Publicista Vítek Prokop se ve své obsáhlé eseji zamýšlí nad dvěma texty filosofa Michaela Hausera, které zasazuje do širšího sociálního i politického kontextu.
„Starý svět umírá a nový se teprve rodí. Teď je čas příšer.“ Tento citát od Antonia Gramsciho je v posledních letech často citován různými levičáky. Stala se z něj tak bohužel jakási prázdná fráze. Málokdo se totiž zamýšlí nad tím, co konkrétně toto přechodné období mezi starým a novým znamená. To má pak jeden naprosto zásadní dopad. Nevíme, kdo jsou ty příšery a jak proti nim bojovat. Stejně tak jako v jiných tématech tak i nyní český filozof Michael Hauser využil tohoto bílého místa na mapě a rozhodl se jej probádat ve svojí nejnovější knize Metapopulistická demokracie: Politika doby přechodu. Kniha tak navazuje na Dobu přechodu, kde autor předložil způsob, jak analyzovat rozpad doktríny neoliberalismu a postmoderní kultury.
Měl jsem čest moderovat veřejné představení Metapopulistické demokracie a stejně tak jako autor nemá rád výraz „křest knihy“, tak já nemám zase rád slovo „recenze“. Hned na začátku proto chci zdůraznit, že tento text je pouze zamyšlením nad hlubším vztahem metapopulismu s kapitalismem a socialismem.
Oproti jiným filozofům píše Hauser přístupným jazykem, to ovšem neznamená, že lze brát knihu „na lehkou váhu“. Zkoušel jsem ji číst o přestávkách v práci, ale čtení v nepravidelných intervalech se ukázalo jako naprosto nepřínosné. Naopak je potřeba si na knížku umět najít čas, abyste se mohli vždy zastavit a zamyslet se nad probíraným tématem. Látka knihy je natolik závažná, že vyžaduje, aby ji čtenář věnoval dostatečnou pozornost. Hauser se nebojí rozebírat taková třeskutá témata jako je islámský radikalismus mezi imigranty, fašistické tendence pravicových politiků či kulturní války mezi konzervativci a liberály. Vzhledem k širokému tematickému záběru knihy je s podivem, že má jen necelých 300 stran textu. Pokusit se komplexně vysvětlit trendy současného politického dění je rozhodně nelehký úkol. Jak dobře jej dokázal Hauser splnit?
Populismus: bastard marxismu
Pod pojmem metapopulismus se dle autora skrývá neustále rostoucí seznam taktik, jak vládnout rozdělené společnosti. Metapopulismus tedy není ničím jiným než odpovědí vládnoucích elit na stále méně funkčnější systém liberální demokracie. Zde je potřeba se zamyslet nad samotným pojmem populismus. Ten je nyní tak nadužíván, že už se i řada politologů ptá, zda je ještě vůbec užitečný, zda neztratil svůj význam.
Nejrozšířenější politologický přístup chápe populismus jako ideologii vytvářející rozdělení na zkorumpované elity a čistý lid. I další přístupy ke studiu populismu, které jej chápou například jako strategii či diskurz uznávají za klíčovou charakteristiku právě toto rozdělení. Argentinský filozof Ernst Laclau pak jde ještě dále a považuje takovéto vytváření antagonistických skupin za podstatu samotné politiky. Právě z Laclaua Hauser ve své knize kriticky čerpá. Samotný Laclau bývá řazen do takzvaného diskurzivně-performativního přístup ke studiu populismu. Do tohoto myšlenkového proudu patří například i australský politolog Benjamin Moffit, který pro změnu chápe populismus jako svébytný druh politického stylu, který do určité míry praktikují téměř všichni politici.
Například česká politika je téměř pátým rokem v zajetí permanentních kampaní antibabiš a antifiala. Díky tomu neexistuje dostatečný mediální a politický prostor pro to řešit skutečný problém, kterým je samotný politický a ekonomický systém, jež dává politickou moc oligarchům jako je Babiš, případně umožňuje vládnout neschopným, leč poslušným administrátorům nadnárodního kapitálu jako je Fiala. Jsme svědky stále stejného mediálního dramatu: zkorumpovaný Fiala vs čistý lid a zkorumpovaný Babiš vs čistý lid.
Populistický politický styl ale ve své podstatě není ničím jiným než zbastardizovaným marxistickým uvažováním. Logika třídního boje proletariátu proti vládnoucí buržoazii je ovšem nahrazována prázdným moralizováním. Díky tomu se pak za autentického reprezentanta lidu a bojovníka proti zkorumpovaným elitám může vydávat i miliardář (Trump, Berlusconi, Babiš). Stačí jen, aby si dotyčný koupil dostatečně výkonný mediální aparát, který vysvětlí, že jejich peníze jsou čisté na rozdíl od peněz ostatních příslušníků elit. Moffitt správně poukazuje, že když zkoumáme populismus nestačí se zaměřit jen na populistického aktéra, ale že musíme zkoumat širokou mediální krajinu dané země. To znamená zkoumat vlastnickou strukturu médií. A od toho bodu už je jen nepatrný krok k tomu přejít ke skutečnému kořeni problému, totiž k otázce distribuce ekonomické a politické moci ve společnosti. Epidemie populistického fenoménu je totiž vždy příznakem selhání marxistické levice – kdyby byla dostatečně silná, tak by latentní třídní vědomí pracujících nemohlo být zneužito populisty.
Hauser na vztah populismu a marxismu ve své knize naráží, když spojuje vzestup metapopulismu s vyčerpáním komunistické myšlenky. V obou těchto instancích, ale Hauser popisuje hlavně pohyb idejí a nereflektuje pohyby v ekonomické základně, které oba tyto jevy vůbec vytvořily na prvním místě. Hauser se ekonomické základně podrobněji věnuje v předchozí knize Doba přechodu, případně v publikaci Kapitalismus jako zombie či rozsáhlé studii Sociální stát a kapitalismus. Při čtení Metapopulistické demokracie kvůli tomu pouze víme, jak jsme dospěli do stávající situace, ale už nevíme proč. A právě to je něco, co stojí za podrobnější prozkoumání.
Lenin ve svém článku Velký začátek z roku 1919 upozorňuje na to, že v souboji socialismu s kapitalismem zvítězí ten společenský systém, který zajistí větší produktivitu práce. Pokud se podíváme na dostupná data tak výstup na pracovníka ve východoněmeckém průmyslu v roce 1989 odpovídal přibližně 44 % úrovně západoněmeckého průmyslu. Východní Německo přitom bylo jedním z nejbohatších protosocialistických států. Pokud srovnáváme produktivitu práce Sovětského svazu tak vidíme, že v roce 1987 byl Sovětský svaz v průmyslové produktivitě někde na 24,8 procentech produktivity USA vyjádřené na jednoho pracovníka. Ano, hospodářské embargo uvalené kapitalistickými státy a další nástroje ekonomické války jsou částečně zodpovědné za tyto chabé výsledky. Je ovšem nutné zdůraznit, že bylo prací značně drahých aparátů východoevropských tajných služeb tyto negativní jevy překonávat. Odhaduje se přitom, že nebýt průmyslové špionáže Stasi tak by byla východoněmecká produktivita ve skutečnosti nižší až o 13 procent!
