Vy, kdo jste četli můj předchozí příspěvek, víte, že se právě koukám na film Hodíme se k sobě, miláčku..,? v hlavní roli s Vlastimilem Brodským, hercem, s nímž jsem se osobně spřátelil pár měsíců před jeho smrtí. Zrovna jsem se díval na scénu, kde Menšík brousí kolem jeho domu, čumě po babách a Brodský mu říká: „Lovy beze zbraní, co? Tak hodně štěstí…“ Nejdřív mě napadlo, že dneska by se už pořad typu Lovy beze zbraní (o tom, že lepší než zvířata střílet, je fotit je) vůbec nemohl vysílat, protože by se proti tomu postavili výrobci zbraní. Hned pak jsem si vzpomněl na pana Brodského, díky jehož smrti jsem se mimo jiné dozvěděl, že se změnila církevní věrouka. Dřív ten, kdo se zabil sám, nemohl být pohřben se všemi svátostmi, protože se dopustil hříchu, který je pokládán za horší, než vražda někoho jiného: vzal si vlastní od Boha daný život. Dnes se ten, kdo se toho dopustil, automaticky pokládá za duševně nemocného a za jeho čin tedy není viněn on, ale nemoc. Myslím, že je to správné. Kdo má právo soudit stav, v němž byl člověk, který udělal něco tak tragického? Já jsem se o to v útlém mládí pokusil dvakrát a denně se modlím k Bohu, aby mě takových myšlenek zbavil. Protože, jak říká Igor Chaun, „Všechno se dá napravit, dokud žijem. Musíme ale žít…“ Proto nemohu soudit, co udělali Ernest Hemingway, Ivan Mistrík, Vlastimil Brodský a Martin Štěpánek. Mám k tomu jen jedno: to, oč jsem se před časem pohádal s kamarádem, který se přede mnou v opilosti oháněl pistolí, kterou má doma schovanou proti lupičům: Podle mě by člověk neměl vůbec vlastnit , natožpak použít zbraň. Ani jako voják, ani soukromě. V tom jsem zajedno s křesťanskými jehovisty a indickými džinisty. Máme to tak rodinně; do našich duší to vnesl asi můj praděda Josef Škop (1887 – 1957), který po první světové válce v ČSR zakládal Obec křesťanů, církev spojenou svým zásadami a svým zakladatelem, rakouským filosofem Rudolfem Steinerem (1861 – 1925), s waldorfskou školou. Tam se děti učí (tak, jak mě to učil pradědův syn, můj prastrejda Jožka Škop mladší, 1920 – 1991), že na člověka by se nemělo mířit ani stříkací pistolí. Protože když se to udělá jednou s maketou, podruhé, s originálem, už je to jednodušší…
Osoby plné bolesti by pak už neměly mít po ruce sebezničující prostředky snad i ze zákona. To můžu říct jako člověk se zkušeností dědičné deprese (který se navíc léčil u nejlepších odborníků na tuto nemoc v ČR, manželů Praškových, kteří nás pacienty, hluboce a všestranně proškolili v problematice naší nemoci). Z vlastní zkušenosti totiž vím, že druhý den může být líp. Lék či terapie zabere, nemoc povolí, beznadějný problém se začne řešit. Ale ten útok nemoci (nesnáze) je třeba přečkat, přežít. Když užuž saháte po zbrani (či jiném prostředku k sebezabití) – nejlepší pojistka je na dosah ruky ji nemít.
Od toho už je jenom krůček k tomu, že zbraně jako takové by podle mě měly nebýt. Je znám případ gorily Koko, kterou naučili znakovou řeč, takže byli schopni komunikovat s ní i o abstraktnějších věcech. Jednou se jí zeptali: „Proč vy gorily nepoužíváte žádné složitější nástroje, když jste dost šikovné na to, abyste to dělaly?“ Odpověď zněla: „Je to nebezpečné. Nástrojem se může i zabít.“
Nesoudím toho, koho v určitou chvíli (vždy z momentálně velmi vážných pohnutek!) ovládne Thanatos a touha nebýt. Soudím zbraně a ty, kdo se prostřednictví jich živí. Jakkoli. Chci lovy beze zbraní…
Věřte nebo ne, tohle všechno mi proběhlo hlavou pár vteřin předtím, než jsem se dočetl o dnešní smrti Karla Heřmánka. (Můj nekrolog Karla Heřmánka vyjde zítra v Krajských listech…)
(Status na FB 25. augusta 2024)