Můj kamarád Bruno dostal předem vnitřní vzkaz, že odejde Erich von Däniken. Moje spojení tak daleko nesahá – omezuje se jen na českou kulturu. Je tomu asi tak týden, co jsem v duchu uviděl scénu z posledního filmu Jany Brejchové Kráska v nesnázích, kde si k ní její partner Jiří Schmitzer lehá do postele, ale když na ní sáhne, zjistí, že je mrtvá. Pak včera večer když jsem pro vydání v Krajských listech redigoval fejeton Jaromíra Janáka o jeho příteli, zvukaři Antonínu Kravkovi, a vybíral, jakou ukázku jeho práce mám k článku přidat, otevřel jsem si na Youtube hudbu Ladislava Štaidla z mého nejoblíbenějšího vážného filmu Mladý muž a bílá velryba a poslouchal. Na doprovodné fotce byla tvář Jany Brejchové. O vteřinu později na mě ze Seznamu vykoukla zpráva o její smrti…
Jana Brejchová pro ženy – byla skvělá herečka. Pro nás muže měla ale ještě o jeden rozměr navíc. Byla žena. Znal jsem se docela nablízko s jediným mužem, se kterým měla dítě, Vlastimilem Brodským. Přestože jsem se s ním sblížil skoro dvacet let po jejich rozvodu, byl stále ještě zlomený a přežíval s útěšným aforismem: „Byli jsme spolu osmnáct let, z toho jedenáct let velice pěkného života.“ Já, jako tehdy pětadvacetiletý fracek (který dodnes nezažil vztah, který by přežil rok) jsem mu tehdy nemohl odseknout, co bych rád: Na co si stěžuje, když si užil jedenáct let s úžasnou, (notabene o dvacet let mladší) ženou, která když se do někoho zamilovala, onen člověk po dlouhou, dlouhou dobu zažil takovou loajalitu a lásku, která pak až do jeho smrti nesnesla srovnání. Důkazem byl i Bróďův syn z prvního manželství Marek, který byl (a je) do své macechy zamilován dodnes…
To všechno jsem věděl, když jsem si jeden čas pořád dokola pouštěl nejen Mladého muže a bílou velrybu, ale třeba i inscenaci Oldřicha Daňka Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, kde J. B. se svým tehdejším partnerem Jaromírem Hanzlíkem hrála čtyři typy žen napříč dějinami: antickou kurtizánu, podle níž vznikla první díla ztvárňující ženské tělo, uherskou princeznu Alžbětu, která se z nešťastné lásky schovala do kláštera, neukojenou anglickou královnu Filipu a nakonec potulnou děvku vojáků, která se zamiluje do husitského hejtmana Prokopa Holého a před bitvou u Lipan, aby mu zachránila život, se ho pokusí přemluvit, aby bitvu odvolal. Často, když jako věřící potěžkávám šesté přikázání, vzpomenu si na scénu, v níž Jana Brejchová panici, knězi Prokopovi, vysvětluje, že tělesná láska, je-li spojená s láskou niternou, spíše než hřích je modlitba…
Nejarchetypálnější scéna v kontextu života J. B. pocházela ale z prvního příběhu hry, v němž za řeckou kurtizánou Fryné připlouvají muži z celého antického Středomoří, kvůli legendě o tom, jak se jí kdysi během soudního procesu háhodou odhalila tóga a porotci při pohledu na její ňadra přijali tento artefakt jako polehčující okolnost a osvobodili ji. Na konci příběhu tehdy už skoro padesátiletá herečka vypravěčovi znovu předvede onen „náhodný“ pohyb – a ve vypravěčových očích je vidět, že je stále ještě zasažen… Tenhle stále fungující efekt neobvyklé krásy spojené s neobvyklou otevřeností režiséři využívali po celou její kariéru, od Weissovy Vlčí jámy, kde hrdinka Jana uchvátí vlastního strýce, přes celonárodně oblíbené Zabil jsem Einsteina, pánové, kde historička Gwen přemluví i Einsteina, aby se přestal věnovat fyzice, až po Skalpel, prosím, kde se nakonec ukáže, že obdivovaný světový neurochirurg visí celou svou existencí na křehkém vlásku péče své pro svět neviditelné ženy.
Já osobně z díla Jany Brejchové ale nejvíc miluju dvě málo známé inscenace, irskou romantickou novelu v TV-přepisu Bohumily Zelenkové Hostinec U Létavého draka, a TV-hru podle příběhu Jana Trefulky Na krásné vyhlídce. Tam Jana Brejchová po boku své poslední lásky, hraje „jako o život“, protože ve skutečnosti vůbec nehraje, když svou lásku (doslova) na smrt prožívá po boku své skutečné poslední lásky = Jiřího Zahajského. Obě jmenovaná díla jsou k dispozici na Youtube. Nenechte si je ujít.
(Status na FB, 7. februára 2026)
