„Kdo si nepamatuje minulost, je odsouzen k jejímu opakování.“ Takto zní známý a bohužel zapomínaný výrok, jehož autorem je George Santayana. Možná všechny národy světa mají sklon zapomínat historickou zkušenost. A takto opakují staré chyby. Kdyby se na Ukrajině z historie země nevybíraly pouze jednotlivé právě „vhodné“ oblázky, ale zachovávala se celá mozaika, mohli si Ukrajinci všimnout, že kdykoliv se jim dostalo podpory odkudkoliv ze západně položených zemí, bylo to vždycky a bez výjimky pouze v souvislosti s některou „západní“ válkou proti Rusku. Nikdy jinak!
Ilustračné foto: Nedpix.com
Ale bohužel, dějiny byly a zůstávají kromě všeho prospěšného také nástrojem aktuálních politických bojů, takže díky tomu nejsou pro širší veřejnost nikdy podávány vcelku a se všemi podstatnými souvislostmi.
Ukrajinský nacionalismus je starý fenomén, jaký má svoji pochopitelnou historii. Na Ukrajině, v oblasti Kyjeva, se koncem prvního tisíciletí za účasti skandinávských kolonistů a obchodníků zrodila první ruská státnost. Kyjevská Rus. Území řídce osídlené východními Slovany a několika dalšími etniky dosáhlo brzy velkých rozměrů a vedle Kyjeva mělo i další centra, především na severu v Novgorodu, později, když západoruské oblasti postihla pro středověk běžná feudální rozdrobenost, která ruská knížectví dovedla pod správu litevského velkoknížectví, kde se oblast stala tzv. Litevskou Rusí, na východě se formovalo nové centrum. Nejprve ve Vladimiru a později v Moskvě, přičemž tyto oblasti byly nuceny, jak už to u rozdrobených státních útvarů bývá, platit poplatek cizímu dobyvateli, mongolsko-tatarské Zlaté hordě. Moskva se stala skutečným centrem ruského státu za knížete Ivana Kality, vnuka slavného vítěze nad Švédy na řece Něvě (1240) a nad křižáky v bitvě na Čudském jezeře (1242), Alexandra Něvského. Ivan Kalita ale proslul spíše jako šikovný obchodník, který dosáhl nemalého jmění a dokázal pro sebe vyjednat i výhodné podmínky se Zlatou hordou. Za jeho vlády se v Moskvě usadil i metropolita pravoslavné církve, Řek Theognost.
Ruské oblasti sice nebyly přímo zařazeny do mongolsko-tatarského státního útvaru, ale knížata musela být na svých stolcích potvrzována chánem. Proto se proti Zlaté hordě formovaly aliance knížat a Rusové Zlatou hordu nakonec v několika bitvách porazili. Asi nejslavnější ze střetnutí se stala bitva na Kulikově poli v roce 1380, kde alianci ruských knížat vedl Dmitrij Donský. Mezitím na západ od ruských území došlo ke sňatku polské královny Jadwigy s tehdy ještě pohanským litevským knížetem Jagellem, který pod vlivem Polska přijal křest a vládnul na Litvě jako Vladislav II. Jagello či jagellonský. Takto se začala na západě rodit polsko-litevská personální unie a katolické Polsko se postupně dostalo k západním oblastem starého ruského státu, Kyjevské Rusi. Když se ruská knížata konečně vymanila ze sevření Zlaté hordy a moskevské knížectví konsolidovalo svoji moc, začalo se rozšiřovat na další území. A za cara Ivana Hrozného v podstatě zdvojnásobilo svoji rozlohu. Pak nebylo vyhnutí, aby se polské království s moskevským carstvím nezačaly dostávat do ostrých sporů o vládu nad územím mezi oběma státy. Tedy na „okrajových územích“ (ostatně Ukrajině se říkalo mimo jiné také Okrajina). Jablkem sváru se stávaly především západní Ukrajina, západní Bělorusko, Litva, případně další části Pobaltí, kde ale měli vliv také němečtí křižáci. Nárok na „okrajová území“ si dělal ruský car, a měl k tomu dostatek argumentů, stejně tak měl po ruce zase své argumenty i polský král. A do třetice na těchto sporných územích žilo místní obyvatelstvo, které si v různých dobách podle různých okolností „mohlo vybrat“, nebo se mohlo pokoušet o vlastní nezávislou existenci.
Skutečnost, že by východoslovanské etnikum, ze kterého se zformovalo obyvatelstvo Kyjevské Rusi a nástupnických státních útvarů, mohlo zůstat na tak obrovském území jazykově, kulturně, nábožensky, zvykově a politicky homogenní, je čirá iluze. Navíc, se západní oblasti „ruských zemí“ periodicky ocitaly v zájmových sférách cizích vlivů náboženských, politických i jazykových. Stačí se podívat na státy co do rozlohy nepatrné ve srovnání s těmito východoslovanskými zeměmi, abychom viděli, kolik existuje rozdílů v nářečích, zvycích, dokonce v mentalitě mezi regiony. V takových případech stačí kodifikovat jedno vybrané nářečí ve spisovný jazyk a základ oddělení jedné části původně jednotného národa od druhé je položen. V epoše českého a slovenského národního probuzení Pavel Josef Šafařík považoval všechny slovanské jazyky za nářečí jednoho společného slovanského jazyka. Jeho základním dílem bylo: Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten (1826, Pešť), tedy: Dějiny slovanské řeči a literatury podle všech nářečí.
