Když jsme v posledních letech svědky vývoje, který doslova „zachvátil“ Západ jako auto neopatrného chodce, klademe si někteří z nás tu a tam otázku, asi jen akademickou, zda bylo po rozpadu bipolárního světa skutečně nevyhnutelné nechat se po „osvobození“ od jedné mocnosti ihned sevřít do náručí jinou mocnou strukturou, jejíž zájmy, cíle, potřeby a choutky jsme ve skutečnosti nikdy nesdíleli. A dnes vidíme, že jejich v podstatě už vynucené sdílení se stává pro naše národy rizikovým i krajně nebezpečným.
Nevěděli jsme to? Nebo jsme tak moc toužili stát se Západem, že jsme si vůbec netroufali povšimnout KOMPLETNÍ charakteristiky Západu, a utkvěli jsme svou pozorností pouze na jeho lesklejší stránce, tedy na značné nabídce možností, jež nám byly po čtyřicet let upírány? V Erbenově básni Poklad ze sbírky Kytice čteme příběh matky s malým dítětem, která cestou z kostela spatří otevřenou skalní stěnu, za kterou vidí ohromné poklady. Matka položí dítě někam na zem mezi poklady a začne je sbírat a vynášet ven. Když se chce vrátit pro dítě, skalní stěna se před ní zavře. Když jsme tak moc toužili patřit na Západ, stát se Západem a sbírali nebo alespoň měli pocit, že sbíráme vše, co Západ nabízí, nekladli jsme si otázku, kdy, jak a čím budeme za svoje „pozápadnění“, ve skutečnosti do značné míry jen iluzorní, platit. Platíme nyní a hrozí, že brzy zaplatíme třeba i úplně vším. Tak, jako zaplatila tím nejcennějším ona matka z Erbenovy balady.
Především se zde před námi rýsovala nabídka zboží, služeb, luxusních a dříve nám nedostupných značek, výhod podnikání a s ním spojeného bohatnutí. Otvíraly se prostory do široka otevřeného světa, nepřetržitý reklamní úsměv byl k vidění na rtech, vidina slibných kariér a lesku? Namísto ruštiny angličtina… Leč není všechno zlato, co se třpytí. Ve svém okouzlení Západem, jehož jsme ve skutečnosti nebyli nikdy součástí, a takto jsme si ani neosvojili jeho mentalitu (naštěstí!); a už se vůbec netěšíme respektu z jeho strany, neboť pro něj zůstáváme navždy cizími, neznámými a poněkud exotickými Slovany, jsme si nevšimli úplně nejzákladnějšího fundamentu, ze kterého téměř vše na Západě vyrostlo. A ne vždy v růžový keř vykvetlo…
Ano, jistě, věděli jsme a obdivovali jeho demokracii a svobodu. A soudili jsme, že demokracie a svoboda k Západu prostě patří a že tyto hodnoty byly vždy, odnepaměti jemu vlastní, ba nejvlastnější. Nebylo tomu tak na Západě odnepaměti. Svobodné a demokratické byly jen tu a tam krátké časové ostrůvky. Nevšimli jsme si, neboť člověk v naději a očekávání, okouzlen příslibem, vidinami i iluzemi, je vskutku málo všímavý, že onen Západ, evropský i severoamerický, se skládá především ze dvou základních principů existence a uplatnění moci, ze kterých plynou nejenom úspěch a bohatství, ale které v průběhu celých staletí vytvořily trvalý neměnný charakter, jenž se především u vládnoucích majetkových, politických a někdy i aristokratických elit dědí z generace na generaci. Přičemž se v této dědičné posloupnosti předávají určité hluboce zakořeněné stereotypy, požadavky a nároky. Také přízraky. Dědičnost tohoto druhu se nutně netýká širokých mas obyvatelstva, ale ti, kteří chtějí mít a vládnout, se vždy na něco z minulosti rozvzpomenou. Na něco, co se líbilo a co se vyplatilo. Nebo někdy i nevyplatilo.
