Osvobození 1945 a alternativní poválečný vývoj

Na vítězství nad nacistickým Německem se můžeme dívat také z hlediska toho, o čem se nemluví a co narušuje bizarně zjednodušená schémata, která dnes zaplavují veřejný prostor. Podívejme se na ně tak, že vítězství nad nacismem bylo výsledkem spojenectví Spojených států, Velké Británie a Sovětského svazu. Historici se shodují, že žádná tehdejší velmoc by sama Německo a Japonsko neporazila a pokud porazila, náklady by byly tak vysoké, že by totálně vyčerpaly zemi. Spojenci se vzájemně potřebovali. Spojené státy dodávaly Sovětskému svazu zbraně a další potřebný materiál, Sovětský svaz dlouho vedl jedinou protinacistickou frontu v Evropě. Představme si, že by Sovětský svaz byl poražen. Spojené státy a Velká Británie by samy v dohledné době nedokázaly osvobodit Evropu. Nacistické plány na přesun „podřadných národů“ včetně Čechů na otrocké práce na východ či na jejich likvidaci by se začaly naplňovat. Britský konzervativní deník The Daily Telegraph napsal po sovětském vítězství u Stalingradu v roce 1943, které znamenalo obrat ve válce, že „toto vítězství zachránilo evropskou civilizaci“. Britský král Jiří IV. dal zhotovit jako projev díku a uznání „Stalingradský meč“, který na Teheránské konferenci Churchill za přítomnosti Roosevelta předal Stalinovi.

Sovětští občané během druhé světové války i krátce po ní projevovali přátelský postoj ke Spojeným státům. Při oslavách konce války 9. května 1945 se v Moskvě z amplionů ozývaly tóny americké hymny a Internacionály. Na americkém velvyslanectví vedle vlajky Spojených států vlála vlajka Sovětského svazu a chargé d´affaires George Kennan pozdravil dav sovětských občanů před velvyslanectvím slovy „Blahopřeji vám v den velkého vítězství! Čest sovětským Spojencům!“

Roosevelt plánoval, že spolupráce západních mocností se Sovětským svazem bude pokračovat také po válce. Sovětský svaz požádal Spojené státy o poválečnou hospodářskou pomoc (oficiální žádost byla na 6 mld. dolarů, americká strana uvažovala o poskytnutí až 30 mld. dolarů). Jak uvádí americká historička Susan Butlerová v knize „Stalin a Roosevelt. Portrét partnerství“ (Jota, Brno 2016), Stalin ještě v roce 1946 vyjádřil v rozhovoru pro Sunday Times víru, že nehledě na ideologické rozdíly vznikne trvalá spolupráce Sovětského svazu se západními demokraciemi a mezi oběma systémy bude probíhat přátelské soupeření. Generál Eisenhower reagoval, že souhlasí s předsedou vlády Stalinem, že ani jedna země si nepřeje válku. Moskevské noviny Izvestija tehdy napsaly, že Sovětský svaz dosáhne velikosti díky tomu, že je spojencem Spojených států a Velké Británie. Tyto plány se opíraly také o zájmy amerického kapitálu. Prezident Americké obchodní komory Eric Johnston, který v roce 1944 navštívil Moskvu, ujistil Stalina, že kapitalistická Amerika bude potřebovat nové trhy a že spolupráce se Sovětským svazem je v nejvlastnějším americkém zájmu. V Sovětském svazu se po válce začalo uvažovat o potřebě odpolitizovat ekonomiku a uvolnit ji z byrokratických metod.

Roosevelt ve své zahraniční politice usiloval o to, aby se Sovětský svaz stal aktivním a rovnoprávným členem mezinárodní komunity a sovětské vedení nemělo pocit ohrožení ze strany západních zemí. Jeho postoj přispěl k vytvoření Organizace spojených národů, avšak další vývoj se ubíral opačným směrem – ke studené válce. Anthony Eden, který byl v padesátých letech konzervativním premiérem Velké Británie, prohlásil, že „kdyby Roosevelt žil a udržel si zdraví, nikdy by nedopustil, aby vše dospělo do současné situace. Jeho smrt byla katastrofou nepředstavitelných rozměrů“ (Butlerová, cit. d., s. 601).

Kdyby po válce Spojené státy pokračovaly v Rooseveltově politice, pravděpodobně by nedošlo ke studené válce a západní demokracie by se staly více sociálními a sovětský systém více demokratickým. Adorno tvrdil, že období spolupráce mocností na krátko otevřelo cestu k osvobození z kapitalismu i sovětské diktatury. Díky této spolupráci velmocí bychom se nejspíše nedostali ani do dnešní situace války na Ukrajině.

Osvobození v roce 1945 byla rozhodující historická křižovatka dvacátého století, která umožňovala vydat se jiným směrem, než jakým se západní mocnosti a Sovětský svaz nakonec vydaly.

(Status na FB, 9. mája 2025)