Zkrátka od 70. let se stále více zdálo, že kapitalistický systém dokáže zajistit lepší kvalitu života obyvatelstvu, protože je hospodářsky výkonnější než systém centrálního plánování protosocialistických států, jež deklarovaly snahu dosáhnout komunismu. Tento stav vedl ke skomírání popularity komunistické myšlenky na obou stranách železné opony. Ovšem co způsobilo, že měly kapitalistické státy lepší ekonomické výsledky než ty protosocialistické? Tajemstvím úspěchu byl kontejner. To, čemu se oprávněně říká kontejnerová revoluce, ale zrodilo příšeru neoliberalismu, jenž velmi rychle přivedla na svět další monstrum – pravicový populismus. A i ten je jen symptomem něčeho mnohem horšího.
Na začátku všeho byl kontejner
Přes 90 procent mezinárodního obchodu probíhá po moři. S výjimkou speciálních typů zboží typu ropa, zimní plyn a automobily je drtivá většina produktů přepravována díky standardizovaným kontejnerům. Přestože mezinárodní námořní doprava je žilami globálního kapitalismu tak stojí stranou veřejného zájmu a teprve pandemie covid-19, která paralyzovala přístavy, reálně ukázala, jak moc jsme na tomto typu přepravy závislí.
Před tím než v 70. letech nastoupil standardizovaný kontejner byla námořní přeprava zboží záležitost drahá a pomalá, jelikož bylo potřeba naložit veškeré zboží individuálně na palubu lodi. Často docházelo k poškození nákladu anebo k jeho krádežím. Cena pojištění tak byla značně vysoká a přepravní poplatky tvořily 10 až 30 procent z celkové ceny importovaného zboží. Vysoké ceny byly přirozenou překážkou dovozu, které tak chránily domácí výrobce po celém světě před vzájemnou konkurencí.
Myšlenka nepřepravovat zboží individuálně, ale umístit ho do kontejnerů nebyla ničím novátorským. Problémem, ale bylo, že pro prázdný kontejner po vykládce v přístavech nebylo další využití. To změnil až americký obchodník Malcom McLean, kterého napadlo vytvořit kontejnery, které by díky svým rozměrům byly z lodi snadno přeloženy na nákladní auta či na vlak a mohly dál pokračovat do své destinace. Tento jednoduchý nápad vedl ke snížení dovozních nákladů až o 97 procent. V roce 1956 pak koupil McLean dva vyřazené tankery a předělal je na první kontejnerové lodě. Jeho inovace ovšem narazila na tvrdý odpor odborových svazů přístavních dělníků. Například New Yorské doky zaměstnávaly ve své době přes 50 000 dělníků a proces kontejnerizace ohrožoval práci drtivé většiny z nich.
Trvalo zhruba 10 let, než se podařilo tento odpor definitivně zlomit. První kontejnerová loď přeplula Atlantik až v roce 1966. Ovšem už o tři roky později veškerý transatlantický námořní obchod probíhá jen skrz kontejnerové lodě. Jak upozorňuje Marc Levinson ve svojí knize Krabice: jak kontejner učinil svět menší a ekonomiku větší tak právě v roce 1966: „rostl objem mezinárodního obchodu s průmyslovým zbožím více než dvakrát rychleji než objem celosvětové průmyslové výroby a dvaapůlkrát rychleji než celosvětový hospodářský výkon. Něco urychlovalo růst obchodu, přestože hospodářský růst, který obvykle obchod podporuje, byl slabý.“ Francouzský marxistický ekonom Cédric Durand v brožuře Against the Trade Wars: How Global Imbalances are threatening Peace, Justice and Democracyuvádí, že obchod v tomto období rostl rekordní rychlostí. Vrcholu dosáhl v průběhu 90. let, kdy mezinárodní obchod rostl třikrát rychleji než světové HDP. Právě v této době se díky zhroucení protosocialistických režimů a úspěšné integraci Číny a Indie zahraničním investorům zvýšila dostupná pracovní síla z 1,5 miliardy lidí na 3 miliardy lidí.
Drastické snížení nákladů na dopravu radikálně transformovalo samotnou výrobu. Kapitálu nyní nic nebránilo naplno využít mnohem levnější práci, kterou nabízely chudé země – v mnoha případech bývalé kolonie takzvaného Západu. V roce 1923 byla turínská továrna automobilky Fiatu jedna velká budova – v prvním patře začínala výrobní linka přijetím hrubých surovin a v posledním patře vyjížděl hotový vůz, který pak byl otestován na závodní dráze umístněné na střeše továrny. Celý proces výroby a jejího řízení se nacházel na jednom jediném místě, na základě čehož pak Gramsci upozorňoval na jednoduchost, s jakou by proletariát mohl převzít přímou kontrolu nad výrobou.
Kontejner zabil tyto mamutí výrobní komplexy a umožnil, aby se jednotlivé kroky výroby nacházely na geograficky vzdálených místech planety. V turínské továrně Fiatu tak dnes už žádnou výrobu nenajdete – ta skončila v roce 1982, ale co je signifikantní, tak po přestavbě se v budově nachází nákupní centrum spolu s hotelem. Mezi lety 1987 a 2000 klesl podíl interní výroby komponentů automobilky z 38 % na 28 %. To znamená, že outsourcing externím dodavatelům vzrostl z 62 % na 72 %. Již zmiňovaný Durand pokrok v logistice a transportu dále spojuje s pokrokem v oblasti informačních technologií, které usnadnily koordinaci výroby na velkou vzdálenost. „V kontextu globálního nadbytku pracovní síly a přebytečných výrobních kapacit v klíčových odvětvích je tato situace charakterizována oslabením světa práce a vertikální stratifikací podle rozdílných úrovní ziskovosti kapitálu… V zemích severní polokoule se zisky hromadily, ale nebyly investovány, což podporovalo tendenci ke stagnaci, podzaměstnanosti a úniku do finančních aktiv ve formě fiktivního kapitálu.“
Nová výrobní geografie způsobila masové vymírání malých výrobců dodávajících zboží pro lokální trhy. Zrodily se skutečně nadnárodní korporace. Možnost přenést výrobu do vzdálené země s nižší cenou práce pak za prvé zásadně oslabila vyjednávací sílu odborů v průmyslových zemích. Oslabení odborů logicky znamenalo, že členství v nich přestalo být atraktivním. Odborové organizace ale nesloužily jen jako nátlakové organizace dělnictva, ale i jako instituce vzdělávací. Bez ducha vzájemné solidarity pěstovaného odbory začala rychle zapouštět kořeny neoliberální logika: „Jsi chudý? Tak si za to můžeš jen a jen sám!“
Za druhé došlo k nastartování závodu ke dnu, kdy se jednotlivé státy začaly předhánět v likvidaci práv pracujících s vidinou, že výhoda například v podobě menšího zdanění kapitálu, slabších pracovních regulací či nižších mezd přiláká zahraniční investory. Slova jako investice a konkurenceschopnost se stala předmětem zbožného uctívání.