První kategorii státu a moci tvoří bývalé evropské koloniální mocnosti, které v některých případech už téměř půl tisíciletí uplatňují koloniální nadvládu nad velkými (někdy obrovitými) koloniálními soustavami. Jsou to především nebo téměř výhradně zámořské kolonie. Z těchto držav plynula do mateřských zemí, do koloniálních mocností, nejenom levná pracovní síla, často se nacházející v hluboce podřízeném nedůstojném postavení, ale především obrovské bohatství z těchto kolonií vyvážené, získávané bezplatně nebo téměř bezplatně. Velkými koloniálními mocnostmi byly po celá staletí především Velká Británie, Francie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Belgie, v menším rozměru také Itálie, Dánsko, Německo. Ke koloniálním mocnostem specifického druhu můžeme počítat také Spojené státy. Jejich „koloniální specifikum“ spočívá ve faktu, že samy Spojené státy vznikly na území doslova a do písmene vydrancovaném a bezohledně „vylidněném“ evropskými kolonisty. Výčet těchto zemí dnes představuje v podstatě jádro Severoatlantické aliance i významnou část, skoro by se dalo říci část rozhodující, Evropské unie.
Můžeme se nyní pochopitelně zeptat, v čem by měl spočívat problém koloniálních mocností, které tvoří naprostou většinu evropského a severoamerického Západu, když je přece kolonialismus už nejpozději od konce druhé světové války mrtvý a svět, celý svět, už koloniální břemeno nepociťuje. Co bylo, bylo, jak se píše v Černých baronech. Toto ale není, bohužel, pravda. Co bylo, je pořád.
Kolonie byly sice oficiálně rozpuštěny, tedy většinou, ale kolonialismus nezmizel. Nemohl zmizet, protože nezmizela koloniální mentalita a s ní se vůbec nikam nevypařil několik staletí pěstovaný a udržovaný zvyk „těžit z cizího bohatství“, „využívat cizí pracovní i vojenskou sílu“, tedy řečeno naprosto tvrdě a nediplomaticky, „žít na cizí účet“. Kde přežívá koloniální mentalita, tam se musí dříve či později objevit kolonie, třeba že se jim tak v duchu našich vznešených hodnot už neříká. A dokonce se někdy ony kolonie a polokolonie nazývají partnery a spojenci. To aby se v tom obyvatelstvo nezorientovalo. A kompradoři a kariéristé v jejich čele bývají hojně objímáni a celováni. Jsou též zváni na Západ, kde je jim dovoleno špacírovat po červených kobercích, vozit se v limuzínách a nocovat ve drahých hotelích. A kecat, žvanit, blábolit, co slina na jazyk přinese. To vše výměnou za předhození vlastní země k ukojení hladu koloniálního panstva. Kde je hlad, tam se žádá potrava. Bez potravy zůstává hlad neukojen a bez kolonií se rodí zoufalství koloniálních „elit“, které dříve či později začnou zbrojit a provokovat válku.
Důkazy vytrvalosti koloniální mentality, jejího tuhého kořínku zapuštěného především u vládnoucích elit Západu vidíme v podstatě denně a některé příklady jsou úplně stejně ohavné, jako nejkřiklavější svědectví z historie kolonialismu. Dějiny kolonialismu patří vskutku k tomu nejodpornějšímu, co kdy koloniální Evropa zplodila. Nemluví se o tom. Nezapadá to do obrazu Západu svobodného, demokratického, spravedlivého, kulturního, příkladného a hodnotového. Nehodí se k Západu a vizi o konci dějin, jejichž rozbouřené vody doproudily do širého oceánu západního blaha a dokonalosti, ze kterého je celý svět bez sebe rozkoší a vděkem.
Druhou kategorii státu a moci, jaká se ustavila na evropském Západě, tvoří v podstatě jediný evropský stát, kterým je Německo. Německo sice disponovalo jistými zámořskými koloniemi, nicméně v zásadě bylo vždy mocností, která expandovala do svého okolí. Rostla, jako rostou stromy. Co rok to nový letokruh. A rostla nesmírně vytrvale a přednostně východním směrem. Pro Německo jeho věčný a nevyléčitelný Drang nach Osten směřoval především do zemí slovanských, třebaže chtěl mířit ještě dál. Nejprve Němci pohltili Polabské a Baltické Slovany, čímž Německo získalo přibližně třetinu svého současného území. Potom se Němci zakousli do Lužických Srbů a měli nachystán příbor i na Čechy a Moravany, kteří jim ale jaksi včas vyklouzli z talíře. Skoro jako kluzké ústřice. Slovanského etnika byly ve skutečnosti, to s nejvyšší mírou pravděpodobnosti, i předkové pozdějších takzvaných „sudetských Němců“, kteří se k němectví přimknuli podobně těsně, jako Slované na Balkáně, kteří v časech turecké nadvlády přijali islám a dali vzniknout pořekadlu, jež pravilo, že „Poturčenec horší Turka“.
