Zatímco vlády většiny států EU si hřejí na hrudi režim, který se nehlásí k osvoboditelům před nacismem, ale právě naopak k těm, kteří během hitlerovské okupace proti osvoboditelům zuřivě bojovali, a takto osvobození kladli překážky, tak současné Rusko si konkrétně tento režim rozhodně nepřeje mít v sousedství. Toto je nesporně hlavní cíl Ruské federace, jaký Moskva deklarovala v podobě čtyř hlavních bodů ihned po svém vstupu do válečného konfliktu mezi kyjevským režimem a Donbasem v únoru 2022. A na tomto cíli nezměnila vůbec nic do dnešních dnů. Stále je ruský postoj jasný, čitelný, srozumitelný. Je to jediný čitelný a srozumitelný postoj ze všech v konfliktu zapojených stran.
Připomeňme si tyto čtyři cíle, jakési „artikuly moskevské“. Zní takto: 1. Neutrální status Ukrajiny, jak se k němu zavázala při získání samostatnosti, a to včetně neblokového statutu; 2. Demilitarizace Ukrajiny; 3. Denacifikace Ukrajiny; 4. Připojení k Rusku většinou ruskojazyčných oblastí Novorossije a Donbasu, jejichž obyvatelstvo se stalo hlavním terčem mohutné diskriminace ze strany kyjevského režimu. Bylo a je stále na první pohled zřejmé, že při udržení se současného kyjevského režimu u moci bude naplnění těchto cílů krajně obtížné a dosažení jednoho z cílů zcela vyloučeno.
Zatímco neutralita, demilitarizace a denacifikace Ukrajiny znějí vcelku jasně a nežádají rozsáhlejšího vysvětlení, pak poslední z požadavků, který se týká připojení částí Novorossije včetně Donbasu k Rusku, jedno vysvětlení potřebuje. Rusofobní propaganda zde pracuje s tvrzením, že Rusko prostě expanduje a anektuje cizí území z hladu po teritoriích a ze snahy obnovit carské impérium nebo Sovětský svaz. A pak že se vydá sbírat jeden evropský stát za druhým, jako by sbíralo známky do alba. Propaganda se nikdy nezabývá podstatou věcí, které si bere do úst, proto si nikdy žádný rusofob nepoložil triviální otázku po osudu obyvatelstva východní cca poloviny Ukrajiny, které tvoří Rusové a rusky mluvící Ukrajinci, v případě, že by tito lidé zůstali pod stávajícím kyjevským režimem, vystaveni i nadále etnické nenávisti. Pokud by zůstal v Kyjevě u moci stávající režim (původně „majdanovec“ Porošenko vystřídaný loutkou Zelenským) nebo by se pouze převtělil v něco podobného, třeba více skrytého, byl by osud početné ruské populace a Ukrajinců, kteří obdobně jako Rusové odmítali nástup k moci zkorumpovaných pučistů, antidemokratů a rusofobů v jednom balení, velice tristní ne-li tragický.
Argument, že by nad jejich bezpečím bděli nějací „mírotvorci“ z OSN nebo dokonce z NATO, padá okamžitě pod stůl, když si připomeneme, jak „mírotvorci“ bdělí a stále bdí nad „bezpečím“ Srbů v srbském Kosovu, jež bylo Srbům Západem a kosovskými teroristy ukradeno, nebo v Bosně a Hercegovině. Spící Růženka je proti těmto „mírotvorcům“ děvčátko, co nikdy oka nezamhouřilo. Rusko bylo před svým vojenským vstupem na Ukrajinu jedinou zainteresovanou stranou, která se ze všech sil snažila válce vyhnout a ihned po jejím vynuceném začátku hledala cestu, jak konflikt ukončit. A to způsobem, který byl pro Kyjev velice výhodný. Jednáním v Istanbulu z dubna 2022 dovedeným doslova milimetr od podpisu obou stran! Západ mír nedovolil a krveprolití muselo pokračovat. Rusko vstoupilo do této války především a mimo jiné kvůli obraně početné ruskojazyčné minority a Ukrajinců, kteří s pučistickým režimem zcela rozumně nechtěli mít nic společného. Trvalá ochrana tohoto obyvatelstva před stávajícím kyjevským režimem a jeho případnými deriváty je tedy hlavním ruským důvodem takzvaných anexí Doněcka, Luhanska, Záporoží a Chersonské oblasti. Samozřejmě si je Rusko dobře vědomo skutečnosti, že hranice mezi Ukrajinou a Ruskem nikdy nebyla jasně vymezena a nerespektuje etnickou mapu. Také Ukrajina až do roku 1918 nikdy neměla vlastní státnost, zatímco ruská státnost je déle než tisíciletá a ukrajinská území či podstatné jejich částí během historie zahrnovala. Pro rusofoby to je ovšem příliš složitá matematika.
