Bude velká válka?

Komentáře k více než dvouhodinovému rozhovoru Vladimíra Putina s americkým novinářem Tuckerem Carlsonem povětšině zdůrazňují slova ruského prezidenta, že Kreml nehodlá zaútočit na země NATO. „Proč? Protože nemáme zájem na Polsku, Lotyšsku ani ničem jiném. Proč bychom to dělali? Jednoduše nemáme žádný zájem.“ Sám Carlson v prvním komentáři k rozhovoru zdůraznil, že Rusko je největším státem, koupe se v surovinách, má málo lidí a spoustu etnických, náboženských a jazykových skupin, kterým je obtížné vládnout: proč by si přidávalo problémy obsazením Polska? Rusko si chce jen zabezpečit hranice, k čemuž ho možná vede paranoia, ale nemá potřebu jít na západ. Tolik Carlson. Putin ovšem válku s Polskem připustil v případě, když Polsko na Rusko zaútočí.

Car Mikuláš II. údajně prohlásil, že „ruská hranice je bezpečná pouze tehdy, pokud ji z obou stran hlídá ruský voják“. Pravdou ale je, že připojení velké části Polska, a to na dlouhý čas (včetně Varšavy) k Ruskému impériu, příliš na stabilitě říši nepřidalo. Ostatně úspěšný nebyl ani pokus připojit Rusko k Polsku v době takzvané smuty. Tyto snahy vedly více k posílení slovanské řevnivosti než k prohloubení slovanské vzájemnosti. Pro Rusko je ale dnešní východní Polsko velmi citlivou oblastí, protože odtud proti němu zaútočil jak Karel XII. v 18. století, tak i Napoleon v 19. století a Hitler ve 20. století. Proč by mělo být 21. století jiné?

Dnes je nejdiskutovanější oblastí, o které se v souvislosti s možnou přímou válkou mezi NATO a Ruskem mluví, Suwałský průsmyk – koridor o délce přibližně sto kilometrů mezi Kaliningradskou oblastí Ruské federace a Běloruskem. Problém je viditelný na první pohled: je to místo dotyku polské a litevské hranice, tedy vnitřní hranice NATO. O tom, že se ve vojenských štábech diskutuje nad mapami právě této oblasti, svědčí i charakter aktuálního, zatím neviditelného, největšího cvičení NATO od konce studené války. Celá řada odborníků i amatérů zároveň předpokládá, že v případě přímé války Severoatlantické aliance s Ruskem by prvním úkolem aliančních vojáků mělo být obsazení Kaliningradské oblasti – ruské exklávy oddělené od Ruska pobaltskými státy. Jistě není náhoda, že Vladimír Putin před zahájením cvičení NATO navštívil Kaliningrad.

Tucker Carlson má pravdu: z ruské strany neexistuje objektivní důvod k nevyprovokovanému útoku na nějaký stát NATO. Dostupné informace z války na Ukrajině navíc ukazují, že vývoj konvenčních zbraní a informačních technologií téměř vyrovnal sílu obrany a útoku. To činí boj s Aliancí o Suwałský průsmyk nesmyslným: postup, který se na Ukrajině počítá, alespoň zatím, na desítky metrů za den, je ve stokilometrovém koridoru absurdní. Válka by velice pravděpodobně dostala jinou podobu než boje na Ukrajině. Pak by – vzhledem k souhrnné početní převaze armád NATO a ekonomické síle Aliance – velice snadno vyústila v jadernou konfrontaci. Konfrontaci, která by neměla vítěze, pouze poražené.

Evropští členové Severoatlantické aliance nejsou v kondici, která by jim dala naději na úspěch v konvenčním boji s Ruskem. Sankce vůči Rusku zasáhly hospodářství těchto zemí tak, že přechod na válečnou ekonomiku by byl velmi obtížný a znamenal by velký sociální propad středních vrstev. Navíc platí, že po skončení studené války nikdy nebyla občanská společnost zemí Západu tak rozštěpena jako nyní. Odpor proti migraci, tlak zemědělců, autodopravců, železničářů a dalších sociálních skupin činí hluboký týl vojáků na „východní frontě“ velmi nespolehlivý: v zádech největšího cvičení armád NATO probíhají velké sociální bouře, které by v případě války narostly – a zastavit by je mohlo jen násilí. To vše vede k posilování takzvaných populistických stran, které živí agresivita netolerantního liberalismu.

Rozštěpení americké společnosti má částečně jiný charakter. Hlavní proudy tamního populismu mají výraznější pravicové naladění než populismus evropský. Radikalismus přerůstá v odmítání výsledků voleb, v lednu roku 2021 dokonce vedl k útoku na Kapitol, což bezesporu ohrožuje jádro liberální demokracie. Násilí v americké společnosti přesahuje představivost většiny Evropanů. Nezisková organizace Gun Violence Archive zaznamenala loni ve Spojených státech 656 masových střeleb. Podle serveru Mapping Police Violence policisté v USA zabili v roce 2023 rekordní počet lidí – konkrétně 1347. Naopak organizace Nationl Law Enforcement Officer Memorial Fund uvádí, že počet policistů, kteří loni v USA zahynuli při výkonu služby, klesl na 136. Představy násilného rozkolu americké společnosti prosákly i mezi filmové tvůrce: 12. dubna má premiéru film společnosti A24 s příznačným názvem Občanská válka, který ztvárňuje vizi případné druhé občanské války v USA. Přiložená mapa ukazuje, jak by podle tvůrců tohoto filmu mělo vypadat štěpení Spojených států. Je ale namístě dodat, že v současnosti je tento scénář málo pravděpodobný.

