Sobota 5. října 2024: Ochrnutá Thálie a vzkříšený Alfred Strejček
Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:
Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.
Když ještě byla v plné síle, na konci 80. let, říkalo se, že Hanzlík a Preiss jsou dva znepřátelení mladí kohouti na vrcholném „smetišti“ Vinohradského divadla. Dneska jsou to dvě lodi, které zakotvily na pobřeží a v podobě majáků ještě tiše svítí na cestu těm, kdo chtějí vědět. Hanzlík z jeviště odešel jako první, už v 90. letech (v téže době, kdy to na Slovensku taktéž v plné síle udělal Štefan Kvietik), před skoro desítkou let ho následoval Jan Hartl a nedávno skoro současně Petr Nárožný a Viktor Preiss. A všichni ti ostřílení mistři divadla odešli s týmž diplomatickým oficiálním odůvodněním: „Dnešnímu divadlu už nerozumím.“ Měl jsem možnost o tom nedávno mluvit s jedním jmenovaných, Štefanem Kvietikem. Ten mi to vysvětlil pregnantněji, nemám ale svolení to publikovat. Snad jenom jednu metaforu: „Nie sú písmenká…“ Písmenka textů i inscenací se rozsypala, svět vypadává z kontextu a s ním i kultura.
Thálie za činohru – herečky: Štěpánka Ranošová. Požehnaný věk, týden po ceně slavila 98. Běžný divák ji podle jména znát nebude, ale podle vidění asi ano, hrála ne nevýznamné role v seriálech Dispečer, Kamenný řád, Stavy rachotí a Arrowsmith, i v řadách Přicházejí bosí, Bakaláři a Příběhy všedního dne. Většina těchto seriálů byla vytvořena ČST Ostrava, protože Štěpánka Ranošová byla celoživotní opora tamního Divadla Petra Bezruče. To bylo ovšem ještě v době, kdy herecká práce jak v divadle, tak ve filmu, televizi a rozhlase nebyla zdaleka tak pragocentrizovaná jako dnes. Ve Zlíně na Kudlově stál Barrandov číslo 2 (a občas, třeba v případě režiséra Karla Zemana a skladatele Zdeňka Lišky, i číslo 1) a existovala dokonce krajská dabingová studia, která dabing rozdělovala spravedlivě do všech studií včetně těch slovenských, takže třeba dialogy z oblíbeného britského seriálu Dempsey a Makepeaceová jsme si i v českých zemích ve škole nazpaměť citovali ve slovenštině. A stejně tak skrze oblíbený animovaný seriál Rodina Smolíkova či filmy Alaina Delona získali celonárodní oblibu Jaroslav Kuneš a Ladislav Lakomý, kteří se kvůli tomu nemuseli vůbec pohnout z Brna.
Z toho se svou stálou scénou ostatně nikdy nepohnul ani Bolek Polívka. Hrát na oblasti tehdy nebylo tolik „out“ a venkovská herecká garda byla ve filmu i médiích daleko víc obsazována, takže každý věděl, že hvězdy jako Karel Vochoč a Josef Kobr jsou z Ostravy, Svatopluk Matyáš z Olomouce a Stanislav Tříska alias starý Škopek ze Zlína. Jestli dnes tuhle tradici ve všeobjímající vládě Prahy někdo aspoň trochu udržuje, pak je to právě Ostrava v osobě Norberta Lichého (toho ovšem dnes bohužel už in memoriam) a Štěpána Kozuba (a tak trochu celého Divadla Mír, jehož humor je sice mimo můj šálek, ale fandím jim, už pro ty nezávislé seriály bez cenzury korektnosti, které si „míráci“ točí, jak sami chtějí, z peněz jednotlivých diváků, co jim na to dají).
Nakonec ten, kvůli kterému to celé píšu. Cenu Thálie za šíření divadelního umění v televizi získal Alfred Strejček. Ne za to, že v 70. letech (i když svou krásnou češtinou, která se dnes už neslyší) uváděl pořad Volá Orenburg!, který měl spojit československé manželky a jejich manžely budující ropovod z jihouralského města (ten ropovod, jehož používání nám bylo před dvěma lety zakázáno). Za to, že to byl on, kdo do poslední chvíle, kdy to systém strpěl, držel na obrazovkách správně a krásně vyslovovanou poezii. Ten Alfred Strejček, kterého jsem před 30 lety s očima navrch hlavy potkal při natáčení soutěže O poklad Anežky České (křesťanský mystik Strejček tam hrál koho jiného než hlubokého mnicha – sochaře Bauguta) a který pak s mou učitelkou, pohybovou umělkyní Natašou Kraus, tvořil slovo pro melodramatické oratorium Z kamení chléb. A já jsem se jim přitom „díval pod ruce“.
