Americký sen a volby

Politolog Oskar Krejčí se v souvislosti s blížícími se volbami ve Spojených státech zamýšlí nad motivy volebního chování tamních voličů.

Blížící se volby do Kongresu USA budou svérázným referendem o Donaldu Trumpovi: podpoří Američané svého prezidenta a budou hlasovat za republikánské kandidáty? Převládá názor, že nikoliv. Analytici se předhánějí v líčení hrůzostrašného konfliktu Bílého domu s Kongresem, někteří píší o blížícím se impeachmentu – odvolání prezidenta pomocí hlasování v Kongresu. Nebylo by to poprvé: Trump čelil impeachmentu už během svého prvního volebního období, a to hned dvakrát. V obou případech Sněmovna reprezentantů návrh přijala, Senát ale odvolání potřebnou dvoutřetinovou většinou žalobu neschválil.

Ať již volby počátkem listopadu dopadnou jakkoliv, vracejí už nyní s nebývalou intenzitou otázku, jak vůbec mohli občané USA zvolit tak excentrického člověka, jakým Donald Trump je, do čela supervelmoci. Člověka sebestředného, na první pohled chorobně ješitného, měnícího názory v tak krátkých intervalech, že to sice zaznamenají někteří burzovní makléři, ale novináři to nestačí okomentovat, prezidenta nadužívajícího sílu nejen vůči nepřátelům, ale i proti spojencům, developera z New Yorku, což je skoro tak strašné jako vlastnit Agrofert… A takového výstředního podivína Američané zvolili dokonce dvakrát, přičemž mezi těmito dvěma volbami dostali čtyřleté období na rozmyšlenou. Během tohoto času Trump ustál ostrý tlak z okolí tehdejšího prezidenta, médií, ale i justice. Politicky přežil vyšetřování bezprecedentního útoku davu na Kapitol i aféry kolem Jeffrey Epsteina. Před dvěma lety pak ve volbách získal 77,3 milionů hlasů, a to nejen proto, že se jeho protikandidátka příliš nelíbila. Mnoha voličům se líbil on. A stále líbí.

Pravicový populismus

Vysvětlení obliby Trumpa u značné části populace má dvě roviny. Tou první je povaha a vliv tamního pravicového populismu, druhou je reálná sociální situace. Americký populismus je program, který se hlásí k obhajobě bezprostředních zájmů tzv. obyčejného, nezkaženého lidu – a ostře vystupuje proti privilegované, sobecké a zkorumpované elitě. Útoky proti zrádné elitě často ústí v antiintelektualismus a do nekritické obliby konspiračních teorií. Při obhajobě práv jednotlivce populismus útočí na silný stát i tzv. deep state. Je to politický styl i soubor zásad. A také pestré, v řadě otázek rozporuplné hnutí. Neodvolává se na velké ideologie, spíše je kritizuje. Preferuje čin, přičemž apeluje na emoce, vyvolává a mnohdy zneužívá strach. Schopnost populismu spojit se s levicovým i pravicovým programem umožňuje pokládat za populistu Donalda Trumpa, Nicoláse Madura i Naréndru Módího.

Ve Spojených státech je populismus dlouhodobě spojován s pravicovou politikou, byť se většinou opírá o sociálně slabé skupiny. Tato skutečnost přetrvává: i když se mnozí z populistických voličů mohou cítit výsledky necelých dvou let vlády Donalda Trumpa zklamání, jinou volbu než ty republikány, kteří Trumpa podporují, při hlasování o kandidátech od Kongresu nevidí. Pozici pravicových populistů posiluje skutečnost, že liberálové povětšině nevidí, že vlastní politikou růst popularity populismu v USA i Evropě zavinili. A že místo analýzy jeho cílů jen prostoduše nálepkují tento specifický jev více než nepřesným označením „pravicový extremismus“.

Předběžná bilance

Šance přívrženců Donalda Trumpa v listopadových volbách může charakterizovat několik údajů týkajících se jak názorového posunu, tak i ekonomického a sociálního vývoje. Nedůvěra v poctivost voleb se u americké veřejnosti sice zmenšila, ale zůstává nad polovinou dotázaných (51 %). Od návratu do Bílého domu klesla popularita Donalda Trumpa přibližně o deset procentních bodů (cca 37 % dotázaných podle nejrůznějších výzkumů souhlasí s jeho politikou; Pew Research Center v říjnovém výzkumu ovšem uvádí pouze 30 %). Tato mimořádně nízká důvěra je mimo jiné dána tím, že výsledky práce Trumpova týmu jsou rozporuplné; nelze ovšem zapomínat, že pozitivní ekonomické změny, budou-li nějaké, by se měly projevit až po delším časovém intervalu, než jsou necelé dva roky od návratu Trumpa do Bílého domu. Zatím ale do volební hry vstupuje fakt, že hrubý domácí produkt USA vzrostl loni o 2,1 % (v eurozóně o 1,4 %, v Číně o 5,0 %). Pravděpodobně i díky divoké celní politice se loni zvětšily přímé zahraniční investice do ekonomiky USA, a to o 49,5 % (nejvíce investic pochází z Japonska, následuje Nizozemí, Kanada a Velká Británie). Nezaměstnanost ale stagnuje – v lednu 2025 činila 4,0 % pracovních sil, letos v září byla 4,2 %.

