… aneb Sudety v letech 1930 – 38 bombardované
Fiktivní úvaha v žánru: realita, jak by se nám líbila, versus realita, jaká se nám nejen nelíbí, ale ani ji nedokážeme pochopit…
Z cyklu příběhy, které se nám líbí + příběhy, které se nám nelíbí + příběhy, které se dějí, ať se nám to líbí či nelíbí…
Léta jsem členem literárního spolku, kde většinu kolegů tvoří autoři žánru sci-fi. Není to sci-fi nijak bujaře technická, ze svého laického pohledu bych řekl spíše společenskokritická, se silným nádechem sarkastického humoru. Když se několika mým kolegům podařilo napsat povídky s tematikou, která se nejdéle do roka naplnila reálně (například že vesmírná stanice musela být uzavřena, protože kosmonautovi spadla do záchoda spona nebo že samočinný vchod univerzity nepustil dovnitř studenty), změnili naši scifisti definici žánru na re-pre (real prediction, reálná předpověď)… Jenže: mně jako literátovi sci-fi ani re-pre nic moc neříká. Bližší je mi žánr alternativní historie. Ne, že bych ji psal a vydával, ale občas si ji trochu promýšlím:
Washington 1918. T. G. Masarykovi se během cesty kolem zeměkoule v čele legií podaří husarský kousek: zkontaktoval exilové představitele dalších středoevropských národů, aby se všichni mohli naráz setkat s americkým prezidentem Wilsonem. Wilson souhlasí s emancipačními snahami středoevropských národů, ale má jednu podmínku: na troskách Rakouska-Uherska se nebude bourat, ale naopak budovat. Rakouskouherské menšiny z národů okolních zemí jako Italové, Srbové a Rumuni, které se chtějí odtrhnout, ať se sjednotí se svými v zahraničí už samostatnými vlastmi, ale zbytek země musí zůstat jako jeden stát s demokratickým federativním zřízením. Hlavy Slováků, Lužických Srbů, Chorvatů, Slovinců a Poláků souhlasí, že se do týdne sejdou a poradí se, jak Wilsonovu podmínku naplnit.
Prim hraje opět Masaryk. Navrhne vyjít ze sdíleného slovanství, ale kupodivu i většinového náboženství všech těchto zemí: katolictví – které ovšem už nemá vypadat ani trochu rakouskouhersky. Sejde se s papežem Benediktem a připomene mu, že jeho předchůdce se už v roce 1891 rozhodl řešit nepoměr vzrůstající politické emancipace prostých lidí a jejich sociálních poměrů v encyklice Rerum novarum, která nabádá všechny podnikatele, aby se formou družstev dělili s chudými kolegy o své výrobní prostředky. Statkář si měl podle papežovy výzvy v této koncepci ponechat roli šéfa a hlavního akcionáře, ale sdílet svou půdu s bezzemky, majitel továrny nabídnout akcie svým zaměstnancům… (Což není historie alternativní, tato závazná encyklika byla papežem Lvem XIII. Skutečně vydána – ale totálně propadla v konkurenci s marxismem, který v Evropě pomalu ale jistě vítězil.)
Masaryk získá papeže, aby ho mocensky podpořil, a tak se ve slovansko-katolicko-socialistickém soustátí, Středoevropské republice, začnou sociální otázky řešit mnohem rychleji než jinde. Rakouští a sudetští Němci a Maďaři (převážně katolické národy), kterým je ponecháno na vůli, zda v soustátí zůstanou, se v referendu díky autoritě papeže, ale především díky dobrým sociálním poměrům v rámci federace, drtivou většinou rozhodnou pro.
