Motto:
„Ten, kdo se na svět dívá a ke všemu kývá, ten samozřejmě bývá vždy vážený a ctěn. Takový mozek ptačí, tomu to snad stačí, já, ať se páni mračí, já musím s pravdou ven… Nebuďte lidi hluší a nastavte uši, chceme vás na mou duši upřímně varovat. Nemáte ani zdání, že jsou s vámi páni, falešně hrají s vámi, chtějí vás obehrát.“ (Voskovec a Werich, 1937)
Tak jsem se včera ráno od synka svých kamarádů dozvěděl, že jsem Husákův boomer a jako takový jsem toxický – a večer jsem se ve zprávě Ministerstva vnitra ČR o potenciálně extrémních skupinách dočetl totéž. A myslím, že ty dvě zprávy souvisí. Rodiče toho chlapce, moji kamarádi, a i jeho prarodiče, mají dost podobné názory jako já. Z rodiny to tedy nemá. Jako skoro celá jeho generace ale tráví spoustu času na webu (čímž nemyslím jeho alternativní vody). Celý boží den se mu pak lajfstajlovými kanály dostává do hlavy dnešní doktrína, kde se o nás píše, jak je naše generace málo mítů, hejtfrí, jak jsme nacionalističtí (což se projevuje tím, že namísto script říkáme scénář, a nemyslíme si, že malý stát musí vyřešit všechny problémy světa, notabene takové, které velmoci buď neřeší nebo samy vyvolávají) a neekologičtí (protože neuznáváme za největšího sociálního génia doby dívenku, která trpí poruchou v oblasti sociálního rozlišovacího spektra, a vzhledem k tomu, že jsme vyrostli v době, kdy jediným plastovým obalem byla láhev od octa a 90 procent výrobků z tehdejšího obchodu neujelo víc než 700 kilometrů, které měla napříč naše vlast, jako největší nepřítel biosféry se nám nejeví přebujelá stáda krav, ale globální autsórsink, globální kšeft a zejména za humny harašící atomová bomba).
Mladší generaci, vychovávané etikou reklam „Svou sušenku nikomu nedávej!“ se samozřejmě taky nelíbí, že „na nás bude muset dělat“. Na koho ve skutečnosti dělá v systému, v němž z výtěžku nadnárodních provozoven na území ČR zůstává v zemi jen třetina, ale někdy také šestina a zbytek odtéká do zahraničí (to není údaj ode mě, ale statistika, kterou mi odhalil úspěšný podnikatel a radní Jihomoravského kraje Jiří Hlavenka, který tam dokonce sedí za vládní Piráty) a v němž se v době prudkého propadu na nejnižší evropskou příjmovo-výdajovou pozici občanů majetek stovky nejbohatších Čechů zvýšil o 500 miliard, se příslušník generace X, Y a Z v lifestylovém mainstreamu samozřejmě nedočte. Stejně jako se tam nedozví, kam odchází velká část toho, co v domácím státním rozpočtu zbude. Pokud tedy občas nezajde do jednoho zastrčeného maloobchodního krámku, kde jsem před časem nakoupil jen bochník chleba a plato vajíček a když jsem zachmuřil tvář nad účtem 150 Kč, stará paní prodavačka mi řekla: „Já vám rozumím. Jako malá holka jsem tohle už jednou zažila. Jak takhle zdraží obyčejný jídlo, je mi jasný, že ačkoliv se nás zase na nic neptali, jsme zase ve válce. A v televizi si to můžou okecávat, jak chtěj.“
Zpochybňování zkušeností těch, co zažili jiné časy, je staré jako lidstvo samo. Z Pavlíka Morozova udělal stalinský režim vzor, protože udal za kulactví vlastní rodiče, za Petra Nečase zase frčelo, když Mádl a Issová dělali blbce ze svých prarodičů v programu Přemluv bábu. Za nás to nebylo jiné. My, dva miliony dětí Husákova systému (zplozených, či spíše antikoncepci se vyhnuvších díky Husákovu programu, který udržoval domácí populaci jasnou finanční preferencí genetické rodiny), jsme v dětství také poslouchali: „Krásný úděl máte dnes – neposlouchejte řeči starých, jaké hodnoty zanikly od první republiky!“ Přece jsme ale byli v jednom jiní, než naši mladí „nástupci“ dnes: Drtivá většina z nás byla opakem tehdejšího konfekčního režimního obrazu mladého člověka: náušnice v uchu, přerostlé vlasy, hudba a názory, které jste v oficiálních médiích neslyšeli. Syn mých kamarádů, který mě k této úvaze přiměl, je přesně ve věku, v jakém jsem byl já v předvečer pádu předchozího režimu, a ten režim byl tehdy v naší zemi přibližně stejně dlouho, jako ten dnešní. Tedy stejná pozice. Tehdy ale většina tehdejší společnosti už režim v té podobě, jak byl, nechtěla a ti, kdo s tímto názorem nejvíc rezonovali, byli právě mladí, kteří radikální změnu nakonec spustili. Dnes jsou mladí – alespoň v naší zemi – největší oporou režimu.