Vzhledem k tomu, že Německo bylo v obou světových válkách poraženo, a tudíž vždy na čas zastaveno v expanzi východním směrem, a po druhé světové válce bylo dokonce včleněno do širších západních struktur nacházejících se pod nadvládou Spojených států (první nadvláda v dějinách pociťovaná ovládanými jako dobrodiní), jeho expanzivita byla takto utlumena důkladněji. Nicméně, i tento německý zvyk spočívající v rozšiřování životního prostoru, nejlépe na úkor sousedních Slovanů, se vryl do mentality přinejmenším části elit, každopádně té části, která si předává rodové tradice, aniž by tyto prošly katarzí tragických historických zkušeností. Předávání tohoto druhu „tradic“, zakládající se někdy na nedůsledně provedené denacifikaci Německa, vede k pnutí či hnutí, jakému se říká revizionismus. Nebo ještě hůře revanšismus. Je to tedy hluboko vězící pocit, že v dějinách některé procesy byly završeny s nedobrým výsledkem, jaký by bylo třeba „revidovat“. A také se za všechno hezky pomstít. Pravda, v Německu se v současné době rodí jistá naděje, že vůči Rusku zaměřený revanšismus prosazovaný z Berlína Merzem a z Bruselu von der Leyenovou bude zastaven a opuštěn. Dějiny ale učí nadějím raději příliš nedůvěřovat. Nic se nerozplývá snáze a rychleji než klamné naděje. Ale prozatím doufejme, že proces rozpadu Merzova mandátu bude pokračovat stále rychlejším tempem.
Země, které byly po zániku bipolárního světa uvolněny z područí Sovětského svazu a ponechány k laskavému převzetí Západem, patřily (a samozřejmě patří nadále) k prostoru Střední Evropy, Evropy jihovýchodní a severovýchodní. Jsou to každopádně jiné země a jiné národy, utvořené úplně jinou historickou zkušeností a tudíž je tvoří národy s odlišnou mentalitou, než jakou mají především mocné a vládnoucí elity koloniálního a teritoriálně expanzívního Západu. Velmi brzy k „osvobozeným“ od Rusů přibylo i několik bývalých republik SSSR.
Srdce západního koloniálního pána zaplesalo. Tolik kolonií a v nich tolik „domorodců“ k rozebrání!?! Pravda, Evropany, byť i „z Východu“, na zrcátka, hřebínky, barevná sklíčka, levnou bižuterií a děravé přikrývky nemohla západní oligarchie nachytat. Musela to zkusit s něčím atraktivnějším. No nádhera! Pro začátek to mohlo stačit. „Později, až vytrávíme tyhle jednohubky, si rozebereme i samotné Rusko,“ soudila západní oligarchie. „Tam se nakrmíme na sto let dopředu. Budeme potom odpočívat jako krokodýl nebo anakonda, kteří dokážou spolknout či do sebe vsoukat i celou gazelu, hříbě zebry, malé prasátko nebo jen o málo menšího plaza, než je anakonda sama. A potom leží bez hnutí nataženi, tíhou kořisti přišpendlení žaludkem k zemi. A tráví a tráví a tráví. Prostě paráda!
Ale nepředbíhejme. Ony státy uvolněné od Sovětského svazu, který se záhy sám rozložil, ovšem také netvoří monolit. Jsou mezi nimi nevelké či malé slovanské národy, které v podstatě po celý novověk žily, existovaly, vzdorovaly nebo se smiřovaly s nadvládou cizí mocnosti. Ať to bylo Rakousko nebo Uhry (nadvláda maďarská), nebo to byla Osmanská říše založená a spravovaná Turky. Možná tyto národy vděčí za svoji mentální odlišnost od národů koloniálních, hlavně či skoro výhradně jejich vládnoucích elit, prostému faktu, že nedostaly příležitost samy dobývat a ovládat jiné národy. Nemajíce v některých případech moře, těžko se mohly stát námořními mocnostmi a získat zámořské kolonie. Jejich modus existence představoval úsilí o přežití a udržení vlastní národní identity, o záchranu jazyka, tradic, kultury. Nicméně, výsledkem této historické zkušenosti je prostý fakt, že tyto nevelké či malé slovanské národy si nezvykly dosahovat své životní úrovně drancováním cizích zemí a národů. Vždy žily a existovaly jaksi „za své“.Byla to možná z nouze ctnost, ale to na věci nic nemění. Proto opravdu není a nemůže být jejich současným cílem eskalovat konflikt s Ruskou federací v naději, že se Rusko dříve vnitřně rozloží a zkolabuje než vysoce agresívní koloniální, imperialistický a militaristický Západ zničí vyprovokovaným jaderným úderem. A k tomu i nás, kteří po žádné kořisti v Rusku, Bělorusku nebo na Ukrajině netouží, a kteří jsme se „jen“ ocitli s dravci v jednom hejnu, zničí s ním.
