Česko: geopolitická proměna

Politika je proměnná veličina, nic v ní není stálé. Ovšem některé faktory ovlivňující politiku vykazují mnohem větší odolnost vůči času než faktory jiné. Tak například vojenská technika, která je součástí politické síly státu, podléhá revolučním proměnám velmi rychle; naopak terén, v němž se síla pohybuje, je nejstálejším faktorem politiky státu.

Terén a politika

Geopolitika – alespoň v oblasti teorie – řeší především otázky pohybu síly v prostoru. Ukazuje, že to, co bývá vnímáno jako samozřejmost, může mít zásadní význam. Třeba pro Země Koruny české – tedy Čechy, Moravu a Slezsko. Tyto oblasti neodlišuje jen částečně oddělená správa, je tu jedna zásadní, dá se říci výchozí charakteristika: úmoří. Jak ukazuje následující mapa, řeky z Českého království odpradávna míří do Severního moře, z Moravského markrabství do Černého moře (stejně jako z většiny Slovenska) a ze Slezských knížectví (Vévodství Horní a Dolní Slezsko; České Slezsko) do Baltského moře. Proč je to důležité? Protože společnost může žít, jen když má zajištěny základní potřeby, mezi jinými i vodu. Voda je ale i dopravní cestou. I v případě, kdy se kupci či vojáci neplaví na lodích, vodu k přežití vždy potřebují. Není náhoda, že první velké civilizace vznikly v okolí velkých řek: v případě Mezopotámie to byl Eufrat a Tigris, u starověkého Egypta tuto roli sehrál Nil, v Indii Indus a Ganga a v případě Číny se jednalo o Žlutou řeku a Jang-c’-ťiang. Ani význam Dněpru pro vznik Kyjevské Rusi nelze přecenit. Česká kotlina bez Vltavy a části Labe by praotci Čechovi nenabídla mléko a strdí. A kněžna Libuše by nespatřila město veliké, které se slávou hvězd dotýká.

Úmoří českých, moravských a slovenských řek

Posazeno do evropského prostoru je geopolitické jádro Zemí Koruny české – tedy České království – chráněno před vnějšími tlaky ze severu, západu a jihu pohořími, které ztěžovaly nájezdy vnějších zájemců o místní bohatství. Snad proto zde nelze nalézt stopy po legiích starověkého Říma. Když Maďaři pronikli do Panonské nížiny, oddělili dějiny Českých zemí od Byzantské říše – byť dodnes jsou i zde připomínáni věrozvěsti Cyril a Metoděj. Postupně pak začaly dějiny Zemí Koruny české v rámci Svaté říše římské národa německého. A také nová podoba toho, co František Palacký nazval „stýkání a potýkání“ Čechů s Němci.

Osy dějin

Geopolitika však není jen terén. Jak se měnila povaha techniky a technologie, měnila se i dynamika jak obchodníků, tak vojáků. Ti ale i nadále postupovali po nejvýhodnějších trasách, které jim evropský terén nabízel. Tak vznikly dvě základní geopolitické osy, které předurčily povahu dějin 18. až 20. století. Hlavní geopolitická osa míří z Paříže přes Berlín a Varšavu směrem na Minsk a do Moskvy. Na této linii umíraly miliony vojáků. Tudy Napoleon zamířil na Moskvu a ruští vojáci cara Alexandra pak do Hamburku a na Paříž. Po stejné trase nacistické armády zamířily na Leningrad, Kyjev a Moskvu a následně opačným směrem postupoval hlavní protiúder Rudé armády až do Berlína. Po okraji této osy donedávna vedly plynovody, svorník evropské ekonomiky. Také je zde však možné nalézt sérii vojenských základen USA od Polska přes Německo a Belgii, která pokračuje dál do Velké Británie. Jak ukazuje mapa, vedlejší geopolitická osa moderních dějiny Evropy míří z Porýní přes Mnichov, Vídeň, Bělehrad a Sofii až do Istanbulu. I tady, nejen na začátku a na konci této osy, lze nalézt vojenské základny USA.