Uvádíme tyto „detaily“ jen pro ilustraci toho, jak složitě se utvářely národnostní poměry na územích tak rozsáhlých, jako jsou východoslovanská teritoria původní rurikovské Kyjevské Rusi a následnických státních útvarů, na která působila mimořádně komplikovaná situace daná vlivy nejprve litevskými na západě a mongolsko-tatarskými na východě, později na severu německými, na západě polskými a katolickými, později také rakouskými, uherskými a rumunskými. Černomořská oblast se nacházela jednak pod částečným vlivem tureckým, ale byla velice atraktivní také pro vzdálenější koloniální mocnosti Západu. Přičemž německé zájmy v rámci tradičního Drang nach Osten neutichaly nikdy.
Mezi samotným obyvatelstvem Ukrajiny tvořili významnou sílu sebevědomí a svobodymilovní kozáci. Jejich existenci a boje popisují romány polského spisovatele H. Sienkiewicze (Ohněm a mečem, Pan Wolodyjowski) nebo Gogolova novela Taras Bulba. Zachycují je Repinovy obrazy, jako například slavný obraz nazvaný Záporožci píší dopis tureckému sultánovi. V jejich dějinách vystupují hejtmani, Bohdan Chmelnickij a Ivan Mazepa. Chmelnický ve válce s Poláky požádal o pomoc ruského cara a inicioval Perejaslavskou smlouvu, která ukrajinské území rozdělila na Levobřežní a Pravobřežní. Ale Chmelnický chtěl proti Polákům bojovat dál ve spojení se švédským králem. Ivan Mazepa vinil cara Petra I. Velikého z nedodržování Perejaslavské smlouvy a poté se zúčastnil války proti Rusům po boku švédského krále Karla XII., kterého ale Petr Veliký rozdrtil v roce 1709 ve slavné bitvě u Poltavy. Tímto datem de facto skončily švédské ambice na účast ve velmocenské politice Evropy. Naproti tomu právě od časů Petra Velikého se trvalou součástí velmocenské mapy Evropy stává ruské carské impérium, které ovšem západní koloniální mocnosti, především Anglie (Velká Británie) a Francie, nepřestanou nikdy považovat za cizí, asijské, „nepatřící do rodiny vyspělého Západu“, dědice západořímského impéria, Karla Velikého nebo aspoň krále Artuše.
Kozáci neměli rádi Poláky pro jejich velkopanské chování a kvůli vnucování katolické víry. Panského, v podstatě koloniálního chování Poláků vůči Rusínům si všimnul už Karel Havlíček-Borovský při své cestě do Polska a na Rus v polovině 19. století. Vrátil se tehdy do Prahy s názorem, že Poláci jsou nejspíš pro myšlenku slovanské vzájemnosti ztraceni. Nedovedl si vysvětlit, jak se jeden slovanský národ může povyšovat nad jiný. Kdyby Havlíček-Borovský viděl, jak se před nedávnem objímal polský prezident Duda s prezidentem Ukrajiny Zelenským, měl by na to asi svůj názor.
Na to, že Rusíni a ukrajinští židé nenávidí Poláky, si stěžoval i polský maršál Piłsudski[1], když Poláci v roce 1918 vpadli na Ukrajinu a téměř bez boje dobyli Kyjev. Jen neradi se kozáci už v onom zmíněném 17. století podřizovali také vládě moskevského cara. S Moskvou je ale spojovalo náboženství a většina zvyků. Národnostně a jazykově se pochopitelně cítili být mnohem blíže k Rusům než k Polákům.
Ukrajinské vlastenectví přecházející za určitých podmínek málem periodicky v nacionalismus vymezující se nepřátelsky vůči Rusům (moskalům) se během posledního přibližně jednoho století stal nejméně čtyřikrát nástrojem některého státu nacházejícího se na Západ od Ukrajiny. Nebo koalice a její vlastní války proti Rusku. Příčiny a okolnosti se ve všech čtyřech případech poměrně nebezpečně podobají. Tu více, tu méně, ale vždy nápadně. Podívejme se alespoň velmi stručně na ty čtyři příběhy. Na každý zvlášť.
Německý císař Vilém II. a jeho Drang nach Osten na Ukrajině, a potom snad ještě dále na Východ
V únoru 1917 svrhla revoluce v Rusku vládu cara Mikuláše II. V té době už tři roky probíhala první světová válka, ve které bylo Ruské impérium součástí Trojdohody bojující proti koalici Německa, Rakousko-Uherska a Turecka. Takřka ihned po únorové revoluci se na Ukrajině ustavila Ukrajinská lidová republika. V letech 1916 a na počátku roku 1917 si ruská armáda vedla na východní frontě úspěšně. Slavnou se stala například Brusilovova ofenzíva, díky které Rusko získalo některá území, která na západě držely Rakousko-Uhersko nebo Rumunsko. Po únorové revoluci se ale moci v Rusku ujala Kerenského prozatímní vláda, která neměla dostatečnou autoritu (ani schopnosti) na to, aby dokázala v úspěšné ofenzívě pokračovat.