Myslím, že to, že drtivá většina dnešních mladých odpovídá oficiální doktríně, je dáno dvěma věcmi. Za prvé geniálním tahem, v němž dnešní mlaďoch všemi kanály slyší „Buď rebel! Měj svůj styl“, ale když se dobře podíváme, co to je, je to rebelství a vlastní styl jen navenek, ale vnitřní obsah přesně takový, jaký se od nich chce. Dokonce i české protějšky tradičních hnutí, co jinde kverulují proti zatuhlému systému, jsou u nás (přinejmenším…) jejich parodiemi: naši zelení nejsou zelení a piráti nejsou piráti (jak geniálně vyjádřil jeden můj kamarád: „Kdyby byl Jack Sparrow členem České pirátské strany, namísto bojů pod vlajkou námořních zbojníků by podporoval Východindickou koloniální společnost“).
Zatímco mladistvým idolem naší generace byl Karel Kryl se svou geniální definicí režimu („šerif a soudce – voba gejngstři řádně zvolený“) a Floydi se svým „Rozbij zeď!“ – idolem a milovaným „rebelem“ většiny dnešních mladých je youtuber Kovy, který je ve skutečnosti (nově i ve věci důchodů) nejúčinnějším ideologickým kanálem vládní politiky, za což se mu nedávno dostalo cti, jako jednomu ze tří „nejlepších“ – vyzpovídat (samozřejmě patřičně „konstruktivně“ a devótně) i bývalého muže EU číslo 1: Jeana-Clauda Junckera! Dokážete si představit Karla Kryla, jak dělá obdivný rozhovor s Jurijem Andropovem, Konstantinem Černěnkem – anebo i s Ronaldem Reaganem?
Kromě brilantního výkonu spindoktorů vládnoucího řádu vidím důvod tohoto pro mou generaci nepochopitelného stavu v tom, že zatímco naše generace byla stále ve styku se starou obezřetností východu, který byl vycvičen vidět i za roh pod knutou prožitého nacismu, stalinismu i neostalinismu, dnešní generace (kterou doktrína víc než kdy jindy má k tomu, aby se starými nemluvili, ale naopak byli v dennodenním styku s mládím Západu) ztratila tradiční prozřetelnou protřelost východního zvířete z džungle.
Důkaz? (Nejen mnou) už mnohokrát tematizovaný fenomén whistleblowingu. Když jsem na Západě, vždy tam žasnu nad cedulemi, které jsou tam v každém domě: „Netřídí tvůj soused odpad? Volej číslo to a to!“ „Vyjádřil se tvůj soused špatně o některé menšině? Volej číslo to a to!“ „Urazil za tvé přítomnosti soused manželku? Volej číslo to a to!“ Zatímco Východoevropanovi ještě mého věku se namísto takové cedule objeví před očima: „Poslouchá tvůj soused zahraniční rozhlas? Volej gestapo!“ (a naopak mu tam chybí výzvy typu: „Předražuje tvůj domácí nájemné? Volej číslo to a to!“). Západoevropan a mladý Východoevropan ale výzvu bez pochybnosti přijmou, a ani je nenapadne, kam by to všechno mohlo vést…
Ten slavný whistleblowing neboli veřejné nahlášení interních nezákonností! Když jej vzali opravdu vážně, tak za něj Bradley Manning v USA seděl 7 let, Julian Assange strávil 7 let v klaustrofobním azylu na ekvádorském velvyslanectví v Londýně a nyní je už 4 roky bez rozsudku zadržován britskou policií (proti vůli Rady pro lidská práva OSN!), zatímco Edward Snowden se před podobně drakonickým trestem uchýlil – víte kam… A stejně tak u nás. Primátorku města Brna, která „konzumovala“, mediální mainstream i politické špičky hájí, že rekreační užívání drogy není žádný hřích – ale nad jedním mužem z Hodonína udaným z pěstování konopí na zahradě pro léčebné účely vynesl okresní soud rozsudek šesti let vězení nepodmíněně, načež po stížnosti rozsudek potvrdil Ústavní soud. Anebo: když byl na patřičná místa udán dialog politika vládní strany a občana (Politik: „Češi by potřebovali válku. Vyhnat je v noci z baráku, zabít dítě, ženu, podříznout a zapálit barák. Abyste pochopili, co to je válka.“ Občan: „Musíme se nastartovat a nakopnout k radikálnímu odboji. Zbavíme se těch vyžranců jednou provždy. Nastolíme si tady vlastní pořádek, vlastní zákony pro všechny.“) dostal občan i po přezkumu rozsudku Vrchním soudem pět a půl roku nepodmíněně – a politik opět zůstal ve funkci.
Když se tak rozhlížím po naší realitě, denně mě napadají citáty z románu Hanse Fallady Ubohý pan Kufalt (který my boomeři a generace starší známe z televizního zpracování od Eduarda Vernera a Františka Filipa). Autor tam geniálně popsal atmosféru Výmarské republiky, předválečného Německa, v němž panoval stejný duch jako v České republice dnes: všechno tam probíhalo podle regulí a demokraticky („šerif a soudce – voba gejngstři řádně zvolený“), ale přitom kam se člověk podíval, všude narazil na nespravedlnost, z níž poznal, komu systém patří a komu nepatří. A kdo na to upozornil a dožadoval se nápravy, toho systém odepsal, i kdyby nakonec šlo o tak velkou skupinu odepsaných, že by představovala jednu čtvrtinu všech oprávněných voličů.
Moc přeju mladším generacím, aby to stihly, dospěly a odhalily tohle všechno včas a dokázaly se proti tomu (i po boku nás, toxických Husákových boomerů) postavit i bez pomoci budoucích tragédií, které si přejí jak vynášený politik vládní strany, tak jeho odsouzený oponent.
(Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz)