Je ale třeba připustit, že mezi státy (a národy) bývalého sovětského bloku, bylo a zůstává několik rozdílů, které patrně velice komplikují možnost uzavírat vzájemné vztahy bez rizika. Týká se to především Polska a Maďarska. Poláci i Maďaři mají totiž sami imperiální minulost, jaká velice snadno svádí k revizionismu a revanšismu. Poláci se střetali, střetají a nadále střetat budou s Rusy v boji o přístup k severnímu pobřeží Černého moře, tedy v polské touze získat či v ruském případě udržet nebo obnovit kontrolu nad částí či celou Ukrajinou. Takto se zde obnovuje vysoce konfliktní potenciál, který by měl sousedy Polska varovat před vtažením do některého (jakéhokoliv) geopolitického projektu Varšavy. Obdobně, se projevil naplno maďarský revizionismus po volbě nové vlády premiéra Magyara. Ten své působení v podstatě zahájil velice nevybíravým verbálním útokem na slovenskou svébytnost. Maďarský revanšismus byl patrně hlavním důvodem, pro který se za druhé světové války stala země spojencem Adolfa Hitlera. Jisté revizionistické sklony projevuje směrem k Moldavsku i současné Rumunsko. Zde je mu plně k dispozici proamerické kompradorské vedení jinak velice chudého a vnitřně rozklíženého Moldavska. Koloniální Západ ale pracuje se vším, co je k mání, co se mu nabízí. Nevybírá si. Opravdu, vůbec není vybíravý. Angažoval by, zaplatil, zkorumpoval a vyzbrojil třeba i Lucifera, kdyby se „Světlonoš“ rozhodl padnout ještě hlouběji než do Pekla.
Toto výše zmíněné koloniální kořistění je pouze cílem (neo)koloniálních a revizionistických „elit“ současného militaristického Západu, které zničení Ruska, jeho rozpad a vykradení do dna potřebují, jako potřeboval Hrabě Dracula krev smrtelného člověka, aby sám přežil. Pokud současné „elity“ Západu Rusko nezničí, bude to znamenat, že samy prohrály. Tedy konec jejich existence. Toto je pro ně strašlivá sázka, která působí dojmem, že ji uzavřel šílenec. Do jisté míry jsou tyto „elity“ skutečně šílené, ale strachem, protože jsouce suchozemci měly by se naučit žít ve vodě. Nebo naopak? Evoluci tyto přechody živočichů z prostředí do prostředí trvají milióny let, tolik času koloniální a revizionistické „elity“ nedostanou, aby se naučily žít jako normální lidé. Proto budou eskalovat konflikt s Ruskou federací až do stupně, kdy Rusko zareaguje způsobem, ze kterého dostanou tyto „elity“ strach o vlastní život. O životy desítek či stovek miliónů Evropanů se tyto vládnoucí jedinci nestrachují. Jejich osud je jim úplně ukradený. Bojí se pouze o sebe, o své zisky, o svůj majetek. Proto stát na jejich straně je asi docela bizarní. Mnoho lidí si ale myslí, že stojí na straně demokracie, svobody, DOBRA. Nikoliv, nestojí na straně ničeho z toho roztomilého souboru ctností. Stojí na straně nekřesťanských zisků, arogance a extrémní bezohlednosti. Špinavá kaluž se nestane lahodným burgundským vínem jen proto, že ji tak někdo den co den od rána do večera nazývá! Takovou sílu slovo nemá. Ani stokrát opakovaná lež se nestane pravdou…
Koloniální a revanšistické „elity“ Západu jaksi neumí „žít za své“. „To je jejich úděl,“ napsal by možná François Villon, kdyby je znal. Ale toto je právě ono meritum věci, které nás vrací k otázce, zda bylo opravdu nevyhnutelné rezignovat alespoň na pokus o neutralitu a doslova vběhnout do nové úplně cizí ohrady. Byla otevřená dokořán a ovčák na chvíli zavřel psa do boudy a tuze vlídně se umíval. Též stroj na stříhání ovčí vlny včas ukryl. Bohužel, zdá se, že noví představitelé států bývalého sovětského bloku, oni „průvodci svých národů na cestě na Západ“, příliš možností na výběr neměli. V poválečné éře takzvané „studené války“ spolu opravdu nebojovaly Dobro a Zlo, jak se s oblibou tvrdí. A pokud i sváděly boj na straně jedné demokracie s totalitou na straně druhé, potom tento zápas představoval vcelku marginální paradigma. Ta hlavní válka, na ústředním bitevním poli, se zcela jistě ze strany Západu vedla o kořist.