Za třetí vznikl létající kapitál. Výrobu je možné dnes velmi rychle přesouvat a ta migruje po planetě, bez toho, aniž by musela být hnána k zodpovědnosti za dopady svého působení v konkrétním místě – ať už jde o ekologické škody či hrůzostrašné pracovní podmínky. Aby se usnadnil pohyb kapitálu nedocházelo jen k odbourávání obchodních bariér, ale docházelo i k odstraňování důležitých regulací pro přeshraniční finanční toky. Durand uvádí, že: „svět objevil skutečnou tvář globalizovaných financí: nejen nadnárodní společnosti dramaticky zvyšující své přímé zahraniční investice, ale také spekulativní kapitál, který začal obíhat velmi rychlým tempem. Téměř okamžitě se tento nový kontext odrazil v opakujících se finančních krizích v rozvíjejících se zemích: Mexiko v roce 1994, jihovýchodní Asie v roce 1997, Rusko v roce 1998, Brazílie v roce 1999 a Argentina v roce 2001.“
Přesouvání výroby do chudších zemích globálního Jihu zvýšilo produktivitu práce a doručilo kapitalismu vítězství and protosocialismem, který vzhledem ke své politice plné zaměstnanosti a snahy o co největší průmyslovou nezávislost na okolním světě nemohl využít stejného postupu. Ovšem jaká byla cena za toto vítězství?
Druhý život leninského světa
Levinson ve svojí knize kontejnerovou revoluci popisuje vcelku vyrovnaně: „Konkurence spojená s rostoucím obchodem urychlila šíření nových produktů a zároveň držela ceny na uzdě, takže si je mohly dovolit i průměrné domácnosti. Snadná dostupnost levného dováženého spotřebního zboží zvýšila životní úroveň po celém světě. Jako výdělečně činní mají však pracovníci všechny důvody být rozpolcení… V tomto vysoce propojeném světovém hospodářství určují mzdy pracovníků v čínském Shenzhenu hranici mezd například v Jižní Karolíně.“
Konzumní exploze zezačátku pomáhala zakrýt negativní efekty postupné deindustrializace západních průmyslových společností. Propuštění dělníci často nacházeli nová zaměstnání v kvetoucím sektoru služeb. Jenže zde málokdy najdeme vysoce kvalifikované pracovní pozice. Všichni pracovníci jsou snadno nahraditelní a všichni pracují za podobně nízké mzdy. Zrodil se prekariát. Pracující chudina žijící v permanentním strachu z ještě hlubšího pádu.
Likvidace tradičního proletariátu se pak neobešla bez obětí na životech. Nejlépe to jde vidět na společnostech bývalých protosocialistických států, kam deindustrializace vtrhla extrémně rychle. Výzkumy odhadují, že napříč východní Evropou si vyžádala přes 7 milionu mrtvých. Oběťmi byli muži ve věku mezi 30 až 54 lety, převážně pak zaměstnaní jako dělníci. Příčiny smrti? Sebevraždy, selhání srdce, alkoholismus – vše dopady stresu způsobeného tím, že okusily nezaměstnanost, krásný vynález kapitalismu.
Lákavé letáky obchodních řetězců pašované do východní Evropy západními tajnými službami v průběhu studené války slibovaly luxusní spotřební zboží, ale už zatajily, jakou cenu za něj obyvatelé protosocialistických států budou muset zaplatit. Odhaduje se, že během 10 let v Maďarsku a Rusku zaniklo 40 procent všech pracovních pozic ve výrobě. Proces skokové deindustrializace na první pohled ušetřil Československo. Ovšem postupný úbytek průmyslu se nám nevyhnul, pouze proběhl pomaleji, a trvá až do dnešního dne. Výsledkem je stát, který nedokáže například vyrábět vlastní antibiotika a je tak silně závislý na vnějších aktérech jako jsou nadnárodní korporace.
Pokud se podíváme na historii kapitalismu, tak to není zdaleka poprvé, kdy předvedl svoji ničivou sílu. Jak píše Engels v Postavení dělnické třídy v Anglii: „od té doby vypravují celé dějiny průmyslu jen o tom, jak ruční práce krok za krokem ustupovala strojům. Důsledkem toho byl na jedné straně prudký pokles cen všech rukodělných výrobků, rozkvět obchodu a průmyslu, dobytí skoro všech nechráněných cizích trhů, rychlý vzrůst kapitálu a národního bohatství, na druhé straně však ještě mnohem rychlejší vzrůst proletariátu, nemajetnost a naprostá nejistota výdělku u pracujících tříd, demoralisace, politický neklid.“ Kontejnerová revoluce skutečně naplnila prorocká slova Komunistického manifestu: „Staré národní průmysly byly zničeny a denně se ničí. Jsou vytlačovány novými průmysly, jejichž zavedení se stává životní potřebou pro všechny civilizované národy – průmysly, které už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny přivezené z nejvzdálenějších krajů, a jejichž výrobky se spotřebovávají nejen doma, nýbrž ve všech světadílech. Na místo starých potřeb, spokojených s domácími výrobky, nastupují nové potřeby, které vyžadují výrobky z nejodlehlejších zemí a podnebí. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranná závislost národů na sobě navzájem.“ Pokud v Engelsových časech šlo označit průmyslový šok za pokrokový, protože odboural ve výsledku nuznou ruční práci tak o kontejnerové revoluci to samé říct nelze. Slovy Zygmunta Baumanna totiž vytvořila příliš mnoho odpadu, který systém nedokáže znovu recyklovat a využít. Tímto odpadem jsou přitom myšleni lidé, jejichž dovednosti a zkušenosti se najednou ukázaly jako zoufale zastaralé a zbytečné. „Bezprostředním výsledkem takové emancipace ekonomické aktivity od veškerých kritérií kromě ziskovosti a od veškerých jiných účelů než znásobení zisku byl bezprecedentní vzestup v produkci a akumulaci bohatství, avšak také prudká polarizace životních standardů, rychle se zvětšující masa „lidí jako odpadu“ (nadbytečných, zbytečných a nefunkčních, a tudíž vyloučených ze společnosti nositelů lidských práv a lidské důstojnosti)…Ježto dnešní vlády už nekreslí plány dokonalého společenského řádu, ztratily také zájem rozhodovat, kdo má být zachráněn a kdo ztracen, a sestavovat seznamy vyloučených. Zůstává jim na krku úkol zbavit se oněch mnohých, kteří už byli jinak vyloučeni jinými prostředky, spíše automaticky než plánovitě, z účasti na konzumní hře. Čelí děsivé výzvě „odstranění lidského odpadu“ na zaplněné planetě, kde už pro odkládání odpadu nejsou k dispozici zámořská odbytiště.“ Tvrzením, že absentují zámořská odbytiště bych si nebyl tak jistý, protože jak budu ještě dále v tomto textu rozebírat, tak kapitalismus má své krvavé způsoby, jak si taková odbytiště uměle vytvořit.