Stát s polskou většinou je silně ovládán Poláky, ale prezidentem zůstává Masaryk, jehož pozice je zvláště poté, co ho papež v Římě na jeho přání slavnostně přijal zpět do lůna původní církve, neotřesitelná. S. E. R., která ze svých polských lánů a českých a rakouských továren zásobuje půl Evropy, se stává velmocí, k níž se nakonec připojuje nejen katolická Litva, ale i protestantské Lotyšsko a Estonsko. Masaryk z pozice její hlavy zastavuje ničivé západní reparace pro Němce, čímž vezme vítr z plachet veškerému německému extrémismu. Levicoví autoři jako Kisch, Lukács, Vančura, Nezval, Seifert, Krleža či Stodola, jejichž tvorbu Masaryk sleduje a podporuje, se sbližují s křesťanskými autory Demlem, Zahradníčkem a Renčem (jehož vnuk Filip nemá o čem režírovat, protože Lída Baarová zůstane doma).
Židovští levicoví aktivisti se pod vlivem státního křesťanského socialismu přiklánějí k chasidismu a po celé zemi zakládají družstevní kibucy, ve kterých se záhy objevuje i majorita, které se z nich nechce do USA, stejně jako menšině se nechce do Palestiny. Imre Lichtenfeld vytvoří shodou okolností své bojové umění krav maga ve stejné komunitě poblíž Bratislavy, kde i Andrej Warhola vytvoří svá první díla – za pomoci malíře Adolfa Hitlera, který mu vystřihuje šablony. Divadlo tam začíná hrát Pavol Neumann, který se ani nestačil jmenovat Paul Newman, protože jeho slovenská matka se s ním za krize vrátila do rodné obce Ptičie. Všechny čtyři vyznamenává v Polsku narozený federální premiér státu David Grün, který by se za jiných okolností jmenoval Ben Gurion. Učitelem S. E. R. roku 1938 je zvolen Konrad Henlein a knihkupcem Karl Heinrich Frank. Největším satirikem státu je Ferenc Hoffmann (jenž se nikdy nepodívá do Izraele, kde mu ukrajinský imigrační úřední přidělil jméno Ephraim Kishon), Antonín Zápotocký (v mládí jeden z nejoceňovanější z kamenosochařů, dostavujících pražskou katedrálu svatého Víta) se stává nejslavnějším středoevropským sochařem, prvním velitelem federálního loďstva je Miklós Horthy a po půlstoletí existence středoevropské federace se guvernérem její státní banky stává mladičký Václav Klaus, kterého nikdy nenapadne, že by ekonomice měla vládnout pravice.
Baťa si stěžuje, že jako pouhý majoritní akcionář si tolik nevydělá, ale na druhé straně si mne ruce, jak lidi ve společnosti, kterou založil, makají. Rodáci jako Ferdinand Porsche a Nikola Tesla přesunují své továrny zpět do staré vlasti, i Stefan Zweig a Edmund Husserl se z Berlína stěhuje zpět do Vídně, kde spolu se Sigmundem Freudem zůstávají až do smrti. Marie Curie-Skłodowská se vrací do Varšavy. Objevitel rychlosti zvuku Ernst Mach se vrací na rodnou Moravu a přebudovává zbrojovku Brno na závody na výrobu prvních nadzvukových letadel a kosmických lodí. První člověk ve vesmíru je Radovan Krejčíř, který je vystřelen do vesmíru ze středoevropského kosmodromu na Seychellách. Marlene Dietrichová se s manželem, rodákem z Ústí nad Labem, přesunuje z Berlína do Prahy, protože Barrandov se pod vedením Gustava Machatého stává Mekkou filmové Evropy i Ameriky už v letech třicátých (ne až v šedesátých). Tam Marlene sbalí Hugo Haas (což se skutečně stalo, jenže v Hollywoodu), načež ho Dietrichové přebere z Paříže repatriovaná Romy Schneiderová. Obě se stávají hvězdami nejslavnějšího režiséra světa Juraje Jakubiska. Intelektuálním mozkem středoevropské novinařiny se stává z New Yorku se navrátivší Josef Pullitzer, rodák z Maďarska, jehož předkové pocházeli z české Police. Středoevropská republika (jen díky tomu, že se do ní vrátí všichni skutečně ocenění rodáci) stává naprostým vítězem v počtu udělených Nobelových cen.
