O potřebě jednat o mírovém urovnání konfliktu probíhajícího v horké formě na Ukrajině se mluví dlouho, různým způsobem, nejčastěji bez zřetele k primárním příčinám, pro které k válce došlo. Nicméně když se podíváme podrobněji na zájmy jednotlivých zainteresovaných stran, i těch, kterým byla válka vnucena, můžeme dospět k podezření, že tyto zainteresované i do konfliktu vtažené strany na dosažení míru formou jednání a diplomatického urovnání někdy v dohledné době ve skutečnosti zájem nemají.
Jedni proto, že samotné válka vedená touto formou bezprostředně (a možná nijak) je neohrožuje, a navíc jim poskytuje ohromné zisky a výhody. Cítí se být v bezpečí, neumírají, naopak hezky cynicky inkasují. Druzí mír nechtějí, neboť pro ně platí, že dokud válka trvá, oni zůstávají u moci, též při penězích a možná takto zůstávají i při životě. No a další nevěří, že by jakákoliv mírová jednání s druhou stranou mohla vést k odstranění prvotních příčin, pro které k válce došlo. A nadto velice oprávněně nevěří, že druhé straně či koalici oné „druhé strany“ se dá vůbec věřit. Existuje totiž zkušenost, jež praví výmluvně, že konkrétně jí se rozhodně věřit nedá, dokonce věřit nesmí. No a konečně jsou ve válce zainteresováni (či jsou do ní zavlečeni) také ti, kteří na podpoře jedné z bezpečného závětří bojující strany vybudovali celou svoji mravně ubohou politickou kariéru, jež by se rovněž mohla zhroutit, kdyby snad náhodou – sotva tomu ale věřit – v blízké budoucnosti zvítězil zdravý rozum, a s ním vědomí humanity a odpovědnosti.
Jediná „strana“, která by uzavření míru a konec nesmyslného zabíjení, mrzačení a materiálních škod uvítala, jsou občané oněch ve válce zainteresovaných zemí a s nimi de facto i občané celého světa, nakolik tito ovšem o válce vědí. Jenomže v „demokracii“, v níž výsledky voleb v jedné zemi mávnutím kouzelného proutku zruší země jiná nebo v „demokracii“, v níž se pronásleduje svoboda slova nebo jsou v ní ze zahraničí organizovány a financovány pokusy o státní převrat, a ve které dokonce jeden parlament naprosto očividně projevuje sympatie s nacistickými zločinci, v takové „demokracii“ na vůli lidu záleží velice málo. Spíš na ní nezáleží vůbec.
Nejprve velmoc, jež na konfliktu s Ruskem dlouhá desetiletí usilovně pracovala
Dosaďme si nyní do vzorce nezájmu o mírové urovnání konfliktu probíhajícího mezi Anglosasy a Ruskem v tomto aktuálním případě s pronájmem Ukrajiny a prostřednictvím Ukrajinců ony konkrétní zainteresované strany či strany, jimž byla válka různou formou vnucena. Nejprve pochopitelně jsou zde zadavatelé války a dalších konfliktů v postsovětském prostoru, jejich architekti, plánovači, režiséři, finančníci, zbrojaři a organizátoři, tedy vládnoucí kruhy ve Spojených státech a ve Velké Británii, jež s občany Spojených států a Velké Británie, jak už je tomu zvykem v úpadkové fázi „demokracie“, nemají nic společného.
Washington válkou na Ukrajině, jak se lidově říká, „zabíjí několik much jednou ranou“. Takto zaměstnává Ruskou federaci, aby se její s hořkostí pozorovaný progres za Putina v řadě oblastí zpomaloval nebo nejlépe zastavil. Válka měla za úkol odvést pozornost Ruska od posilování vlastní ekonomiky a od významného podílu na budování alternativního mnohopolárního systému. Dalším velice důležitým cílem washingtonských „elit“ bylo vyhnat Rusko z Evropy a zničit slibně se rozvíjející eurasijský projekt, jaký mohl posílit smysl i geopolitický význam Evropské unie a z EU nakonec učinit silného konkurenta USA. Státy EU mají sice celé své armády, do posledního náboje a krabičky s holicím krémem pod kontrolou USA, ovšem ekonomika EU doposud úplné americké kontrole maličko unikala. To se cíleným rozkladem bezpečí v Evropě mělo změnit. A také se to rychle mění.
V rámci tohoto záměru se Spojeným státům podařilo zdražit státům EU jejich živobytí, oslabit jejich ekonomiku, a hlavně jim vnutily své několikanásobně dražší energie. Rusko se sice oslabit nepodařilo a integraci globálního Jihu tato válka naopak posílila, na druhé straně EU obdržela skutečnou sérii těžkých úderů pod pás. Při pohledu na většinu politiků v zemích EU a při poslechu jejich projevů vidíme a slyšíme, že nesporně byla zasažena i hlava.
Tvrzením, že Ruská federace, která měla od rozpadu SSSR zájem výhradně jen na mírové hospodářské i všeliké jiné spolupráci se Západem, byla, je a bude agresorem, který chce Evropu anektovat, dosáhly Washington s Londýnem úžasného efektu v nárůstu zbrojení evropských států, členů EU/NATO. Šíření strachu z neexistujících hrozeb bylo vždy záchrannou brzdou kolabujících režimů. V této nesmyslné indoktrinaci a propagandě jim velice pomohla média hlavního proudu a politické figurky vychované „Aspeny“ v různých podobách, které postavily celou svoji politickou existenci, nezasloužené sebevědomí (i stejně nezasloužené příjmy) na věrné službě Washingtonu. Skutečný agresor tedy označil za agresora někoho jiného („zloděj volá: „Chyťte zloděje!“), jenž žádnou agresi neměl nikdy v plánu. Chytré? Jistě, ale jen za předpokladu, že ostatní zůstanou hloupými, hluchými a slepými. Nebo indoktrinovanými.