Geopolitické osy Evropy

Jak je patrné, obě hlavní geopolitické osy míjejí jak Česko, tak Slovensko. I když se někteří Češi cítí jako obyvatele středu Evropy i v ohnisku evropské politiky, z mapy je zřejmé, že Česko je z geopolitického hlediska zajímavé snad jen pro Němce: nejkratší cesta z Berlína do Vídně vede přes Prahu. Československo bylo pramálo zajímavé pro Francii a Velkou Británii, když podepisovaly Mnichovskou dohodu. Naopak podle Výnosu vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera z 16. března 1939 o Protektorátu Čechy a Morava, „po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země“. Není náhoda, že pražská operace Rudé armády přišla na řadu až poté, kdy Hitler spáchal sebevraždu a jednotky wehrmachtu bránící hlavní město třetí říše 2. května 1945 kapitulovaly. Z druhé strany fakt, že tehdy nacistické velení ponechalo v Čechách minimálně půl milionu vojáků a nestáhlo je k obraně Berlína, naznačuje, že Hitler přecenil geopolitický význam tohoto prostoru.

Nejrůznější odborné analýzy i prosté chronologie událostí ukazují, že ve 20. století Češi a Slováci zažili sedm či osm odlišných státních a režimních uspořádání – přičemž prvotní impulzy vedoucí ke změnám pocházely ze zahraničí. Dějiny Evropy šly přes Československo se zpožděním, byly doprovodným jevem měnící se rovnováhy v Evropě. Snad jen Pražské jaro v roce 1968 bylo domácí inciativou, která však byla „zarovnána“ do existující mocenské rovnováhy intervencí armád Varšavské smlouvy. I v roce 1989 změny v Praze nastaly až poté, kdy všude jinde – kromě Bukurešti – již proběhy.

Lokaj v politice

Rozvoj vojenské techniky změnil význam reliéfu, tvářnosti terénu, jak pro obchod, tak i vojenské operace. Vlaky přesouvaly lidské rezervy k Verdunu rychleji, než vojáci stihli umírat. Motorová vozidla překonávají kopce, ale i některé vodní překážky. A do vzduchu se vznesla letadla, rakety a drony. Už strategické bombardování za 2. světové války měnilo hluboký týl na vnější část fronty. Oblast severního pólu byla až do konce 2. světové války vojensky bezvýznamná. Teď tudy míří mezikontinentální balistické rakety z Ruska na USA a naopak. Právě tak strategické bombardéry.

Když se snižuje význam přírodních bariér, může se změnit i geopolitická charakteristika některých oblastí. Zvláště když k tomu státníci připojí potřebné podpisy. Ty, které loni a letos zásadním způsobem pozměnily geopolitickou charakteristiku Česka, se týkají dvou typů dokumentů, vnitrostátních a mezistátních.

• Nová strategie Česka.

Loni vláda České republiky schválila tři dokumenty, které se týkají zahraniční a bezpečnostní politiky: Bezpečnostní strategii České republiky 2023, Obrannou strategii České republiky a Koncepci výstavby Armády České republiky. Podle těchto dokumentů vzhledem k zeměpisné poloze je zásadním úkolem plnohodnotné a spolehlivé zabezpečení území Česka na podporu zdejšího pobytu aliančních vojsk a pro přesun těchto vojsk přes české území. Například podle Obranné strategie mezi priority patří „všestranná operační příprava území ČR a zabezpečení přijetí, přesunů a podpory potenciálně velkého množství spojeneckých sil“.

To vše v rámci přípravy na „dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi“.

• Dohody s USA.

Především je to Dohoda mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o spolupráci v oblasti obrany. Tato smlouva mimo jiné vyjmenovává 11 lokalit, „dohodnutých zařízení a prostor“, prostory, které Česko poskytne ozbrojeným silám USA k užívání bez nájemného či obdobných nákladů. Tedy předsunutá stanoviště připravená přijmout vybrané jednotky. To ale není celý příběh.

Ještě je tu též dohoda Česka s USA o nákupu víceúčelových stíhacích letounů F-35. Tyto letouny Česká armáda nikdy nedokáže plnohodnotně využít bez spolupráce s USA. Taková spolupráce znamená vybudování infrastruktury, tedy letišť, zázemí od náhradních dílů po sklady paliva, ale i informačního propojení při výběru cílů a navádění na ně. Tím se stává jasnější smysl výše zmíněné Dohody o takzvané společné obraně, význam „dohodnutých zařízení a prostor“. Připravená letiště mohou být využita letadly F-35, která mají Spojené státy v Německu, Belgii či Nizozemsku, tedy v zemích, kde skladují termojaderné bomby B61. Ty mohou mít různou výbušnou kapacitu – a mohou plnit jak taktické, tak strategické úkoly. Letadla F-35 tyto termonukleární bomby mohou nést. A využít i infrastrukturu, kterou si k tomu Pentagon buduje v Česku, ale i na Slovensku.

Růst nejistoty

Minulý měsíc USA a Německo společně oznámily, že Spojené státy na německém území rozmístí „konvenční palebné jednotky dlouhého dosahu“, které budou zahrnovat „SM-6, Tomahawk a vyvíjené hypersonické zbraně“. Informace je to záměrně neurčitá: rakety tohoto typu letí z Německa do Moskvy přibližně deset minut, Tomahawk může mít i jadernou hlavici, a chystané hypersonické zbraně jsou jeden velký otazník. Vše se vrací do osmdesátých let minulého století, a to v méně čitelné podobě. Tehdy se Washington jako rekci na sovětské rakety SS-20 na Ukrajině chystal rozmístit v západní Evropě své rakety Pershing II a střely s plochou drahou letu. Protože tehdejší politici rozuměli logice jaderné rovnováhy, nakonec vše skončilo dobře: byla podepsána sovětsko-americká Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu (1987). Poprvé došlo k úplné likvidaci jednoho zbraňového systému schopného plnit strategické úkoly. Tuto smlouvu však Spojené státy v roce 2019 vypověděly.

Hry s raketami středního či dlouhého dosahu obsahují výraznou asymetrii: americké rakety a střely z Německa doletí do Moskvy, obdobné zbraňové systémy odpálené z území někdejšího Sovětského svazu či dnešního Ruska do Washingtonu nedoletí. Rusko bude muset srovnat rovnováhu pomocí jiných zbraňových systémů. Ten, kdo nakonec nejvíce prodělá, je Evropa: ta zůstane rukojmím závislým na rozhodnutí v USA a Rusku.

Česko v pasti

Zkracování času mezi rozkazem k odpálení a dopadem jaderné nálože může vyvolat pocit, že ten, kdo použije jaderné zbraně jako první, získá výhodu, kterou napadený již nedokáže kompenzovat. Obdobně jako před 1. světovou válkou, kdy se generální štáby začaly obávat, že ten, kdo zaútočí jako první, získá rozhodující převahu. Tak začala válka, kterou prý nikdo vlastně nechtěl. Teď navíc na pole válečná vstupuje umělá inteligence, pro kterou je hodnota lidského života jen a jen záležitostí algoritmu nastaveného v počítači.

Požadavek na rychlost zahrnuje plošný geografický rozměr: cílem útoku i obrany nemohou být jen odpalovací rampy, musí to být i letiště, včetně těch záložních, a dopravní trasy. Ještě nedávno si Česko užívalo bezpečí geopoliticky málo významného regionu. Dnes ale už terén Země Koruny české nechrání. Prostor České republiky byl změněn na pozemní a vzdušnou dálnici pro vojáky USA a jejich spojence směřující na východ. Zdá se, že vláda, řečeno Máchovými slovy, „vlast jedinou i v dědictví mi danou“ zbavila suverenity: otázky její bezpečnosti zcela podřídila vztahům mocností, jejichž chování nedokáže nikdo z Prahy kontrolovat. Vládu samotnou lze poměrně snadno nahradit a vylepšit tím obraz Česka v zahraničí. Napravit však geopolitické důsledky série nezodpovědných rozhodnutí, které tato vláda přijala, bude mnohem obtížnější.

(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iných weboch.)