V říjnu (listopadu) 1917 proběhla v Rusku nová revoluce, která ukončila Kerenského mezidobí. V jejím čele se profilovaly především dvě ústřední osobnosti. První z nich byl Vladimír Iljič Lenin (původním příjmením Uljanov), který byl zastáncem nutnosti ukončení imperialistické války vedené vládnoucími strukturami a autorem tzv. Dekretu o míru[2], který vyzýval k ukončení války, a to bez jakýchkoliv důsledků, reparací, územních změn a podobně. Když tento Dekret nevyvolal u válčících stran odezvu, přijal Lenin rozhodnutí o vystoupení Ruska z války, a to bez ohledu na cenu, jakou Rusko bude muset za tento mír zaplatit. Cena jako důsledek pozdějšího Brestlitevského míru (3. března 1918) byla obrovská. Mimo jiné přišlo Rusko o jeden a půl miliónu čtverečních kilometrů území. Druhým vůdcem bolševické revoluce byl Lev Davidovič Trocký, úspěšný řečník a organizátor Rudé armády, který ovšem zastával názor, že revoluci je třeba z Ruska šířit do světa. S ústupky vyplývajícími z Brestlitevského míru Trocký nesouhlasil.
Revoluce uvedla zemi do mimořádně složité situace. Její součástí byla několik let trvající občanská válka (1917 až 1922), ve které se střetli na jedné straně stoupenci carského impéria, takzvaní bělogvardějci, kteří formovali početné oddíly vedené zkušenými carskými důstojníky, a na straně druhé bolševické jednotky zformované do Rudé armády. Bělogvardějská emigrace sbírala v západních zemích peníze a organizovala intervenční vojenské oddíly. Carská emigrace se v té době stala základem v podstatě až do druhé světové války trvajících snah o vytvoření koalice západních států proti bolševickému Sovětskému svazu. Velký koaliční vpád do SSSR byl plánován na léta 1929/1930. Západní meziválečné úsilí o zničení Ruska (SSSR) popisují detailně dva američtí autoři, Michael Sayers a Albert E. Kahn, kteří v roce 1946 vydali knihu nazvanou The Great Conspiracy against Russia[3] (Boni and Gaer, New York).
Složité situace v revolučním Rusku využila ukrajinská Ústřední rada, která se vymezovala proti vládě bolševiků. Ústřední rada se etablovala v Kyjevě, zatímco bolševici udrželi svoje pozice na východě, v Doněcké průmyslové oblasti a vytvořili novou Ukrajinskou lidovou republiku s centrem v Charkově. Odtud ale postupovala Rudá armáda na západ a postupně obsazovala Záporoží, Dněpropetrovsk, Oděsu, Krivoj Roh a vytvářeli zde malé sovětské “republiky“. Nakonec Rudá armáda v únoru 1918 vstoupila do Kyjeva, odkud se Ústřední rada musela odstěhovat do Žitomiru.
To se ale už blížilo datum podpisu Brestlitevského míru (3. března 1918). Ještě před podpisem této pro Rusko tak nevýhodné smlouvy (na druhé straně ale právě ona poskytla Leninovi čas na konsolidaci situace v Rusku) využily Německo a Rakousko-Uhersko situace a vpadly na západní Ukrajinu. Jejich postupu pomohla i podpora Ústřední rady a jejích ozbrojených sil. Pouhé dva dny před podpisem Brestlitevského míru invazní jednotky dobyly Kyjev. Cílem německého císaře, Viléma II., a Vídně (v té době byl už habsburským císařem Karel I.) bylo využít oslabení Ruska, občanské války a britsko-francouzské podpory bělogvardějských armád, k získání území na Východě. Nešlo přitom jen o slovanská teritoria Ukrajiny a Běloruska, ale o průnik až k Perskému zálivu, kam Německo budovalo železniční spojení. V té době už začínala éra zájmu o ropu. Co se týče Ukrajiny, její území zajímalo především Němce díky úrodné půdě, uhlí a pro těžký průmysl, který byl v Doněcké oblasti budován už za carství.
Právě Ukrajina byla pro Německo tím vytouženým „životním prostorem“ (der Lebensraum) na Východě. Rozlehlá, úrodná, navíc bohatá na vodní toky, na uhlí i na rudy. A nacházela se na březích teplého moře. Němci vždy toužili po teplém moři. Pontos Euxeinos – Černé moře a v něm jako perla bájná Taurida / Krym. Naprosto otevřeně a bez nejmenších skrupulí sáhl po ukrajinském „životním prostoru“ pro německou panskou rasu Adolf Hitler. A v té době si někteří Ukrajinci mysleli, že Němci přicházejí, aby jim pomohli ke svobodě, nezávislosti a blahobytu. Neuvěřitelné? Neuvěřitelné!
