Evropské státy a národy potřebují ze všeho nejvíce obnovení své nezávislosti, tedy vymanění se z dusícího vlivu Spojených států, omylem považovaného za ochranu a záruku bezpečí. (Ve skutečnosti je tomu právě naopak.) Potřebují se zbavit „grýndýlového“ ohrožení a agresívní genderové agendy. V hospodářském smyslu by se západní polovina evropského kontinentu měla vrátit k rozvíjení eurasijského projektu a měla by začít navazovat užší spolupráci s nově se rozvíjejícím uskupením BRICS+. Zkrátka a dobře, měla by začít dělat pravý opak toho, co činí v posledních přibližně třech desetiletích, a spíš ještě déle.
Tímto výčtem se seznam sebezáchovných kroků Evropy ani zdaleka nevyčerpává. Je jich mnohem více. Tak především by se Evropská unie měla vrátit ke svému původnímu zaměření a evropské unijní struktury by měly přestat fungovat jako převodní páka zájmů washingtonských plutokratických elit a nadnárodních obřích korporací. Zejména co nejdále od vojenskoprůmyslového komplexu Západu, od naftařských a farmaceutických gigantů. EU by se měla navrátit k většině občanů členských států. V těch by se měly začít obnovovat vazby s původními národními hodnotami, vlastenectví, vzdělanost, znalost národní, evropské i světové historie. Co nejdále od marginálních často zbytečných i nesmyslných témat k tomu, co občan Evropy skutečně potřebuje. Jsou to mír, bezpečí, svoboda, nezávislost, prosperita, a zejména obnovení těžce poškozené demokracie. Konec kolaborantů, figurek, panáků a šašků v politice, navrácení vlády do rukou skutečných politiků schopných a ochotných pracovat pro blaho občanů, národů a míru ve světě.
Foto: pxhere.com / CC0 Public Domain
Tedy opět, pravý opak toho, co prozatím v Evropě působí. Idealisté, kteří očekávají, že se takový proces obrody může udát během roku či několika let, najdou dost příkladů v evropských dějinách, které ukazují, že evropské národy procitají k uvědomění si nutnosti změn a k jejich prosazování většinou docela pomalu, váhavě a s častými přeryvy obrodných procesů. Jako příklad si můžeme uvést situaci v několika evropských zemích, která se začala vyvíjet mezi koncem napoleonských válek 1814/1815 a revolučním rokem 1848. Byla to přibližně tři desetiletí plná nadějí a zvratů. Byla bojem liberálních, tehdy ještě v původním smyslu toho slova svobodomyslných, republikánských, téměř demokratických sil s tím, co právem získalo označení síly reakční. Když se podíváme na síly, které na současném Západě likvidují staletým bojem získané svobody, vyklešťují demokracii a šíří mezi obyvatelstvem strach a nesmyslnou nenávist, můžeme dospět k názoru, že i tyto současné síly lze nejlépe označit jako reakční. Tak jako metternichovská reakce uskutečňovaná prostřednictvím Svaté aliance, ale i nad její rámec, byla reakcí na „hrozbu“ šíření svobod, tak současná reakce plutokratických globálních elit je namířena proti obnovení demokracie a osvobození se národů od diktátu hegemona.