Ilustrácia: Ľubomír Kotrha
Moskva své cíle deklaruje jasně, srozumitelně a kontinuálně beze změny. Vyplývají logicky z toho, co Rusko žádalo už dávno před otevřeným konfliktem po USA a NATO, tedy uznání práva na vlastní bezpečí. Konec ohrožování a provokací Ruska přibližováním vojenských struktur NATO co nejblíže Moskvě, konec oranžového přetváření bývalých sovětských republik v aktivní nepřátele Ruska podporující západní rusofobii rozvojem rusofobie vlastní. Největším nebezpečím pro Rusko zde byla pochopitelně militarizace velkého území Ukrajiny, u níž Západ (hlavně Washington a Londýn) cíleně podpořil uchvácení vlády v Kyjevě ukrajinskými šovinisty, oligarchy, dobrodruhy a korupčníky. Kolekce, jakou demokratický Západ přímo zbožňuje!
Od roku 2014 bylo logické položit si otázku, zda lidé, kteří provedli v zemi protiústavní puč, jehož výsledkem bylo potlačení politické opozice, doslova nastolení teroru vůči lidem, kteří vystupovali proti pučistům, zda takoví lidé vůbec mohou ustavit legitimní vládu. Opozice násilím umlčena, demokracie mrtvá a spousty obyvatel na útěku za hranice. Noční pochody ulicemi s loučemi a křikem ultranacionalistických hesel. Adorace válečných zločinců z dějin minulého století. Demokratický Západ nedemokratický režim v Kyjevě přijal. Nejenom to, on stál u jeho kolébky a dával mu pít mateřské mléko. A z režimu rychle vyrostl pochodující Otesánek.
Moskvě nezbylo než realitu v Kyjevě se skřípěním zubů přijmout, ale snažit se alespoň minimalizovat jím páchané škody. Západ se naopak snažil tyto škody maximalizovat, aby Rusko obdrželo casus belli a muselo chtě nechtě konečně do války. Nebudeme zde opakovat všechny peripetie tohoto příšerného dějinného vývoje. Amerika se dnes snaží zbavit se odpovědnosti, a zároveň na konfliktu ohromně vydělat. Rusko se drží svých cílů, jejichž dosažení je v případě podpisu smlouvy se stávajícím režimem jen krátkou přestávkou ve válce, nic víc. Pokud zůstane Zelenskyj nebo některý jeho náhradník u moci, zůstanou u moci také místní ukrajinští oligarchové a korupčníci zasažení těžkou rusofobií. Casus belli se tímto nemůže vytratit. Ukrajina se nevyléčí z protiruského šovinismu a z adorace válečných zločinců. Velká Británie nikdy neopustí protiruskou politiku a znovu militantní Německo představuje vždy ohromný sud se střelným prachem. Polsko nepřestane toužit po tolikrát získané a tolikrát ztracené velikosti, Finsko nepřestane hledět k ruským územím na severu, která považuje za svá, no a po zisku samostatnosti a demokracie téměř vylidněné Pobaltí se nikdy nepřestane třást strachem a lomcovat s sebou bezmocným vztekem kvůli velkému sousedovi. Příčin k válce s Ruskem prostě nikdy neubude. A Ukrajina i nadále bude představovat přesně onoho dveřníka, který vždycky rád otevře brány k Rusku každému nepříteli Ruska, který nabídne místním rusofobům, oligarchům a korupčníkům podporu, peníze a zbraně. Tak bylo, jest a bude…
