Čeští kandidáti pro „damnatio memoriae“ opět v akci

V souvislosti se snahou pošpinit památku padlých osvoboditelů Československa z řad vojáků, důstojníků i generálů Rudé armády, se opět dali slyšet známí čeští rusofobové, jejichž jména netřeba připomínat, neboť jsou známá v českých zemích a bohužel i v zahraničí. Někteří z nich označili osvobození Rudou armádou, tedy záchranu národa před nacistickými plány na „vyčištění česko-moravského prostoru“ od Čechů a Moravanů, za okupaci, čímž završili třicet let cíleného pěstování rusofobie v zemi plodem, jaký ovšem konkrétně u těchto osob vzhledem k jejich osobnímu vývoji směrem dolů nepřekvapuje.

Jakmile se evropskému Západu podaří vyléčit se z momentální pandemie fanatismu a dějinám bude znovu dovoleno, aby se historickým událostem vrátilo jejich původní objektivní posouzení, německá nacistická okupace směřující k úplné likvidaci českého národa, bude opět po právu zatracena, a osvoboditelům, kteří položili své životy nebo obětovali zdraví, se navrátí vděčnost současných potomků zachráněných generací. No a osobám, které na sebe nyní prozradily svůj skutečný, dlouho utajovaný vztah k protektorátu, a stejně tak i své vskutku netušené, v normálních časech těžko představitelné vnímání osvobození od nacismu, tedy záchrany života národa, čeká – a věřme, že to bude velmi brzo – nesmírně zasloužené „damnatio memoriae“[1] .

Máme takto snad naději, že Evropa, pokud se uzdraví, opravdu nebude stavět památníky nacistům a jejich spolubojovníkům, a ty, které už stojí na Ukrajině, budou po zásluze odstraněny. Máme takto naději, že se nebudou nikde v Evropě slavit Hitlerovy narozeniny namísto důstojné připomínky výročí osvobození Evropy právě od Hitlera. Neonacisté Hitlerovy narozeniny slaví stále, zatím tajně, každého 20. dubna. To je totiž den, kdy se v rakouském Braunau am Inn pozdější nacistický vůdce narodil. Rodilý Vídeňák, spisovatel a humanista, Stefan Zweig, až do své sebevraždy spáchané v roce 1942 v brazilském exilu (už nevěřil, že se svět zbaví nacismu) nesl s hořkostí samotný fakt, že Hitler byl jeho krajan. Národy jsou jako stromy. Nesou různé ovoce, jednu sezónu sladké, jinou červivé. Stefan Zweig byl mimořádně vzdělaný člověk a tak dost možná tušil, že něco tak odporného, jako je nacismus v různých svých převlecích, inovacích a modifikacích dost možná samotnou jednou porážkou ve válce, byť drtivou, vyhladit nelze. Jestli dnes z oblačných výšin hledí autor Světa včerejška (Die Welt von Gestern) na současný svět, jeho tvář je smutná.

Lidstvo, i když se skládá z miliard jedinců, z nichž každý má své potřeby, zájmy, metody a svoji morálku, ještě nezaniklo ve vzájemných bojích díky tomu, že se celých cca sto tisíc let existence druhu možná jakýmsi zázrakem daří udržovat v kmenech či národech rozumný poměr mezi na jedné straně odpovědnými, soudnými a společnosti prospěšnými jedinci a na straně druhé prostě těmi „druhými“, svým chováním kmeni a národu neprospěšnými. Rozumnost toho poměru je taková, že těch prvních je prostě vždy podstatně více než osob kmeni, národu, státu, světu, míru nebezpečných. Nastávají ale v životech společností takové etapy, mohli bychom je zvát chorobnými, kdy původně minoritní nebezpečná kmenová složka unikne pozornosti rozumné většiny, rozmnoží se (to asi vítr roznese její semena po polích, bohužel také po českých luzích a hájích), a nakonec využije situace, kdy si odpovědní občané třeba jen na půl generace někde ve stínu zdřímnou, a ona se takto, nehlídána, chopí rozhodujících funkcí ve státě. A potom opásána všemi složkami moci, dokonce i soudnictvím, řádí ze sídla vlády, z ministerstev, ze senátu i poslanecké sněmovny. A řádí také i z prezidentského sídla, neboť za takové situace, kdy moc se stane zpupnou, se nemůže stát prezidentem nikdo jiný, než „někdo z její líhně“.  