Kriminalita zůstává velkým tématem. Podle FBI ovšem roky 2024 až 2025 znamenaly největší meziroční pokles násilné kriminality od začátku sledování tohoto fenoménu v roce 1936. Ovšem počet obětí vražedných útoků byl podle zprávy FBI loni stále velmi vysoký: 15,5 tisíc lidských životů. Dostupná data ukazují, že v roce 2025 zemřelo při výkonu služby o 25 % méně policistů než v předcházejícím roce. Naopak policisté loni zabili při výkonu služby v USA 1 317 lidí. S počtem více než 1,8 milionu lidí ve věznicích zůstávají Spojené státy na prvním místě – uvězněných je víc než v Číně, která má mnohem více obyvatel. Zahraniční politika je pod vší kritiku, ovšem otázky zahraniční politiky vstupují do volebního rozhodování je zřídka; v letošním roce však budou hrát významnou roli, neboť důsledky agrese vůči Íránu spojuje každý Američan s růstem ceny benzinu.

Chudoba cti netratí

V pozadí současného vlivu populismu jsou i zvláštnosti sociální struktury Spojených států. Je pravdou, že klasické pojetí třídních protikladů je překonáno technologickým a vědeckým rozvoje výrobních sil i organizací práce, ovšem námezdní pracovník nezmizel. Problém ale není v jeho existenci, nýbrž ve změně jeho údělu v sociální struktuře. Následující graf zpracovaný Světovou databází nerovnosti (WID), což je výzkumné pracoviště sídlící na Pařížské ekonomické škole, ukazuje, že na začátku 80. let se ve Spojených státech začala zásadně měnit nerovnost v příjmech před zdaněním: v pyramidě ukazující dělení obyvatel podle příjmů začal růst podílu jednoho procenta nejbohatších – zatímco podíl poloviny obyvatel s nejnižšími příjmy v základu oné pyramidy začal klesat. V druhé polovině devadesátých let se tyto křivky protnuly, avšak dnes příjmy jednoho procenta nejbohatších Američanů tvoří 20,7 % všech příjmů v USA, zatímco podíl poloviny s nejslabšími příjmy klesl na přibližně 13,4 %. Jak ukazuje výroční zpráva WID World Inequality Report 2026, mezi jejímiž autory lze nalézt jméno v Česku i na Slovensku známého Thomase Pikettyho, obdobné tendence lze v USA zaznamenat i v příjmech po zdanění a v rozdělení bohatství. Extrémní rozdíly v příjmech a majetcích zaznamenali autoři i v globálním měřítku (například: „Nejbohatší jen 0,001 %, méně než 60 000 multimilionářů, dnes ovládá třikrát více bohatství než polovina lidstva dohromady.“ Str. 11).

Tyto změny naznačují proměny sociální struktury v důsledku možnosti některých jedinců napojit se na globální ekonomiku, především na globální finanční kapitál. Zároveň se rozmohla „pracující chudoba“, což jsou lidé, kteří – jak upozorňuje ekonomka Ilona Švihlíková i v souvislosti se situací v Česku – svými pracovními příjmy nedokážou pokrýt základní životní náklady. Vzhledem k tomu, že velký majetek zpravidla přitahuje politickou moc (ne vždy ale rozum), mění se i role státu, přesněji řečeno možnosti, které nabízí liberální demokracie. Americký sen, podle kterého spojení svobody a vlastní píle otvírá cestu k sociální mobilitě, přestává fungovat – byť fascinující životopisy řady podnikatelů především v oblasti digitálních technologií zdánlivě naznačují opak.

Do ideových preferencí, a tedy i voleb vstupuje „relativní deprivace“: pocit nespravedlivého dělení kolektivních statků a zisku plus nedemokratického rozhodování na státní i nadnárodní úrovni. Je to pocit křivdy z představy, že někteří jedinci a některé skupiny se mají nezaslouženě dobře a jiné nezaslouženě špatně. Pocit, který v některých případech zasahuje i střední a vyšší příjmové skupiny. Formuje se tak volič anti-establishmentu, který je bytostně politický. Navíc do svého hlasování vkládá mnohem více emocí týkajících se mezinárodní politiky, než je patrné. A každá slavná oficiální bitva proti hybridní propagandě ho v jeho pocitech utvrzuje. Tento protestní volič je zatím fluktuujícím voličem a může ve jménu nových nadějí snadno opustit Donald Trumpa. Proto příliš nepřekvapuje, že podle výzkumu společnosti Gallup důvěra v socialismus u obyvatel USA roste: v září tohoto roku 43 % dotázaných Američanů uvedlo, že socialismus vnímají pozitivně (loni to bylo 37 %).

P. S.

Zvídavý čtenář se jistě ptá, co WID říká o Česku a Slovensku. V případě Slovenska chybí údaje z posledních několika let, ale obecně lze na Slovensku předpokládat obdobný vývoj jako v Česku, byť s pozoruhodným výkyvem v době vlády Vladimíra Mečiara. Výdaj příjmů před zdaněním v Česku i na Slovensku přibližují následující dva grafy. Názorně ukazují význam 17. listopadu 1989: tehdy se lámal rozdíl v příjmech a majetcích. K tomuto dělení nedošlo na základě pracovních zásluh, ale díky možnosti a schopnosti některých jedinců využít nabízené porcování společného na soukromé. Tehdy byly karty rozdány a počet trumfů byl a zůstal omezený. Privatizace, která předurčila sociální status většiny voličů v těchto dvou zemích na několik generací dopředu, už proběhla.