Když se Německo na Ukrajině etablovalo, pustilo se okamžitě do využívání místních zdrojů a do Německa odjížděly tisíce Ukrajinců jako levná pracovní síla. Ihned do Německa proudily vlaky plné ukrajinských surovin, uhlí, rud. Později mělo z Ukrajiny plynout levné obilí. Pro Německo byla Ukrajina jednoznačně prostorem pro další dobývání východních slovanských zemí obývaných „podřadnou“ rasou slovanskou. Ukrajinskou státnost mínil Vilém II. výhradně jako koloniální závislost na Německu. Ukrajinský nacionalismus zaměřený proti bolševikům a v širším rozměru i proti Rusům měl posloužit k posílení moci Německa a k oslabení Ruska. Získat Ukrajinu znamenalo vždy oslabit Rusko. V současném Washingtonu nesedí žádní špičkoví stratégové, ale docela obyčejní opisovači dávno použitých jedovatých receptů.
Německé armádě se postupně dařilo dobývat nová území na západních oblastech bývalého ruského impéria. Bolševici měli příliš mnoho otevřených front. Němci tedy dobyli Oděsu a získali dokonce i ruský Krym. Krym se stal součástí Ruska za Kateřiny Veliké v roce 1783, ale už dávno předtím v něm sídlila početná ruská komunita. Němci ale nebyli na Ukrajině přijímáni bezvýhradně pozitivně. Místní bolševici, rolníci a anarchisté proti nim bojovali. Bývalý bělogvardějský důstojník, Skoropadskyj, se ale s Němci spojil, svrhnul Ústřední radu a vyhlásil hetmanát, Ukrajinský stát. Skutečně velmi složitě se na ukrajinském území prosazovaly různé místní zájmy, často si navzájem protiřečící, a vedle nich zájmy cizí usilující o ovládnutí nebo využití či zneužití.
Německo bylo ale krátce na to ve válce poraženo a Lenin ihned anuloval všechno, co bylo možné z brestlitevského míru odstranit. Na Ukrajině se ale mezitím vyhlašovaly a ustavovaly nové státní celky. Západoukrajinská lidová republika na východě Haliče. Zdejší Poláci soustředění ve Lvově se chtěli spojit s Polskem. V rámci polsko-ruské (polsko-sovětské) války, která byla zahájena ihned po skončení první světové války, došlo k něčemu, co by se mohlo označit i jako polsko-ukrajinská válka, ve které byla západoukrajinská vojska Poláky poražena. Nakonec Pařížské dohody z roku 1919 přiřkly Halič Polsku, a to na dobu 25 let.
Porážka Německa ve válce dodala chuť evropským koloniálním mocnostem dostat se do oblastí kolem severního pobřeží Černého moře. Strategicky velice významná černomořská oblast lákala Brity i Francouze. Pod záminkou pomoci bělogvardějské opozici proti bolševikům vtrhli Francouzi v prosinci 1918 do Oděsy. Vylodili se také v Chersonu, Sevastopolu a v Nikolajevu.
Současná protiruská „historiografie“ vysvětluje západní intervenční válku proti bolševickému Rusku jako snahu západních států obnovit carské impérium, aby se ruský car „mohl navrátit do rodiny evropských panovníků“ a s ním i Rusko. Skutečnost je ale trochu méně „noblesní“. Leninem a dalšími bolševiky připravovaná revoluce v Rusku – v té k revoluci tohoto druhu nejméně vhodné zemi – měla poměrně velkou podporu mezi bankéři a průmyslníky v Německu, Švýcarsku, Anglii, Francii i v dalších zemích. Západní kapitál jednoduše předpokládal, že bolševici revoluci nezvládnou, země se ocitne v chaosu a bude snadné ji dorazit a kolonizovat. Vnitřní rozklad Ruska byl na Západě vždy toužebně očekáván a často i plánován. Válčit s Ruskem bylo vždy velice těžké. Vnitřní rozklad země by byl jistě vítanější. Velký ruský spisovatel, Fjodor Michajlovič Dostojevskij si v roce 1876 poznamenal do Deníku tato hořká slova: „Ba, Rusko je vino již proto, že je Rusko, a Rusové proto, že jsou Rusové, to je Slované: Evropa nenávidí slovanské plémě…“
Pokud snad byly zahraniční intervence zaměřeny k restauraci carství, pak z obdobného důvodu. Poslední ruský car, Mikuláš II., vedl finančně náročnou existenci a Rusko zadlužil vysokými částkami s vysokými úroky. Pozval do země cizí investory a v Rusku působili a podnikali podnikatelé z Německa, USA, Francie, Velké Británie. Z Ruska tak odplývaly zdroje i hotové peníze. Návrat carismu i s jeho špatným hospodařením představoval pro západní bankéře a podnikatele velké zisky. Dělo se tak, třebaže v mnohem menším rozměru, něco podobného, k čemu došlo v Rusku za prezidentství Borise Jelcina v rozměru pro Rusko téměř smrtelném.
Francouzi nebyli místním obyvatelstvem na okupovaném teritoriu nijak vítáni, a tak se z Oděsy, Sevastopolu a Krymu nakonec stáhli. Občanská válka mezitím pokračovala. Francouzi, Britové a dokonce i ve válce poražení Němci (jejich bankéři a průmyslníci) vybavili Poláky penězi i vojenskou výzbrojí, a tak probíhala i polsko-ruská válka. Lenin zprvu Poláky táhnoucí na Kyjev velice podcenil, ostatně stejně jako si polský vůdce, Piłsudski, necenil velitelů ani vojáků Rudé armády. Ale začátkem roku 1919 Lenin změnil taktiku a vyslal proti Polákům jako velitele Kameněva. Tehdy se ve vedení Rudé armády uplatnili později legendární vojevůdci, jako Semjon Michajlovič Buďonnyj (zemřel v devadesáti letech v roce 1973) a Vasilij Ivanovič Čapajev, který bojoval i proti československým legiím a padl v boji v roce 1919.
