tisíce letadel. Finsko bojující na straně nacistického Německa bylo poraženo. Helsinkám nezbylo než požádat Stalina o příměří. Stalin ale vyžadoval bezpodmínečnou kapitulaci. Téhož dne, kdy do Helsinek dospěly Stalinovy podmínky, přijel do hlavního finského města také ministr zahraničí nacistického Německa Joachim von Ribbentrop (byl v roce 1946 popraven v Norimberku) a zakázal Finům kapitulovat. Naopak, přislíbil novou německou pomoc, což se nakonec stalo. Finové se opět chopili zbraní. Ale mezitím Německo na východní frontě ztrácelo rychle dech a Finové byli znovu nuceni jednat se Stalinem o nějaké formě míru. Tentokrát jim Stalin nabídnul mírnější formu kapitulace, ovšem s podmínkou, že se Finsko bude podílet na vyhnání zbytků německých ozbrojených sil a ti Němci, kteří v zemi zůstanou, budou internováni.

Verbální dějepisné Stubbovo faux pas v Bílém domě

Dne 19. září 1944 Finové tuto mírovou dohodu se Sovětským svazem podepsali. Bylo komické či spíše dokonale trapné, když právě tuto událost na audienci u Donalda Trumpa v jedné větě současný finský prezident Alexander Stubb zmínil. Bylo to skoro neuvěřitelné, neboť nemluvil o kapitulaci Finska složené do rukou velitele Rudé armády v důsledku vojenské porážky, ale o jakémsi „důkazu finské odpovědnosti“. Stubb totiž řekl: „My jsme našli řešení v roce 1944.“ Co tahle věta měla vlastně během schůzky „koalice ochotných“ s americkým prezidentem znamenat? Chtěl tím Stubb říci, že v roce 1944 vzalo Finsko situaci do svých rukou? Že to bylo Finsko, kdo určoval chod dalších událostí? To snad nemohl myslet vážně. Když se Stubb vrátil domů, nejspíš ho na tohle faux pas upozornil nějaký finský historik, protože se Stubb následně pokusil z trapné situace nějak vymanévrovat. Ale jelikož se v dějinách nevyzná, nebo se v nich raději ani vyznat nesmí (pro současné „elity“ kolektivního Západu je neznalost historie svatou povinností), tak se mu tenhle únikový manévr ale opravdu vůbec nepovedl. Jen se v tom zamotal.

Stubb takto mohl mluvit pouze v přítomnosti osob, které rovněž nemají nejmenší tušení o vývoji situace na východní frontě v roce 1944, kdy Rudá armáda vytlačovala ze sovětského územní poslední zbytky vojsk Hitlerovy koalice, což znamenalo, že na severu ruského území Sověti pod vedením maršála Andreje Ždanova (narodil se roku 1896 na tehdejší Ukrajině, v Mariupolu na území historické Novorossije, zemřel v Moskvě v roce 1948) zničili uskupení finských armád a s nimi německý wehrmacht. Ono Stubbem „nalezené řešení“ spočívalo v přijetí mírových podmínek Moskvy, ke kterým patřila povinnost vyklidit Finy obsazená území na severu SSSR, dále předání zbytků německých ozbrojených sil do sovětského zajetí, platba reparací a povinnost zřízení vlastního finského válečného tribunálu k odsouzení válečných zločinů spáchaných Finy na obsazených územích SSSR.

Ve skutečnosti spousta příslušníků německých ozbrojených sil našla ve Finsku azyl. Francouzský spisovatel belgického původu G. Simenon se v jednou detektivním případu komisaře Maigreta (Fantóm) o této věci zmiňuje. To když Maigret pátrá v Helsinkách po pachateli jednoho zločinu a jeho mladý finský kolega ho informuje o spoustě bývalých nacistů, kteří ve Finsku po válce našli azyl. Mezi podezřelými byl totiž i jeden německý bývalý příslušník jednotek SS. Pro zajímavost, samotný vůdce Finů, Carl Gustaf Mannerheim našel azyl ve Švýcarsku, kde v roce 1951 zemřel v sanatoriu v Lausanne. Vzhledem k tomu, že po válce našly desítky tisíc bývalých německých nacistů, chorvatských ustašovců, ukrajinských banderovců a příslušníků jednotek SS z jiných národů Evropy útočiště nejvíce na celém americkém kontinentě, ale i v různých evropských zemích, není asi divu, že duchové zase unikají z hrobů a Evropa stojí opět na prahu války s Ruskem. A opět je ve hře západoukrajinský protiruský nacionalismus jako „užitečný“ nástroj nekonečné západní války proti Rusku.

