Není tomu dlouho, co nejmenované médium českého středního proudu s vážnou tváří hlásalo, že strategický Nord Stream neboli Severní proud zničila Ukrajinka se zkušeností z erotických časopisů. Zpráva to je samozřejmě od počátku absurdní. Ale zase pro někoho, kdo nemá krátkou paměť, nese silnou – ač nezáměrnou – přidanou hodnotu. Samo o sobě je alarmující, jak dlouho podobné sdělovací prostředky napadaly každého, kdo ihned z prosté logiky chápal, že produktovod mezi Ruskem a Německem nedal odpálit Kreml. Ostatně dnešní polský ministr zahraničí Radosław Sikorski v bezprostřední reakci na podmořský výbuch rychle zveřejnil (a stejně rychle i smazal!) horoucí poděkování Spojeným státům americkým.
Za nějakou dobu se namísto skálopevných mediálních obvinění Kremlu začalo hovořit o zadržení skupiny ukrajinských specialistů, kteří jistě organizačně a logisticky náročný atak majetku rusko-německého konsorcia prý vymysleli v baru. Teď jsme ale o notný kus vývoje „hlídacích psů demokracie“ dál, takže máme na talíři faktickou snahu udělat z teroristického útoku sexy úder. A to už je fakt bomba! Hlavně tím však milá redakce říká, jak skutečně smýšlí o svých konzumentech. O jejich obzorech…
Naštěstí ne každý příjemce podobně „kvalitních“ zpráv vnímá mediální produkty nekriticky. S ochotou přijmout jakousi pseudonáboženskou roli médií, do níž se skutečně některé tituly rády stylizují. Odmítání Jediné novinářské pravdy a myšlení, nejlépe v podobě agresivně autoritativního předkládání „korigovaných informací“, znamená obecně důležitý hnací motor pro alternativní cesty k získání věrohodných zpráv. Což je v dnešní době četných internetových zdrojů pochopitelně neskonale snazší, než tomu bylo ještě před pár desítkami let.
Samozřejmě ne vždy je to tak nutně správně, ale vysvětluje se tím část důvodů pro úpadek zájmu o řadu zavedených mediálních značek. Z nich mnohé již bohužel dávno opustily tu roli, jakou mívaly třeba noviny ve svých počátcích: čtenáři se k nim utíkali, jelikož nabízely zásadní alternativu k ideologii státního aparátu. Dnes bohužel nejednou reprezentují pouze názory mocných finančních skupin v pozadí. A samo se pak nabízí vysvětlení, proč právě nové informační zdroje (některé z nich už mezitím dosáhly vysoké úrovně) bývají původními dominantami mediálního trhu tak systematicky napadány. Nebo proč se pod průhlednými záminkami zostřuje příslušný dohled veřejné moci.
Pokles zájmu a důvěry se ve středoevropském prostředí mnohdy týká i sdělovacích prostředků veřejné služby. Spojované částí veřejnosti s vyslovenými dezinformacemi. Jak to bylo a je velmi ostře patrné zejména v případě konfliktů na Blízkém východě nebo zástupné vojny na Ukrajině; v průběhu různých volebních kampaní, a tak bohužel podobně. Zejména jejich zpravodajství či publicistika jsou naneštěstí formovány skupinou „vyvolených“ osob. Majících za desítky let polistopadového vývoje, s jehož počátkem nahradily staré kádry, zafixováno mnohé. Jednak neochotu opouštět ten správný – a tudíž obvykle v jejich produktech snadno předvídatelný – úhel pohledu. Což se manifestuje i velmi „hodnotovým“ výběrem diskuzních hostů a výběrem témat jakožto takových. Zejména jde ovšem o zafixovanou, narcistní představu dosti (myšlenkově) uzavřené skupiny, že bez ní by v otevřené společnosti nešlo vůbec nic. Bez ohledu na vývoj společnosti; navzdory převratným technologickým změnám v procesu sdílení informací, v němž se pořád více manifestují též nástroje umělé inteligence.
Z této zanedbatelné ochoty k sebereflexi se právě i díky rozmachu nových médií stalo znovu politikum. Již dávno totiž není možné podobně efektivní zopakování takzvané televizní revoluce z počátku tisíciletí. Po ní se dlouho nikdo neodvažoval jakékoliv ráznější kritiky České televize a spol. Nově plánovaná, v EU většinová podoba financování dala vyrůst rozladěnosti pracovníků médií veřejné služby až tak moc, že přechází do stávkování. Zaměstnanci ČT, jízlivě pro své nedávné protestní oděvy přezdívaní „černé košile“, na něj mají svaté právo. Byť na druhou stranu samotné jejich nevyvážené informování o vlastní revoltě může hladce přisvědčovat důvodům pro léta kvasící nespokojenost mnoha koncesionářů. Úmyslně neříkám diváků, nýbrž (vynucených) koncesionářů. Z nich leckteří mají evidentně silný pocit, že zejména Česká televize dlouhodobě není vyváženým zpravodajským zdrojem.
Ač se o tom příliš nemluví, hlavně za předchozího Fialova kabinetu vznikala spontánní občanská hnutí, hledající způsoby ke kategorickému vyjádření nespokojenosti s danou veřejnou službou. V reálu plnou opakujících se vzorců: klíčového zastoupení určitých názorových proudů v diskusních pořadech, selektivní výběr zpráv, expertů či hostů, potvrzujících předem daný rámec. Včetně nekompromisní marginalizace hlasů, jež by měly potenciál narušit kýžený konsenzus.
Problém to vážně není nijak nový. Již v minulosti se objevovaly studie i interní audity, upozorňující na nedostatečnou vyváženost příslušného vysílání. Tyto materiály nicméně obvykle zůstaly bez hlubšího dopadu. Tím více je nezbytné konečně dosíci změn. V ideálním případě by mohly příznivě ovlivnit úroveň celé veřejné diskuze. Dlouho v řadě ohledů strnulé.
Text je úpravou a rozšířením komentáře publikovaného Mladou frontou Dnes
Úvodná ilustrácia:Pixabay
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008