Objektivní důvody k přímé válce mezi státy NATO a Ruskem v této chvíli neexistují – žádný ze zmíněných států nepotřebuje ke svému přežití zničení toho druhého. Naopak, vzájemná spolupráce může jejich postavení zlepšit. To ovšem neznamená, že takováto válka nemůže vypuknout. Její počátek se může zrodit v hlavách lidí. Takovýto začátek zpravidla sleduje zištné zájmy, snahu získat něco na úkor druhého či náboženský/ideologický fanatismus. Jednou bude situace kolem Korejského poloostrova v učebnicích ukázkovým příkladem toho, že hrozba války má počátek v hlavách státníků, nikoliv v nevyhnutelných zákonitostech sociálního života. Nejnázornější je období, kdy v Bílém domě vládl Donald Trump. Když své prezidentství začínal, nazýval Kim Čong-una, severokorejského vůdce, „raketovým mužíčkem“ či „nemocným štěnětem“ a sliboval, že se pokračující severokorejské hrozby Spojeným státům „setkají s ohněm a zuřivostí, jakou svět nikdy neviděl“. Pak někoho napadlo, že by vypadalo dobře, kdyby se nejvyšší představitelé USA a KLDR sešli. Setkali se třikrát – v Singapuru, ve Vietnamu, v demilitarizovaném pásmu na Korejském poloostrově. Tyto schůzky vypadaly velice nadějně. Jenže ve Washingtonu dospěli k názoru, že Severní Korea se má napřed zbavit svých jaderných a raketových zbraní a až pak USA zruší sankce. Takový nevyvážený přístup nejen znemožnil podpis dohody, ale přivedl vztahy těchto dvou států zpět na konfrontační úroveň. Jen proto, že některým stratégům se to zdá výhodné.

Válek, na jejichž počátku je sobecký či chybný kalkul, jsou plné dějiny. S rozvojem kapitalismu přišly ale na svět teorie, podle nichž svobodný obchod napomáhá míru, dokonce by měl války postupně vytlačit. Některé z těchto vizí spojovaly formování globální ekonomiky s globálním mírem. Jenže válka byla u kolébky globalizace a doprovází ji dodnes. Globální ekonomika se zrodila díky válečným lodím, které propojily do té doby oddělené civilizační okruhy. Násilné konflikty nebyly tehdy jen mezi kolonisty a kolonizovanými. Byly i mezi kolonizátory. V rozporu s obecným míněním, první světová válka nezačala v roce 1914, ale v roce 1756, tedy ještě v předvečer průmyslové revoluce. Této válce se říká „sedmiletá“. Probíhala sice mezi tehdejšími evropskými mocnostmi, nebojovalo se však jen v Evropě, ale i v Americe, Africe a v Asii. A také na světových oceánech. Ani výsledek nebyl zanedbatelný: pozemní hranice se sice téměř neposunuly, avšak porážka francouzského loďstva položila základy britské nadvládě na moři, která trvala až do začátku 20. století. Homo sapiens je také Homo bellicus, člověk válčící. Alespoň zatím.

Svět se mění tak rychle, že mnozí státníci a jejich poradci neumějí na události správně reagovat. „Správně“ je v daném případě slovo, které představuje minimální dobro – „správně reagovat“ znamená, že dokážou jednat tak, aby se vyhnuli sebepoškozování. Pokud si někdo ze střední Evropy zaletí na Taiwan, má toto sebepoškození především povahu zesměšnění sebe sama a ztrátu některých obchodních příležitostí. Když ale nakupuje letadla F-35 a uzavírá s jadernou mocností smlouvu o obraně, činí z vlastní země terč pro opoziční jaderné mocnosti – a to už je horší. Jestliže státy, které nejvíce těžily z globalizace volného obchodu, najednou začínají rozhazovat na všechny světové strany sankce, svědčí to o ztrátě kontroly nejen nad světem, ale i nad vlastním osudem. Pak už může snadno někoho z Wall Street napadnout, že výhody USA získané z poklesu ekonomického významu Evropy v důsledku přetrhání obchodních vazeb s Ruskem lze znásobit. Třeba tak, že konflikt na Korejském poloostrově či v Indickém oceáně oslabí konkurenci ze strany Jižní Koreje a Japonska…

Člověk je živočišný druh, který učinil války součástí svého bytí. Ano, existují i spravedlivé války. Jenže daleko více je válek vedených z důvodů, které už příští generace pokládají za malicherné, nesmyslné či zcela sobecké. Proč válčili Alexandr Makedonský a Čingischán? Co lidstvu přinesla třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty? Proč vlastně Napoleon, bezesporu vojenský génius, vedl své tažení na Moskvu, když car sídlil v Petrohradě? Proč v roce 1914 začala Velká válka, když ji prý nikdo nechtěl?

Válka může být mimořádně racionální aktivitou, plnou propočtů, scénářů, zbraní zrozených z nejnovějších poznatků vědy – ale její příčina může být zcela absurdní či banální. To je skutečnost, kterou je třeba mít na paměti zvláště nyní, kdy svět vstoupil do nové fáze proměny globálního uspořádání. To je chvíle, kdy je nutné hledat nové formy vztahů velmocí, což rozhodně není snadné. Fakt, že přímá válka mezi NATO a Ruskem nemá rozumné důvody, neznamená, že je automaticky vyloučená. Už proto, že se leckde na Západě k moci dostala generace liberálních politiků, jež válku bagatelizuje. A tak se stalo, že dnes mír vyžaduje víc úsilí než válka.

Úvodné ilustračné foto: pickpik.com

(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iných weboch.)

(Celkovo 440 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter