Každoroční projevy papalášů (politiků) o odkazu 28. října 1918 jsou bezvýznamné. Ale o čem by měli povídat? Co vědí o tom, že onen čas byl plný paradoxů a nemá více méně nic společného s demokracií, ale především s touhou po všedním pokojném žití a dostatku jídla. V tom rakousko-uherská administrativa totálně zklamala.
Proto je třeba připomenout některé souvislosti z 28. října Léta Páně 1918, dne vzniku Československa. Příběh nesplňuje politická klišé.
Jednoho říjnového dne si lidé v ulicích Prahy spojili několik různých zpráv v myšlenku, že byla právě uznána naše samostatnost na Rakousko-Uhersku.
Během několika hodin se telefonem a telegrafem po Čechách a Moravě roznesla zpráva, že právě bylo uznáno svobodné Československo. Čeští politici o tom nic nevěděli. Ale lidé již oslavovali. Politici se rychle dohodli, že nelze čekat a ještě v ten večer (28. října) slavnostně vyhlásili samostatné Československo.
Záleželo na tom, kdo právě neměl moc
Státy jako Československo nebo Finsko, Jugoslávie se osamostatnily proto, že v Evropě nebyly žádné politické a vojenské síly, které by jim v tom zabránily.
Západní vítězné mocnosti byly tak slabé, že musely po vlnách nejistoty a řadě váhavých spekulací souhlasit s představami národních politiků a lidových mas ve střední a východní Evropě.
Francouzi a Britové byli schopni souhlasit i nesouhlasit se vznikem Československa podle momentální situace. Když na frontě měli navrch Němci, velká ochota k tomu nebyla.
Mýtem novodobých česko-slovenských dějin je tvrzení, že vznik Československa je důsledkem rozpadu Rakousko-Uherska s pomocí dohodových mocností.
Jenže, Československo by asi nevzniklo, pokud by nedošlo ke zhroucení celé mocenské Evropy. V troskách skončily (kromě USA) obě strany konfliktu.
Muselo se zhroutit nejen Rakousko-Uhersko a německé císařství. Válku prohrála také ruská carská říše a proto ztratila Polsko, Pobaltí a Finsko. Ekonomicky na kolenou byly i vítězné mocnosti Francie a Velká Británie, natož Itálie. Začal jejich trvalý mocenský úpadek. Vůči USA se vítězné státy staly vyčerpanými dlužníky.
Evropským vítězným mocnostem bylo v podstatě jedno, zda vznikne Československo. Pro ně bylo důležité, zda vznik nějakého nového státu prospěje jejich politice.
Např. ve zprávě z 8. února 1918 poslané do Prahy z Francie viděl Edvard Beneš tehdy hlavní problém v neutěšené politické situaci mezi spojenci: „(Beneš) musel reagovat na iniciativy Wilsonovu a Lloyda George, které s jasným záměrem oddělit v očekávaných kritických okamžicích habsburské mocnářství od Německa, garantovaly jeho existenci.“ Američané a Britové byli tehdy ochotni Rakousko-Uhersku garantovat dosavadní celistvost říše.
Až ve zprávě z 10. května 1918 si Beneš oddechl, že francouzští politici Clémenceau a Pichon slíbili, že „uznají nás za úplně samostatné“. (Zdeněk Kárník, Historie a vojenství č. 6/1995, Edvard Beneš a Maffie v nejtěžším období Velké války 1917 – říjen 1918, s. 10-11) Tehdy již Francouzi věděli, že Němci nejsou schopni ve válce zvítězit.
V memorandu Spojenců z 29. května 1918 „byla pouze zmínka o upřímných sympatiích s národními snahami Čechů, Slováků a Jihoslovanů na svobodu. Nestalo se tak proto, že Itálie se stále ještě nemohla odhodlati k definitivnímu rozhodnutí vzhledem k nevyjasněnému dosud názoru na příští jihoslovanský stát.“ (Čítanka dr. Edv. Beneše, z úvodu Karla Jar. Obrátila, s. 13, Brno 1936)
V návaznosti na upozornění Obrátila je zajímavé, co o tehdejších paradoxech politické situace uvedl Petr Schleiss z klubu K. und k. Infanterie No. 35, zabývajícího se historií Pětatřicátníků:
„Vojska habsburské monarchie bránila slovinské území proti italským vpádům. To se nakonec podařilo. Obyvatelé země jsou prý Čechům dodnes velmi vděční.“ „Byli jsme tam ubytovaní v pensionu u nějaké slečny. Ta pak napsala slovinsky na facebook, jak si váží toho, že za ně naši vojáci bojovali a že Češi v rakouské armádě zabránili Italům zabrat slovinské území,“ vypráví milovník vojenské historie. Připomenul, že po skončení konfliktu a vyhlášení Československa Češi bojující za Rakousko drželi slovinské linie na frontě ještě 4. listopadu. „Několik dní vlastně bojovali za už neexistující stát,“ podotýká Petr Schleiss. (Ladislav Vandl, Pětatřicátníkům jsou Slovinci vděční dodnes, Mladá fronta DNES, Kraj Plzeňský, 3. 10. 2017)
Čili Itálie patřila mezi vítěze války, ale vůči jihoslovanskému prostoru byla Itálie nepřátelským státem s územními ambicemi.
Historička Eva Hahnová v knize „Dlouhé stíny předsudků“ (Academia 2015) upozornila, že tzv. evropské mocnosti nesly nelibě vznik nových států kvůli svým hlubokým předsudkům a stereotypům. Československo patřilo ke skupině „negativně stigmatizovaných tzv. nástupnických států v tzv. balkanizované Evropě. Na mentálních mapách Evropy totiž po první světové válce oživly v hlavách mnohých Britů asociace s pejorativními stereotypy Balkánu.“ (Hahnová, str. 203)
Zvlášť negativní roli sehrál tehdejší britský ministerský předseda Lloyd Georgie. Na jaře 1919 by klidně posunul hranici Československa až ku Praze, mimo území s větší koncentrací německého obyvatelstva. (Hahnová, str. 185) V podstatě doporučoval to, co si v roce 1938 prosadil Adolf Hitler v Mnichovské dohodě.
Dokonce na pařížských jednáních v důvěrném memorandu i ministr zahraničí USA Robert Lansing uváděl, že národy, kterým se dostalo právo na sebeurčení, jsou neschopné samostatného politického života. (Hahnová, str. 169)
Koho by zajímala snaha Čechů a Slováků po samostatnosti? Malé státy nemají spojence. Vždy budou jenom politickými sluhy. To platí i dnes.
Čas exploze
Kdosi z politiků letos 28. října plácnul, že máme „privilegium vlastní země, vydobyté osobní odvahou a vytrvalým úsilím, ale také hrdinstvím a mnoha oběťmi“. Ve skutečnosti do 1. světové války převažovala snaha vycházet s rakouskou administrativou s cílem přetvořit monarchii časem ve federaci národních států. Snil o ní Palacký s Havlíčkem už v roce 1848.
Boris Mosković, historik z Masarykově ústavu, zdůraznil, že „v předvečer války bychom mezi českou politickou elitou jen stěží našli početné zastánce zcela nezávislého státu. Tehdy se rakousko-uherský stát i těm, kteří v letech 1914-1918 sehrají klíčovou úlohu v boji za ,národní osvobození‘, zdál být vhodným, i když zdaleka ne ideálním rámcem pro další rozvoj českého národa…“ (Česká politika na počátku první světové války, Literární noviny, 25. 1. 2018).
Se zbytečnou válkou, ztrátami synů a otců na frontě, se stále větší bídou došlo k výbuchu pohrdání rakousko-uherskou státností.
Vůně rozkladu státu a převratu byla ve vzduchu již měsíce před říjnem 1918 i v myslích prostých Čechů, kteří nevěděli mnoho o tom, co Masaryk s Benešem, Štefánikem s dalšími konají ve prospěch naší samostatnosti v západní Evropě a v USA.
Dokládá to výjimečná událost v Dobrušce. Tam vyhlásili rozpad Rakouska-Uherska a ukončení světové války už 5. října 1918. Na základě mylné informace tam propukly předčasné oslavy vzniku Československa a vyhlášení samostatnosti.
Čas blížící se změny cítili před oficiálním vyhlášením Československa i němečtí důstojníci v Litoměřicích. 27. října 1918 litoměřické sborové velitelství začalo pálit důležitá akta, aby se nedostala do nepovolaných rukou. Naopak, čeští důstojníci se sešli na velitelství armádního sboru v několika kancelářích a radili se, co se může dít dál a jak na to reagovat.
Všichni se připravovali na „to“, co další den skutečně přišlo. „To“ vyhlásili již dopoledne Pražané, aniž to bylo ještě oficiálně rozhodnuto a vyhlášeno. Prostě „to“ propuklo v kolektivním vědomí, a až později večer „to“ bylo oficiálně vyhlášeno.
Německý nacionalismus v naději
Zatímco na české straně vše spělo ke vzniku samostatného Československa, v příhraničních německých oblastech zahájili nacionalisté místní boj o nový stát rakouských Němců „Deutschösterreich“ – Německé Rakousko zahrnující nejen Rakousko, ale i české oblasti s vyšším počtem německého obyvatelstva.
Např. již 18. října 1918 došlo v Chebu ke schůzce zástupců všech místních německých politických stran a vyslovili se pro podporu vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen.