Demilitarizace a denacifikace Ukrajiny jsou těmi cíly, jakých Ruská federace může dosáhnout jen stěží, pokud zůstane u moci stávající režim v Kyjevě nebo některá jeho modifikace. Jestliže dohodu o neblokovém statutu Ukrajiny a o nevstoupení do NATO podepíše někdo, jehož legitimita je sporná (například Zelenskyj), pak tímto způsobem vznikne cár papíru s platností pouze do doby, kdy se bude hodit, aby neplatil. Ruský prezident, Vladimír Putin, a jeho ministr zahraničí, Sergej Lavrov, sice v poslední době připouštějí možnost, že Moskva bude jednat o míru s Kyjevem. Ovšem je těžko představitelné, že by se tak mohlo stát, pokud by Moskva nezískala garance legitimity těch, kteří za Ukrajinu cokoliv podepíšou. Putin logicky žádal, aby si Ukrajina obnovila legitimní vládu. Takovou, která může podepsat dlouhodobě platné smlouvy, ale také takovou, která má zemi skutečně pod kontrolou. Zelenskyj Ukrajinu pod kontrolou nemá. Je otázka, nakolik má Západ pod kontrolou Zelenského.
Římský filozof Seneca byl vychovatelem mladého Nerona, pozdějšího posledního císaře iulsko-claudiánského rodu. Ještě, než Seneca spáchal sebevraždu v důsledku „blahodárného“ působení svého svěřence u moci, tak napsal zhruba tato slova: „Vychoval jsem tygra a chtěl jsem ho držet na uzdě. Nepodařilo se mi to. Šelma vyrazila z klece.“ Zelenskyj nebyl a není tygr, byl a zůstal pouze ambiciózní figurkou, která se novým držitelům moci na Ukrajině a jejich sponzorům na Západě hodila k roli, jakou měla sehrát. Navíc byl skutečně herec. Ostatně, i Nero byl herec, rád deklamoval verše. Zelenskyj si osvojil zálibu v penězích a v luxusu. Jeho vila zabavená na Krymu patřila k nejluxusnějším sídlům této luxusní destinace u Černého moře. Otázka, zda má Západ Zelenského pod kontrolou, možná nemá smysl, protože Zelenskyj sám nemá pod kontrolou ani své vystupování. Kyjevský režim a jeho ozbrojené složky někdo řídí, ale Zelenskyj to jistě není. Proto je pro Donalda Trumpa mnohem srozumitelnějším partnerem v diskusi ruský prezident Putin než Zelenskyj obklopený možná několika šedými eminencemi a dirigovaný paralelně také z Londýna.
Vzhledem k tomu, že Ukrajina řízená stávajícím rusofobním a antidemokratickým režimem v Kyjevě není pro Rusko bezpečným sousedem a samotný režim nepředstavuje partnera, se kterým by bylo možné uzavřít platnou dohodu o míru, ne jen na nějakém příměří, jež by bylo přestávkou ve válce, pak sotva věřit tomu, že ruský souhlas s bilaterálním jednáním Moskvy s Kyjevem neobsahuje v podtextu únikovou cestu, jaká ale zachová Donaldu Trumpovi tvář mírotvorce, který pro dosažení míru udělal všechno, co mohl. „Sorry, nepovedlo se to!“ Rozložení figurek na šachovnici je v této chvíli stále ještě příliš komplikované na to, aby bylo možné hru ukončit několika tahy, a to vítězstvím míru nad válkou. S jistotou je možné říci pouze to, že kyjevský režim neposkytuje záruky ani Putinovi, ani Trumpovi. Pouze evropským militaristům a rusofobům dává naději na to, že válka bude ještě nějaký čas pokračovat a že i po jejím eventuálním skončení bude pokračovat alespoň nevyjasněný stav umožňující dále vydělávat peníze na „ruské hrozbě“, a zároveň vykrádat Ukrajinu a připravovat ji pro další válku. Nebo si najímat vycvičené a v bojích prověřené Ukrajince pro západní agrese na jiných místech planety. Imperialismus je nejenom poslední stadium kapitalismu, jak soudili Marx i Lenin, ale i bezpečnou zárukou nikdy nekončících válek.