V případě Alfreda Strejčka se ty ruce na několik let zastavily – ale už se opět hýbají. V roce 2017 totiž ze dne na den ochrnul tak, že na rukou nemohl ani pohnout prstem – naštěstí se ale dostal k janskolázeňské naději větové medicíny MUDr. Peteru Olšákovi (taky původem ze slovenské Ilavy), který svou metodu, s níž staví na nohy i lidi s přerušenou míchou, před pár měsíci rozhýbal ještě nedávno úplně ochrnuté ruce pana Strejčka. Tak, že je zvedne nad hlavu, udělá mlýnek, dokáže se podepsat… Což je (při vší mé úctě k divadlu) pro mě daleko důležitější zpráva, nežli celá dnešní Thálie.
Čtvrtek 10. října: Těžký život (bez) Pavla Landovského (1936 – 2014)
Když jsem šel nedávno ve Vídni kolem Burgtheatru, nepoklonil jsem se, protože tam hraje Klaus Maria Brandauer, ale protože po jeho nucené emigraci postavil Pavel Kohout na zdejší jeviště Pavla Landovského, který tehdy neuměl německy ani slovo, a přesto na první rakouské scéně zůstal a hrál tam až do důchodu. V době, kdy byl jeden z našich prezidentů ještě na Hradě a Pavel Landovský se o tomto dítěti z dobré rodiny (nezávisle na jeho orientaci, která je heterosexuální) v jednom rozhovoru vyjádřil, že je to „neštěstí a polobuzerant“, věděl jsem, že on má na to právo. Pro věci, které Pavel Landovský prožil sám.
Během povstání v roce 1945 mu bylo osm let, po masakru českých vyjednavačů esesáky ho sovětští vojáci vzali s sebou na akci, dali mu do rukou zbraň a on s ní vystřelil na příslušníky Hitlerjugend, z čehož měl do smrti výčitky svědomí, protože podle svých slov tehdy asi někoho zabil. V době lístkového systému, kdy bylo stěží co jíst, si jako jinoch (jako řada lidí v době, kdy to ještě šlo) přivydělával tím, že fáral do dolu, který si s přáteli ilegálně a podomácku postavili, aby mohli prodávat uhlí načerno. Z jeho výtěžků na přelomu 50. a 60. let živil moderní malíře, kteří tehdy byli zakázaní, a když pak byl zakázaný on, tak mu to oplatili. V sedmdesátých letech, když byl na vrcholu slávy, řekl jednomu z oněch nýmandů, kteří byli tehdejšími ideologickými kapitány čs. kultury, že normalizátor je nikdo, který žije z jeho práce – a putoval do disentu. Ve vězení jako literát (autor osmi divadelních her) sepisoval svým spoluvězňům odvolání, a když pak vyšel ven a dobře stavěný provokatér StB na mostě vyvolal s Landovským potyčku, zapříčil se umělec pro větší stabilitu při obraně nohou v mostním zábradlí a noha mu praskla podél. Během 11 let, kdy byl zbaven občanství ČSSR a vypovězen do Rakouska, se třikrát ilegálně vrátil domů. Počtvrté se vrátil deset dní po událostech na Národní třídě a ještě ten den byl Václavem Havlem dotázán, zda chce být prezidentem. Odpověď (která dnes už zní jako z jiného světa) zněla: „Co blbneš, já mám smlouvu v Burgtheatru!“
A ještě něco k mému respektu: V první lize dnešní české kultury je několik dětí ruských rodičů, kteří se svými kořeny tají buď celý život, anebo je znám i případ jisté novinářské hvězdy, která coby rodilý Rus za normalizace 1989 pořádala besedy o životě v SSSR, zatímco dnes se z ní stal přední rusobijce. I Pavel Landovský po otci pocházel z Ruska, kde žily tři generace jeho předků a i on sám žil ještě v rodině, kde se mluvilo oběma jazyky. Milovník ruské kultury Landovský nic z toho v rozhovorech nikdy netajil a jeho herecký kolega Bohumil Klepl naopak nedávno během rozhovoru pro ČRo připomněl, že kdykoli Landovský cítil trému, volal si Klepla, který vyrostl v Moskvě, „na plac“, aby s ním mluvil rusky, a Landovský se tak uklidnil.