27. října, tedy jeden den před vyhlášením nového československého státu, bylo na chebské náměstí svoláno na 11. hodinu shromáždění lidu za navrácení samostatnosti Chebska. O několik týdnů později, 16. prosince, však bez jakéhokoli odporu obsadily Cheb československé jednotky.
Z dobových popisů událostí je zřejmé, že mezi českým obyvatelstvem došlo kvůli bídě doslova k výbuchu snahy o samostatnost. Na druhé straně kromě zuřivých nacionalistů většina německého obyvatelstva žila v tzv. německých oblastech Československa v otupělém očekávání.
Např. ve Vejprtech nedaleko německých hranic byla situace velmi zoufalá nejen v roce 1918, ale již i v předchozím roce. V únoru 1917 ve zprávě městského lékaře bylo uvedeno, že již nebyly brambory, nejen mléko, máslo a tuky, luštěniny, nebyla ani náhražková káva. Mnoha lidem začaly otékat obličej, nohy a břicho. Podle zprávy děti tehdy již několik měsíců pily jenom dvakrát denně tzv. černou kávu z kořínků.
Proto se nemohli němečtí nacionalisté ve Vejprtech divit, že jejich soukmenovci byli lhostejní vůči jejich nacionalistickým představám o samostatné německé provincii.
Nový stát, ne republika
Den 28. října 1918 je dnem vyhlášení československého státu. Forma státu nebyla tehdy ještě definována: „Samostatný stát československý vstoupil v život,“ je uvedeno v textu základního zákona.
Ještě zajímavější je, že o založení Československa věděli dříve lidé po Čechách, než to oficiálně a slavnostně vyhlásili velcí státotvorní politici v Praze.
Text základního zákona o vzniku Československa sepsal dr. Rašín již v noci z 27. na 28. října a odpolední schůze Národního výboru text schválila. Večer 28. října 1918 se Národní výbor, jako nejvyšší autorita nového státu, stal zákonodárným sborem samostatného Československa. Tehdy oficiálně vydal první zákon – o vyhlášení Československa.
Generální stávka 14. října 1918 proběhla v Praze ještě pod dozorem rakousko-uherských kulometů. Obava, že se Češi pokusí vyhlásit samostatnost, se tehdy nepotvrdila. Ale v podstatě k vyhlášení Československa v ten den došlo. Zároveň 14. října byla prohlášena prozatímní československá vláda jako nátlaková akce z Paříže. Aby se západní politici a Wilson dozvěděli, že staré Rakousko se již rozpadá.
O dva dny později – 16. října – vydal císař Karel I. manifest oznamující proměnu Předlitavska ve spolkový útvar čtyř národních států; mezi nimi byl i český stát. To znamenalo odtržení německého pohraničí z území Čech. Manifest potvrzoval také integritu Uher, což znemožňovalo spojení Čech se Slovenskem. Masaryk se obával, aby na plán čeští politici doma nepřistoupili. Proto 18. října 1918 jménem československé prozatímní vlády vyhlásil úplnou nezávislost československého státu známou jako Washingtonská deklarace.
Vzhledem k tomu, že státy Trojspolku se vojensky hroutily, dohodové státy československou prozatímní vládu uznaly. Už si mohly hrát na kamarády.
Co se dělo v Čechách?
Proč 28. října dopoledne lid pražský vyhlásil samostatnost a oznámil to do českého a moravského světa?
Z večerního telefonátu 27. října Alois Rašín pochopil, jaká je situace ve Vídni – v hlavním městě monarchie. Byl to čas očekávaného rychlého zhroucení monarchie. Brzy ráno se užší vedení Národního výboru domluvilo, že v případě kapitulace převezme vládu Národní výbor.
V pondělí dopoledne 28. října v novinových redakcích v Praze již věděli o nótě ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, ve které souhlasil s body amerického prezidenta Wilsona, aby mohla být zahájena mírová jednání. Jedním z Wilsonových bodů bylo i právo na sebeurčení států bývalé monarchie. Pražané nótu pochopili jako založení státu.
