Pokud jsou dějiny učebnicí politiky, potom čínská učebnice je nadmíru komplikovaná. Historici, kteří si dali práci počítáním jednotlivých vladařů, jich napočítali přes pět set padesát. A vedle pozoruhodných vynálezů, vodohospodářských staveb a ekonomických reforem nalezli i nespočet přírodních katastrof, hladomorů, revolt a rolnických povstání… V nejrůznějších análech historici dohledali zprávy o více než 80 dynastiích, z nichž 13 je pokládáno za nejvýznamnější. Přičemž ztratit mandát nebes, tedy schopnost a právo vládnout a předat moc jiné dynastii nikdy nebyla jednouchá záležitost; například strádání dynastie Ming a Čching v 17. století, kdy zahynulo přibližně 25 milionů lidí, patří mezi nejkrvavější války v lidských dějinách. A jednoduché to nebylo ani při pádu dynastie Čching ve 20. století.
Předehra
Úpadek dynastie Čching byl spojen s počátky zapojování Číny do globální politiky a ekonomiky – tedy s útokem koloniálních velmocí, především Velké Británie, Francie a Japonska. Během boxerského povstání napadli Čínu vojáci osmi mocností, včetně Ruska a Spojených států. Od první opiové války je počítáno „století ponížení“, období polokoloniálního postavení Číny; během tohoto úseku dějin zahynulo v důsledku nejrůznějších bojů přibližně 50 milionů lidí.
Zachránit Čínu jako jednotný stát bylo po pádu císařství obtížné i proto, že tento úkol chtěli na sebe vzít různé síly, především revolucionáři a nejrůznější generálové (militaristé, warlords). Revolucionáři – to byli zpočátku především republikáni kolem Sunjatsena, zakladatele Kuomintangu (KMT; Čínská národní strana). K němu se jako kolektivní člen připojila v červenci 1921 vzniklá Komunistická strana Číny. Po smrti Sunjatsena se ovšem do čela KMT dostal Čankajšek, který spolupráci s komunisty odmítl. Masakry komunistů, odborářů a jejich přívrženců, ke kterým došlo v roce 1927 v Šanghaji a Kantonu, jsou pokládány za začátek občanské války mezi přívrženci KMT a komunistické strany. Tehdy se také proti politice vedení KMT vzbouřila část armády budované Kuomintangem, a z této vzpoury se v srpnu 1927 zrodila čínská Rudá armáda, do jejíhož čela se postavil Ču Te. Dnes je s tímto datem spojováno zrození Čínské lidové osvobozenecké armády.
První dějství
V samotné komunistické straně se tehdy vedl spor, jakou povahu by měla mít socialistická revoluce v zemi s početně slabou dělnickou třídou. Mao Ce-tung poté, kdy Čankajšek zahájil pronásledování levice, zorganizoval ve své rodné provincii Povstání podzimní sklizně, které naznačilo možnou změnu strategie: nezačínat revoluci převzetím moci v hlavním městě a pokračovat směrem na venkov, ale začít povstáním na venkově, které postupně povede k obklíčení měst a jejich obsazení pomocí povstání či útoku. Na hornatém území jižní a centrální Číny vzniklo tehdy přibližně deset sovětských oblastí. V největší z nich, tzv. Centrální sovětské oblasti, na jihovýchodu provincie Ťiang-si a na západě provincie Fu-ťien, byla v roce 1931 vyhlášena Čínská sovětská republika. Předsedou tamní rady lidových komisařů se stal Mao Ce-tung, velitelem ozbrojených sil Ču Te. Cílem nebylo jen vytvoření mocenského centra: sovětská oblast se měla stát modelem nové správy věcí veřejných. Tak například následující rok po vzniku této republiky nová vláda zahájila kampaň ochrany zemědělské půdy před povodněmi a suchem, obnovu využití kopcovitého terénu pro zemědělskou výrobu a výsadbu stromů – což připomíná dnešní kampaně ústřední vlády za krásnější a zdravou Čínu.
Proti Centrální sovětské oblasti vedla Čankajškova armáda čtyři neúspěšné výpravy. Pro pátou, započatou v září 1933, které velel německý generál Hans von Seeckt, shromáždil Čankajšek proti 130 tisícům rudoarmějců milion vojáků KTM. Obrana neměla naději na úspěch. A tak v říjnu 1934 zbývající jednotky rudoarmějců se vyprostily z obklíčení a zamířily napřed na západ a poté na sever. Začal Dlouhý pochod.