Pro vládnoucí kruhy ve Washingtonu (zjednodušeně řečeno pro Deep State), jaké ovládají oba oligarchické kluby vydávající se vtipně za politické strany, Demokraty i Republikány, válka přináší ohromné zisky. Dokud trvá, mohou ony zisky pokračovat, a navíc se otvírají nové příležitosti pro strašení Ruskem, například jadernou hrozbou, takže daňoví poplatníci v zemích NATO/EU jsou nuceni odvádět „poplatek za mír“ (spíše poplatek za vlastní ohrožení) na konta amerických obchodníků se smrtí, jenž se označuje jako nutné zvýšení výdajů na obranu. V orwellovském slovníku současného Západu obrana pochopitelně znamená agresivní počínání.
Ale to není ani zdaleka všechno. Západní oligarchie má zájem o rudy a jiné minerální látky nacházející se v ukrajinské půdě. A samozřejmě o ukrajinskou černozem. Západní firmy už na Ukrajině mnohé odkoupily od kyjevského režimu, který rozhodně nepohrdne žádným dolarem či eurem. Západ tak má na Ukrajině už své majetky. Rozhodně je nechce přenechat Rusku. O peníze se jedná vždy „až na prvním mstě“, pravil kdysi Václav Klaus. Bohužel, měl pravdu. Na Ukrajině už dlouho před krvavým převratem v Kyjevě v roce 2014, jak na nedávné tiskové konferenci v Petrohradu pravil ruský ministr zahraničí, Sergej Lavrov, působily početné skupiny agentů a jiných zaměstnanců CIA; a dnes tam jsou početné složky NATO. Navíc, na Ukrajině působily a stále „pracují“ četné vojenské biologické laboratoře USA, jejichž činnost zkoumal generál Igor Kirillov, který byl minulý týden zavražděn v Moskvě Kyjevem najatými teroristy. O předmětech výzkumů těchto laboratoří většinou nemá nikdo na světě ani tušení. Kirillov ale o tomto tématu mluvil několikrát na tiskových konferencích a výsledky svých zjištění nabídlo Rusko také OSN. Zcela v souladu se stavem současného světa nebyl o ně projeven zájem.
Ukrajinské území je tedy pro vládnoucí kruhy ve Spojených státech (občané to v žádném případě nejsou) z mnoha důvodů velice důležité. Kromě všeho může Ukrajina ve východní Evropě fungovat podobně jako Izrael na Blízkém východě. Tedy jako americká „hlídka“ a zdroj pro Washington nezbytného neklidu, na jakém se – se souhlasem „civilizovaného světa“, Borellovy „zahrady obklopené džunglí“ – vydělávají úžasné peníze.
Pro vládnoucí imperialisticko-(neo)koloniální, oligarchicko-plutokratické kruhy v USA a ve Velké Británii je tedy pokračování války na Ukrajině obrovský byznys. Vzhledem k psychologické a mravní charakteristice těchto kruhů nemůže překvapovat, že obrovské ztráty na životech, nemalé škody materiální a všechny další hrůzy tyto kruhy nijak netrápí. Válka proti Rusku, která je v horké formě vedená zástupně s využitím Ukrajinců a s pronájmem Ukrajiny, přináší vládnoucím kruhům anglosaských zemí ještě celou řadu dalších výhod. Mohou si vylepšovat svoji nepříliš úspěšnou ekonomiku tím, že jednak tisknou dolary a zároveň vrhají sankce na Rusko. Dále kradou (pardon, pouze „mrazí“) vklady občanů Ruské federace, ke kterým se dostanou díky tomu, že jsou tyto peníze uloženy v západních bankách v dolarech a v eurech. Ruský prezident, Vladimír Putin, se ale už před dvěma lety vyjádřil v tom smyslu, že některé „vývozce ruského bohatství za hranice“, do západních bank, tedy oligarchy pozůstalé z Jelcinovy a Clintonovy éry, nikdo v Rusku příliš nelituje. Ani ty, kterým byly na Západě demokraticky a vysoce civilizovaně ukradeny jachty a letní sídla. Nic z toho by nebylo možné, kdyby existoval multipolární svět a velmoci i ostatní státy kdyby koexistovaly v míru a na bázi vzájemného respektu. Kdyby dokonce (světe, div se!) platilo mezinárodní právo a věci se poměřovaly jedním spravedlivým metrem.
