Pokud bychom chtěli pochopit jednu z hlavních příčin války, ke které došlo na Ukrajině, pak si můžeme položit docela prostou, ale logickou otázku. Co chtěli po Ukrajině ve Washingtonu a co od Ukrajiny žádalo Rusko? Odpověď na tuto otázku nám objasní velmi mnoho. Skoro úplně všechno.
Spojené státy, respektive jejich vládnoucí „elity“ (korporace, velké finanční skupiny, vojensko-průmyslový komplex atd.) chtěly po Ukrajině, aby se stala jejich spojencem ve válce proti Ruské federaci a ve snaze udržet americký unipolární systém, tedy nespravedlivou a bezohlednou diktaturu nad co největší částí světa. Washington tedy chtěl po Kyjevu, aby představoval pro Rusko nepřítele! Vstup Ukrajiny do NATO byl formálním zarámováním této její proměny. „Spojenci“ Washingtonu jsou ale v NATO, i když oficiálně v NATO nejsou. Členství v NATO znamená automaticky přijetí americké strategie ve světě, tedy i nepřátelství vůči Rusku a výhledově i nepřátelství vůči Číně.
Naproti tomu Rusko po Ukrajině nežádalo, aby se stala nepřítelem vůči kterémukoliv státu na Zemi. Moskva se prostě spokojovala s tím, co Kyjev přislíbil v době, kdy získal nezávislost po rozpadu SSSR, tedy s ukrajinskou neutralitou. Vyhlášení neutrality bylo zároveň jednou z důležitých podmínek vzniku nezávislého ukrajinského státu a neutralita byla také zakomponována do ukrajinské ústavy.
Zde spočívá propastný rozdíl mezi přáními Washingtonu (a Londýna) a přáním Moskvy. Západní vládnoucí struktury chtěly změnu Ukrajiny v nepřátelský nástroj proti Rusku, Moskva žádala udržet status quo. A takto nežádala po Ukrajině nepřátelské jednání vůči nikomu na světě. Nechtěla mít z Ukrajiny nepřátelský nástroj proti USA, NATO, Západu. Stačila jí Ukrajina mírová, neutrální, otevřená oběma směry, na Východ i na Západ. Byl ruský postoj imperiální, nemorální, konfliktní, válečný? Nebo byl takový spíše postoj Washingtonu a Londýna, do kterého se nechala Evropa zavléci?
Pochopitelně Washington a s ním, pod jeho vlivem, „kolektivní Západ“ chtěly navíc získat přístup k velkým zdrojům, jaké se na Ukrajině nacházejí, přístup k Černému moři a ještě k tomu spoustu dalších věcí. Ale vskutku nic, co by zasloužilo náš obdiv!
A Rusko? Nic než mír, bezpečnou západní hranici a udržení normálních vztahů mezi dvěma blízkými národy sdílejícími tisíc let společné historie, společný jazyk, kulturu, a dokonce zrozených do téže kolébky na Kyjevské Rusi. Je tedy Rusko opravdu zdrojem tohoto konfliktu? Jeho původcem? Bylo to skutečně Rusko, kdo si přál destabilizovat východní část Evropy, vyvolat krizi, etnickou nenávist, konflikt, dokonce válku? Začali Rusové diskriminovat a pronásledovat Ukrajince na svém území? Každý člověk má právo si na tyto otázky odpovědět sám. Bez návodu vládnoucího režimu a jeho médií. Prostě svobodně.
4 Responses
Áno, ďakujem dr. Šebestíkovi za tento článok (ako aj za všetky ostatné, ktoré som mal možnosť čítať už niekoľko rokov): správne otázky môžu viesť tiež k správnemu chápaniu udalostí (aj pravdivému). Ešte by sme mohli dodať: a čo chcela Ukrajina? Nielen sama od seba, ale aj od svojho suseda, Ruska, alebo aj od svojich západných susedov vrátane Slovenska a celej EÚ? Pravda, ak by sme Ukrajinu uznali za suverénnu krajinu — ktorá má právo niečo sama chcieť, mať svoje záujmy a vedieť ich aj „správne“ vyjadriť a realizovať –, čo by sme mali uznať, a nie iba považovať ju za „bábku“ v rukách niekoho druhého (USA či Ruska). Takou „bábkou“ sa obvykle stáva ten, kto sa mýli v chápaní svojej situácie, alebo zle chápe svoje záujmy, alebo ich rovno zrádza a zapredáva.