Moc bych si přál vidět, co by dnes Pavel Landovský se vší svou vehemencí udělal s těmi, kdo hází všechny Rusy do jednoho pytle s Putinem, a kromě nich tam ještě s gustem přihodí celých tisíc let ruské kultury.
Pavel Landovský chybí. Dnes už deset let…
Neděle 13. října: Vládnoucí režimy si konečně oddechnou – bez Věry Plívové-Šimkové (1934 – 2024)
V devadesáti letech dnes zemřela režisérka Věra Plívová-Šimková. Celkem už pět generací českých dětí se jejími filmy (jako Lišáci, Myšáci a Šibeničák, Přijela k nám pouť nebo Krakonoš a lyžníci) učilo vnímat svět hlouběji. A její vliv dodnes pronáší do stále bezhodnotovější doby někdejší lidskost – je vidět i na jejích žácích, k nimž patří třeba její někdejší asistent Zdeněk Troška. Nicméně všechny režimy, na Plívovou-Šimkovou pozor, její dílo vás podvrací! Třeba v Krakonošovi a lyžnících rodiče-horalé tak dlouho pomáhají celníkům chytnout pašeráka, až se děti od rodičů dovědí, že bez pašeráků by hory umřely hlady, a proto je třeba pašeráky chránit. A minuta a půl níže ze jmenovaného filmu, už je vyloženě propaganda proti „svobodné privatizaci“ všeho i proti globalizaci (pozor, nikoli proti kvalitní americké kultuře – ve světě neexistuje lepší adaptace Twainových Dobrodružství Toma a Huckleberryho, než film Páni kluci Věry Plívové-Šimkové!). A navíc ta poslední „podvratná věta“ z té půldruhé minuty!
Čtvrtek 24. října: Ať žijí „zjevové“ aneb Jožo Ráž 70
Stalinističtí a neostalinističtí komunisté nesnášeli „zjevy“, tj. nekonvenční lidi: buzerovali vlasaté, tetované, nekonfekčně oblečené i smýšlející a navenek se vyjadřující. Když se režim obrátil (a nastal u nás ten krutý dřevní kapitalismus, který mi moji přátelé ze západu, co tu nebyli, nechtějí ani uvěřit), největšími oporami tohohle oligarchického režimu se kupodivu stali bývalí oholení a šedě oblečení „tesiloví sráči“ (jak se jim tehdy říkalo, podle známé písně undergroundové skupiny The Hever & Vaselina Band „Tesilová verbež táhne na čaje“) = někdejší šéfové organizací SSM, KSČ a tak dál, kteří nám dnes pod přeběhlickou vlajkou tvrdě vládnou zas. Zatímco jejich největšími odpůrci a fakticky jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být „socialismu nepřátelské zjevy“: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě (který z ČSSR přes všechno pronásledování nikdy neodešel, ale ze skvělé České republiky emigroval hned po jejím vzniku roku 1993) potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy.
Když jsem byl na přelomu srpna a září poprvé řádně v Bratislavě a během dvou dnů jsem tam absolvoval pět rozhovorových setkání s novináři, filmaři a spisovateli, dvě z nich proběhly ve čtvrti Kramáre a mně při nich pořád v hlavě znělo „Sestrička z Kramárov…“
K Vašim dnešním sedmdesátinám hlavně hodně zdraví, Jožo!
Pondělí 28. října: Dříve pražská kavárna kritizovala Babišovy „motýle“, dnes velebí Pavlovy „metále“
Tak čtu, koho náš pan prezident na 28. října vyznamenal. Nejdřív jsem se musel zasmát, že kvalifikací pro vyznamenání je přejmenování – nikde jinde jsem nečetl, že by si náš ministr obrany z druhé světové války Ingr (1894 – 1956) říkal jinak, než Sergěj (psal se dokonce foneticky rusky i s tím Ě) – a vida, pro účely včerejšího metálu bylo z nějakých matrik vyhrabáno jeho původní jméno ještě před čs. legiemi v Rusku a pravoslavným křtem na Sergeje, které zní hezky česky nerusky: Jan (to mohli rovnou v rámci alibi jména říct, že je to jméno „bulharské“, jako to udělal autor jeho hesla na Wikipedii.) Ach jo. Proč k posílení legitimity nelegitimních holt vždy nejlíp slouží ti, kdo se už nemohou bránit? Letos to kromě Ingra odnesli Luděk Munzar a Jana Hlaváčová a taky Jan Pavel II. – přesně na osobnosti jehož typu se kapitán Petr Pavel připravoval v rámci školení svého budoucího zpravodajského nasazení.