Válka, dokud trvá, představuje neklid, obyvatelstvo na části starých „ruských území“ se vylidňuje, čímž se tato území otvírají případnému novému osídlení. Ukrajinská půda do vlastnictví obrovitých finančních korporací? Ukrajina opět jako obilnice Západu? Ukrajina rodí a živí a západní korporace inkasují zisky? Rusko má díky válce spoustu starostí, jaké mít nemuselo, a zatímco se pozornost světa upírá k Ukrajině. Probíhají převraty také na Blízkém východě a pozornosti Západů mohou uniknout třeba plány Donalda Trumpa na anexi Grónska a Panamského průplavu. Vyhlížejí jako žert, ale žertem možná nejsou. Jestliže se Bidenově partě v Bílém domě podařilo dokonale rozvrátit celý systém jakési alespoň chatrné stability a důvěryhodnosti ve světě, přestává být zapotřebí předstírat, že existují nějaké zásady. Washington tedy může brát, kde chce a co chce a ukazuje, že se opravdu nemusí nikoho ptát na jeho názor. Nemusí si dělat starost s tím, co si kdo myslí. Figurky ve vazalských státech Západu mlčí a budou mlčet, i kdyby jim Washington zabral jejich vlastní území.
Válka ve východní Evropě zapadá do systému rozkladu pravidel. Vždyť se provozuje terorismus na energetických dopravních soustavách, a to se zárukou, že původce nebude odhalen. Najímají se teroristé na masové vraždění civilistů s cílem vytvořit v zemi podmínky k národnostním a náboženským sporům. Ruší se výsledky svobodných voleb, když nevyhovují Washingtonu. Podněcují se krize a nové protiústavní krvavé převraty. Jinde se masové vraždění s lehkostí „kolektivnímu Západu“ vlastní přehlíží a některým státům je dokonce dána zelená k útokům na území cizích zemí. Bez kritiky, bez sankcí, bez morálního pobouření pokrytců a falešných duší. Zcela neomaleně, úplně veřejně, dokonce s jakýmsi zvráceným gustem se kradou cizí peníze. Sponzoruje se režim, který se hrdě hlásí k odkazu válečných zločinců odsouzených Norimberským tribunálem. Tomu se říká prostě CHAOS! A Trump nechce nic jiného, než tohoto chaosu využít a učinit Ameriku opět velkou. Když to nejde technologicky a ekonomicky, tak aspoň rozšíří její území a zmocní se kontroly nad Panamským průplavem. A nasází vojenské základny do ledovců Grónska, aby získal přístup k bohatství Arktidy, jež se odkrývá pod tajícími ledovci. A potom, když bude apetit ještě sílit (apetit bez kontroly sílí vždy), tak může Amerika projevit zájem i o kontrolu Suezského průplavu.
Pokud k něčemu z toho dojde, můžeme s jistotou předpokládat absolutní, ba přímo nadšený souhlas „kolektivního Západu“ s těmito anexemi. Jinak snad být ani nemůže. Bude zajímavé ale pozorovat, jak například jedna země NATO požírá území jiné země NATO. Současný Západ pod americkým „vedením“ už dávno překročil parametry absurdního divadla. Velmi mnoho obyvatel Západu se stále domnívá, že postačí žít si svoje životy a dění ve světě si nevšímat. Tohle je ale patrně ta úplně nejnebezpečnější iluze. Je to pštrosí mentalita.
Spojeným státům a Velké Británii jako hlavním strůjcům války proti Rusku bychom mohli věnovat ještě několik stran pozornosti, na nichž by byly vypsány další výhody, které jim válka probíhající krvavou formou na Ukrajině poskytuje. Jedním z nápadných důkazů, podle kterých můžeme usuzovat na přání Washingtonu, aby válka pokračovala ještě co nejdéle, jsou například prohlášení koordinátora strategické komunikace Bílého domu, Johna Kirbiho. Ten se vyslovuje pro mírová jednání o Ukrajině, ovšem považuje za nutné, aby Ukrajina mohla „jednat z pozice síly“. No, je to prosté. Má-li kyjevský režim, který ve válce zřetelně prohrává, jednat s vítězící stranou, mající nadto mnohonásobně větší vojenský i ekonomický potenciál, z pozice síly, pak je každému jasné, že se jedná o nereálnou podmínku. Kdo se nechce dohodnout, ten si klade nereálné podmínky, nebo nepřijatelné požadavky. Je to tedy opravdu prosté.
Kyjevský režim je u moci, při penězích a možná i při životě jen do doby, dokud trvá válka
Podívejme se nyní alespoň krátce na důvody, pro které si jednání o míru – a tedy ani mír vyjednaný formou diplomatických jednání – nepřeje kyjevský režim. Ten, už v Porošenkově tragické fázi, by se nikdy neodhodlal k převzetí moci v zemi krvavou cestou, kdyby necítil obrovskou podporu Washingtonu a Londýna (a s nimi též i na obojích centrech moci závislého Bruselu). Nikdy by nezahájil po vzoru Pobaltí diskriminaci ruskojazyčné, nejméně osmimiliónové „menšiny“ na Donbase, která přesvědčila Donbas zcela správně a v souladu s Ústavou OSN (byla s porozuměním Západu uplatněna v případě separatistického Kosova) k vyhlášení nezávislosti. Nikdy by se kyjevský režim bez podpory Západu a jeho ujišťování, že nemůže nezvítězit, neodhodlal vyslat vojsko, letectvo, tanky, děla a další zbraně do války proti Donbasu. Musel by počítat s tím, že Rusko zabíjení svých krajanů na Ukrajině nepřipustí. Musel by počítat s tím, že dříve či později dojde ke střetu s Moskvou. Moskva váhala osm let!