Proces prekarizace práce každopádně stvořil fenomén polarizaci výdělků. Další předpověď komunistického manifestu se tím naplnila – střední třída začala postupně mizet. V současné době narůstá počet vysoce špatně placených zaměstnání a vysoce dobře placených zaměstnání. Polarizace platů se v nadstavbě projevuje politickou polarizací. Likvidace tradičních proletářských komunit poskytla úrodnou půdu pro vzestup pravicového populismu.
Pokud se přitom podíváme na historii slova populismus, tak jej poprvé vidíme v americkém tisku mezi lety 1891 až 1893, kde sloužil jako popis ideologie Lidové strany, kterou zrodila hospodářská krize roku 1873. Tuto krizi vyvolala expanze železnice do hloubky amerického vnitrozemí. Snížené dopravní náklady vedly ke skokovému snižování ceny zemědělských plodin, což řadu amerických zemědělců přivedlo na pokraj bankrotu. Zemědělci se zorganizovali do takzvané Farmářské aliance, která o něco později posloužila společně s odborovou organizací zvanou Rytíři práce jako základ pro Lidovou stranu. I další populistické vlny byly pevně svázány s fungováním světového kapitalistického systému – například první vlna latinskoamerických populistů reagovala na podřízené postavení svých ekonomik vůči USA a své silně personalizované vlády chápali jako pokusy o druhé vyhlášení nezávislosti, tentokrát nezávislosti ekonomické.
Jak ilustruje ve svých odborných textech Dani Rodrik, tak lokalizované obchodní šoky způsobené levným čínským dovozem na začátku roku 2000 vedly v USA ke zvýšené poptávce po konzervativní politice. Není se ostatně všemu divit – neoliberální heslo: „Žádná alternativa neexistuje“ se vrylo mnoha lidem až příliš hluboko do paměti. Víra v pokrok, tedy že se budou mít další generace lépe než ta současná, vytrvale klesá. Konzervatismus velmi zjednodušeně volá po návratu k časům minulým, které spojuje se zašlou stabilitou a prosperitou. V případě Německa se ukazuje, že regiony zažívající dlouhodobý hospodářský úpadek s větší pravděpodobností volí Alternativu pro Německo. Tato pravděpodobnost se zvyšuje, pokud v regionu kdysi existoval úspěšný průmyslový sektor.
Je to zjevný paradox. V 90. letech se zdálo, že je socialismus zcela mrtev. Ovšem to, co probíhalo a probíhá ve světové ekonomice jen připravilo podmínky pro jeho monumentální návrat. Jowitt v roce 1991 psal o vymření leninského světa a učinil při tom i několik správných postřehů: „Emergentní charakteristika nového mezinárodního prostředí bude nestabilita a turbulence, jaké jsme během studené války nezažili. V tomto novém světě budou hrát větší roli vůdci než instituce, charisma bude důležitější než politická ekonomie. Právě v takových obdobích – kdy jsou zpochybňovány dosavadní hranice a identity, mezinárodní i národní, institucionální i psychologické – nabízejí charismatičtí vůdci pocit jistoty a naděje… Je však také možné, že v turbulentním, rozvratném a traumatickém prostředí typu „geneze“ může rozpad stávajících hranic a identit vytvořit potenciál pro vynoření zcela nových forem života. Nový způsob života zahrnuje novou ideologii, která bojovně odmítá existující sociální, ekonomické, náboženské, administrativní, politické a kulturní instituce.“ Jowitt tak trefně popisuje nastupující charismatické populisty. Právě od 80. let roste počet, a hlavně i volební podpora, různých populistických aktérů napříč světem. Samozřejmě žádný z nich nikdy nevytvořil nové formy společenského života. Někteří byli agenti neoliberalismu (peruánský prezident Fujimori), jiní naopak bojovníky proti neoliberalismu (Chávez ve Venezuele).
Tou samou dobou se ze studia populismu stává záležitost, které se dominantně věnují politologové. Ovšem populismus je symptomem široké krize kapitalistické společnosti – není tedy možné jej studovat odděleně od zbytku společnosti jako takové. Důraz na oborový purismus, se kterým jsem se osobně v reakci na Hauserovu knihu setkal, zde nemá místo. Hauser správně čerpá z transdisciplinarity, která dle autora: „staví do středu zajmu sám problém a vybízí příslušné disciplíny, aby vykročily ze své oborové uzavřenosti a metodicky a badatelsky postupovaly tak, že se jejich výzkumy budou vzájemně doplňovat a posilovat.“ Zde je potřeba upozornit na Wallersteina, jenž ve svojí knize Analýza světosystému: Úvod mapuje jak se zrozením kapitalismu v 18. století dochází i k umělé separaci vědních oborů, která je podle něj právě překážkou analýzy tohoto systému. Schopnost nalézt řešení situace závisí na tom, zda jsem schopni tuto situaci nejdříve správně analyzovat – tedy zda dokážeme pokládat ty správné otázky. O transdisciplinaritu by tak měli socialisté, pokud možno, vždy usilovat.
Je to právě Jowittem popisovaný chaos, který dává druhý život onomu leninskému světu. A jak Hauser popisuje ve svojí knize, tak uniknout metapopulismu lze právě skrz znovuzažehnutí komunistické myšlenky: „V politické filosofii jsme svědky návratu pojmu komunismu jako jisté nezbytné hypotézy, která nám umožňuje promýšlet limity globálního kapitalismu a udržuje představu společnosti, která překoná fundamentální třídní nerovnosti, vykořisťovaní a privatizaci svobody.“
Metapopulisté a technofašisté
K vyhasnutí komunistické myšlenky byla potřeba dvojí smrti – nejdříve ve státech RVHP a poté v kancelářích komunistických a socialistických stran v západní Evropě. Poslední hřebík do pomyslné rakve byl zasazen v roce 1995, kdy se Tony Blairovi podařilo změnit článek 4 v ústavě britské Labour party. Zatímco původní znění nepřímo deklarovala snahu dosáhnout socialismu: „zajistit pracujícím – rukama nebo hlavou – plody jejich práce v plné míře… na základě společného vlastnictví výrobních prostředků, distribuce a směny a nejlepšího dosažitelného systému lidové správy a kontroly každého odvětví či služby“ tak Blairova úprava byla pouze vágním komunitaristickým prohlášením: „Labouristická strana…věří, že díky síle našeho společného úsilí dosáhneme víc, než čeho bychom dosáhli každý sám…abychom naplnili svůj skutečný potenciál a vytvořili pro nás všechny společnost, v níž…práva, která užíváme, odrážejí povinnosti, které máme, a kde žijeme společně, svobodně, v duchu solidarity, tolerance a respektu.“ V tento moment bylo dokonáno. Klasické levicové síly jako byla italská komunistická strana či japonští socialisté v 90. letech zanikly a ostatní po vzoru Blaira splynuly s liberálním mainstremem. Toto splývání u nás ilustrovala sociální demokracie, která neměla problém svého času vládnout na celostátní úrovni s podporou ODS, a i po konci opoziční smlouvy tato spolupráce na mnoha radnicích pokračovala. Pole pro pravicové populisty bylo volné. Hauser ve svojí knize místo zprofanovaného slova populismus mluví o metapopulismu. Jaký je přesný rozdíl? Podle autora: „Termín „metaksi“ […] velmi dobře vystihuje současnou povahu politiky a vládnutí, která se nalézá v podobné síti protikladných vztahů, které zachycují eliptické cirkulace: nachází se mezi postmoderní a liberální mnohostí a jednotícími tendencemi, mezi nekonzistencí a řádem, mezi tekutostí a identitou, mezi radikalizovaným individualismem („libertariánským autoritářstvím“) a novými komunitami, mezi „postmateriálními“ a „materiálními“ hodnotami, mezi simulakry a reálnem, mezi stranickým systémem a novými hnutími, mezi liberální demokracií a populismem. Jinými slovy, každá vláda jedná ve společnosti, ekonomice a kultuře, v níž probíhají chaotické eliptické cirkulace…výraz „metaksi“ mimoto odkazuje na prolínání populistické politiky do rétoriky a strategií liberálnědemokratických stran, na niž upozorňují současní politologové a sociologové [.]“
Jedna z výtek zaznívající na adresu knihy je to, zda Hauser nebere liberální demokracii příliš vážně. Ostatně jak sám přiznává i Bělohradský, tak historickou realitou vždy byla jistá forma oligarchie, která se čas od času více či méně hlásila k demokratickému ideálu. Domnívám se, že tato kritika je pravdivá jen z poloviny. Socialisté musí upozorňovat na pravou povahu režimu, na druhou stranu se vždy vyplatilo v bojích občas rošťácky brát vládnoucí ideologii víc vážně než sama vládnoucí třída, díky čemuž jde odhalit propsat mezi rétorikou a realitou.