Co se vlastně v Evropě po porážce „uzurpátora“, tedy Napoleona Bonaparta, dělo? Shrňme si hlavní fakta, jen co nejstručněji. Jakobínská revoluce navzdory teroru, který rozpoutala, a stejně tak napoleonské války přesto, že způsobily velká krveprolití, zahájily v Evropě procesy, které začaly povážlivě otřásat starými feudálními pořádky. Ve Francii se nakrátko vrátili k vládě Bourboni, kteří byli spíše už jen karikaturou královské vlády, jež zemi dovedli k nejhlubšímu úpadku. Nakonec Francouzi v roce 1830 Bourbony ze země vyhnali. Do té doby se ale ve Francii, která stála v popředí boje s feudální reakcí, začaly objevovat utopické socialistické myšlenky, jejichž autory byli například hrabě Claude Henri de Saint-Simon, zchudlý šlechtic, původně dokonce bohatý člověk, který svým stylem života dospěl k bídě, jež ho ovšem přiblížila lidu. Saint-Simon začal navrhovat společný život občanů v jakýchsi pospolitostech. Pod jeho vlivem se nakonec dokonce zrodily sekty a s nimi i dvě zvláštní osoby, předáci, Enfantin a Bazard, kteří chtěli pospolitosti dovést až do extrému, ke společnému sdílení žen a společné výchově dětí. Trochu Adamité, trochu starověcí Sparťané. Ale u Saint-Simona načerpal inspiraci dokonce i takový seriózní myslitel, jakým byl August Comte.
Vedle Saint-Simona se v téže době objevují myšlenky obchodníka s látkami, Fouriera, jehož stoupencem a následovníkem se stal mladý voják, Victor Considérant, postava ve své době proslulá a obdivovaná. Charles Fourier zemřel v chudobě, jakou tak trochu sám hlásal, ale jeho myšlenkami se nechal inspirovat například v Čechách známý idealista a romantik, Amerling, který po jeho vzoru vybudoval proslulou pospolitost Budeč. Šíření svobodomyslných poněkud utopických sociálních myšlenek se ve Francii ujal také potomek slavného Michelangela Buonarottiho, Filip Buonarotti. Byl údajně přítelem samotného Robespiera, a tak byl prodchnut myšlenkami jakobínské revoluce. Ostatně o jakobínské revoluci psal svá díla. Žil v chudobě a živil se jako učitel hudby, tedy nikoli malováním, sochařstvím, architekturou a básněním jako jeho slavný předek. Vysloveně socialistické myšlenky šířili v té době Louis August Blanqui a Armand Barbès. Oba skončili ve vězení v Mont Saint Michel, neboť přešli od teorie k praxi, a Barbès dokonce při potyčce zastřelil důstojníka. Rozsudek trestu smrti mu změnili na doživotní káznici. Přecházet od teorie k praxi bývá riskantní.
Potom se v Paříži objevil Jean Louis Blanc, povoláním historik a autor několika prací, ze kterých se dovídáme podrobnosti právě o těchto letech bojů s reakcí. Tedy „L´Histoire de dix ans 1830 – 1840“ (Historie deseti let 1830 – 1840), vydaná v Bruselu 1845. A s ním vystoupil také Alexander Auguste Ledru-Rollin, pro změnu advokát, jako kdysi za Jakobínů nesmiřitelný Saint-Juste. Myšlenky, teorie a činnost těchto osobností a s nimi ještě mnohých dalších stály v opozici nejenom proti tvrdé reakci, jakou nastolila Svatá aliance ruského cara Alexandra I., a zejména jejího hlavního ducha, knížete Metternicha, ale oponovaly i takovým vizím uspořádání státu, jaké nabídl významný francouzský politik, Pierre Guizot, ministr orleánského krále-měšťana Ludvíka Filipa, jenž nastoupil na trůn s tichým souhlasem generála Lafayetta. Ten proslul překvapivým výrokem, že: „Ludvík Filip Orleánský je nejlepší republika“.
Jak je vidět, když se chce, může být i král považován za měšťana a republikána. Ludvík Filip byl ale tak trochu komická figurka. Předstíral, že miluje lid, údajně chodil mezi lidmi a každému snaživě tisknul ruku bez ohledu na jeho stav a povolání. Ale ve skutečnosti nesmírně toužil po obdivu. Proslýchalo se, že si údajně pařížští žebráci vydělávali peníze tím, že davu, který se shromáždil u některého králova sídla, slíbili, že provoláváním obdivu a slávy vyvolají na balkón krále. I volali a král skutečně na balkón přišel. A mával. A tihle šprýmaři měli takto hezky vyděláno. Když začne nějaká moc korodovat, tak se stává směšnou. I dnes se při pohledu na mnohé politiky Západu neubráníme veselosti. I když je t trochu smutné veselí.