Za hranicí nemožného
Jak ukazuje mapa, hlavní proud Dlouhého pochodu vyšel z Ústřední sovětské oblasti na jihovýchodě Číny a zamířil do vnitrozemí. Po nejrůznějších peripetiíchbyla za konečný cíl vybrána hornatá sprašová oblast v severním ohybu Žluté řeky, poblíž míst, kde se zrodila čínská civilizace. Toto území tehdy kontrolovaly místní komunistické jednotky. Také tato oblast byla jak vojenským centrem, tak i laboratoří a praktickým příkladem nového sociálního uspořádání. V lednu 1937 roli hlavního města této revoluční oázy převzal Jen-an v provincii Šen-si. Jen-an tuto funkci plnil až do obsazení vojáky KMT během ofenzivy Čankajškových vojsk v březnu 1947.
Dlouhý pochod, říjen 1934 až říjen 1935
Ti, kdo během Dlouhého pochodu překonali nejdelší vzdálenost, ušli přibližně 12,5 tisíce kilometrů – údaje se liší mimo jiné podle toho, zda je počítána jen trasa 1. armády, nebo jsou přičítány i trasy jiných složek Rudé armády. Zdolali 18 horských pásem, z nichž pět bylo pokrytých sněhem, 24 velkých řek včetně horního toku Jang-c’-ťiang, rozsáhlé bažiny a dvě nepřátelské linie. Celou cestu tyto jednotky sváděly boje jak s nacionalisty, tak s armádami militaristů v nepřátelských provinciích. Nekončící série bojů šla ruku v ruce s nemocemi, hladem, zimou… Podle americké encyklopedie Historie vojenství vyrazilo na Dlouhý pochod přibližně 200 tisíc bojovníků, z nichž polovina cestou padla či zahynula útrapami. Kolem 40 tisíc bojovníků bylo ponecháno v průběhu cesty na trase jako kádry pro přípravu revoluce. Zároveň ale přibližně 50 tisíc bojovníků se během cesty k pochodujícím jednotkám přidalo.[1]
Zpravidla se uvádí, že Dlouhý pochod trval od října 1934 do října 1935, kdy do cílové oblasti dorazila 1. armáda a s ní vedení komunistické strany. Jenže jsou tu ještě jiná data: o rok později, konkrétně 9. října 1936, se k 1. armádě připojily jednotky 2. armády, a 22. října dorazila do cíle 4. armáda. Proto se slaví 90. výročí konce Dlouhého pochodu i v tyto dny. V každém případě byl Dlouhý pochod nejrychlejším a nejdelším pěším přesunem v bojových podmínkách v dějinách lidstva. „Historie nabízí jen málo srovnatelných triumfů vůle nad okolnostmi, ale žádný lepší příklad neustálé improvizace,“ píší autoři Cambridgeské historie Číny [2].
Romantický ideál
Dlouhý pochod spadá do doby, kdy byla politická autorita dítětem činů, a ne produkt mediálních agentur. Na svět přišel poutavý příběh, živá legenda, která pomáhala mobilizovat lid. A díky takovým spisovatelům, jako byl Američan Edgar Snow, se obraz rudé hvězdy nad Čínou stal světově známým už v třicátých letech. Navíc během Dlouhého pochodu se měnila komunistická strana: v lednu 1935 se ve městě Cun-i v provincii Kuej-čou sešlo rozšířené politbyro jejího ústředního výboru, aby zahájilo závěrečnou etapu posunu vedení strany i armády k přijetí Maovy koncepce revoluce a vojenské strategie.
Během Dlouhého pochodu se z hrdinství a válečných tragédií zrodil romantický obraz čínského revolucionáře. V seznamu účastníků Dlouhého pochodu je možné nalézt budoucího předsedu Čínské lidové republiky Liu Šao-čchiho a prvního ministra obrany nové Číny Pcheng Te-chuaje; jejich životní dráha byla tragicky ukončena za takzvané kulturní revoluce, na jejímž plánování a řízení měl velký podíl jiný z účastníků Dlouhého pochodu, Lin Piao. Mezi hrdiny Dlouhého pochodu nechyběl ani Čou En-laj, nepřekonatelný diplomat a pozdější čínský premiér. Během Dlouhého pochodu koval své politické ostruhy i architekt ekonomických reforem, Teng Siao-pching. Z deseti budoucích maršálů ČLR jich devět absolvovalo Dlouhý pochod.