Hauser v knize poskytuje dobrý historický přehled toho, jak se zřízení nazývané liberální demokracií vyvíjelo i se svými rozpory. Poněkud mimo záběr knihy pak už jsou predikce dalšího vývoje. Ke konci autor pouze vyjadřuje obavu, zda doba přechodu nevyústí ve velký vojenský konflikt. Ve svém článku Sladká smrt reformismu já vyjadřuji obavu z nastupujícího technofašismu. Ten můžeme považovat za logické vyústění metapopulismu.
Ilustrativní je dění v centru světového kapitalismu – v USA. Nástup Donalda Trumpa bývá dáván do souvislosti se zánikem pracovních míst vlivem robotizace a předchozích šoků z levného čínského dovozu. Faktem je, že v případě posledních amerických prezidentských voleb byli oba kandidáti de facto podporování jedním a tím samým významným soukromým subjektem. Peter Thiel, spoluzakladatel PayPal, investor Facebooku a zakladatel Palantiru zafinancoval start politické kariéry J. D. Vance a poté i samotnou Trumpovu prezidentskou kampaň. Současný ředitel Palantiru Alex Karp pak zase přispěl na kampaň Kamale Harrisové. Co je Palantir zač? V českém prostředí dominují články, které pouze líčí nákup jeho akcií jako výhodnou investici. Většinou se jako vtip říká, že se jedná o úspěšnou společnost, u které, ale nikdo neví, co doopravdy dělá. Faktem je, že Palantir byl nastartován díky štědrým dotacím ze strany CIA a specializuje se na sběr a vyhodnocování velkého množství dat, a to nejnověji s pomocí umělé inteligence. O této společnosti asi nejvíc vypovídá charakter dvou výše jmenovaných, co stáli za jejím vznikem. Peter Thiel v nedávném rozhovoru váhal při otázce, zda by lidstvo mělo přežít (prý spíš sní o tom, že splyneme se stroji) a Alex Karp proslul pro změnu svým výrokem, že cílem Palantiru je dodat Západu „sílu pro jeho vrozenou nadřazenost.“
Yannis Varufakis řadí Thiela mezi zástupy dnešních technofeudálů a ve svém článku Technofeudalismus je služebníkem války píše: „Za prvé, cloudový kapitál — zejména ve spojení s umělou inteligencí — snižuje práh pro nasazení zbraní hromadného ničení, byť cílených. Je mnohem levnější vyslat do městských oblastí roj mikrodronů vybavených umělou inteligencí pro rozpoznávání obličejů, aby autonomně likvidovaly předem stanovené cíle, než nasadit těžké bombardéry…Za druhé, kvůli maximalizaci příjmů je cloudový kapitál, na kterém jsou založeny naše sociální sítě, optimalizován tak, aby maximalizoval naše zaujetí. Toho se nejsnáze dosáhne, když se vzájemně rozčilujeme, popuzujeme a urážíme. Otrávení veřejné debaty, které je výsledkem tohoto obchodního modelu, podkopává demokratické instituce, které určitým způsobem dosud dokázaly krotit naše bojechtivější politiky a generály.“
Ať už by americké prezidentské volby dopadly jakkoliv, tak vítězem by byl Palantir. Palantir, který nyní dostává své manažery do americké armády, zafinancoval Trumpovu vojenskou přehlídku, a který obdržuje čím dál více vojenských kontraktů od státu. V živém přenosu vidíme zrod technofeudalismu, i když to je poněkud romantické označení – reálně půjde o technofašismus. Nové technologie umožní takovou míru kontroly populace, o jaké se fašistům 20. století ani nesnilo. Nebudeme ani vědět, že jsme ovládáni. Lidé sami začnou pod vlivem důmyslně navržených algoritmů sociálních sítí vlastněných a kontrolovaných technofašisty věřit, že je potřeba předat moc nadnárodním korporacím ve jménu efektivnější společnosti, a že je potřeba zbrojit a válčit, protože je zasloužené místo „našeho“ Západu ohrožováno těmi „cizími“ z Východu a Jihu. Omezování svobody bude vítáno jako její rozšiřování, likvidace posledních náznaků demokracie bude vnímána jako její obrana a prohloubení.
Hrozí, že výdobytky dělnického hnutí – ať už to je všeobecné volební právo, osmihodinový pracovní den, a mnohé další, budou zcela a naprosto vymazány, a to za všeobecného potlesku. Málokdo si při tom uvědomuje závažnost dnešní situace. Díky sociálním sítím se nám snižuje schopnost udržet pozornost. Zatímco v roce 2004 byla průměrná délka udržení pozornosti na obrazovku 2 a půl minuty, dnes už je to jen 47 vteřin. Nejedná se při tom o nechtěný vedlejší produkt. Kapitalismus ve své zvrácenosti stvořil trh s pozorností. Slovenský politolog Žanony v knize Dopaminová past: politický mozek, digitální veřejnost, nefunkční dialog píše: „Vzhledem k tomu, že podstatou digitální ekonomiky pozornosti je prodávat inzerentům co nejvíce našeho času stráveného u displeje, snaží se vývojáři a obchodní stratégové digitálních médií, aplikací, sociálních sítí, videoher atd. trh s lidskou pozorností maximálně rozšiřovat. V praxi to znamená navrhnout uživatelská rozhraní digitálních produktů tak, aby se posiloval návyk lidí zvládat více aplikací, sítí, vzruchů podnětů v krátkém čase…V tomto smyslu je rozptýlenost, neschopnost soustředěné pozornosti a útržkovitosti našeho myšlení integrální součástí obchodního modelu ekonomiky pozornosti.“
Není to jen o pozornosti. Naše schopnost kritického myšlení je rovněž ohrožena. Již nyní víme díky empirickým výzkumům, že chudoba snižuje IQ, protože lidé v chudobě nemohou dlouhodobě plánovat. Ty lépe situované pak dostane digitální demence. Pokud už dnes je pro nás stěží představitelný svět bez kapitalismu, jak na tom asi budou další generace, pokud bude tento trend pokračovat? Vymýcení nepohodlných myšlenek neproběhne, jak se domníval Orwell, skrz brutální praktiky a umělou redukci jazyka na příkaz jakési totalitní figury, ale dojde k němu pozvolna díky pozlátku konzumerismu – přesně tak, jak se obával Huxley ve svém Konci civilizace. Přestože by se nyní mohlo zdát, že ti u moci jsou mnohonásobně silnější, tak je potřeba si uvědomit, na jak vratkých základech je jejich řád reálně postaven. Vrozené kontradikce kapitalismu jsou totiž stále stejné, jak blíže popíši v následující části. Tím pádem je stále stejná i socialistická „mise“.