No a pak jsem se taky podíval, koho znám – protože mám mezi vyznamenanými každoročně pár lidí, se kterými jsem v minulosti spolupracoval či se jim jinak osobně přiblížil. Že medaili od pana prezidenta přijal můj bývalý šéf z Charity (a autor sociálního zázraku jménem komunita Neratov, před kterým se upřímně kořím!) Pater Josef Suchár mě nepřekvapilo jednak proto, že vyšší klérus je vždycky jedna ruka s mocností jménem stát v jakémkoli režimu. (Taky jsem se dočetl, jak červenokostelecká Charita před měsícem vyloučila ze svých benefičních běžeckých soutěží MUDr. Lukáše Pollerta, který jí chtěl na její dobročinné účely něco vydělat. Je to přece jen „dezolát“ a to by vrhlo špatné světlo… jako se to v církevních organizacích obecně dělá už od doby, co velekněží vydali Krista. Za tohle vyloučení by ovšem daná organizace zasloužila cenu Pacem in terris. V duchu dnešní vládnoucí ideologie, kterou následuje, by se ale spíš jmenovala Bellum in terris.)
Nepřekvapil mě moc ani Pavel Kosatík – přestože ve svých skvělých populárně-historických knihách popsal kromě jiného přerod některých normalizátorů v dnešní „liberal“ state management. Kdo mě trochu překvapil, byla Helena Třeštíková, pro mě hrdinka, která, když ji v roce 2007 ODS dosadila do křesla ministra kultury, jakmile zjistila, o co jde, nerozpakovala se a obratem (po 17 dnech úřadu) odešla. Kdysi, když jsme se potkali na festivalu Techfilm, se navíc vyjádřila, že pro ni co komunista, to mafián.
Hlavní darda pro mě ale je, že vyznamenání od toho, koho paní Třeštíková kdysi tak dobře vystihla, přijala Anna Šabatová, moje hrdinka číslo 1. Dcera mého velkého učitele a zakladatele našich Kulturních novin Jaroslava Šabaty a sestra toho, koho se dokonce odvažuji považovat za přítele – Jana Šabaty. A manželka Petra Uhla. Bytostných demokratů, kteří byli za normalizace léta v base, protože stáli v první linii proti fašizaci moci a svobodě nejen slov. Ona, která v tom strašlivém tlaku byla celou dobu s nimi nejen jako zázemí a posila. A i potom udělala pro lidská práva mnoho dobrého nejen jako ombudsman.
A dnes přijetím ceny z jeho rukou legitimizuje člověka, který ještě před svým prezidentským úřadem jako předseda vojenského výboru NATO schválil mimo jiné krvavou a z hlediska mezinárodního protiprávní tureckou okupaci kurdského Afrínu v sousední Sýrii, který mluví jako o nepřátelích o jedné polovině našeho národa, a občas (jako 14. 6. 2023 na ukrajinském vysílání Svobodné Evropy) posílá všechny Rusy v západní Evropě do internačních táborů (podle mustru Japonců za druhé světové války v USA).
Nedávno jsem přemýšlel o skvělých lidech, kteří celý život poctivě pracovali, aby své obdivuhodné dílo na konci života poskvrnili svým politickým angažmá. Za všechny: autor legendárních Hrátek s čertem a Dalskabátů, hříšné vsi, Jan Drda (který od roku 1948 disciplinovaně zvedal ruku ve stalinském československém parlamentu), neohrožený investigativní novinář z Na vlastní oči a autor filmů jako Proč?, Bony a klid, Tankový prapor a Sněženky a machři, Radek John (měl zapotřebí být ten necelý rok ministrem vnitra za Věci veřejné?) či Zdeněk Svěrák( hlavní apoštol hradčanského orloje 9. 3. 2023). Budiž mi příběh jejich a výše jmenovaných johnovským Mementem, abych se do takových smutných konců nikdy nedostal…
… anebo aspoň abych to pak napravil. Jako se to povedlo Janu Drdovi, když během okupace 25. srpna 1968 napsal do Rudého práva článek „Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“ a Čechoslováci na jeho výzvu přestali útočit na sovětské, polské, maďarské a bulharské vojáky (ti východoněmečtí už tehdy byli pryč) a přešli na metodu gándhíovské nenásilné pasivní rezistence. Nevzít si a nedat – to je, mezi námi, jediná čistá metoda boje na této Zemi.
Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Cenythalie.cz, Narodni-divadlo.cz, 13. komnata Pavla Landovského, rozhovory Bohumila Klepla a Zdeňka Trošky pro ČRo, Karel Hvížďala: Soukromá vzpoura
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