Odkaz Dlouhého pochodu
Nebývalé odhodlání ústící do sebeobětování ve jménu společného cíle je živé dědictví účastníků Dlouhého pochodu. Dnes jeho na první pohled neschůdnou trasu kopírují či objímají nekonečné sítě dálnic, koleje vysokorychlostní železnice, obrovské mosty. Ale také památníky, Čína nezapomíná. Navíc novým Dlouhým pochodem se stala druhá etapa revoluce, kterou Čína zahájila koncem roku 1978 jako politiku reforem a otevírání se světu. Ta do programu komunistické strany přidala hlubší porozumění složitostem lidského údělu a ekonomickým zákonitostem, čímž otevřela cestu Číny k modernizaci i obrození.
V dějinách dosud nepoznaný růst hospodářské moci, který je patrný v dnešní Číně, vyvolává obavy, jak se bude tato země chovat v buducnosti na mezinárodním poli. Tradice, která je obsažena v konfucianismu, taoismu, budhismu či legismu, postrádá mesianistický či expanzionistický prvek známý z řady západních náboženství a ideologií. Dnes je Čína jediným stálým členem Rady bezpečnosti OSN, který od roku 1979 nevedl žádnou válku. Otázkou ovšem je, zda tato politika vydrží i v budoucnu. Odpověď není snadná, protože předvídat v politice znamená spojovat věcné analýzy s náhodnými procesy a individuálními sklony státníků.
V této chvíli analýza zahraniční politiky, která nepodléhá předsudkům, jasně ukazuje, že snaze zvyšovat kvalitu života v Číně vyhovuje mír. Minimální porozumění Číně vyžaduje i seznámení se s těmi dokumenty, jež ukazují cestu, kterou by Čína chtěla jít. Tedy alespoň se třemi dokumenty, které představil světu čínský prezident a předseda tamní komunistické strany Si Ťin-pching:
Tato vize byla představena v září 2021 ve všeobecné debatě na zasedání Valného shromáždění OSN. Si tehdy nastínil šest základních principů GDI jako způsobu, jak dosáhnout Cílů udržitelného rozvoje, které si OSN stanovila pro rok 2030: zůstat oddaný rozvoji jako prioritě; zůstat oddaný přístupu zaměřenému na lidi; zůstat věrný prospěchu pro všechny; zůstat odhodlaný rozvoji řízenému inovacemi; zůstat oddaný harmonii mezi člověkem a přírodou; zůstat odhodlaný opatřením zaměřeným na výsledky.
Uvedený projekt je obsažen ve vystoupení Si Ťin-pchinga na Boao fóru v dubnu 2022. Obsahuje šest závazků: usilovat o společnou, komplexní, kooperativní a udržitelnou bezpečnost; respektování suverenity a územní celistvosti všech zemí; dodržovat účel a principy Charty OSN; brát legitimní bezpečnostní obavy všech zemí vážně; mírové řešení sporů mezi zeměmi prostřednictvím dialogu a konzultací; udržování bezpečnosti jak v tradičních, tak netradičních oblastech.
Si Ťin-pching představil tuto vizi v březnu 2023. GCI vychází ze čtyř hlavních principů: respektovat rozmanitosti civilizací, tedy uznání rovnosti, vzájemného učení a inkluzivnosti mezi kulturami, které má překonat civilizační střety a pocit nadřazenosti; prosazovat společné hodnoty lidstva – mír, rozvoj, spravedlnost a svobodu bez snahy vnucovat vlastní politické modely nebo hodnoty jiným státům; vážit si dědictví a inovací, využít historický a kulturní potenciál k moderní transformaci tradičních kultur; podporovat mezilidskou výměnu a spolupráci lidí, budovat globální sítě pro dialog a porozumění mezi národy.
O každém z těchto principů lze diskutovat. Má-li ale diskuse směřovat k hlubšímu vzájemnému poznání, musí být založena na znalosti těchto principů a na vzájemné úctě – rozhodně nestačí, jak to udělal summit NATO v červnu 2022, napsat si do Strategického konceptu, že Čína „ohrožuje naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. Zatím to vypadá, že uvedené čínské vize rozvoje, bezpečnosti a inkluzivní civilizace narážejí na nezájem politiků, kteří vidí buducnost světa ve škrtícím objetí západocentrického liberalismu. Zdá se, že v narůstajícím chaosu nazrává potřeba nového, tentokrát globálního dlouhého pochodu.
Při psaní článku byla použita kniha Geopolitika Číny (Praha: Professional Publishing, 2021)
Mapa: Štěpán Kotrba
Poznámky:
[1] DUPUY, R. Ernes, DUPUY, Trevor N.: Vojenské dějiny. The Harper Encyklopedie. Sv. 2. Praha: Forma, 1997, s. 1163–1164.
[2] The Cambridge History of China. Volume 13. Republican China 1912–1949, Part 2. Cambridge Histories Online: Cambridge University Press, 2008, s. 206.
(Uveřejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008