Sovětský svaz se rozkládal jako mohutný druhohorní veleještěr nejenom na celém území svého tak ohromného státu, ale nedovolil oligarchii Západu ani si líznout, ani přičichnout k jeho satelitům a k velké části tehdy tak zvaného rozvojového světa, ve kterém si Moskva počínala nadmíru úspěšně. Také i proto, že dokázala jednat se slabšími partnery bez arogance panského syndromu. Tomu se Rusové jaksi nikdy nenaučili. Tahle veškerá ohromná kořist západnímu kolonialismu prostě unikala. A hlad po ní rostl rok od roku paralelně s tím, jak se naplňovala Marxova proroctví o cyklických krizích kapitalismu. Západní oligarchie se plížila kolem ohrady celého ohromného „sovětského prostoru“ a sliny jí tekly proudem. Byla jako hrabě z Cantervillu (Strašidlo Cantervillské od Oscara Wilda), který spoután umíral hladem sotva kousíček od stolu prohýbajícího se samými lahodnými pokrmy.
Západ, především Spojené státy, do „studené války“ investovaly příliš mnoho peněz i jiných zdrojů, pozornosti a sil, než aby jim „ptáček nakonec uletěl“. Že se nebojovalo o principy, ale o kořist, bylo srozumitelně doloženo skutečností, že Rusko před západním apetitem nezachránilo ani opuštění „cesty socialismu“ doprovázené dlouhou řadou Gorbačovových ústupků Západu, jež alespoň na principu starobylého „potlače“ měly být Západem vráceny, což nebyly. Pozor, archaické národy varují, že neopětovaný dar je nadán duchem, který obdarovaného, jenž neví, co se sluší a patří, může soužit a usoužit. Ovšem, po jednom desetiletí nadějného, ale nakonec marného očekávání, že se Rusko nechá rozebrat do šroubečku dobrovolně, dokonce s důvěrou a láskou v Západ, bylo u západních „elit“ rozhodnuto v procesu zničení Ruska prostě pokračovat. A to se, bohužel, stalo. Proto taky máme na Ukrajině válku…
Oni „průvodcové na cestě na Západ“ si byli nejspíš dobře vědomi (alespoň někteří z nich), že západní oligarchie by neinvestovala do nových kolonií ani dolar, kdyby se tyto potenciální kolonie (v nejlepším případě polokolonie) hodlaly vydat vlastní cestou. Ostatně, máme s návrhy na „třetí cestu“ dost zkušeností. Kdokoliv v letech devadesátých nalezl tolik odvahy a třeba i pouze nesměle zmínil možnost, že by se země nevydala do západních struktur a nestala se tak konečně sama Západem, ale pokusila se sama nebo ve spojení s některými dalšími státy vytvořit něco vlastního, co by nebylo ani Východem ani Západem, pak na takového smělého člověka, vlastně dobrodruha, bylo pohlíženo jako na Koperníka, který právě zpochybnil centrální pozici Země uvnitř Sluneční soustavy. Prostě kacíř, jakému není na světě rovno. Tak silná a neochvějná byla vůle učinit ze Střední Evropy, která nebyla nikdy Západem, Západ. A dnes vidíme, že se po Střední Evropě chce, aby byla Západem i s jeho nebezpečnými, nikomu neprospívajícími plány na válku.
