Z protestného zhromaždenia v Brne, 24. mája 2026. Foto: Pavol Fabian
Můj kamarád, známý český novinář a glosátor Miroslav Korecký, pocházející z Kladna, nedávno veřejně zmínil, že dle jeho znalostí nastala v nedalekých Lidicích naprostá jednoznačnost postojů k brněnskému „smiřování” s Posseltem a spol. V této světoznámé obci to asi není obecně dvakrát překvapivé; stejně jako na druhou stranu přítomnost určitých (a hodně se opakujících) českých postav s tendencí zcela opačnou. Je opravdu potřeba poučit se z historie.
Vyvstává nám totiž bohužel staronový problém, jelikož podobné „smiřování“ nadělalo najmě v 90. letech mnoho zlé krve mezi námi a Spolkovou republikou. Bylo očividně i součástí plánovitých útoků na české národní sebevědomí, či snahou o relativizaci masových německých zločinů hned v několika porobených zemích. A naopak nafouknutí zcela nesrovnatelné odplaty vycházející z Postupimské mírové konference. – To vše bylo nastolováno v éře postupného zapojování středovýchodní Evropy do západních struktur. Včetně Evropské unie. Ostatně proti vstupu České republiky do EU, připomeňme si, posseltovská klika dosti hlasitě a až do poslední chvíle tvrdošíjně agitovala a posléze i hlasovala. Moc se to už dnes neví, ale kvůli jejímu přičinění měla ČR roku 2003 nejmenší počet schvalujících europoslaneckých hlasů ze všech deseti naráz přistupujících státních celků.
Nepřestajný proud snah o zkreslování našich dějin (ostatně v minulosti se objevovaly i tlaky na domácí akademickou obec) získal bohužel nové impulzy právě z české strany. Zatímco v sousedním Polsku by něco takového naprosto nepřipadalo v úvahu, několikadenní brněnská provokace měla naneštěstí co dělat s přímo neuvěřitelně špatnou a podlézavou činností předchozí vlády. A pokud by snad o tom někdo pochyboval, nechť neváhá a informuje se třeba o vývoji páně Fialových politických nebo univerzitních vztahů. Je rovněž nápadné, když exministr Lipavský se svou typickou „obratností“ v médiích opakovaně vykládá, kterak se v moravské metropoli chystá akce „německých důchodců“.
Svým způsobem působí velmi užitečně, vyvolala-li tato akce „německých důchodců“ s účastí vysokých politických představitelů SRN takovou míru znechucení. Zjevný pokus o „lakmusový papírek“ českých veřejných nálad se zabarvil odporem, pro němž náš „přítel“ Posselt dočista vypadl z role. Řekl, co si doopravdy myslí. Všichni tak získali možnost si (poznovu) všimnout, oč mu ve skutečnosti vždycky šlo. Nelze mu věřit. Jeho volání po diskuzi jakožto pilíři demokracie se rychle zadrhlo, když hrubě urazil demokratické rozhodnutí naší sněmovny, a dokonce parlamentní instituci jakožto takovou. „Zdůvodnil“ to svou dvacetiletou zkušeností v EP, který jinak, jak známo, není klasickou zákonodárnou institucí. Navíc v duchu těch „nejlepších“ německých tradic rozřazoval, kdo patří do nové Evropy a kdo ne. Je to až neuvěřitelné…
I jeho čeští stoupenci rádi zdůrazňují snadno zpochybnitelnou tezi, že během odsunu Němců s občanstvím Velkoněmecké říše byla uplatněna kolektivní vina. Ta je jinak obecně vnímána jako nepřípustná. Ovšem s tou obvyklou výjimkou mnohých „pokrokářů“, jedná-li se o soudobé Rusy. To se potom kvůli zástupné válce na Ukrajině samozřejmě uplatňuje také jakási vina retrospektivní. Tudíž dochází k odstraňování pomníků našich hlavních, sovětských osvoboditelů od německého nacismu.
Nu dobře, buďme velkorysí, máme přece svobodu slova a shromažďování. Zároveň si těžko nemyslet, že určité body nehoní i někteří veřejně známí odpůrci této či podobných provokací. Setkání, během nějž měly rovněž vlát jisté dějinně užívané zástavy…
Jenže přeci jen: co když to s tou otevřenou společností není ani v tomto případě až tak horké? Stačí přece málo, abychom o tom měli důvod přemýšlet. Na výročí konce nejstrašnější války dějin vyvěsila radnice města Písek, kde se v roce 1945 spojili východní a západní osvoboditelé, prapory obou spojeneckých stran. A hned byl policejní oheň na střeše. Výklad zákona je přeci výklad zákona.
