Pokud by NATO náhodou našlo způsob, jak ohrozit budoucnost Krymu v rámci Ruska, pak můžeme začít mluvit o eskalaci, která by mohla být apokalyptická – ukrajinské harašení útoky proti ruskému námořnictvu na Krymu jsou nyní ale jen pokusem o odpoutání pozornosti od neúspěšné ofenzivy.
Jak nyní vyšlo najevo ve Washington Post, loni v září ruský pilot málem sestřelil britské pozorovací letadlo RAF RC-135 Rivet s přibližně 30 lidmi na palubě. První střela těsně minula cíl, druhá spadla na zem. Moskva tehdy uvedla, že ruská stíhačka měla technickou závadu – britské ministerstvo obrany toto vysvětlení přijalo, diplomacie prozatím zvítězila. Jeden z vysokých úředníků ministerstva obrany USA ale popsal incident jako „opravdu, opravdu děsivý“, jak uvádí New York Times. Byl to jen krok od třetí světové války.
Co nám to říká? Pohybujeme se stále na ostří nože. Kde se událost udála? Podle jedněch nad pobřežím Krymu, Britové samozřejmě uvádí, že nad mezinárodními vodami v Černém moři. NATO, jak je nám neustále v médiích omíláno, prý není ve válce a tak bychom se mohli ptát, co dělá britský průzkumný letoun u ruského pobřeží stejně jako bychom se mohli ptát, co by dělalo ruské letadlo nad Havají? Nebo se můžeme ptát, zda-li by Američané sestřelili čínský průzkumný balón nad USA. Ano a bez váhání.
Zcela náhodou také začala 11. září část cvičení NATO Sea Breeze 2023 v blízkosti delty Dunaje v rumunské Constantě a stejně bychom se mohli ptát, zda-li je náhoda, že si „spolucvičící“ Ukrajinci vybrali tento okamžik k útokům na Krym. Když to shrneme, jedná se o americké a britské zpravodajské informace, o spojenecké navádění střel, o britské či jiné západní rakety, o britskou obsluhu odpalovacích zařízení?
Na místě je tedy otázka zda skutečně knoflík zmáčkli Ukrajinci? Rusku by se mohlo zdát, že vojenské cvičení by mohlo souviset s útoky, což ale určitě není pravda. Rusko by si mohlo dokonce myslet, že knoflík zmačknul třeba Brit nebo Američan či jiný voják NATO. Zkouší Britové a Američané, zdali Putinovi přece jen nerupnou žilky v hlavě? Snad ještě nyní nebouchne nějaký ruský plynovod v Černém moři, třeba ten, co míří do Maďarska. Pokud ale Britové a Američané stále spoléhají na omezený konflikt, je to v přímém rozporu s tím, co nám média minulý rok tvrdila o Putinovo „šílenství“.
Klíčem k pochopení konfliktu na Ukrajině je podle mnohých role, kterou hraje Krym a Černé moře a proto jsou neokoni jako třeba Victoria Nuland, její manžel a další Krymem tak posedlí. I proto ukrajinská protiofenzíva směřuje právě tam a ne na „osvobození“ východních regionů.
Američtí neokonzervativní politici si již od roku 2001 zřejmě mysleli, že by bylo skvělým tahem zastavit opětovný vzestup Ruska tím, že převezmou kontrolu nad Krymem a přemění Sevastopol na námořní základnu USA/NATO. To naznačuje i článek v německé Deutsche Welle (DW) z roku 2002, ve kterém autor Herman Vinke píše, cituji: „Ukrajina jako člen NATO a Sevastopol jako základna západní obranné aliance – v současné době jsou tyto myšlenky zatím nereálné, ale skutečnost, že se o nich otevřeně diskutuje, naznačuje změny. Je zřejmé, že teroristické útoky proti USA z 11. září změnily politické a strategické myšlení i v černomořském regionu.“
Mohlo by se zdát, že jsou to jen paranoidní strachy Putina? Proč by neměl věřit obranné alianci humanitních demokratických států NATO? A proč by se měl bát kvůli nějaké základně na ruských hranicích, když my jsme ti dobří?
Možná je nutné se na to podívat i z druhé strany. Ve zprávě vydané v květnu tohoto roku na Brownově univerzitě poblíž Bostonu v rámci projektu Cost of War, vedeného politoložkou Netou Crawford a antropoložkou Catherinou Lutz, se uvádí odhad, že nejméně 4,5 milionu lidí zemřelo v důsledku válek zahájených Spojenými státy od útoků z 11. září 2001. Ohromující celkový počet 4,5 milionu mrtvých zahrnuje přímé i zástupné války v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Sýrii a části Pákistánu postiženého přeléváním války z Afghánistánu. A to ještě těsně chybí „do počtu“ bombardování v tehdy proruském Srbsku, kterému mělo být strategicky vytrženo Kosovo a kde je nyní velká vojenská základna USA. Ale to bylo před 11. zářím. Mohlo by to postihnout i Rusko s jeho obrovskými zásobami nerostných surovin? Nebo by mohla vypuknout uvnitř Ruska nějaká občanská válka skrze podporu západních tajných služeb?
