Můj projev na téma probíhajících svátků třech slovanských svatých, jejichž archetypy propagují mírové a spojení mezi východem a západem.
Vážení dnešní občané zemí, které vznikly na hrobě říše, jejíž kulturu založili Cyril a Metoděj.
Súsošie Cyrila, Metoda a Gorazda na Bratislavskom hrade. Foto: Ľubomír Ferko
Milovaní Moravané, Češi i Slováci, Srbové ze severosrbské Vojvodiny i Srbové Lužičtí, Poláci, ba i Rusíni z jižního Polska a východního Slovenska (kde vy, Rusíni, máte zákonem zaručena svá menšinová práva stejně jako v pěti dalších evropských zemích), ba i z mateřské podkarpatské Ukrajiny (kde je zákonem zaručena nemáte)!
Milovaní potomci lidu země, které se tehdy říkalo prostě slovanská a jejím obyvatelům Slované, a až mnohem později jí historici dali jméno Velká Morava a o níž dodnes nevíme, zda její centrum Velehrad leželo na Slovensku nebo na dnes k Česku patřící Moravě!
Milovaní potomci obyvatel říše, která mluvila praslovanským jazykem, jímž až do 10. století mluvili všichni Slované (pročež mohli soluňští bratři svůj umělý spisovný jazyk, staroslověnštinu, založit na dialektu míst, odkud přicházeli, tedy dnešní Makedonie – a rozuměli mu bez učení i Slované ze střední Evropy)!
Narodili jste se na území kultury, která měla už 500 let před některými germánskými a románskými jazyky, které dnes jazykově vládnou většině světa, k dispozici základ své národní kultury: Cyrilem vytvořený překlad evangelia do svého jazyka, pro který jeho bratr Metoděj u papeže Hadriána II. vymohl, aby v tomto prostému lidu srozumitelném jazyku mohli oni dva a jimi vyškolení kněží vést mše. To bylo vyhrazeno jen pro mrtvou latinu, hebrejštinu a starořečtinu a jiným živým jazykům oficiálně povoleno až o 1100 let později – v roce 1965!
To, že Metoděj o něco takového v Římě vůbec požádal a papež dal Metodějově na svou dobu bezprecedentní žádosti své svolení, bylo dáno jejich společným mírotvorectvím v konfliktu západu a východu, který se vlastně vede od tehdy až do dnešních dob. I to, proč ono povolení vzniklo, je projekt starý už tisíc let: Papež chtěl mezi rozpolceným křesťanským západem a východem vytvořit novou enklávu, území, které by nepatřilo jen k západu (tehdy římskému) ani jen k východu (tehdy k pravoslavné byzantské Konstantinopoli). Když se ovšem němečtí biskupové, kteří chtěli naše církevní území přirozeně pro sebe, tohoto záměru domákli, musel svatý Metoděj při návratu z rozkazu německého krále Ludvíka II. po zmrskání pasovským biskupem (ač sám Metoděj měl papežem potvrzený titul biskupa!) strávit dva roky v zajetí v otevřené jámě jako mamut, načež jeho nástupce vymohl, aby další papež své privilegium zrušil.
A protože i evropský střed byl tehdy ještě „nezávislý“ stejně málo, jako je už zas dnes, vyhnali na příkaz shora velkomoravští panovníci cyrilometodějskou slovanskou liturgii a kulturu z naší země pryč a místo ní pozvali západní biskupy s jejich pojetím křesťanství a německé velmože s jejich lenními právy. Výsledek se záhy (přesně za 20 let po vyhnání) dostavil: bez podpory Byzance (odkud si velkomoravská knížata cyrilometodějskou kulturu „objednala“, a pak ji zase vyhnala) Velkomoravská říše rychle podlehla nájezdům nomádských kmenů z Asie. To je ostatně také důvod, proč se vůdčí entitou naší dnešní republiky stala její méně vyvinutá západní provincie, Čechy, která nájezd jako stát přežila.
Nucený odchod kultury slovanského křesťanství ze střední Evropy a zánik Velké Moravy byla sice tragédie, ale jak to tak bývá, přinesla i něco dobrého: cyrilometodějská kultura, vyhnaná zpět na jihoslovanský Balkán (kde ji soluňští bratři ve svých klášterních celách vytvořili) a posléze do východoslovanských rovin, kde vznikaly státy s přídomkem „Rus“, zaujala na evropském jihu a pak i na východě po pádu řecké Byzance vůdčí pozici. Stala se hlavní kulturou dnešního pravoslaví a posléze i nepravoslavných zemí severní a střední Asie, kde dnes upraveným Cyrilovým písmem píše 250 milionů lidí. Už tehdy, v raném středověku, byla kolébkou velkých říší, jakými bylo mezi 12. – 14. stoletím Srbsko-řecké císařství, mezi 9. a 13. stoletím Rus kyjevská – a posléze i moskevská. Podpora těchto říší pak měla vliv na to, že ač naše střední Evropa trpěla pod dalšími nájezdy středověkých Avarů, Mongolů, Turků, a místní národní státy zanikaly a nové vznikaly, naše střední Evropa od časů Cyrila a Metoděje zůstala na víc než tisíc let dynasticko-státně jednotná a křesťanská: ať už jí vládli čeští Přemyslovci, uherští Hunyadyové, polští Jagellonci anebo rakouští Habsburkové. Československo T. G. Masaryka, muže moravskoslovenských kořenů, který byl učitelem Čechů, pak opět transparentně navázalo na cyrilometodějské kořeny.