Podpora Západu u kyjevského režimu vytvářela pocit, že může proti Rusům zakročit. Že se může odhodlat – s podporou NATO – k válce s mnohonásobnou ruskou přesilou. Washington s Londýnem a dalšími ochotnými vazaly lhal Kyjevu o slabosti Ruska, nekonečném potenciálu Ukrajiny a o obrovském odhodlání morálně vysoko postaveného a vždy spravedlivého Západu. Použil zkrátka staré osvědčené taktiky západních námluv s ukrajinským nacionalismem. Uspěly už nejméně třikrát za posledních sto let. Podkuřování, ujišťování, sliby, lži a úplatky. Proč kyjevský režim, a jmenovitě bývalý prezident Zelenskyj, odmítají i nyní, kdy na frontě jednoznačně ustupují a prohrávají, mírová jednání s Ruskem? Na jedné straně možná proto, že Zelenskyj stále věří, že vtáhne do války s Ruskem NATO, a že uprostřed jaderné války v Evropě, která zabije několik set miliónů lidí, se karty zamíchají natolik, že ona původní válka s Ruskem prostě skončí jako součást všeobecné válečné vřavy. Třeba tragédií ukrajinského národa a tragédií dalších evropských národů, ale v celkovém rozměru všeobecné zkázy ukrajinský podíl na ní tak nějak nebude už vidět. Možná věří, že až dohoří pekelné plameny, že bude možné s plynovou maskou na obličeji vyjít z atomového krytu a uchýlit se někam, kde bude možné ještě žít?
Vtahovat NATO do úplně otevřené války proti Ruské federaci (válka NATO samozřejmě běží naplno, ale zakrytá fíkový listem), jinak než obrovskou zkázou skončit nemůže. To vědí ve Washingtonu i v Londýně, dost možná to tuší i v dalších hlavních městech Západu. Washington zná pouze jednu jedinou červenou čáru. A tou je hrozba, že dojde k přímému jadernému střetu s Ruskem, jaký pochopitelně nepřežije. A Washingtonské „elity“ se tuze bojí o život a o své majetky. Tohle je jediná červená čára, jakou znají. Jsou ochotny se k riziku jaderné války s Ruskem přiblížit doslova na jediný milimetr. Dál ale ne! Odtud neustálé stupňování eskalace. Pokud katastrofa hrozí jinde ve světě, to tyto „elity“ neohrožuje. Obě světové války se vyhnuly americkému území. Dokud se může Amerika cítit bezpečně, je všechno v pořádku, i kdyby shořel zbytek planety.
Hitler věřil do poslední chvíle na zázračnou zbraň, díky které Německo zvítězí. Zelenskyj věří na to, že vtáhne do války NATO a nevadí mu, nebo mu nedochází, že dojde k celoevropské tragédii, v jejímž rámci on sám nemusí uniknout z plamenů. Jeho mentalita je již mentalitou zoufalce. Dokud válka trvá a na Ukrajině jsou ještě muži, jaké lze pochytat na ulicích a vyslat na frontu, do té doby trvá naděje na vtažení NATO do války s Ruskem, tedy naděje na Armagedon v Evropě, uprostřed kterého se už nikdo nebude Zelenského na nic ptát a on se někam ukryje i s penězi, které si prací pro americký zbrojní průmysl vydělal. Dokud trvá válka, dokud umírají lidé na obou stranách fronty a obchodníci se zbraněmi inkasují obrovské zisky, do té doby trvá kyjevský režim a s ním i Zelenskyj a další postavy tohoto režimu.
Ve staré Brdečkově filmové komedii, parodii na westerny, Limonádový Joe, je vedlejší postava majitele pohřebního ústavu. Kdykoliv se pistolníci navzájem postřílejí, tak ten ošklivý panáček celý v černém a s cylindrem na hlavě odněkud vyskočí a radostně si mne ruce. Tak nějak si člověk může představovat ony výrobce a prodejce zbraní, kterým každé krveprolití zvyšuje jejich zisky a zajišťuje nové zakázky a s nimi odbyt. Ceny tanků, děl, raket, letadel, lodí a ponorek jsou závratné a pořád rostou. Během několika málo let se dokážou nejenom zdvojnásobit, ale i zpateronásobit. Je to ohromný byznys! Kdo pátrá po skutečných příčinách většiny válek, neudělá chybu, když sleduje toky peněz. Pro obyčejné lidi, kteří jsou do válek vtaženi, válka znamená zranění, doživotní zmrzačení, beznadějné umírání v bolestech v bahně nebo v mrazu. Tohle ale obchodníky se zbraněmi vůbec nezajímá. Jejich konta války plní, a to je pro ně to hlavní. Války jsou byznys také pro finančníky. Už dávno, když vznikaly v Evropě první velké bankovní domy, bylo zvykem bankéřů paralelně financovat navzájem válčící strany. Zisky jsou svým způsobem prokletím lidské civilizace.