Rudá armáda dobyla zpět Kyjev a 15. března 1919 vyhlásila Ukrajinskou sovětskou socialistickou republiku. Ještě jednou se prosadily bělogvardějské síly proti bolševikům, a to když se během léta zmocnil Anton Ivanovič Děnikin (zemřel v roce 1947 v New Yorku) střední a části východního území pozdější Ukrajiny. Ale během ještě téže zimy 1919/1920 ovládla toto území opět Rudá armáda. Traduje se, že Děnikin byl v roce 1940 zajat Němci při útěku z Paříže, ale že odmítal podílet se jakkoliv na protisovětské propagandě, ať už pro nacisty nebo později pro západní státy v začínající „studené válce“. Děnikinova dcera, Marina Antonovna Děnikinová, požádala v roce 2005 ruského prezidenta, Vladimíra Putina, o ruské občanství a o převoz těla svého otce z USA na Rus. Putin jí vyhověl, a tak dnes carský bělogvardějský generál Děnikin odpočívá na hřbitově Donského kláštera v Moskvě.
A na tomto místě můžeme přejít plynule ke druhému příběhu o zahraniční „pomoci“ Ukrajině a ukrajinským nacionalistům:
Polská „podpora“ Ukrajině a ukrajinským nacionalistům, opět v boji proti Rusku (a bolševikům)
Ukrajinští nacionalisté spolu s oddíly bělogvardějců, které operovaly na západních teritoriích bývalého ruského impéria, na kterých se formovaly různé krátkodobě trvající ukrajinské státní útvary, využili polské snahy o obnovu bývalého polsko-litevského státu a požádali Poláky o pomoc. Poláci se v té době už nacházeli uprostřed polsko-ruské války, a tak polský diktátor, Józef Piłsudski (1867 – 1935), podepsal v dubnu 1920 ve Varšavě dohodu o vojenské pomoci se Symonem Petljurou (1879 – 1926)[4], jedním z vůdců bělogvardějské opozice.
Oficiálně byla tato dohoda směřována proti bolševikům. Pro Poláky ovšem představovala prostředek boje proti Rusku. Po skončení první světové války nebylo Rusko přizváno k podpisu Pařížských dohod[5], neboť Rusko po revoluci vystoupilo z války. Takto se nemohlo počítat k vítězným mocnostem. Proto nemohlo Rusko žádat zpět území ztracená ve prospěch Německa a Rakousko-Uherska podpisem Brestlitevského míru.
Od trojího dělení Polska v 18. století (1772, 1793, 1795) Polsko jako stát neexistovalo. Bylo obnoveno teprve v důsledku Pařížských dohod, a to v územním rozsahu, který se liší poměrně podstatně od současných hranic Polska. Poláci souhlasili s tím, že západní hranice bude odpovídat etnické hranici, což znamenalo, že široký pás území vedoucího od Gdaňského koridoru k jihu přes Vratislav (Wroclaw) až k československým hranicím, tedy víceméně území Slezska, zůstane Německu. Německu zůstal také široký pás území podél Baltického moře. Naproti tomu získalo Polsko široký pruh území od Vilniusu na severu po Halič na jihu. Zde byla hranice stanovena přibližně 200 kilometrů na východ od tzv. Curzonovy linie[6]. Kyjev a střední Ukrajina zůstaly bolševickému Rusku.
Polsko-ruská válka skončila podpisem míru v Rize 18. března 1921. Sovětské Rusko uznalo polský zábor Haliče a kontrolu nad západní Volyní. Naproti tomu Polsko uznalo střední a východní část pozdější socialistické ukrajinské republiky jako součást sovětského státu. Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz, celým názvem Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) vznik až 30. prosince 1922, bylo území Ukrajiny oficiálně Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou. Takto před vznikem SSSR existovala Ukrajina jako jedna ze čtyř sovětských republik na území bývalého Ruského impéria. Těmi dalšími byly Ruská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazská SSR.