K tomu se vztahuje velmi trefná poznámka: „Ale nebyli by to Češi, aby si nezaložili vlastní stát, tak trochu po švejkovsku. O poválečných poměrech v Rakousko-Uhersku se jednalo už někdy od září 1918, a zatímco 28. října 1918 jednala v Ženevě oficiální delegace o tom, jak vše bude někdy v budoucnu vypadat, doma to nevydrželi a okolo 9. hodiny ranní se vydali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru převzít Obilní ústav v Praze, aby zabránili odvozu obilí na frontu, a nechali zaměstnance ústavu přísahat věrnost nově vznikajícímu státu. Poté se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem, ve kterých se psalo cosi o autonomii, což si rozjásaný lid pražský vyložil jako uznání nezávislosti. A už se nedalo nic dělat. Večer 28. října vydal Národní výbor první zákon, zákon o zřízení samostatného státu československého. Prostě my Češi to máme vždycky tak nějak po svém.“ (Petr Beran, 28. říjen 1918 aneb Založení republiky „po česku“, ČRo – sever.cz, 28.10.2017)
Ještě během dopoledne v povznesené náladě předávali Pražané na venkov telegraficky očekávanou zprávu, že vzniká samostatný stát, nezávislý na Rakousko-Uhersku. Čili, stát ještě oficiálně nevznikl, ale na venkově již věděli, že vzniklo Československo.
„Zprávy o vzniku samostatného státu se nejrychleji rozšířily tam, kde byl telegraf. Do Kolína přišla první zpráva 28. října 1918 už po deváté hodině ráno. Již během dopoledne se lidé začali scházet na náměstí a vypuklo očišťování města od symbolů rakousko-uherské monarchie. „Studenti gymnázia sejmuli obraz císaře Karla a hodili ho do kašny u kláštera. Některé symboly byly hozeny z mostu do Labe,“ říká historik Ladislav Jouza z Regionálního muzea v Kolíně… Jinde ale nespěchali. Například v Týnci nad Labem rolníci nejprve domleli mouku. Ve Štíhlicích u Doubravčic informacím o vyhlášení samostatnosti nevěřili. Druhý den proto poslali četníky do Českého Brodu, aby se zeptali, co mají dělat. Také v Příbrami s oslavami zaspali. Telegram na poštu dorazil až odpoledne a představitelé zdejšího Národního revolučního výboru neměli dostatek času zorganizovat vyhlášení tohoto významného okamžiku. Lidé se sešli až druhý den dopoledne.“ (Barbora Kvapilová, ČRo – strednicechy.cz, 16. 11. 2017)
O dopoledním oznámení vzniku státu svědčí např., že 28. října 1918 před jedenáctou hodinou se poštovní úředník František Čapek v Českých Budějovicích z telegramu dozvídá, že bylo vyhlášeno samostatné Československo. Z oken pošty na náměstí potom hned vyhazuje říšskou orlici, znak Rakouska-Uherska.
V Roudnici n. L. slavili 28. října ve 4 hodiny odpoledne a na domech lidé vyvěsili bíločervené prapory. Podobně tomu bylo třeba i v blízkých Libochovicích. V Třebenicích na Litoměřicku v ten den večer dokonce ve městečku pořádali na oslavu i lampiónový průvod.
Na Mostecku o založení republiky měli v den vzniku státu Češi jenom nejasné zprávy. Velká sláva propukla v hornických obcích Mostecka až druhý den – 29. října.
V německých enklávách 28. října o tom většinou nikdo nevěděl, až na významné komunální politiky. Proto např. v České Lípě čeští vojáci nic nevěděli, ale řekli jim to vojáci projíždějící Českou Lípou.
Vyhlášení Československa se lidé v Brně dočkali o den později než v Praze, 29. října. Někteří se o tom doslechli již 28. října od lidí, kteří po šesté hodině večer přijížděli z Prahy do Brna vlakem. Na moravském místodržitelství již věděli, co se děje, a začali pálit policejní spisy.
V říjnovém finále samostatnosti roku 1918 akce domácí české národní politiky gradovaly bez velkého přispění Maffie, resp. zahraniční české politické reprezentace. „… můžeme dokonce konstatovat, že pokyny v pravém smyslu se z Paříže do Prahy nedostaly ani v říjnu 1918, před převratem… Ženevské setkání domácí a zahraniční československé politiky pak bylo již záležitostí popřevratovou.“ (Historie a vojenství č.6/1995, Zdeněk Kárník, Edvard Beneš a Mafie v nejtěžším období Velké války. Řídila politická emigrace domácí odboj?, červenec 1917 – říjen 1918, s.21)
Československá samostatnost v oblasti Království Českého byla kolektivním dílem s řadou šťastných náhod, trpělivé přípravné práce stovek lidí, vlasteneckého nadšení a důsledkem zoufalství obyvatelstva kvůli hladu.
Tolik k českému chaotickému zápasu 28. října o začátku česko-slovenského soužití ve společném státu.
Zpracováno podle knihy František Roček,
Karneval vítězství, AOS Publishing 2018, 162 stran.
František Roček (*1955) působí jako novinář a spisovatel v Ústí nad Labem. Vydal dosud 13 knih, většinou s historickou tématikou:
Jedna odpoveď
A ako vzniklo Nemecko? Ked 1/3 Bavorov este aj dnes chce samostatny stat!!!