Konec války znamená pro kyjevský režim s velkou pravděpodobností jeho konec. Zelenskyj ví velice dobře, že mír mezi jeho režimem a Moskvou nemůže být nastolen s jeho účastí. Mír mezi Ukrajinou a Ruskem a priori vylučuje nejenom Zelenského, ale i stávající kyjevský režim. Osoby kyjevského režimu na Ukrajině si musí být vědomy toho, že mnoho miliónů Ukrajinců hlasovalo nohama už proti uchopení moci tímto režimem, tedy v roce a bezprostředně po roce 2014. Už před tímto datem přibližně deset miliónů Ukrajinců opustilo zemi, kterou od vzniku samostatnosti vykrádala a pustošila oligarchie, která nakonec resuscitovala starý dřímající ukrajinský protiruský nacionalismus a zemi dovedla, s podporou Washingtonu, k převratu. Kyjevský režim si musí být vědom toho, že v zemi zavedl diktaturu, která odebrala slovo i svobodu opozici. Stejně tak si musí být vědom toho, že spousta Ukrajinců už pochopila, že tato válka nevznikla pro jejich svobodu a nezávislost. Vždyť Ukrajina přece obojí měla. Získala to po rozpadu SSSR. Byla přece na Rusku nezávislá! Tak proč se najednou, v roce 2014, někteří Ukrajinci rozhodli s Rusy a s Ruskem zúčtovat? I za cenu války. S rizikem porážky a rozvratu. S rizikem, že získaná nezávislost i svoboda se právě takto ztratí. Takže jednou jistě nastane doba, kdy se budou obyvatelé Ukrajiny ptát, proč se stalo to, co se stalo. A kdo měl na tom zájem?
Co si myslí „kolektivní Západ“? Pokud tedy ještě vůbec myslí…
Ještě než se podíváme na důvody, pro které ani Ruská federace za současné situace nesměřuje k jednáním o míru, zmiňme se velice stručně o tom, jakou roli v konfliktu, hlavně v rámci této zatím poslední fáze stoleté války Západu s Ruskem hraje takzvaný „kolektivní Západ“. „Kolektivní Západ“ je vazalem Spojených států, takže jeho politika se odvíjí od vůle Washingtonu. Pouze vlády několika málo států NATO/EU (vlastně se jedná jen o Maďarsko a Slovensko) si dovolí alespoň částečně vůli vládnoucích struktur Washingtonu, Londýna a Bruselu vzdorovat.
Občané zemí EU, kteří si dokážou obstarat informace o skutečných důvodech různých konfliktů ve světě a kteří si udržují soudnost, s válkou „kolektivního Západu“ proti Rusku nesouhlasí. Vědí dobře, proč k ní došlo a jaké jsou její skutečné příčiny i cíle. Vědí, že Rusko o anexi Evropy neusilovalo. Vědí, že nepřátelské zbraně se neposouvaly z Východu na Západ, ale právě opačným směrem. Uvědomují si, že NATO není šachový kroužek, ani svaz filatelistů nebo zahrádkářů, ale nástroj americké dominance ve světě. Je jim jasné, že se nejedná o obrannou alianci, ale že smysl existence a působení NATO spočívá v produkci hrozeb a v inkasování zisků pro vojensko-průmyslový komplex Západu. Takto tito lidé nejsou stoupenci války, ale naopak míru. Pro všechny občany na světě je mír výhodnější než válka. Jenomže o směřování států a o jejich politice nerozhodují občané, ale vlády, parlamenty, média hlavního proudu, různí aktivisté, a nadto hegemon může kdykoliv zrušit vůli občanů svým zásahem.
Politické strany a jejich figury neměly ve svých programech válku i se všemi jejími drastickými důsledky. Žádná politická strana nešla do voleb s deklarováním podpory režimu, který se dostal k moci krvavým pučem a který se hlásí k tradici a odkazu válečných zločinců z období druhé světové války. Politické strany, které v podstatě oklamaly voliče a takto se dostaly k moci, vedou úplně jinou politiku, než jakou slíbily svým národům. Evropská unie takto dospěla ke schizofrenii. Většina občanů je natolik rozumná, že chce mír, ale nepatrná menšina oddaně slouží válce. Většina je mlčenlivá nebo nemá přístup k médiím, a je dokonce nucena dávat si pozor na ústa, zatímco nepatrná menšina je nesmírně hlučná, agresívní, plná nenávisti. A má exkluzívní prostor v médiích hlavního proudu.
Goebbelsovi bývá připisován výrok, jaký v té podobě sice tak úplně nevyslovil, ale který přesně odpovídá jeho duchu: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Toto je vlastně základní kámen propagandy. Generace, které se narodily nebo dospívaly až po roce 1989, byly vychovávány v duchu masívní všudypřítomné rusofobie naroubované na negativní vnímání Sovětského svazu, ztotožněného s Ruskem, během takzvané socialistické epochy. A naopak vyrůstaly s pocitem, že Západ je spravedlivý a jeho chování ve světě správné. Zejména Spojené státy se těšily výsadě fungovat v myslích lidí jako protipól Ruska. Bylo-li Rusko fuj, byla Amerika wow! Prostě bomba, senzace, úžas, zázrak, nádhera! Kdekdo brebentí anglicky, angličtina je v počítačové terminologii, je v písničkách, ve filmech, prostě úplně všude. Rusko je skoro na indexu. Evropa je zaplavena i zaneřáděna Amerikou. Amerika je prostě móda. Hlásit se k Americe je na úrovni doby. V atmosféře příznivé takto Americe se málokdo ptá na to, jak se vlastně Spojené státy chovají ve světě, kolik hrůz, arogance, nespravedlností a zločinů mají na svědomí. A kdyby se někdo na to náhodou zeptal a dostal správnou odpověď, nechtěl by ji slyšet. Vždyť Amerika je přece wow! Když snad někdo někde připomene Hirošimu a Nagasaki, dávají si všichni dobrý pozor, aby nezaznělo, kdo ony atomové bomby na civilní obyvatelstvo svrhnul. Naopak, začne se strašit Ruskem. Amerika má prostě nezaslouženě skvostné logo a Rusko stejně tak nezaslouženě logo ošklivé. A s tím se dá udělat jen málo. Snad jen trpělivě počkat, až Spojené státy dovrší svoje dílo a nebude možné se k němu postavit zády a nevidět.