Jedna země, jeden národ, se v Evropě pokusil o vlastní nezávislou cestu. Byla to Jugoslávie, respektive srbský Bělehrad. Ten usoudil, že když se dokázal ubránit vlivu Moskvy, dokonce samotného hrozivého Stalina, tak si uchová nezávislost i na západní oligarchii. I přiletěla letadla NATO nad Bělehrad a ničila téměř výhradně jen civilní infrastrukturu a zabíjela civilisty. Tak vedou své války anglosasové. Pročpak takto bez ohledu na civilisty, brutálně? Inu, je to jednoduché. Je to proto, že tak jim velí tradiční po staletí pěstovaná koloniální mentalita zděděná od předků. A jakápak je to mentalita? Je to mentalita pohrdající národy, které nepovažuje za sobě rovné. Vlastně mentalita, která, jak jsme toho svědky vůči Rusům, s lehkostí sobě vlastní uplatňuje princip kolektivní viny, tudíž nemá daleko k šovinismu či vůbec rasismu. Ostatně rasismus je vlastním bratrem kolonialismu. Jeho dvojčetem. Vždy obě zla existovala ve vzácné shodě. Z jednoho vyplývalo druhé. Je třeba důkazů? Jsou jich na tisíce!
Vždyť na plantáže Severní Ameriky včetně Karibské oblasti pluly stále stovky lodí naložených otroky z Afriky ještě dlouho po oficiálním zrušení otroctví. Ty lodě patřily bohatým rejdařům snad ze všech přístavů evropských koloniálních mocností. Byl to ohromný byznys, během kterého jen během plavby přišly o život nejméně desítky tisíc nešťastných lidí. Obětí ohromné nevyléčitelné chamtivosti kolonialismu. Skutečnost, že později byli tito lidé oficiálně vedení jako svobodné námezdní síly, na jejich hrůzném osudu nic nezměnilo. Ostatně, mezi těmito otroky a „otroky“ byly také desítky tisíc Číňanů. Možná i mnohem více. A v časech tohoto novodobého otrokářství se západní koloniální mocnosti rovněž považovaly za vysoce civilizované, snad dokonce za demokratické a svobodné.
Velkým obhájcem kolonialismu byl i spisovatel Rudyard Kipling, autor slavné Knihy džunglí. Pozoruhodná je ale spíše jeho báseň The White Man´s Burden, Břemeno bílého muže, z roku 1899, ve které se básnickou formou v podstatě kodifikuje iluze o civilizační nadřazenosti koloniálního panstva nad „neorientovanými“ národy. Z této nadřazenosti pak plyne iluze o právu „vyšší“ civilizace nakládat svévolně s civilizací „nižší“. Tato iluze se pak umocňuje v nárok „nižší“ civilizaci okrádat, aniž by ten, kdo okrádá, musel pociťovat výčitky svědomí. „Jsem víc, tedy mám právo brát. Ty jsi méně, ty mlč a trp.“ Tak daleko Kipling samozřejmě nešel, ale kolonialismus, se kterým souhlasil, ano. Tento syndrom je kořenem velmi mnohého zla, které působí i v naší době. Ale o kolonialismu, rasismu a otrokářství se jaksi nesluší mluvit. Není to korektní. Zlo přece odjakživa sídlilo na Východě, že? Tohle je korektní…
Pochybujeme o vytrvalosti kolonialismu a koloniálních „elit“? Copak američtí prezidenti nenařídili agrese proti celé řadě zemí na Blízkém východě a v severní Africe? Copak Donald Trump úplně bez příčiny, s dokonale falešným zdůvodněním, zato v tradičním rozporu s mezinárodním právem nedávno nezaútočil na Irán, kde bylo hned v úvodu agrese povražděno americkou raketou (ano, dávejme věcem jejich pravé jméno) na sto šedesát dětí ve škole? Raketa je nezabila „omylem“. Byl to cílený útok. A copak Donald Trump nevyhrožuje kontinuálně Iránu, že jej zničí? Vybombarduje do doby kamenné? Tedy přesně do té doby, do které patří on sám? Dokonce tak činí i na půdě OSN? Půdu OSN má vlastně doma v zajetí, takže to už není půda pro objektivní posuzování skutků a jevů, ale připomíná avignonské zajetí papežů.