Polsko po obnovení státnosti získalo na východě území, ve kterých tvořili Poláci jen minoritu, a to často skutečně minimální. Proto Poláci v Paříži při stanovení východní hranice odmítli etnický princip. Těžko by totiž na etnickém principu prosadili zisk Litvy, běloruských oblastí a oblastí ukrajinských. Když Stalin později, v neblahém čase Mnichova (konference se konala 29. září 1938), opakovaně neuspěl u Britů a Francouzů s nabídkou na vytvoření protihitlerovské koalice (také s účastí Československa[7]), a kdy Poláci (a také Rumuni) poskytli západním demokraciím alibi k neúčasti tím, že nepřipustili pohyb sovětských vojsk přes svá území a vzdušný prostor, uzavřel Sovětský svaz pakt s Německem, jehož součástí byla tajná doložka o sovětském záboru právě oněch běloruských a ukrajinských území, která Polsko získalo po Pařížských dohodách, na které Rusko nebylo připuštěno. Je-li řeč o takzvaném paktu Molotov-Ribbentrop, o jeho tajné doložce týkající se Polska, nikdy nikde na současném Západě nefiguruje zmínka o tom, že si Stalin vymínil obsazení konkrétně území obývaná převážně Bělorusy a Ukrajinci. Stejně tak se nezmiňují jiné evropské státy, které uzavřely dohody a smlouvy s hitlerovským Německem daleko dříve, než tak učinil Sovětský svaz. Mezi nimi bylo také Polsko, které ji uzavřelo jako jedno z prvních už roku 1934. Velký význam pro vyzbrojení Německa měla například britsko-německá námořní dohoda z roku 1935. Ta Německu umožnila výstavbu silného vojenského námořnictva. Kromě toho řada významných západních států s Německem spolupracovala na rozvoji jeho průmyslu, a to nejenom před válkou ale některé významné západní podniky podporovaly Hitlerův průmysl i během války. Inu, peníze nesmrdí, jak soudil římský císař Vespasianus.
Jen zcela na okraj, při jednáních Velké trojky (Roosevelt, Churchill a Stalin), na kterých se mimo jiné jednalo i o uspořádání Evropy po skončení této „nové“ války, Stalin podpořil (nebo dokonce sám inicioval) návrh, aby Polsko po válce získalo na úkor Německa široký územní pás na západě, tedy od Gdaňského koridoru na jih, přes Vratislav, k československým hranicím. Měl to být jistý druh kompenzace Polsku za ztráty na východě. Jednalo se v podstatě především o území Slezska, které v roce 1741 ztratila ve prospěch Pruska císařovna Marie-Terezie. Původně Slezsko náleželo Koruně české. Roku 1335 je získal král Jan Lucemburský, nicméně vždy měly některé jeho části, zejména Vratislav, jisté odstředivé tendence. A silnou německou minoritu, jež byla toho zřejmě příčinou.
Polsko tedy díky mírovým dohodám získalo část území, jaké drželo v éře polsko-litevské personální unie (Rzeczpospolita), ale nebylo spokojeno. Nebylo vůbec spokojeno! Právě maršál Józef Piłsudski snil o obnovení „velkého Polska“ a často citoval Henryka Sienkiewicze. Odvěký nepřítel Polska, Rusko, bylo právě oslabené bolševickou revolucí, ze které vzešla občanská válka bílých s rudými. Pozici Ruska dále oslabovala masivní intervenční podpora z Velké Británie, Francie, dokonce i z Německa. Z těchto zemí proudily peníze, zbraně a dobrovolníci. Na vlastní pěst se pokusili Francouzi dostat se k Černému moři. Začal se vracet duch Krymské války (1853 – 1856) a s ním vzpomínky na dlouhé zápasy koloniálních mocností a vedle nich Německa a Rakousko-Uherska na straně jedné s Ruskem na straně druhé o „turecké dědictví“ na Balkáně (Srbsko, Bulharsko, Rumunsko, Řecko a jiná území) a o vliv nad Černým mořem. Dávná Taurida, tedy Krym, vybojovala a hájila ruská šlechta, ale Krym byl a zůstává perlou Černého moře a nejdůležitějším strategickým místem k ovládání jihoruských stepí, Ukrajiny, ale i kavkazské oblasti. V našich časech je Krym ideálním místem, odkud lze nejcitelněji ohrožovat Rusko a hlídat celou černomořskou i kavkazskou oblast. Proto Washington tak touží umístit na Krymu a v Sevastopolu vlastní námořní základnu. Kyjevský režim by ji Americe daroval s největší ochotou. Už se o tom samozřejmě a dávno jednalo…
Takto se propojila polská snaha rozšířit „druhou polskou republiku“ opět daleko na východ, znovu z ní učinit říši, jež sahá od Baltu k Černému moři, a koloniální tradice britská, francouzská, k níž se hladce druží německý nikdy neopuštěný projekt Drang nach Osten, jenž praví: Skrze slovanská území ve střední a jihovýchodní Evropě, ke slovanským zemím ve východní Evropě a odtud k Perskému zálivu.
Když Piłsudski postupoval vcelku hladce až ke Kyjevu, myslel na spoustu věcí. A občas si některou tuto myšlenku poznamenal nebo se stala součástí jeho korespondence. Tak si například poznamenal, že Polsko a Rumunsko musí získat nezávislost na Dohodě (tedy na Velké Británii a Francii). A takto musí vést proti Rusku samostatnou politiku. Napsal: „odstraníme společně bolševické a imperialistické ruské nebezpečí“. Skutečně je vždy velmi obtížné určit, proti komu Poláci a jejich západní spojenci bojovali. Zda proti bolševikům nebo proti Rusům. Pokud ukrajinští nacionalisté bojovali více proti bolševikům než proti Rusům, potom u Poláků, Francouzů, Britů a Němců šlo v podstatě vždy o válku s Ruskem a proti Rusům. I v epoše Sovětského svazu se vedla „studená válka“ jen a jedině proti Rusku. A nikdy jinak!