Proto část obyvatelstva západních států docela snadno podléhá propagandě a vidí nepřítele tam, kde není. Zatímco hlavní agresor její pozornosti uniká stoprocentně. A tak občané v zemích EU by uvítali ukončení války, ale jejich vlády a parlamenty je ženou do neštěstí. Jedná se asi o nejkřiklavější ukázku vyprázdnění původního smyslu demokracie. Na druhé straně evropské státy NATO nejsou připravené na skutečně velkou válku a obyvatelstvo po boji vesměs netouží. Armády evropských vazalů USA jsou koncipovány jako „pomocné sbory“ vysílané k účasti na četných nevyprovokovaných agresích USA. Něco jako takzvaná „auxilia“, což byly pomocné sbory sestavované v římském impériu z neřímského obyvatelstva. Pomocí NATO si vlastně Washington rovněž sestavuje svá „auxilia“. Takto armády většiny členských států NATO nejsou cvičeny ani vyzbrojovány k obraně svého území, ale k účasti na amerických misích, tedy agresích. V případě ohrožení se mají členské státy spolehnout na článek 5 Washingtonské smlouvy, jaký žádnou pomoc NATO nezaručuje. Hlavně ji nezaručuje historická zkušenost malých států s pomocí těch velkých. Historia magistra vitae! Asi proto se ve školách Západu dějiny už skoro vůbec nikde neučí a v pravdivé podobě nepřipomínají. Jen ať obyvatelstva nezná příklady z historie. Mohlo by se z nich poučit.
Proč není prozatím ani Ruská federace nakloněná jednáním o uzavření míru?
A nyní tedy Ruská federace. Od roku 1999 se začalo NATO rozšiřovat směrem k ruským hranicím. Přípravy k posunu na Východ ovšem začaly mnohem dříve. Rusko protestovalo, ale nereagovalo v roce 1999, kdy došlo k první vlně přibližování NATO k ruským hranicím po rozpadu SSSR a zániku Varšavské smlouvy. Protestovalo, ale nereagovalo při druhé vlně rozšíření v roce 2004. Protestovalo, ale nereagovalo při třetí vlně rozšíření v roce 2009. Protestovalo, ale nereagovalo při vstupu do NATO Černé Hory v roce 2017, a stejně tak protestovalo, ale nereagovalo při pátém rozšíření (míněno od rozpadu bipolárního světa a západního příslibu Gorbačovovi, že se NATO neposune na Východ ani „o palec“). Tehdy se NATO se svými strukturami a zbraněmi ocitlo v Severní Makedonii. Další kus bývalé Jugoslávie tedy skončil pod kontrolou Washingtonu. Kromě Srbska a územně i politicky velice komplikované Bosny a Hercegoviny mají Spojené státy proti Rusku zorganizovánu celou bývalou Jugoslávii.
Teprve, když se Washington rozhodl, že umístí své základny, rakety, vojáky a další zbraně přímo na „starých ruských územích“, jak Rusové označují Rusko, Ukrajinu i Bělorusko, přestala se Moskva spokojovat jen s protesty, jaké nikdy k ničemu nevedly, a po dlouhém váhání provázeném snahami dosáhnout jednání s Washingtonem, nakonec sáhla ke zbraním. Udělala přesně to, co si Washington s Londýnem přály od chvíle, kdy pojaly myšlenku ohrožovat a provokovat Rusko přibližováním vůči Rusku jednoznačně nepřátelské aliance. Washingtonská kukačka se tedy rozhodla snést svoje vajíčko Moskvě přímo do předsíně, na Kyjevskou Rus, ke svatému Vladimírovi, jenž přijal na Rusi křesťanství, ke knížeti Jaroslavu Moudrému a dalším zakladatelům ruské státnosti. Anglosasové věděli velice dobře, stoprocentně, že tohle už Moskva nestráví. Donutit Rusko k vojenské akci představovalo nutnou podmínku naplnění nesmyslného narativu o „ruské agresivitě“. A zároveň byla ruská vojenská akce onou příčinou (casus belli), jaká umožňovala zahájení křížové výpravy Západu na Rusko. Opět tedy křižáci vyrazili na „ochranu svých hodnot“ (ne již na ochranu božího hrobu) přímo na Byzanc (původně to byla výprava proti Turkům). Vždyť Moskva je pořád tak nějak „třetí Řím“, dědička Byzance, dědička západní nelásky k Východu jako takovému a připomínka rozkolu křesťanství. Ostatně, na současné Ukrajině se pravoslaví skutečně nedaří. Jedná se snad také o skrytou náboženskou válku?
Figurky, které s ohledem na potřeby Washingtonu řídí většinu států EU/NATO, pořád povinně (některé ale s nadšením) mluví o trvalé podpoře Ukrajiny. Mají tím pochopitelně na mysli zisky západních oligarchů a paralelně udržení kyjevského režimu, který tyto zisky umožňuje. Jak má Moskva číst tuto „podporu Ukrajině“? Bude-li tedy Západ nadále podporovat nikoliv Ukrajinu, ale kyjevský režim, znamená to pro Moskvu, že ukrajinské území nebude nikdy územím, odkud nebude vůči Rusku hrozit nepřátelství Západu, především vládnoucích kruhů ve Washingtonu a v Londýně.