Jak uvádí v Metapopulismu Hauser: „Z bludného a potencionálně nebezpečného kruhu metapopulismu je obtížné se vymanit, zvlášť pokud myšlenkově a imaginativně zůstáváme uvnitř něho. Hledejme pozici, která bude ukazovat mimo tento kruh. Domnívám se, že takovou pozici objevit lze, pokud se zaměříme na jednu možnost, která je dnes poněkud opomíjená či se nepovažuje za reálnou. Tou je vybudování hnutí práce, kterému se podaří prolomit politickou logiku komunitních hodnot a zaměří se na třídně existenční bázi většiny lidí…V současné době existují rozmanité iniciativy, dílčí hnutí a komunitní sítě, v nichž objevíme náběhy k vytvoření obecnějšího hnutí zaměřeného na existenční bázi (protestní akce pracovníků v digitálních platformách a nové odborové iniciativy, hnutí za sociální bydlení jako berlínské hnutí za vyvlastnění „Deutsche Wohnen & Co. Enteignen“, klimatická hnutí usilující o sociálně spravedlivý přechod k udržitelné ekonomice, hnutí za zkrácení pracovního týdne atd.). Je čas vytvářet koncepce a strategie sjednocování, které tyto jednotlivé zápasy zasadí do širšího politického a ekonomického rámce…Uvažujme o tom, že současné interregnum má podobnou povahu, jakou mělo interregnum na konci společenského systému označovaného jako feudalismus. Pozdní feudalismus byl podobně chaoticky a konfliktní jako období současné, v němž můžeme spatřovat dobu pozdního kapitalismu. Tehdejší interregnum bylo dlouhé a proběhlo v něm mnoho povstání a válek. Ale nakonec se podařilo vytvořit nový společenský systém, který se postupně stabilizoval.“
Vyčerpání liberalismu
Prožíváme do určité míry opakování historie. Britská Východoindická společnost zakládala vlastní města a přímo řídila rozsáhlá teritoria v Indii, kde disponovala i vlastními ozbrojenými silami. Její představitelé si dokázali koupit místa v britském parlamentu a zdařile ovládnout politiku. Ovšem cyklus nákladných ozbrojených konfliktů Východoindickou společnost finančně vyčerpal a její hrozící bankrot ohrožoval samotný britský stát, díky čemuž se veřejnost obrátila proti této společnosti. Je to stále ten samý příběh – jak věděl už Marx, tak kapitalismus je svým vlastním hrobníkem. Nevědomky to ilustruje ve svojí eseji The Deep Roots of Oligarchy pro Foreign Policy Priya Satia: „Ekonom J.A. Hobson vnímal bezohledný imperialismus jako výsledek působení oligarchů, kteří si přivlastnili zahraniční politiku, aby prosazovali vlastní zájmy—a inspiroval tak pozdější Leninovu kritiku imperialismu jako nejvyšší fáze kapitalismu. Tito teoretici pochopili, že prosazování suverenity jednotně napříč ohraničeným územím je ze své podstaty koloniální a vyžaduje podporu vojenských či bezpečnostních kontraktorů a finančníků. Hlasování samo o sobě neposkytovalo žádnou záruku demokratického omezení jejich moci a politik, a to kvůli vlivu soukromých darů na volby i kvůli novinovým magnátům napojeným na vládu, kteří manipulovali veřejným míněním ve prospěch šovinistických cílů… Veřejnosti se nepodařilo zbavit oligarchického vlivu částečně proto, že se zaměřovala na taktiky, které liberalismus upřednostňoval, na úkor mocnějších nástrojů, které dříve využívala. Od 18. století se britští reformátoři soustředili na rozšiřování volebního práva jako klíč ke změně složení parlamentu a tím k prolomení monopolního postavení elit ve státní moci. Tento důraz na instituce formální demokracie vycházel z liberálních ideálů politické subjektivity.“
Satiovi neuniká podobnost mezi imperialisty období koloniální expanze a dnešní třídou technofašistů, ovšem není schopen najít proti nim účinný protilék – je stále zaseknut v kruhu metapopulismu, když zdůrazňuje, že demokracie není jen o volbách, a že je potřeba znovuzískat lokální zdroje suverenity. Přestože ani jedno z doporučení není samo o sobě špatné, i když určitě vágní, uniká Satiovi základní problém a tím je samotná dynamika kapitalismu. Stejně tak jako agresivní expanze a válkychtivost britské Východoindické společnosti či britské Jihoafrické společnosti vedly k jejich nevyhnutelnému konci tak i technofašisté jsou odsouzeni k podobnému osudu. Jenže tentokrát je v sázce daleko víc, tentokrát lidstvo má prostředky ke svému vlastnímu vyhubení. Boj proti oligarchii se proto stává otázkou existenční nutnosti.
Analogie mezi situací dnešní nastupujících technofašistů a předvečeru největšího imperialistického masakru světové války není žádnou obecnou analogií, ale potvrzuje jí dění v ekonomické základně. Ještě jednou se přitom vrátím k Durandovi. Byly to podle něj rozsáhlé nerovnosti v průmyslových společnostech před rokem 1914, které nutily kapitál agresivně expandovat. Makroekonomickými efekty nerovností totiž byla nízká domácí spotřeba a velká míra úspor. „Celkovým výsledkem je nedostatečná spotřeba ve vztahu k výrobní kapacitě, spojená s nadměrnými úsporami v domácí ekonomice. Tyto dva trendy vedou na jedné straně k tlaku na hledání vnějších odbytišť pro přebytečnou domácí produkci a na druhé straně k přesunu kapitálu do zahraničí, protože v domácí ekonomice neexistují dostatečně výnosné možnosti investic. Stručně řečeno, kvůli nedostatku vyhlídek na vnitřní rozvoj a absenci dostatečně výhodných domácích investičních příležitostí potřeboval nahromaděný kapitál nové odbytiště, aby mohl pokračovat v expanzi.“ Pokud se podíváme na statistiky hodnoty exportu jako podílu na světovém HDP můžeme vidět od roku 1860 do roku 1914 vytrvalý vzestup. V předvečer světové války dosáhl světový export rekordní hodnoty 14 procent světového HDP. „Pro období před rokem 1914 tyto souvislosti ukazují na korelace mezi jednak příjmovými a majetkovými nerovnostmi dané země a jejími čistými zahraničními aktivy jako procentem HDP, a jednak rozsahem jejích vojenských výdajů.“ V důsledku dopadů světové války se pak znovu na tuto úroveň dostává export až na začátku roku 1970, kdy je kontejnerová revoluce v plném proudu a od té doby roste strmě nahoru – v roce 2007 hodnota exportu překonala 27 procent světového HDP.