V souvislosti s porážkou Mannerheimova Finska na východní frontě stojí jistě za zmínku, že Finsko vstoupilo do války na straně nacistického Německa proti SSSR s vidinou vzniku Velkého Finska, které se mělo rozkládat na celém ruském severu od Finska (včetně) až po Ural. Těžko říci, zda si Alexander Stubb (studoval v Americe obchod, politické vědy a ve Francii francouzštinu) uvědomuje, že když předstírá snahu o celistvost Ukrajiny (povinné mimikry západních „elit“), že paralelně zapomíná na finské pokusy zlikvidovat celistvost Ruska. Můžeme připomenout, že Finsko bylo od 12. století do 18. století stále součástí švédského mocenského prostoru a v nějaké podobě i součástí švédského státního útvaru. Po švédské porážce v Severní válce od ruského cara Petra I. se Finsko ocitlo na cca necelá dvě století v ruské sféře vlivu. Nakonec ruští bolševici na čele s V. I. Leninem Finsko z ruského svazku uvolnili. Odkud tedy Finové čerpali názor, že jim patří celý ruský sever až po Ural? Z prehistorie?

Vrátíme-li se ještě na okamžik k událostem druhé světové války, pak můžeme zmínit skutečnost, že když se Velká Británie (velice nerada) stala spojencem Sovětského svazu ve válce proti Hitlerovi, tak byla v rámci tohoto nechtěného nemilovaného spojenectví se skřípěním všech zubů nucena vyhlásit Finsku, které bojovalo na straně nacistického Německa proti SSSR, válku. Do žádné ozbrojené akce proti Finům ale Britové pochopitelně nevstoupili. Také v době, kdy Sověti žádali po Finech kapitulaci, tak se ozvaly i Spojené státy, které takto rovněž vystoupily proti Finům. Po válce přišli Finové o území, která získali během svého podílu na německé okupaci sovětských teritorií. Rusko ponechalo některé finské koncentrační tábory v těchto oblastech jako temná svědectví doby, nicméně poválečná politika Moskvy se snažila nerozdírat rány, raději ponechávat možnost, aby se zacelily. Finsko bylo ale přinuceno k neutralitě a skutečně po celu dobu od konce druhé světové války, a také po dlouhý čas po rozpadu SSSR se dařilo udržovat korektní vztahy mezi Helsinkami a Moskvou.

Jenomže, dějiny nikdy neodcházejí do minulosti úplně. Vždy zůstávají kostlivci ve skříních a vždy existuje možnost, že nějaký aktuální vývoj vyvolá duchy ze záhrobí. Někteří takoví dějinní duchové se možná dokonce dědí v rodinách. Putují z generace na generaci a čekají, kdy budou moci zase ožít v tělech následovníků. A tehdy staré rány začnou znovu krvácet a jeviště přítomnosti se začne až nebezpečně podobat tomu, co tady bylo před řadou desetiletí a o čem lidé doufali, že se to už nikdy nevrátí. Bohužel, v Evropě se vrací velice mnoho z toho, co mělo zůstat v propadlišti dějin. Mohutná exploze rusofobie, z velké části úmyslně šířená, řízená, dokonce někde i vyučovaná vyslala do přítomnosti jednu z charakteristických vlastností německého nacismu. Byla jí exploze etnické nenávisti, tehdy i nyní rusofobie, a s ní spojená potřeba vést velkou koaliční válku proti Rusku. V tom si současný německý kancléř, Friedrich Merz, a současný finský prezident, Alexandr Stubb, patrně velmi dobře rozumějí. Bohužel, pro Evropu!

[1] Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001
[2] Ruská carevna Alžběta I. byla dcerou cara Petra Velikého. Vládla ruskému impériu v letech 1741 – 1761. Stala se významnou ochránkyní východního křesťanství a připojila k Rusku oblasti Východního Pruska. Během Sedmileté války její vojska rozdrtila armádu pruského krále Friedricha II. A jak píše biografka této carevny, Francine-Dominique Liechtenhan, dost možná jen smrt carevny Alžběty I. zachránila ambice tohoto později slavného pruského krále, Voltairova žáka a přítele. A propos, česká Koruna mu ale„vděčí“ za ztrátu Slezska.