Rusko deklaruje, že mírová jednání se Západem (i s Kyjevem) jsou pro něj možná pouze za předpokladu, že budou odstraněny prvotní příčiny války. Tuto podmínku lze snadno konkretizovat: Pro Moskvu je nepřijatelné, aby v Kyjevě zůstal u moci stávající režim. Neboť ten bude vždy ochoten poskytnout Ukrajinu k dispozici NATO, i když se formálně Ukrajina členem aliance nestane. Příklad bleskové proměny údajně neutrálních států, Švédska a Finska, v plnohodnotné členy NATO, ukazuje, jak je pro Washington snadné mít NATO i tam, kde není oficiálně deklarováno. K účasti na americké politice stačí být „spojencem“, tedy vazalem Washingtonu. Pak Washington dostane pod kontrolu i armády států, které nejsou oficiálně členy NATO. Infiltruje je svými lidmi. Jestliže se dokážou vojáci a důstojníci NATO převléknout na Ukrajině za instruktory nebo za dobrovolníky, je pro ně mnohem snazší působit v podstatě i bez převleku v armádách spřátelených států, které z nějakého důvodu nejsou ještě oficiálně v NATO. Žijeme v úplně bláznivém světě, ve kterém už není nic na svém místě, takže proč se divit tomu, že státy, které nejsou v NATO, v NATO de facto jsou? Příklad Finska a Švédska to říká naprosto srozumitelně. Případný souhlas Kyjeva s tím, že se Ukrajina nestane členem NATO, tedy pro Rusko neznamená vůbec nic. I tak může být Ukrajina plná západních zbraní a vojáků NATO, třeba v kostýmech letušek nebo klaunů. Naprosto bez problémů se může připravovat k další válce proti Rusku. Její plány na léta 2029/2030 se vlastně úplně kryjí s plány západní koalice proti SSSR, které byly před necelými sto lety stanoveny na léta 1929/1930. Je to náhoda? Kouzlo nechtěného?
Rusko by tedy potřebovalo mít zajištěnu i demilitarizaci Ukrajiny. Pokud v Kyjevě zůstane u moci stávající kyjevský režim nebo některý jeho derivát, pak bude demilitarizace (a s ní i denacifikace) Ukrajiny v podstatě vyloučená.
Když armáda Ruské federace zabírá zbytky území Donbasu (chybí asi 30 procent území) a některé regiony původní Novorossije, jaká Lenin kdysi přenechal Kyjevu, Moskva nedosahuje ničeho jiného, než že posouvá budoucí nepřátelské základny o několik set kilometrů dále na Západ od Moskvy. Monroeova doktrína z roku 1823, která chrání Spojené státy před přítomností cizích armád na celém americkém kontinentu, je výsada, jakou Spojené státy Rusku nebo Číně (vlastně nikomu na světě) nepřipustí. Naopak, Rusko má nepřátelské armády všude na Západ od svých hranic a „kolektivní Západ“ se tuze diví, že tohle Rusku vadí. „Vždyť jsou to přátelé,“ říkají figurky „kolektivního Západu“. „My se přibližujeme k Moskvě jen proto, abychom ji políbili na čelíčko. Prostě kamarádi. Usměvaví kašpárci s rolničkami na čepičce. Věřte nám!“ Tak nějak asi přemlouvaly Jezinky Smolíčka Pacholíčka, aby je pustil do světničky. S takovou přicházela zlá královna v podobě hodné babičky, která nesla Sněhurce krásné červené jablíčko v košíčku. Jen se do něj zakousnout… Územní zisky samy o sobě nemají pro obrovské Rusko žádný význam. Jedině snad ten, že se pod ruskou kontrolu dostávají průmyslové oblasti Donbasu, zdroje uhlí, rud, lithia a dalších surovin, velké přehrady, jaderné elektrárny, další kus pobřeží Černého moře a z Azovského moře se stává vnitřní ruské jezero. Tyto zisky jsou rozhodně nezanedbatelné a v budoucnu mohou kompenzovat škody, které Rusku přináší sankční válka Západu. Přesto posun západní hranice o několik stovek kilometrů Rusku jeho bezpečnost nezaručuje ani v nejmenším.
Jestliže Západ stále mluví o podpoře Ukrajiny (víme, že je tím myšlena podpora washingtonských zájmů, kyjevského režimu, ale nikoliv podpora Ukrajincům), pak Rusku nejspíš nezbývá, než dosáhnout toho, aby Západ neměl na Ukrajině, koho podporovat. Když se to vezme zcela otevřeně, musí Moskva dosáhnout buďto ovládnutí celé Ukrajiny nebo větší její části, a to přímým připojením k Ruské federaci nebo ovládnutím jejího politického systému. Platí totiž, že dokud bude v Kyjevě vládnout stávající režim, jaký Ukrajinu a její obyvatelstvo dává plně do služeb washingtonských a londýnských „elit“, do té doby nemůže Moskva počítat s bezpečným sousedstvím. Může pouze posunout západní hranici dál od Moskvy, což ale při rychlém vývoji zbraní středního a dlouhého doletu nic moc neřeší.