Liberální myšlenková tradice neselhává jen při boji proti oligarchii, pokud jde o arénu domácí politiky, ale rovněž pokud jde o politiku zahraniční. Liberální předpoklad, že obchod zamezuje válkám v posledních letech obdržel několik zásadních úderů. Nejedná se ale ve skutečnosti o žádná nová odhalení, jak upozorňoval už Keynes ve svojí Obecné teorii, kde popsal, jak předválečná ekonomika stavěla zájmy zemí ostře proti sobě nehledě na vzájemný obchod. V současné době to pak vypadá, že nám hrozí série velkých regionálních konfliktů, které poslouží jako zástupná bojiště pro různé státy a jejich technofašisty.
Boj za skutečnou vládu lidu
Současnou situaci popsal Imannuel Wallerstein už před 20 lety v knize Utopistika: Historické rozhodování ve 21. století: „Jestliže budeme v následujících padesáti letech postaveni před zásadní historickou volbu, mezi čím se budeme rozhodovat? Je zřejmé, že půjde o rozhodování mezi systémem (v jistých základních ohledech obdobný současnému systému), v němž někteří budou mít mnohem rozsáhlejší privilegia na úkor ostatních, a mezi systémem relativně demokratickým a rovnostářským…Můžeme však konstatovat, že vzhledem k nashromážděným poznatkům ze světových dějin a mnohem dokonalejším prostředkům celosvětové komunikace bude na straně privilegovaných v průběhu této historické přeměny určitě více inteligentního přemýšlení a cílevědomého rozhodování…Budou ovšem čelit standardnímu problému. Netvoří organizovanou, disciplinovanou sektářskou skupinu. Jedná se o amorfní a značně rozmanitou skupinu lidí, kteří mají prospěch ze současného stavu věcí.“ Wallerstein uvádí několik zásadních strukturálních problémů, které na vládnoucí třídu dopadají, ať už to je snižující se míra zisku anebo samotné planetární limity omezující akumulaci kapitálu. Přechodové období tak, jak jej Wallerstein vymezuje, by mělo trvat zhruba do roku 2050 – jsme tedy přesně v polovině. A moc vládnoucí třídy se stále zdá neochvějnou. Jak to? Několik masových protestů (Occupy Wall Street v USA a u nás ProAlt) se nepodařilo přetavit v dlouhodobější hnutí s jasnou strategií a vizí. Naopak minimálně v případě Evropy jsou levicové síly roztříštěnější a slabší více než kdy před tím, přičemž míra levicového sektářství dosahuje až absurdních rozměrů.
Pokud srovnáme Wallersteinovu Utopistiku publikovanou v roce 2004 s Hauserovým Metapopulismem z roku 2024 tak vidíme jeden podstatný rozdíl. Wallerstein viděl možnou naději v jakési duhové alianci – ve spojenectví ekologického hnutí s hnutím za práva žen a sexuálních menšin, kdežto naopak Hauser upozorňuje na nutnost vytvořit hnutí postavené primárně na tématu práce. Právě ta může být pojítkem širokého lidového hnutí za skutečnou demokracii proti silám technofašismu. Historicky všechna úspěšná revoluční hnutí byla postavena právě na budování širokých aliancí. Například Mao Ce-tung dokázal vybudovat alianci rolníků, dělníků, žen napříč třídami a příslušníků maloburžoazie. Všechny složky této aliance, ale držely pohromadě dva společné problémy, které komunisté dokázali řešit – jedním byla ekonomická a sociální zaostalost Číny a druhým imperialistická agrese cizích států vůči Číně. Oba problémy byly jasné a srozumitelné. A oba organicky ovlivňovaly zájmy všech výše zmíněných segmentů čínského obyvatelstva. Podobné pojítko pro realizaci Wallersteinovy duhové aliance ovšem chybí a pokud by existovalo, bylo by příliš abstraktní, což by neumožňovalo efektivní zapojení mas. Zdrcující kritiku teze o alianci aliancí najdeme v knize ruského marxisty Borise Kagarlického Mezi třídou a diskurzem: levicoví intelektuálové bránící kapitalismus, kde mimo jiné píše: „Třídy jsou však sjednoceny společnými sociálními a ekonomickými zájmy. Menšiny naproti tomu nelze definovat prostřednictvím společných ekonomických zájmů z prostého důvodu, že žádné takové nemají; jednotliví příslušníci téže menšiny nemají jen odlišné zájmy, ale často zájmy protikladné, vzájemně se vylučující. V důsledku toho „menšiny“ nemají zájmy, ale pouze „práva“… Současně se přitom práva oddělují od zájmů, a proměňují se tak v ryze subjektivní pojem, jehož obsah neurčuje kolektivní subjekt daného práva, nýbrž vůle a libovůle ideologů, kteří svévolně vymezují stále nové společenské menšiny na základě kritérií, jež si sami vymysleli… Liberálně-humanistický klientelismus fungoval jako vysoce účinný mechanismus podkopávání třídní solidarity, jelikož nejenže stavěl zájem jednotlivého dělníka proti zájmu mas, ale také rozdělil masy na nespočet skupin, z nichž každá se staví proti ostatním. Všechny tyto skupiny jsou organizovány vertikálně a podřízeny vlastním zkorumpovaným elitám.“
Mao Ce-tunga jsem neuvedl jako náhodný příklad. Evropa dnes pokud jde o strukturu nerovností připomíná globální Jih před 50 lety. Branko Milanovic v knize Nic než kapitalismus k tomu píše: „Tato situace připomíná společnosti třetího světa v sedmdesátých letech dvacátého století, což je znepokojivé. Ty rovněž vykazovaly dualistický charakter: buržoazie byla zapojena do globálního hospodářského systému a většina venkova zaostávala. „Nemoc“, která údajně měla postihnout pouze rozvojové země (což neomarxisté označují jako „disartikulaci“), se nyní zjevně přesunula na sever a udeřila na bohatý svět. Je poněkud ironické, že dualistický charakter mnoha rozvojových ekonomik se nyní stírá jejich plným začleněním do globalizovaného systému dodavatelských řetězců.“
Co to pro evropské socialisty znamená? Znamená to, to že inspiraci budeme muset hledat mimo jiné i u národně osvobozeneckých hnutí minulého století. Pokud budeme chápat úspěch pravicového populismu jako zneužití latentního třídního vědomí, tak víme, že půda pro masivní úspěch socialismu tu je. Monumentální výzvy, jež jsou v tomto ohledu před námi, by nás ovšem neměli odradit, jako spíš motivovat pro co největší politické výkony.