Zpět ke Krymu.
Problémem pro neokony jistě bylo, jak uskutečnit tak smělý plán navíc s vědomím, že obyvatelstvo Krymu se převážně hlásí k ruské a/nebo krymské národnosti a jen menšina k ukrajinské. V tom samém zmiňovaném článku DW se píše: „Krym – kdysi anektovaný carevnou Kateřinou II. v 18. století – usiluje o samostatnost od získání nezávislosti v roce 1991, někdy více, někdy méně hlasitě stejně jako to činí východní Ukrajina v těsném sepětí s Ruskem. Koneckonců dvě třetiny obyvatel Krymu jsou ruského původu.“
Možná byla navržena operace na změnu režimu a převzetí kontroly. Mysleli si američtí neokoni, že jakmile Washington získá kontrolu, Ukrajina by mohla být rychle asimilována do NATO a pronájem Sevastopolu Rusku by mohl být zrušen? Že tohle Amerika nedělá?
Scott Shane v časopisu New York Times v roce 2019 napočítal v období 1946 – 2000 nejméně 81 zjevných a skrytých známých intervencí USA v zahraničních volbách. Moment, tohle nedělá jen Rusko? Lindsey O’Rourke, profesorka politologie z Bostonské univerzity napočítala ve své knize z roku 2019 – 64 skrytých a šest otevřených pokusů amerických služeb o změnu režimu. „Předpokládám, že dělají nadále spoustu starých věcí, protože, víte, to se nikdy nemění,“ řekl William J. Daugherty, který pracoval pro CIA v letech 1979 až 1996 a jeden čas měl za úkol přezkoumávat tajné operace, Scottovi Shaneovi pro zmíněnou analýzu.
Je důležité vědět, že dlouho vyjednávanou smlouvou o rozdělení Krymu mezi Ukrajinou a Ruskem z roku 1997 si Moskva za vlády Janukoviče zajistila práva na vojenské využití přístavu Sevastopol na 20 let výměnou za roční nájemné ve výši 100 milionů dolarů, které bylo hrazeno zápočtem proti ukrajinským dluhům za dodávky ruského zemního plynu.
V roce 2008 během konfliktu v Gruzii za vlády prezidenta Juščenka se ukrajinská premiérka Julija Tymošenková nechala slyšet, že po skončení pronájmu v roce 2017 musí ruská černomořská flotila opustit Sevastopol s tím, že by Ukrajina byla bez cizích vojenských základen. Bylo to den potom, co Moskva požádala o prodloužení dohody a novému prohlášení Tymošenkové, že by na Ukrajině nebyla žádná základna, ani ta od NATO, asi Moskva nevěřila. Ukrajina také během konfliktu v Gruzii rozzuřila Moskvu tím, že uvalila omezení na používání přístavu v Sevastopolu.
Pak ale přišly na Ukrajině volby a vyhrál znovu Janukovič. Předseda jeho vlády Azarov a ministr energetiky Bojko koncem března 2010, za probíhající hluboké krize ukrajinského hospodářství, navštívili Moskvu, aby vyjednali nižší ceny plynu, ale nebylo jasné, co nabízí na oplátku.
V dubnu 2010 už to jasné bylo a byla podepsána tzv. Charkovská dohoda o 30-procentní slevě na plyn oproti pronájmu přístavu v Sevastopolu na dalších 25 let s 5-letou opcí. Ruský státní rozpočet to mělo dle tehdejších odhadů stát celkem asi 40 miliard USD. Ratifikaci potvrdily oba parlamenty, v ukrajinském i členové Juščenkovy strany Naše Ukrajina a někteří členové Bloku Julie Tymošenkové. Nikdo nebyl proti, 212 poslanců nebylo přítomno.
Západ a někteří ukrajinští nacionalisté se mohli zbláznit a „masírka“ začala.
Taras Kuzio, britský (!) odborník na ukrajinskou politiku to okamžitě kritizoval, cituji: „Černomořská flotila vždy byla a bude prostředníkem destabilizace na Krymu a Ukrajině, namítal, že byla podepsána bez parlamentní debaty nebo veřejného diskursu, že ignorovala hlasy v důležitých výborech, že smlouva porušuje ústavu atd. Objevovaly se články jako „Dvojí úder proti svrchovanosti Ukrajiny“, články o neférovém obchodu, když cena plynu se stejně i pro Ukrajinu zvyšovala, nicméně na Ukrajině se ve většině médií i ve veřejných debatách mluvilo o velkém úspěchu ukrajinské diplomacie a hospodářských výhodách pramenících z dohody.