Popravdě řečeno, během uplynulých tří let (ovšem začalo to už dříve) se objevilo na Ukrajině ještě něco, co Vladimír Putin původně k cílům „speciální vojenské operace“ nepřipojil. Kyjevský režim začal na Ukrajině tvrdý boj proti pravoslavné církvi, jaký připomíná v podstatě tažení proti křesťanství jako takovému. A Rusové jsou velice religiózní, hlavně pravoslavní, ale nejenom to. Bojují vždy za Boha a Matičku Rus a je jim v podstatě úplně jedno, zda bojují za cara, za Stalina, za Putina nebo za jiného svého představitele, pokud mu důvěřují, že i on bojuje za Boha a Matičku Rus. Takže ochrana pravoslaví a křesťanství je možná pátým cílem současné Moskvy na Ukrajině. Také dosažení tohoto cíle se při udržení stávajícího kyjevského režimu u moci Moskva dočkat nemůže. Válku o víru na Ukrajině nelze rozhodně podceňovat. Představuje také velký vnitřní konflikt Ukrajiny.
Rusové nevedli a nevedou válku proti Ukrajincům, ale proti kyjevskému režimu, jeho rusofobní šovinistické ideologii, kterou Rusko chápe jako nacistickou, neonacistickou či fašistickou, a proti koalici cca padesáti států, které tento režim k válce podněcovaly a během ní všemožně podporovaly, třebaže tvrdí, že ve válce nejsou. Vtipné! Bylo vždy dokonalým nesmyslem usuzovat na údajně omezenou kapacitu ruských ozbrojených sil na základě války vedené Ruskem na Ukrajině. Tato válka byla Rusku vnucena, je pro Rusy nechtěná a velice nepříjemná a Rusové ji vedou omezenými prostředky téměř úplně bez mobilizace rezervních sil, záloh, kterých mají cca 26 miliónů, neboť v Rusku je vojenská služba povinná a její absolventi po odchodu z vojny disponují určitým výcvikem. Jen pro zajímavost: Během Velké vlastenecké války obléklo některou uniformu Rudé armády cca 36 miliónů obyvatel SSSR. Toto nasazení se s „komorním nasazením“ během současné války absolutně nedá srovnat.
Ukrajinci na ruském území nebyli a stále nejsou vystaveni žádné fobii a diskriminaci. Většina Rusů nepovažuje Ukrajince za cizí národ. Západní propaganda, která operovala s tím, že „Rusové nejsou schopni Ukrajinu dobýt“, zcela ignorovala fakt, že kdyby bylo Rusko západními provokacemi a eskalacemi přinuceno k přímé válce s kteroukoliv zemí NATO či s celou touto útočnou aliancí (snad k tomu nikdy nedojde!), vedlo by takovou válku úplně jinými prostředky, než jaké použilo na Ukrajině. Taková válka by se vedla z obou stran zcela bez ohledu na civilní ztráty. Ale ruské prostředky jsou plně srovnatelné s americkými, tedy daleko ničivější než evropské. I proto se jeví současný evropský militarismus a avanturismus (Merz, Macron, Starmer, Kallasová, Fiala a další) jako skutečné krajně nebezpečné šílenství! Je plně na voličích v zemích EU, aby se postavili proti tomuto novému militarismu, a také proti Merzově snu o nové „německé odpovědnosti za Evropu“. Konec takovéto nějaké „die Verantwortung“ si zakrátko slavnostně připomeneme. Jistě ne všichni, ale mnozí zcela jistě, rádi a s nadějí, že je už snad navždy za námi.