Spojencem Piłsudského byla Petljurova ukrajinská vojska, ovšem ukrajinští rolníci Petljuru nepodporovali. Vytýkali mu, že Polsku odevzdal východní Halič, kde byla stále živá vzpomínka na velkopanské chování Poláků vůči místnímu rusínskému obyvatelstvu, které bylo považováno za téměř znevolněné. Místní rolníci na Ukrajině byli dost často anarchisté.
Piłsudski měl ale problémy také s mnohými vlastními polskými důstojníky a vojáky, zejména s těmi z Velkopolska, kteří si na Ukrajině počínali jako na dobytém a okupovaném území. Petljura navíc před místním obyvatelstvem tajil podmínky dohody s Poláky, takže lidé dost dobře nevěděli, co Poláci zde vlastně chtějí. V jednom dopise Piłsudski napsal: „Ach ty poznaňské pluky! Představte si, že v Berdičevě rozkradli naši válečnou kořist… Vážně, s těmi darebáky se nedá bojovat.“ Piłsudskij znal dobře „svoje Pappenheimské“, a tak sám raději nejel do dobytého Kyjeva. Poslal tam oddíl v čele s Rydzem-Śmygłym, vojenským velitelem, s jehož jménem se historie setká ještě před vypuknutím druhé světové války, kdy už Piłsudski bude čtyři roky mrtev. A propos, na jeho pohřeb tehdy přijela nacistická generalita a Hitler v Berlíně uspořádal na jeho počest tryznu. Piłsudski totiž mezi válkami směřoval polskou politiku směrem ke spojenectví s Německem. A bohužel v tomto duchu vedl i svého následovníka, pozdějšího polského ministra zahraničí, Józefa Becka. A to se nakonec Polsku velice vymstilo. Pořád stál však na pozadí těchto událostí polský sen o „velkém Polsku“, obnovení říše na Východě, ve starých ruských[8] oblastech v Bělorusku, Ukrajině i na Litvě.
Vůči Polákům převládala na Ukrajině spíše nechuť. Polský generál Jan Edward Romer (narodil se ve Lvově) si poznamenal: „Skoro všechny ukrajinské formace i lid se k nám chovají nepřátelsky. Vrchní velení nám přikazuje jednat s Ukrajinci přátelsky, ale jejich oddíly, rolnické bandy a dokonce prosté obyvatelstvo nás napadá z týla.“ Současný polský historik, Antoni Czubiński, autor knihy Walka o granice wschodnie Polski v latach 1918 až 1921[9], píše o Połsudském následující slova: „Piłsudski toužil oslabit Rusko odtržením Ukrajiny. Zároveň se však obával, aby nově vzniklý ukrajinský stát nebyl příliš silný. Měla to být jen diverze proti Rusku a nic víc.“ Toto hodnocení Piłsudského plánů na využití Ukrajiny proti Rusku je nejenom velmi důležité s ohledem na dobu, kdy vzniklo, ale jako ilustrace všech čtyřech forem cizí „pomoci Ukrajině“ za uplynulých cca sto let. Vždy se jednalo a jedná o to oslabit Rusko a prostor Ukrajiny využívat proti Rusku jako „diverzi“. Ukrajina je samozřejmě pro západní státy, a to i včetně Polska, vždy zajímavá jako vydatný zdroj surovin. Dnes jde o její zásoby lithia, které se nacházejí právě na územích aktuálně obsazených armádou Ruské federace. Podrobnosti viz aktuální článek Vladimira Malyševa: Lidé umírají kvůli kovu (Slovo, 1. 8. 2024)
Piłsudski své záměry dále upřesňuje v následující dohodě uzavřené s Rumunskem. „Polsko rádo na této bázi zahájí s Rumunskem společnou iniciativu na podporu Ukrajiny v její snaze zorganizovat vlastní stát, který by nás i Rumunsko oddělil od Ruska státem v podstatě slabým, který bude muset pro udržení své nezávislosti hledat podporu v Polsku a v Rumunsku.“ Cynické? Jistě, ale taková je politika v mezinárodních vztazích. Lidé, kteří s romantickým idealismem opakují slogany o různých „nerozborných přátelstvích“, „spojeneckých závazcích“ a „našich společných hodnotách“, bývají skoro vždy překvapeni a zaskočeni zjištěním, že vše hezké platí v mezinárodních vztazích jen do doby, kdy se to vyplácí. A dost často se dokonce i dohody mezi státy uzavírají už s vědomím, že nebudou dodrženy (viz francouzsko-německé pochopení dohody Minsk II).
Inu, „kdo si nepamatuje minulost, je nucen k jejímu opakování“. Tak jako Němci za císaře Viléma II., stejně tak i Poláci za druhé republiky vnímali Ukrajinu a Ukrajince především a možná pouze jako území a národ „vhodný k využití“. U Němců hrál roli tradiční germánský pocit nadřazenosti vůči Slovanům (viz historik Theodor Mommsen), u Poláků celá staletí udržovaný šlechticko-statkářský feudální syndrom vůči poddaným a nevolníkům. A propos, také slavná přítelkyně a později manželka francouzského spisovatele Honoré de Balzaka, polská šlechtična Ewelina Hańska, se narodila na ukrajinském území (na volyňském panství) a zde vlastnila rodové statky. Ve chvíli, kdy Ukrajinci začnou věřit, že cizí mocnosti mají na srdci jejich svobodu, nezávislost, blaho a prosperitu, zahajují znovu tutéž cestu k pozdnímu prozření. A národnímu neštěstí. Ze kterého se ale nepoučí, neboť takové jsou už národy, že se prostě nikdy nepoučí. Pro Čechy mělo být ponaučením na věčné časy, že západní spojenectví končí vždy přesně v tom okamžiku, kdy se západním spojencům více vyplatí hodit české země přes palubu. Mnichov 1938 byl lekcí k nezaplacení. Přesto se ponaučení z něj vyplývající vytratilo tak rychle, jako vyschne voda v misce na Sahaře.