Řádění reprezentantů neužitečné složky populace se projevuje v činech i ve výrocích, přičemž odpovědná a národům prospěšná část společnosti zoufale přemýšlí, kde se stala chyba a jak je vůbec možné, aby někdo vypouštěl z úst tak ohromné nesmysly a konal tak, že každým činem ohrožuje samotnou existenci národa a státu. Vysvětlení je přitom docela jednoduché. Jestliže tři desetiletí tvoří složku atmosféry v některé zemi předsudečná nenávist, pak osoby, které ji s rozkoší inhalují plnými doušky, a dokonce si v některém „aspenu“ pořídí tisícilitrovou bombu naplněnou toxickým plynem nenávisti, nemůže být divu, že se potom tyto osoby vznášejí vzduchem jako balónky o pouti. Stačí jediný špendlík argumentu a občané zjistí, že kromě toxického plynu tyhle balónky poletující povětřím neobsahují vůbec nic. Někteří si pro toxický plyn nenávisti odjíždějí na zahraniční stáže do USA, Velké Británie i jinam. Také na některých západních univerzitách se bomba s rusofobií fasuje už na vrátnici. Kdo chce, může se jí otrávit po libosti a na doživotí. Měla by to být ale jeho soukromá záležitost. Měl by se trávit hezky sám doma a otráveně koukat třeba na ČT24. A potom dvojnásob otráven si jít lehnout, aby se probudil do nového otráveného rána. Neměl by ale svoji vlastní otravu šířit kolem sebe. Svět otráven být nemusí…Soukromou záležitostí toto přestává být ve chvíli, kdy se takový neodpovědný jedinec ocitne v nějaké odpovědné funkci a potom obsah sobě načerpaných toxických plynů začne vypouštět mezi spoluobčany.

V České republice budou na podzim volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jejichž vítěz sestaví příští vládu. Vzhledem k tomu, že současnou opozici tvoří v ČR dvě menší předvolební koalice (SPD a Stačilo), jejichž program lze za opozici proti stávající Evropské komisi a americkým jestřábům skutečně do jisté míry považovat, pak hlavní opoziční silou je ANO Andreje Babiše, které je ale takovou opozicí/neopozicí, jaká v případech skutečného lámání chleba před Evropskou komisí a washingtonskými dravčími neokony vždy ustoupí. Výsledkem voleb bude v nejlepším případě něco, co by Jaroslav Hašek asi nazval „vládou velice mírného vzdoru v úzkých mantinelech vojensko-průmyslového komplexu Západu.“

Třebaže to nezní optimisticky, jistý „mírný pokrok v mezích systému“ zde může skutečně nastat, neboť Babišovo ANO neškodí národu a státu iniciativně, samo ze své vůle. Věříme tomu. Nezadává si samo domácí úkoly a nenosí americkým jestřábům Hujerovy švestičky z vlastní zahrádky. Zdá se, že přistupuje k plnění cizích úkolů a zadání jen tehdy, kdy se prostě neodváží jít proti proudu či prodírat se statečně proti silnému atlantickému „demokratickému“ větru. Bohužel prokázalo svoji flexibilitu v předchozím období, kdy bylo hlavní složkou vlády v ČR. Viz nepodložená vrbětická kauza, odstranění Rosatomu z tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech (dodnes je tendr u ledu a Dukovany s ním), cílené šíření strachu v čase pandemie, diskriminace vzdorující části občanů a nátlak na očkování populace bez ověření zdravotního stavu a na vlastní riziko člověka nedostatečně prověřenými roztoky, což umožňovalo obří byznys pro vybrané farmaceutické firmy a tak dále.

Pokud ANO ve volbách zvítězí, což je vcelku pravděpodobné, měly by se vedle něj v nové koalici, jako pojistka nezávislosti, ocitnout předvolební opoziční strany snad odhodlané po nástupu do vlády cizímu tlaku motivovanému zisky korporací skutečně alespoň trochu odvážněji vzdorovat. Tím by se vůči cizímu tlaku maličko vzdorující ANO mohlo stát vládní stranou (hnutím), která by již vzdorovala přece jenom trochu více a posunula nezávislost českého státu ze současné Fialovy a Pavlovy nuly alespoň někam ke třiceti procentům. Kdyby to šlo ještě výše, někam ke slovenskému či maďarskému horizontu, rozumná a odpovědná většina občanů by se určitě nezlobila. No a ti „druzí“, kteří ve svém úsilí o vyplachování mozků svým spoluobčanům nejprve propláchli své vlastní dutiny lebeční, si mohou i nadále myslet, že záchrana národa před částečnou germanizací, částečným zotročením a většinovým vysídlením a vyvražděním byla okupací a nikoliv osvobozením. Ať si to myslí. Každý člověk má nezadatelné právo hloupnout si vesele rychlostí, kterou si sám pro sebe zvolí. Je to jeho problém, jeho volba. Čím dříve ale opustí svoji funkci, tím lépe.  

[1] Damnatio memoriae, nebo-li vymazání z paměti, byl trest, jakým byla v minulosti stíhána jména osob, která se v zemi dopustila skutků, jež si nezasluhují paměti. Damnatio memoriae dokonce zasahovalo i samotné jméno pachatele nehodných skutků. Jeho jméno se přinejmenším v rodině, ale v širším smyslu i ve společnosti prostě přestalo dávat dětem. Samo jméno bylo takto „prokleto“. Nikdo je nechtěl nést, nikdo nechtěl pokračovat ve zhoubném díle.