Že je to utopická blbost? A proč by musela být? No ale dobře, chcete jiný příběh…
Václav Havel v 90. letech splní své slovo z roku 1990 a slavně prohlásí československou neutralitu, pod patronací dalších neutrálních a sociálních států, které ho všestranně technologicky podporují: Rakouska, Finska a Švédska (které nezapomnělo, že jeho sociální reforma byla na konci 60. let založena na koncepci Dubčekovy reformy z pera týmu Dr. Radovana Richty – a to se stalo skutečně). Jako takový se Havel hned po prvních bojích stává strůjcem a úspěšným vyjednavačem míru v Jugoslávii, a hned poté ve výstavném Bělehradě podepisuje na dalších padesát let československo-jugoslávskou smlouvu o přátelství.
Zato v západní Evropě se mu už tolik nedaří: Katalánsko se stává samostatným poté, co po referendu o odtržení Katalánska od Španělska, kde Katalánci volili ano, a Havel jen tak tak humanitárně zabránil násilnému obsazení země španělskými ozbrojenými silami a zatčení a následnému exilu legálně zvoleného katalánského premiéra (tomu bohužel Havel nezabránil: všechno se to stalo šest let po jeho smrti – samozřejmě až na tu samostatnost, pro kterou, aby po úspěšném referendu nenastala, se to všechno stalo…) A co se týká obrany šéfredaktora Assange a jeho zdrojů Manninga a Snowdena, či případu demokraticky zvoleného prezidenta J., který byl slavně vyhnán do exilu z U…
Ani to se vám nelíbí? Nedivím se. My Středoevropané jsme svými skutečnými dějinami namísto ideální utopie orientovaní spíš na katastrofickou dystopii. Zkusím tedy něco z toho žánru:
Edvard Beneš se nestane prezidentem po volbě, ale v důsledku revoluce, která proběhla výhradně v Praze. Obratem prohlásí, že vstoupí do vojenského spolu se Stalinem a objedná od něj (ve skutečnosti tehdy ještě nevyvinuté) migy, kaťuše a kalašnikovy, načež zavře v Sudetech státní školy s vyučovacím jazykem německým a začne z kin vyřazovat filmy v němčině. V reakci na to Hitler anektuje Chebsko a na zbytku německy mluvícího území začne podporovat místní guerilly. Týž rok se čeští fotbaloví fanoušci v Olomouci střetnou s místními Němci, což nakonec skončilo smrtí 2 Čechů a 46 Němců, kteří jsou většinou zahnáni do zapálené budovy. Beneš začne bombardovat Sudety – rozstřílené je Ústí, Liberec, Opava, Děčín, Znojmo, které jsou potajmu zásobované z Berlína. Hitler s Benešem vedou osm let mírová jednání. Do těch Stalin vstupuje jen potud, aby byla bezvýsledná, ale dodává Benešovi zbraně. Když Hitler překročí hranice, obsadí celé Sudety a do zbytku republiky posílá dalekonosné rakety, Beneš začne vyřazovat knihy v němčině z knihoven, pak se převlékne do rozhalené polní uniformy, v níž objíždí celou Evropu a žádá další zbraně a podporu. Těm státům, co mu je nedají, zakáže Stalin odebírat od Hitlera uhlí a všechny ostatní suroviny – nicméně sám Beneš je od Hitlera odebírat může a Hitler mu je kupodivu dodává. Počet československých uprchlíků do okolních zemí už sahá na polovinu populace ČSR a z Německa jich odchází taky dost – určitě taky proto, že v obou zemích se mladí muži odvádějí na ulicích i v tramvajích. Problém je, že evropské země se dohodnou, že uprchlíky z Německa před Hitlerem nebudou přijímat – protože jsou z Německa. Stalin se ve válce vojensky neangažuje, nicméně styční důstojníci Hitlera a Stalina se každý měsíc setkají a válečné akce koordinují…
To je blbost, že? Vždyť vám říkám, že jsem spíš na příběhy, co jsou o tom, jak by to mělo být. Ty se mi zdají logičtější…
(Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz)