(Pokračovanie)
[1] Carlo Sforza, autor knihy „Makers of Modern Europe…“, vydané v roce 1931, řadí Piłsudského mezi diktátory. John Gunther v knize „Evropa jaká je“, české vydání z roku 1936, soudí o Piłsudském obdobně.
[2] Dekret o míru byl přijat na 2. všeruském sjezdu sovětů už v noci z 8. na 9. listopadu 1917. Bylo to doslova ihned po převzetí moci bolševiky, což svědčilo o tom, že ukončení imperialistické války, nebo alespoň ruské účasti v ní, považoval Lenin za absolutní prioritu. Stejné noci byl odhlasován také Dekret o půdě, další z Leninových priorit.
[3] Při psaní knihy byli oba Američané dost možná vedeni snahou čelit domácím snahám o poválečné rozpoutání rusofobie v rámci začínající „studené války“, a tak přijímali nekriticky některé sovětské zprávy týkající se moskevských procesů. Přesto kniha přináší celou řadu cenných svědectví, především citace z korespondence a články z dobového tisku.
[4] Petljura byl v roce 1926 zavražděn v Paříži. Stalo se to na bulváru Saint-Michel v centru Paříže. Tam jej zastavil na chodníku muž. Zeptal se ho, zda je Petljura a potom ho vyzval, aby se bránil. Petljura měl u sebe hůl, a tak se začal bránit holí. Ale muž, který ho zastavil, po něm vystřelil a zabil ho. Potom počkal na policii a udal se. Jmenoval se Sholom Schwartzbard a byl žid, jehož rodina zahynula při pogromech na Ukrajině. Schwartzbard stanul před soudem, kde se bránil právě odkazem na pogromy na jeho židovskou rodinu na Ukrajině, a takto byl porotou osvobozen. Mnohem později se objevila spekulace, že se jednalo o sovětského agenta. Je ale málo pravděpodobné, že by se agent nějakého státu nechal na místě dobrovolně zatknout po zločinu, který spáchal a riskoval tak odhalení všech souvislostí i státu a tajných služeb, pro který by pracoval.
[5] Pařížská mírová konference se konala v roce 1919. Byla jednáním mezi vítěznými státy Dohody a poraženými Centrálními mocnostmi. Vítězové byli zastoupeni ve dvou skupinách. V první byly mocnosti mající takzvané „obecné zájmy“, tedy mocnosti, které se samy považovaly za nejdůležitější účastníky konference. Byly to: Spojené království, Spojené státy, Francie, Itálie a Japonsko. Pak byla v Paříži zastoupena také druhá skupina mající tzv. „zvláštní zájmy“. Zde byla dvacítka zemí a mezi nimi i Československo, Polsko a Rumunsko, tedy státy, které se právě utvářely. Rusko nebylo přizváno do žádné z obou skupin. Provinilo se vystoupením z války a hlavně se provinilo bolševickou revolucí. S Ruskem se tedy „nemluvilo“.
[6] Hrabě Curzon z Kedlestonu byl britský ministr zahraničí. On v roce 1919 navrhl linii hranic mezi druhou polskou republikou a Sovětským svazem.
[7] Před Mnichovským ultimátem a zradou západních spojenců navštívila československého prezidenta, Edvarda Beneše, delegace českých bankéřů a průmyslníků, aby mu sdělila, že pokud přijme proti Hitlerovi pomoc bolševického Sovětského svazu, tak mu oni, bankéři a průmyslníci, nedají na válku peníze. Beneš podmiňoval spojenectví SSSR účastí Francie, neboť si byl vědom toho, že pokud by přijal sovětskou pomoc bez podílu Francie, byl by na Západě označen za někoho, kdo otvírá dveře do Evropy Rusku. Stejně opatrně uvažoval i Stalin. I jemu záleželo na tom, aby se na protihitlerovské koalici podíleli Britové a Francouzi.
[8] Rusové v současné době používají pro území Ukrajiny, Běloruska i samotného Ruska pojem „staré ruské země“ nebo „stará ruská území“. Téměř celá východní polovina současné Ukrajiny nese přibližně od druhé třetiny osmnáctého století označení Novorossija. Jedná se o původně řídce osídlené území, velmi přibližně od Oděsy po Charkov, postupně právě v té době kolonizované ruskými a ukrajinskými osadníky, ale také i Srby.
[9] Kiha byla v roce 1996 přeložena do češtiny a vydána pod tendenčně zkresleným názvem „Rusko-polská válka v letech 1918 – 1921 – První sovětský útok na Evropu“. Nakladatelství Bonus.