Po velkou část zaznamenané historie lidstva je sváděn boj mezi dvěma tendencemi. Mezi tendencí kumulovat moc v rukou hrstky lidí a mezi tendencí ji co nejvíce sdílet napříč celou komunitou. V průběhu známé historie byla miska vah silně vychýlena ve prospěch oligarchie, k vítězstvím sil skutečné demokracie docházelo jen málokdy a tato vítězství měla pak většinou krátkého trvání – z novodobé historie uveďme jako příklady Pařížskou komunu či první roky fungování systému sovětů. Právě v tomto historickém kontextu je třeba číst prohlášení Marxe a Engelse v Komunistickém manifestu, že: „Komunisté konečně všude usilují o spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí.“
Závěr: rozbít kolo
Na tomto místě je potřeba se vrátit zpátky ke Gramscimu. Ten nabízí poněkud pesimistický názor ohledně našich schopností porozumět době přechodu. Jak píše ve svých Sešitech z vězení: „Politika je ve skutečnosti v každém daném okamžiku odrazem tendencí vývoje ve struktuře, ale neznamená to nutně, že se tyto tendence musí naplnit. Strukturální fázi lze konkrétně studovat a analyzovat až poté, co prošla celým procesem vývoje, a nikoli během samotného procesu – leda hypoteticky a s výslovným upozorněním, že jde o hypotézy…vnitřní rozpory, které se po roce 1789 rozvíjejí ve struktuře francouzské společnosti, se do určité míry vyřeší až za Třetí republiky; a Francie si užívá šedesát let stabilního politického života teprve po osmdesáti letech otřesů v stále delších intervalech: 1789, 1794, 1799, 1804, 1815, 1830, 1848, 1870. Právě studium těchto „intervalů“ různé frekvence umožňuje rekonstruovat vztahy jednak mezi strukturou a nadstavbou.“ V tomto obsáhlém článku jsem popsal některé tendence v základně v souvislosti s pohyby, které Hauser popsal v rovině politické ideologie v rámci svojí knihy Metapopulistická demokracie: politika doby přechodu. Podle Gramsciho jsme ale odsouzeni jen k hypotézám, protože otřesy doby ještě nejsou zcela za námi. Hauser se ovšem ani nepokouší nabídnout nějaký vševysvětlující návod, podobně jako jeho Socialistický manifest tak i Metapopulismus je vytyčením určitého obecného směru úvah, a hlavně výzvou k dalšímu výzkumu.
Vzhledem k tomu, že žádná kniha není dílem individuálním, ale vždy kolektivním, neboť je ovlivňována duchem doby svého vzniku, je potřeba Hauserův Metapopulismus zasadit do širšího dění v českém socialistickém hnutí. Hauser jednak pokračuje v procesu, který započal v řadách české levice už někdy kolem roku 2019 a tím je snaha o návrat k centralitě tématu práce. Například historik Jiří Malínský v brožuře Modely socialismu z pohledů zástupců české levice popisuje levici jako společenství emancipovaných lidí práce. Návrat k centralitě práce na úkor kulturních témat znamená návrat k marxismu a konec zhoubné paralýzy způsobené postmodernismem – téma práce totiž sjednocuje odlišné komunity lidí uvnitř proletariátu, kdežto politika identit jen napomáhá rozdělování již tak rozdělené společnosti. V rámci širšího dění uvnitř východoevropské levice pak vidíme návrat k tématice vlastenectví, které lze interpretovat jako pochopení téměř koloniálního postavení východoevropských ekonomik těm západoevropským. Například Slavoj Žižek ve svém textu Zanechte vše naděje, vy kteří vstupujete do radikální politiky píše: „Ve svých Poznámkách k definici kultury pronesl velký konzervativec T. S. Eliot často citovanou poznámku: jsou chvíle, kdy je jedinou volbou kacířství nebo nevíra, kdy jediný způsob, jak udržet náboženství při životě, je sektářský rozkol s jeho hlavním tělem. Lenin to udělal ve vztahu k tradičnímu marxismu; Mao to udělal po svém a Teng Siao-pching s Maem — všichni s různorodými výsledky. Dnes to levice ještě neudělala — tím, kdo provedl kacířský rozchod s globálním neoliberalismem, byl Trump. Ani zde bychom neměli mít žádné předsudky: měli bychom být připraveni převzít od protivníka témata jako vlastenectví, obranu našeho specifického způsobu života a rodinného života. Potřebujeme tedy kacířství — ale takové, které bude fungovat, které má šanci stát se hegemonním. Ne novou malou stranu, která je hrdá na to, že říká pravdu, přestože je tato pravda z velké části ignorována; ne stranu, která se při každých volbách třese, zda zůstane v parlamentu.“ Podobnou úvahu najdeme v Hauserově nedávném článku Vlastenectvím proti nacionalismu – socialistické pojetí národa.
Ony morbidní symptomy, o kterých psal už Gramsci v souvislosti s dobou přechodu jsou v Metapopulismu a Době přechodu detailně popsány. Poznání příšer je jedna věc, jejich porážka samozřejmě věcí druhou. Hauser ukazuje na několik možných cest k vítězství, kromě „ingredience“ vlastenectví to pak je i radikální demokracie (viz jeho rozbor bolívijské ústavy v knize). Tato obecná doporučení pak už musí konkretizovat vlastní praktická politická práce. Pokud navážu na předchozí části a hrozbu technofašismu, nabízí se velmi zajímavá popkulturní analogie z kdysi populárního seriálu Hra o trůny, a to konkrétně ve scéně kde královna Daenerys vysvětluje, že svět ovládaný velkými rody je jako kolo. Každý mocný rod se střídavě dostává na vrchol moci a drtí při tom ty, kteří se nacházejí pod ním. Daenerys pak nechce toto kolo jen zastavit, ale rovnou ho zničit. Samozřejmě vzhledem ke kulturní hegemonii kapitalismu je nejenže v tomto snažení v seriálu neúspěšná, ale ještě se z ní nakonec stane masová vražedkyně. Podobným způsobem pak rádi někteří konzervativci a liberálové líčí příběhy všech charismatických komunistických vůdců. Největší chybou Daenerys však byla absence jasné alternativy – ve výsledku byla pouze monarchou s lidskou tváří (dokud se tuto lidskou tvář nerozhodli tvůrci seriálu odstranit). Skutečná síla socialistů ale nespočívá „jen“ v pochopení, že stávající systém je neudržitelný, ale v odhodlání vynalézat zcela nový.
Česká levice je v současnosti rozdělena na několik proudů, a právě publikace jako je Metapopulistická demokracie ukazují, že socialistický proud má nejlepší předpoklad pro to dobýt moc, přestože je organizačně nejslabší. Jako jediný totiž systematicky analyzuje situaci, což je klíčový předpoklad pro to pak činit správná politická rozhodnutí. Ten, kdo porozumí tepu doby, jej dokáže i změnit.
(Uverejňujeme v rámci spolupráce s českým webovým časopisom !Argument)
Úvodné ilustračné foto: PickPick