Plán Washingtonu uzavřít Moskvu s arzenálem jaderných zbraní přímo na prahu Ruska a získání geostrategické nadvlády nad Černým mořem se zdál být na určitý čas pohřben. Krym byl ale pro neokony ve washingtonském zahraničněpolitickém establishmentu zřejmě cenou nejvyššího kalibru.
Mechanismus převratu byl poté proveden v letech 2013 – 2014, přičemž velkou část půdy pro něj připravila Victoria Nuland a organizace jako NED. NED je jednou z hlavních washingtonských nevládních organizací pro změny režimu, kterou podle některých zlých jazyků řídí CIA, a která je financována z peněz daňových poplatníků. Velké částky byly vynaloženy na astroturfing (klamavá praktika, kdy se pod rouškou nevyžádaných komentářů veřejnosti prezentuje organizovaná marketingová kampaň nebo kampaň pro styk s veřejností) a na pobídky nacionalistickým skupinám, aby se postavily za hnutí Majdan. Nacionalisté byli klíčem k převratu, který by bez jimi dodané extrémní míry násilí ztroskotal. Nulandová se postarala o to, aby tyto skupiny byly dobře financovány a podporovány.
Když se Washingtonu kyjevský puč nakonec podařil, velká většina krymského obyvatelstva si to nenechala líbit. Dle zdrojů, které si na Západě těžko přečteme, se cítili zbaveni občanských práv a rozzuřeni, že jim bylo převratem nezákonně ukradeno jejich zastoupení v rozhodování země. Byli to sami Krymčané (lze citovat zase článek v Deutsche Welle: „Koneckonců dvě třetiny obyvatel Krymu jsou ruského původu), kteří zorganizovali referendum a v organickém procesu se drtivou většinou rozhodli připojit se k Moskvě namísto Kyjeva. Průměrnému občanovi na Západě se to může zdát absurdní, jak někdo dobrovolně může chtít žít v Rusku, ale hospodářská situace na Ukrajině byla a je hrozná, občanská společnost byla stejně nefunkční a možná stačila jen obyčejná vidina včasného vyplácení mezd či důchodů.
Následná anexe byla naprosto zničující ranou pro plány washingtonských neokonů. Putin a Rusko téměř triviálně vyrvali Krym Washingtonu přímo před nosem. Sjednocení s Ruskou federací proběhlo rychle a bez výstřelu.
Odvetou Washingtonu byly tvrdé sankce vůči Rusku a vážná snaha o vojenské posílení Ukrajiny, v čemž mu pomáhali ostatní členové NATO. Obecným záměrem bylo zásobovat nacionalistické extremisty zbraněmi a zdroji. Washington by pak jen čekal na to, co je pro nacionalistické extremisty přirozené, tedy na útoky a obtěžování neposlušných menšin. Zejména etnicky ruská separatistická hnutí na východní Ukrajině.
Je toho samozřejmě mnohem víc, ale obecnou myšlenkou bylo možná vyprovokovat Rusko k „agresi“, pak by se zástupná armáda Washingtonu zapojila do boje s Ruskem a získala Krym zpět. Jak napsal John Mearsheimer již v roce 2014: „Spojené státy a jejich evropští spojenci sdílejí většinu odpovědnosti za tuto krizi.“
Míru provokace Moskvy umocňovalo i neustálé houpání mrkve NATO před Kyjevem. Když bylo v dubnu 2008 na bukurešťském summitu NATO rozhodnuto o vstupu Ukrajiny do NATO, Angela Merkel a Nicholas Sarkozy byli rozhodně proti vstupu Ukrajiny do NATO. Angela Merkel byla ostře proti a následně uvedla, že důvodem jejího odporu bylo, že chápala, že Putin by si to vyložil jako vyhlášení války. Rusové dávali jasně najevo, bod za bodem, že Ukrajina v NATO je existenční hrozba a co udělají Britové s USA? Na každém kroku zdvojnásobili své úsilí, jak uvádí Mearsheimer.
Svržení Kyjeva Washington dosáhl v roce 2014, ale skutečným cílem bylo dle některých analytiků vždy získání kontroly nad Krymem. To by Rusku zaručilo velkou geostrategickou porážku, byl by to Putinův politický konec a způsobilo by to vážnou destabilizaci země.
To, co činí Sevastopol a Krym pro Rusko z ruského pohledu tak důležitým, není ani nutně základna v Černém moři. Důležité pro něj je, že Washington nesmí toto území ovládat a využívat, jakkoli se to z obecného pohledu našeho „hodného“ a bránícího se Západu může zdát absurdní.
My nejsme ti hodní a pokud se bude v konfliktu nadále eskalovat a nebude se jednat, v každé minutě se pohybujeme na prahu třetí světové války.
(Status na FB 15. septembra 2023)