Příznivci „slovanského pohanství“ v den svátku Cyrila a Metoděje pláčou, že příchod bratrů znamenal záhubu původní slovanské kultury, protože kdo nepřijal křest, tomu hrozilo prodání do otroctví – ale takový pohled je jen příznakem toho, že neznají souvislosti. V době, kdy bratři do naší oblasti přišli, v 9. století, byl v celé okolní Evropě za nepřijetí křesťanství jediný trest: smrt. Dokonce i osobnosti, které jsou dnes historicky ctěny – jako svatý biskup Vojtěch nebo Přemysl Otakar II. – šířily křesťanství za pomoci meče a špalku tak, že kupříkladu národ baltských Prusů příbuzných s Litevci a Lotyši, kteří se křesťanství sveřepě bránili, vyhubili a na jejich území povolali německé kolonisty (tamní Otakarův Královec/Königsberg byl postaven za mnohem většího a letitějšího potoku krve, než dnešní přejmenovaný ruský Kaliningrad, v letech 1944-5 zakrvácený během války s genocidním zlem nacismu).
V celé tehdejší Evropě na přelomu starověku a středověku existovaly jen tři kultury, které šířily křesťanství bez hrozby smrti: irskoskotské křesťanství svatého Patrika, ctící Krista a zároveň původní božství přírody, pacifističtí balkánští bogomilové – a skrze jazyk, písmo a knihu křtící svatí Cyril a Metoděj. Zatímco měkké křesťanství Keltů zaniklo spolu s pádem keltské jazykové kultury, která neměla v tlaku anglického a francouzského impéria žádné mocenské zastání, středoevropští Slované a jejich státy i v dobách největšího útlaku maďarských, německých a tureckých dynastií přežily obrozené v relativní síle i proto, že je (jak už jsem naznačil) podporovala moc jižních a východních říší, v nichž se cyrilometodějské slovanské křesťanství stalo státním náboženstvím a kulturou.
Ani náš Otec vlasti, Karel IV., potomek římských císařů z rodu Lucemburků, by neměl politický důvod jakkoli zvýhodňovat češtinu své matky – kdyby na jih od jeho říše neleželo Srbsko-řecké císařství a na východ Vladimirská Rus, což byly pro něj i ekonomicky zajímavé říše, jejichž jazyk byl tehdy ještě pořád každému vzájemně srozumitelný s jazyky jeho koruny: češtinou, polštinou i lužickou srbštinou (kterou se tehdy ještě mluvilo i v Berlíně, jenž byl původně slovanskou osadou). To, že Karel znovupovolil a podpořil ty české kláštery, v nichž byla do té doby už 400 let ilegálně udržována cyrilometodějská slovanská liturgie a kultura, a že zavedl češtinu jako jazyk evropské diplomacie, mělo velmi pragmatické souvislosti.
Karlův slavný dopis carovi všech Srbů a Řeků Štěpánu Dušanu IV., v němž Karel napsal, že se jeho srdce raduje, že oba evropští císaři jsou slovanského jazyka, nebyl dán jen radostí, že cyrilometodějská kultura opět spojuje Evropu z jihovýchodu ohroženou bojovným tureckým islámem. Bez zlata, které za své zboží dostával z Dušanovy říše, by jen těžko vznikla Karlova zlatá svatováclavská česká koruna, v Praze Nové město, Karlův most a jeho první zaalpská univerzita. Tento způsob, že země cyrilometodějského slovanského jihu a východu nám poskytovaly duchovní neochvějnost své kultury a my, Slované západní, jsme jim zase zprostředkovávali plody materiální a filosofické kreativity kultury západní, se později ještě mnohokrát osvědčil…
Karel IV., napůl Lucemburčan a napůl Čech, západní politik, který to s Evropou myslel OPRAVDU dobře, byl v době, kdy hlavy států byly negramotné (jak se vše vrací…), na prvním královském dvoře tehdejší Evropy v renesančním duchu vychován v umění ovládat slovem i písmem pět jazyků. Duchem renesanční Pařížan a přítel prvního galantního básníka, Itala Petrarky by se věru asi jen těžko osobně přátelil s balkánským carem autokratem, vládnoucím zemi, kde se po vesnicích ještě pálily obrazy zpodobňující božské postavy a živá stvoření – ale jako politik i filosof, který viděl dopředu, věděl s kým se spojovat. Ostatně – abychom (v souladu s dnešním kánonem) nelíčili jako nábožensky agresivní jenom evropský východ – Karel si (alespoň ze začátku) nerozuměl ani s prvními násilnými reformátory jako byl Ital Cola di Rienzo nebo Čech Milíč z Kroměříže, kteří tváří v tvář úpadku církve, víry i imperiálního státu měli stejné radikální tendence.