Vedle již zmíněných osobností, nositelů myšlenek svobody, občanských práv, sociálních reforem směřujících ke zlepšení postavení prostého lidu a dalších, se objevily i další velké osobnosti. Mezi nimi například historik Jules Michelet, velký romantický milovník Francie, a s ním bojovný Alfons de Lamartine, autor l´Histoire des Girondins. Také spisovatelé romanticko-realistického zaměření, jako Honoré de Balzac, Victoir Hugo, George Sandová, Eugen Sue, se každý svým způsobem postavili na stranu reforem směřujících proti reakci. Onen zmíněný Guizot, který napsal své známé „Paměti sloužící k dějinám mé doby“ (Mémoires pour servir à l´Histoires de mon temps), sice rovněž zastával pozici proti feudálním pořádkům, ale byl typickým představitelem vrstev bohatého měšťanstva. Tedy soudil, že volební právo a podíl na moci náleží jen bohatým lidem. Jeho heslo znělo: „Enrichissez-vous!“, tedy „Bohatněte!“ Povoláním typograf a jménem Pierre Proudhon mu na to odpověděl docela jasně a tvrdě: „Vlastnictví je krádež!“ Takto se v Evropě začínala otvírat cesta ke Komunistickému manifestu Marxe a Engelse, který vyšel v únoru roku 1848, skutečně na samém prahu revolučního roku.
Ale vraťme se ke Svaté alianci. Jejím autorem byl vlastně ruský car Alexandr I. Rusko sehrálo při porážce Napoleona Bonaparta zásadní roli. Nejenom samotným vyčerpáním jeho vojsk při Napoleonově osudném tažení na Rus v roce 1812, ke kterému Napoleona velice pobízeli zejména Poláci. Rusové bojovali také u Lipska a tehdy, když táhli českými zeměmi a kůň ruského kozáka, jak se tehdy tradovalo, se napil vody z Vltavy, než se napil také ze Seiny, tak se v českých zemích začaly rodit a posilovat myšlenky vzájemných vztahů mezi Slovany. Rusové byli tehdy všude v Čechách i na Moravě srdečně vítáni. Češi si velice silně uvědomili, že to je národ, se kterým se mohou domluvit bez tlumočníka. Po celé devatenácté století pak sledovala Vídeň s velkými obavami rozvíjení se česko-ruských vztahů a s nimi obecně vztahů mezi Slovany po celé Evropě. Čím blíže k Petrohradu, tím dále od Vídně. Němci se celé dějiny nesmírně báli integrace slovanských národů. Házeli do sjednocovacích procesů vidle, jak se jen dalo. Slovanů bylo mnoho, více než Němců i s Rakušany. Klasičtí němečtí historikové, Mommsen i von Ranke, s uspokojením zaznamenali, že Slované mají s jednotou tak trochu problémy, zatímco Němci se sjednotit dokážou. Možná i díky tomu se v devadesátých letech 20. století tři slovanské federace rozpadly. No a Německo opět hezky sjednotilo. Ale obraťme list…
Alexandr I. byl úspěšný car a milovník života. Neodříkal se žádných radovánek a říkalo se, že i během Vídeňského kongresu, na kterém se vlastně myšlenka Svaté aliance zrodila, si užíval všech radostí a slastí. Měl ale také milenku, livonskou šlechtičnu, Julianu Krüdenerovou, která byla vdovou po ruském diplomatovi a zároveň vedla rovněž jako car život plný radovánek. Vedle toho ale byla posedlá náboženskými myšlenkami a stala se kajícnicí. Údajně měla, jak to už v životě bývá, na cara velký vliv. Takže se tradovalo, že Alexandr původně zamýšlel Svatou alianci jako spojení evropských panovníků, kteří by byli svým poddaným milujícími otci a ochránci. Tak přesně tohle si Metternich rozhodně nepřál. Měl ostatně při ruce i pomocníka, Friedricha Gentze, který se mu co do cynické a bezohledné povahy plně vyrovnal. Carova idealismu rakouský kancléř Metternich využil a jeho koncepci proměnil v tuhou feudální reakci. Žádní milující otcové, ale navzájem spolu pevně semknutí feudálové starého ražení a ještě absolutističtější než dříve. Vláda ne pro lid, ale proti lidu. Zkrátka taková jako vždycky. Díky tomu jej vtipálkové v rakouských zemích překřtili na kancléře Mitternacht, tedy Půlnoc.