Ovládnutí politického systému Ukrajiny může Moskva dosáhnout v dlouhodobém horizontu. Nikoliv hned po válce, pokud tato válka neskončí celoevropskou nebo celosvětovou tragédií. Vzhledem k tomu, že se Ukrajina již nyní nachází v hospodářsky velice špatné situaci a západní „pomoc“ jí pomohla k závratnému zadlužení, bude země potřebovat pomoc skutečnou. Ne pomoc, jaká je ve skutečnosti pouze „malá domů“ na západní konta. Západ rozhodně nepomáhá. Altruismus je mu bytostně cizí. V ringu s kolonialismem byl odpočítán už v prvním kole. Západ pouze investuje. Výhodně v očekávání zisků. Nakonec to bude asi jedině Rusko, kdo projeví ochotu Ukrajině ekonomicky i jinak pomoci. Ani tato pomoc nebude pochopitelně zadarmo. Také Čína pomůže a pomohou asi i další země BRICS+ No, za předpokladu, že válka neskončí katastrofou.
Pokud by Donald Trump – jako Herakles, jenž podle báje zdolal Nemejského lva – zdolal americký Deep State i s jeho vysokými bankovními, vojenskými a naftařskými kruhy, a takto dosáhl možnosti jednat s Vladimírem Putinem o nové architektuře míru a bezpečí v Evropě, mohlo by se snad dospět k nějakému mírovému uspořádání, jehož součástí by bylo postupné stažení kyjevského režimu ze hry. Jako když trenér stáhne z trávníku hráče, který se trefil do vlastní branky. Zelenskyj a jeho lidé by se při velké dávce štěstí mohli tiše vypařit někam do bezpečí a tam si počkat na damnatio memoriae, tedy na věčné zapomnění. Skoro všechny současné politiky působící na Západě čeká damnatio memorie, jako ta nejlaskavější vstřícnost historie. Zmizet, vypařit se z paměti lidstva!
Jenže pravděpodobnost, že lidé, kteří jsou nemocní touhou po zvyšování již tak nekřesťanských zisků, že by se jich vzdali, působí jako velmi chabá. Washington si mohl dovolit porážku ve Vietnamu nebo v Afghánistánu, neboť se mohl tvářit, že Americe až tak o moc nešlo a že se z těchto válek sama moudře stáhla. Jenomže porážka od Ruska nebo od Číny, to je něco jiného. Z boje s rovnocennými soupeři se neodchází s mávnutím rukou, jako že o nic nejde. Achilles ze všech Trójanů vyzval na souboj Hektora nejenom proto, že Hektor zabil jeho druha, Patrokla, ale protože Hektor byl nejlepším bojovníkem ze všech Trójanů.
Tyhle boje se vedou na život a na smrt. Proto dostanou média hlavního proudu na Západě za úkol vymyslet „narativ“, který opět sáhne k Orwellovi a nazve porážku vítězstvím. Není to vůbec těžké. Můžeme těmto nedůvtipným „novinářům“ dokonce i maličko pomoci. Stačí vymyslet si nesmysl, že Moskva chtěla anektovat celou Evropu, posunout hranice Ruské federace k Atlantiku. Potom že Putin plánoval přeplout přes Atlantik a učinit z Oceánu ruské jezero. A nakonec, že si Putin naplánoval, že oslaví své sté narozeniny anexi Marsu a Jupitera, a to i se všemi jeho měsíci. A nyní se ukáže, že to byly Spojené státy, které donutily Rusy, aby se spokojili „jen“ s Ukrajinou. „A je to!“ Chybí jedině tradiční oblíbený hollywoodský filmový kýč s plným fotbalovým stadiónem, v jehož ochozech se za zvuků americké hymny a při krásném slunném počasí objímají k slzám dojatí Američané. Západní mediální mainstream vypustil do éteru už takovou záplavu nesmyslů, že v tomto případě finis coronat opus. Tedy, že nesmyslný „narativ“ dospěje ke korunovaci. No, ale toto je příliš optimistický závěr na to, aby byl možný či alespoň pravděpodobný. Ruské straně v jednání o míru na Ukrajině brání ještě několik dalších faktorů. Jedním z nich skutečnost, že Zelenskyj nemá legitimitu prezidenta, takže by Rusko muselo jednat s někým jiným. Další překážkou je zkušenost Ruska s nedůvěryhodností západních partnerů v jednání. Naposledy se tato nedůvěryhodnost projevila při podpisu Minských dohod. Západ je totiž nemyslel vážně, a takto oklamal Rusko i Donbas. Když se Minské dohody přičtou k oklamání Gorbačova ohledně neposouvání NATO na Východ, má Moskva opravdu dost důvodů svým případným partnerům na Západě raději nevěřit. Dohody bez důvěry se opravdu uzavírají velice obtížně. Rusové vědí, že Anglosasové nebudou nikdy přáteli Ruska. Několikrát si dovolili luxus na tento axiom zapomenout. Současná zkušenost s anglosaským pokusem o „konečné řešení ruské otázky“ by pro ně asi už měla být nezapomenutelná. Dvacáté století bylo velice krvavým stoletím. Na rozdíl od století devatenáctého, které se sice válek také vzdát nedokázalo, ale udržovalo je alespoň v podobě víceméně lokálně omezených krátkodobých konfliktů. Pouze asi Krymská válka byla co do počtu účastníků jakousi malou skoro „světovou válkou“. Inu, bojovalo se proti Rusku. Naproti tomu jedenadvacáté století se profiluje skutečně až mimořádně hrozivě.
