Facebook mi čas od času nabízí, abych si v jeho přidruženém programu vytvořil mapu zemí, které jsem navštívil. Když pominu, že vstup do toho programu předpokládá zadání mých osobních informací (a od toho tu vlastně všechny tyhle programy jsou), tak logika toho programu je stejně smutně plochá jako logika našeho digitálního (chlívečko-dotazníkového) ano-ne-světa.
Jak že to myslím?
Když jsem se v dětství u nás ve třídě díval na mapu Evropy, vždycky jsem si nejvíc přál se podívat do Maďarska. Líbily se mi exotické názvy jeho měst a řek, a měl jsem bůhvíproč pocit, že má něco společného se Švýcarskem, o kterém jsem slyšel denně doma, protože tam kdysi moje máma vyrostla. Jednou jsem jí na školním výletě, z nějž jsme měli ve zvyku vozit dárky, dokonce koupil malé leporelo = maďarskou kuchařku (která jí byla v kuchyni k ničemu, protože z nás doma nikdo nesměl ostrá jídla jíst). Moje rovnítko mezi zeměmi Uhrů a Helvétů mámu za normalizace štvalo, dnes by (alespoň co do mezinárodní nezávislosti obou zemí) tím srovnáním asi už tak naštvaná nebyla…
Před pár dny, když jme s kamarádem Martinem byli na návštěvě Slovenska a Rakouska, Martin mi mé dětské přání splnil. V deset hodin večer mě vysadil na trojhraničí těchto zemí s Maďarskem a já si sedl na patník na maďarském území. Na ten starý ještě z první republiky – na kterém ještě nebylo dnešní anglické H, ale poctivé maďarské M. Jenže: Patník stál na palouku uprostřed polí a cestou jsme nepotkali ani jediného Maďara, neprojeli žádnou maďarskou vesnicí a ani jsme žádnou neviděli, protože už byla tma.
Měl bych tedy do virtuální mapy kliknutím znamenat, že jsem byl nebo nebyl v Maďarsku?
Stejný případ byla moje „návštěva“ Lichtenštejnska, v němž jsem byl sice ve dne, ale vůbec jsem ho neviděl, protože jsme jím za pár minut projeli autem cestou do zmíněného Švýcarska – a já jsem tehdy zrovna spal. To už jsem byl víc na Islandu, v Grónsku a v Kanadě – protože na ty jsem se, když jsem letěl do USA, aspoň z okýnka podíval…
Úplně nejvíc by mě ale zajímalo, jak by interaktivní mapa světa chtěla zaznamenat mou rodnou zemi a první cizí zemi, kterou jsem navštívil. Ty už totiž ani v těch nejpodrobnějších dnešních mapách nenajdete. První se jmenovala Československá socialistická a druhá Německá demokratická republika. Jsou na tom stejně jako dvě země, kde jsem sice nebyl, ale odkud mi z tamních služebních cest vozil dárky můj strýc: Jugoslávie a Sovětský svaz. Ani v nich tehdy rozhodně nebylo všechno v pořádku – ale jedno se tam v době mého dětství ve druhé polovině 80. let dodržovalo: když tam někdo po někom vystřelil, vyšetřovala to policie a viník byl soudně potrestán. Kdo ale v těchhle už neexistujících zemích potrestá viníky smrti toho celkem půlmilionu lidí, který v těch dvou bývalých zemích (dosud…) zemřel během válek při a po jejich dělení? Zatím jsem si všiml jen toho, že v některých z těch ve válkách nově vzniklých zbytkových území (která si dnes říkají „samostatný demokratický právní stát“) pár viníkům těch vražd udělili veřejné prebendy, a mnohým dalším z nich, co se soudu vyhnuli tím, že už nežijí, tam otevřeli muzea…
(Status na FB 23. septembra 2024)