Jenže Karel, který byl nucen válčit od jinošských let, znal cenu míru! A jak byl zvyklý mírově spojovat říše, tak spolu s papežem nakonec omilostnil i Rienza, a Milíče si posléze dokonce oblíbil a vybavil ho glejtem, aby u papeže 40 let před Husem obhájil mnohé pozdější Husovy myšlenky – což se reformátorovi kupodivu povedlo. To byl ovšem nadprůměrný Karel – osvícená osobnost, která si svou velikost vydobyla na svých stínech. Muž, který více méně úspěšně zvítězil nad svou nadměrnou sexuální apetencí a svou válečnickou agresivitu sublimoval v rytířských turnajích, neměl zapotřebí obracet v prach země, které z prachu pozvedl. Ty za něj naopak prožívaly svůj zlatý věk: Jak země koruny české, tak jím spravovaná císařská střední Evropa…
Byl to Karel, jehož duch nakonec vnitřně propojil i svatého Cyrila a Metoděje s rektorem svého vysokého učení Janem Husem, který se v Karlově době narodil a který v ČR slaví svůj svátek druhý den, tedy dnes. (I dnes slavený Jan Hus je mimochodem svatý: v roce 1920 ho svatým nazvala Církev československá husitská, v roce ho svatořečila 1924 Starokatolická církev a v roce 2013 Pravoslavná církev – a stejně tak jeho souputníka Jeronýma Pražského, který byl upálen o rok později a který si u Katolické církve přitížil ještě tím, že po svém pobytu v dnešním Bělorusku a Rusku k Husovým idejím přidal ještě cyrilometodějský boj za smíření západního a východního křesťanství.)
Hus Karla ve svém díle ocenil slovy:
„Svaté paměti Karel ciesař, král český, přikázal jest byl Pražanóm, aby své děti česky učili, a na radném domu, jemuž německy řiekají rothaus, aby česky mluvili a žalovali.“
To v Karlově patriotickém impulsu se očišťovač víry Hus (o němž rakouský filosof Rudolf Steiner napsal, že byl první moderní vědomá duše, od níž se začíná novověk) snažil i o to, aby domácí národ měl rozhodující hlas alespoň na Karlově univerzitě a aby i přes to, že od nás z vůle politiků byla vyhnána Cyrilova abeceda, vytvořená pro potřeby slovanské fonetiky, měla i ta polovina Slovanů, která nakonec zůstala pod římským vlivem a jeho latinskou kulturou a písmem, alespoň smysluplné znaky v duchu svého jazyka. A když už nemůžeme používat třeba Cyrilovo Ч, abychom mohli (namísto německého TSCH, francouzského TCH a anglického CH) napsat prostě Č.
Zbytečný systém, říkají dnešní globalističtí mladí Češi, odkojení nediakritickými esemeskami. Jenže stejně jako cyrilice (jíž dnes, jak už jsem zmínil, píší i neslovanské země jako Kazachstán, Tádžikistán a Mongolsko) se i Husův diakritický systém háčků a čárek kupodivu šíří světem i mimo slovanské jazyky a do dnešních dnů ho přejalo celkem 23 světových jazyků píšících latinkou, včetně litevštiny, lotyštiny, irštiny, španělštiny, portugalštiny, turečtiny, vietnamštiny, ba i nové čínštiny zapisované latinkou (kterou mají dle typicky čínského efektivního projektu do budoucna užívat všichni mluvčí nelidnatějšího jazyka, kteří se už dnes počítají na miliardu a čtvrt), a dokonce i siouxštiny – díky čemuž jsou háček a čárka od roku 2019 oficiálně doma i na americkém kontinentě: v siouxských rezervacích v americké Minnesotě, Nebrasce, Severní a Jižní Dakotě, Montaně a v kanadských provinciích Manitoba a Saskatchewan… Tuto skutečnost od roku 2024 využívá dokonce i automobilový koncern Škoda, když pro reklamu svých modelů Epiq a Peaq nahradila českou variantu Husova háčku tou španělskou: S̃KODA.
„Plíživá“ ofenzíva cyrilometodějského impulzu, šířícího se skrze jazyk, písmo, text a ducha nenásilí, se v dlouhodobé perspektivě ukazuje být úspěšnější než ofenzíva meče, špalku a války… Proto se mi zdá, že se jí ti, kteří dnes na obou bojujících stranách rozdělují země, národy i lidi, bojí nejvíc – víc než atomových zbraní. Protože uvnitř neomylně cítí, že ona nakonec zvítězí. Na poli domácím i světovém.
Děkuji vám za trpělivost s mým fakty i souvislostmi místy možná až příliš nabitým projevem. Při jeho psaní jsem nicméně doufal, že text, nad jehož tématy máte možnost hlouběji přemýšlet, pro vás – v porovnání s běžnými plytce propagandistickými výkřiky dnešního „oficiálního“ tisku – bude pro jednou osvěžením.
Zdroje: Novinky.cz, Český rozhlas, Databazeknih.cz, Wikipedia
(Komentár vyšiel na krajskelisty.cz, 6. 7. 2026)