Akce vyvolává reakci, nejenom vtipy. Je poměrně evidentní, že právě Metternichův cynismus, který lze samozřejmě považovat i za politickou dovednost, jako u jeho francouzského kulhavého kolegy Talleyranda, posiloval hnutí vystupující proti reakci. Metternich narážel na nepochopení také v Prusku, kde se prosazoval reformátor Pruska, svobodný pán vom Stein. Ten se ostatně srazil už s Napoleonem, který ho vyhnal ze země, takže vom Stein nakrátko zakotvil v Praze. Později v Petrohradu. Tehdy se v rozdrobených německých zemích formovaly revoluční ideje také. V Berlíně byla například v roce 1810 založena univerzita, u jejíhož zrodu stáli Vilém Humboldt a filozof Johann Gottlieb Fichte. Vom Stein si přál rozdrobené Německo sjednotit, což se příliš nelíbilo kancléři Metternichovi, neboť postavení Habsburské říše bylo v takovém sjednoceném německém prostoru docela složité. Jen polovina monarchie tak nějak náležela k dřívější Svaté říši římské, jakou pohřbil Napoleon. Například uherská část tehdejší habsburské monarchie (ještě před rakousko-uherským vyrovnáním) nebyla nikdy součástí středověké římské říše. Stála vně tohoto útvaru, stejně jako polské království. Čechy a Morava tohle štěstí neměly.
Tedy zde, u pruských reforem, se v podstatě rodí také pozdější německé sněmování ve Frankfurtu a s ním známá pozice českých poslanců vůči Frankfurtskému sněmu reprezentovaná Františkem Palackým, který odmítnutím účasti zástupců z českých zemí de facto pomohl chránit integritu rakouského císařství před plným vtažením monarchie do německého říšského prostoru. Ale to jen na okraj.
Poměry se ale hýbaly v celé Evropě. V severní Itálii, která náležela habsburskému císařství, se od počátku století prosazovaly silné odstředivé tendence. Italské republikánství a volání po svobodě se propojovalo i zde se sociálními tématy. Na stranu svobodné Itálie se postavila spousta intelektuálů, spisovatelé i hudební skladatelé. Velice aktivním bojovníkem za svobodnou Itálii byl i italský skladatel Giuseppe Verdi. Italský boj o svobodu měl heroické i vcelku komické prvky. Důsledkem heroických činů bylo, že se brněnská pevnost Špilberk zaplnila italskými intelektuály. Mezi nimi byl i básník Silvio Pellico. Dodnes se po něm jmenuje jedna brněnská ulice přímo pod hradem. Komickou stránkou italského vzdoru byla takzvaná bitva o doutníky. Italové totiž sabotovali výrobky z Rakouska. Odmítali je nakupovat. Tehdy to ještě šlo, neboť každý produkt měl jasného výrobce. Dnes by už taková forma bojkotu asi možná nebyla, protože není vůbec jasné, kdo kde a s jakými surovinami pocházejícími bůhvíodkud zboží vyrábí. Inu globalizace, v níž stejně skoro všechny výrobní podniky, firmy a služby patří nějaké desítce obřích finančních korporací. Od toaletního papíru až k leteckým motorům.