Jak se vlastně rodí tak ohavná necivilizovaná rétorika? Úplně snadno, je totiž vrozená, „elitní“, doladěná výchovou, vychází ze staré koloniální mentality a v americkém případě se zrodila během genocidy původního severoamerického obyvatelstva a upevňovala se spolu s ukradením indiánské půdy. Jak jinak by mohl Donald Trump ukrást obří ropná naleziště cizího nezávislého státu, Venezuely, kdyby občany Venezuely nepovažoval za svého druhu indiány? A k nim si „přibalit“ i jejich prezidenta? A kdyby nebylo zmíněné koloniální mentality, copak by bylo možné vztáhnout ruce na cizí aktiva, zlaté rezervy některého nezávislého státu a jeho občanů? A nazvat tuto krádež pouhým zmrazením? Kdo rozhodl o krádeži? Inu, zástupci bývalých kolonií. A jsme doma! Ukradené miliardy leží v Belgii, v zemi, jejíž král Leopold II. svého času ukradl celé Kongo, ve kterém přišlo o život na deset miliónů černých obyvatel této kolonie. (Tak vyhlížel kolonialismus, o kterém se na Západě nemluví.) Nepočítaje useknuté ruce těch, kteří odmítali dřít v nelidských podmínkách, nebo se jim už nedostávalo sil. Tak jakýpak div, že bývalé koloniální „elity“ jako vlastníci nekonečně houževnaté nesmrtelné koloniální mentality s lehkostí sobě vlastní ukradnou několik stovek miliard dolarů či eur? Co se v dějinném mládí naučíš, v demokratické, svobodné a vysoce civilizované dospělosti plné západních hodnot jako když najdeš, že? V zájmu spravedlnosti je třeba říci, že Belgie zde nenese celou vinu. Tato současná „ledová“ krádež je dílem kolektivní koloniální mentality. Lupiči se ale tuze bojí, že budou nejenom vracet, co jako nanuk „zmrazili“, ale k tomu budou ještě platit úroky, ušlý zisk a mastnou pokutu včetně soudních výloh. Inu, spolu kradli, spolu… Platí!
Všude a na vše, kamkoliv pohlédneme, všude se projevuje tato zděděná koloniální mentalita, která je vlastní vládnoucím strukturám celé řady zemí současného Západu. Dědí se z generace na generaci. Stává se vrozenou či nevyléčitelně na šatu jako bláto ulpívající. Integrací do Evropské unie (původně, před Ursulou von der Leyenovou, snad mírotvorné) a vtažením do struktur NATO se země, jejichž národy nesdílejí potřeby koloniálních nebo revizionistických teritoriálně expanzivních „elit“, účastní jejich procesů. Z národů, které měly v dějinách to štěstí, že nikoho neovládaly, neokrádaly, nezabíraly ničí území, se integrací na Západ stávají spoluviníci, spolupachatelé, kteří jsou systematicky vedeni k tomu, aby svůj dříve čistý štít poskvrnili něčím, co nikdy nepotřebovaly, po čem netoužily, ale kvůli „spojenectví“, jaké jim v podstatě nic nezaručuje, se prostě hnaly v houfu tam, kam militaristé ukazují. I na smrt. Oficiálně se samozřejmě nedeklaruje, že koloniální a revanšistický Západ vede válku výhradně kvůli hanebné kořisti a sebezáchově militaristických „elit“, jež jsou skutečným neštěstím národů EU. Mluví se o boji za demokracii, za svobodu, o obraně před ruskou hrozbou, o ochraně západních hodnot. Prostě se lže, jako se lhalo v dějinách vždy, když šlo „elitám“ o jejich moc a zisky.
Opravdu je těžké říci, zda se tomu všemu dalo vyhnout, přijmout neutralitu a neúčastnit se něčeho, co odhalovalo svoji skutečnou tvář ještě před koncem druhého tisíciletí? Nebyla žádným překvapením. Možná by namísto dotací z EU pršely „humanitární bomby“ a bílý západní muž by jimi poučoval a vedl „neorientované“ národy bývalého sovětského bloku. Čert ví, co by bylo, kdyby bylo. Novou legitimní otázkou ale je, zda se dá ještě z toho rychle jedoucího vlaku vyskočit? Nebo už sedíme v zapečetěném vagóně a řítíme se do míst, na kterých už nevedou koleje? U srdce nás ale může těšit, že jsme už konečně Západ a budeme západnímu militarismu sloužit až do roztrhání těla, jak by možná poznamenal Dobrý voják Švejk, kdyby si dokázal podržet svůj smysl pro humor i v našich časech.
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008