Odpoveď na otázku „čo chcela Ukrajina?“ závisí na tom, akú entitu si predstavujete pod pojmom „Ukrajina“.
Rozhodně niečo iné chceli bežní baníci na Donbasu a zasa ničo iné predstavitelia štátu, dosadení farebnou revolúciou.
Je síce pravda, že „Hlas ľudu – hlas Boží“ ale na druhej strane „Psí hlas do neba nejde“.
Autor, pán I. Šebestík veľmi dobre (až brilantne) vyjadril a zrekapituloval podstatu veci a vývoj s kvázi Ukrajinskou vojnou. Tu asi ani veľmi niet čo dodať. Ale predsa len nastolím jeden aspekt tejto „zástupnej vojny“, ktorý sa núka k zamysleniu a mal by nás európanov tiež trápiť (už som ho zmienil aj v iných mojich komentároch) a znie: Čo to stvára Európska únia, že laškuje s vojenským dobrodružstvom cudzích záujmov, ktoré nie sú autentickými záujmami krajín Európy, ani samotnej EÚ ako ekonomického spoločenstva ?!? Kto dal mandát vodcom EÚ, aby EÚ zatiahli do zástupnej vojny a rozbili kvitnúci trh medzi EÚ a RF ? V mene čoho a koho ? NATO je po r. 1990 (umožnenie mierového zjednotenia Nemecka a na oplátku politických prísľubov, že NATO sa nepohne na Východ ani o milimeter) expanzný vojenský spolok, ale (dôležitá) otázka znie, či potrebuje EÚ ako ekonomická formácia expanzný vojenský spolok alebo sa EÚ mohla zaobísť aj bez expanzie NATO, bez rozbitia dobrých a kooperatívnych obchodno-ekonomických vzťahov s RF a bez nedôstojnej dehonestačnej eskalácie vzťahov s politickou elitou RF?
Minské dohody boli škandalóznym neúspechom (fiaskom) a pretvárkou „mediátora“ – Nemecka a Francúzska. Potom stačil jeden narcistický poloblázon z V. Británie (Boris Johnson) aby (ako posol vojny) zatrúbil na vojenskú trúbku a bolo po mierových rokovaniach Kyjeva a Moskvy. Moderný a rozumný svet takto fungovať nemôže a nesmie.
Európa a EÚ ako ekonomické spoločenstvo by mala už konečne viať rozum do hrsti a prestať používať cudzie Zaoceánske rozumy, lebo to pre nás európanov môže skončiť zle (poškodzujúco). Už máme na krku nepriaznivé a krízové ekonomické dopady, infláciu (zdražené energie a zdražená nákladovosť výroby, prenášajúca sa negatívne do celého spektra ekonomickej produktivity), hrozí a nastáva už aj čiastočná dezindustrializácia (veľké firmy odchádzajú za prosperitou inde, aj do USA, kde sú energie lacnejšie) a aj po nainštalovanej (na povel a generálne) Covid kríze krajiny EÚ bojujú v rastom svojej zadlženosti a s problémom bilancie svojich štátnych rozpočtov. Problémov v krajinách EÚ neúrekom (k tomu aj migrácia ako ďalší problém zvonku) a my sa v krajinách EÚ nemáme nič lepšie na práci než sa hrať na asistujúcich vojačikov v cudzej vojne? Nezmysel. Čo však je pre obyčajných ľudí (občanov) a firmy v civilných činnostiach nezmysel, to je pre militantov veľký zmysel, lebo vojna je pre nich ten pravý a veľký business. To, že je to tak či onak „krvavý business“, to je akoby len tak, mimochodom. Ale chce to tak Európa, alebo vojen už bolo (naozaj) dosť a ako ľudstvo v 21. storočí sa už musíme naučiť žiť bez vojen? Ale to obnáša aj schopnosť kritického myslenia, ktoré je schopné odhaliť pravý zdroj a príčinu, kde vojenské štváčstvo začína. Rozjímať len nad dôsledkami a následkami vôbec nepostačuje (a je aj naivné), treba ísť hĺbavo po príčinách, ktoré procesom predchádzajú a procesy spúšťajú. Čína na to už vyjadrila svoj názor vo svojej koncepcii multilaterálneho sveta, kde si každý nájde svoje (prirodzené) miesto. V dnešnej dobe to je niečo ako mierová ratolesť.
Páčia sa mi nastolené otázky, sú dôležité, ale verejnosť ich málo pozná, alebo pred nimi zatvára oči a nechce ich z mnohých príčin radšej počuť.