Ta doutníková válka spočívala v tom, že studenti na ulicích italských měst vyráželi chodcům z úst doutníky na znamení odporu k Rakousku. Vídeň na to reagovala tím, že nabádala vojáky, aby schválně kouřili na ulicích. Tyhle provokace loajálně podporoval i maršálek Radecký z Radče, velitel českého původu, mající kdysi v Praze na Malostranském náměstí pomník. Radecký byl velitelem rakouských posádek v Itálii. Oproti němu tehdejší plukovník Benedek rakouské vojáky od takového počínání zrazoval. Benedek chtěl mít klid. Jen zcela na okraj, tento pozdější generál a vrchní velitel rakouských armád velel v proslulé prohrané (jak jinak u Rakouska, že?) bitvě u Hradce Králové (u obce Sadová) v roce 1866.
Kvasilo a vřelo to ve Francii, Itálii, v rakouských zemích, v Prusku, téměř po celé Evropě, V zásadě se jednalo o dlouhotrvající střetání antagonismů. Na straně jedné stála reakce snažící se navrátit Evropu do stavu tuhého feudalismu a absolutismu, na straně druhé se rozvinula široká paleta různých směrů sahajících od utopických vizí, přes umírněné republikánství až k liberalismu (tehdy ještě v nepokřiveném významu), takto k demokracii a socialismu. Vedlejší proudy směřovaly k anarchii a v Marxově a Engelsově učení nakonec se toto vše tak nějak slévalo v dialektickém a historickém materialismu.
Proti reakci zpátečnictví tedy stály myšlenky pokroku. Dnes proti reakci, která je rovněž zpátečnická, neboť vrací svobodného občana do stavu velmi omezené svobody, se pomalu, váhavě a doposud velmi nesměle stavějí vize obnovení nezávislosti a řečeno jednoduše, potřeba návratu k normálnímu světu a k normálnímu životu v míru a bezpečí. Tehdy to trvalo tři desetiletí, než revoluce roku 1848 smetly reakci pocházející z projektu Svaté aliance. Ale ani tyto revoluce neznamenaly vítězství. Absolutismus měl tuhé kořeny. Vracel svoji moc, ukazoval svoji sílu a odhodlání ještě celá desetiletí poté. Jen velice pomalu se z feudálního absolutistického nedemokratického, vlastně totalitního systému, odlamovaly kousky jeho moci. Jen velice pomalu si lidé prosazovali svoje práva a zvyšovali svoji životní úroveň. Souviselo to se vzděláním a bylo to možné jen díky tomu, že revoluční kvas plodil skutečné vůdčí osobnosti, myslitele i politiky. Boj s reakcí byl riskantní, žádal odhodlání a oběti.
Proto ani dnes nelze předpokládat, že by se bohatý odhodlaný a ozbrojený reakční globální „liberalismus“ založený na bezohledné vládě velkého kapitálu nad demokracií a nenávidějící svobodného plnoprávného občana až do morku kostí zhroutil rychle. Navíc Evropa stojí na prahu velké války, která může všechno zničit v jediném okamžiku. Na druhé straně válka samozřejmě může zničit i moc současné reakce, která tuto hrozbu vyvolala. Ale to by byla příliš vysoká cena za obnovení svobod a nezávislosti. Pokud se Evropa dokáže válce vyhnout, pak to bude pouze díky tomu, že Evropané navzdory svým politikům a médiím přece jenom dokážou vnímat, odkud ve skutečnosti plynou hlavní hrozby a jakého jsou druhu. Že se tedy nakonec odhodlají vzepřít globalistickým vládnoucím strukturám chystajícím se je zavléct do možná úplně nejhorší války v dějinách lidstva. Že tyto nebezpečné a neodpovědné kolaborující struktury konečně odvolají a nahradí vládou občanů, demokracií.
Pokud se Evropa tedy dokáže vymanit ze sevření hegemona a jeho válkychtivých kariéristů a bezohledných osob toužících jen po ziscích plynoucích z válek, má naději ještě v jedné věci. A sice v tom, že dnes běží dějiny přece jenom podstatně rychlejším tempem než v 19. století. Snad tedy váhání Evropanů v boji s touto novodobou znovu feudální reakcí nepotrvá desetiletí.
