„V tomto období (tj. ke konci první světové války) panovala shoda mezi českými politiky všech proudů na uskutečnění socializačních změn. „Socialismus“ se tehdy stal módou české inteligence a hlásili se k němu také publicisté a politici, kteří uvažovali z hlediska střední třídy nebo českého kapitálu. Představy o socialismu u těchto novinářů a politiků však vyjadřovaly národní zájmy. Požadavek zespolečenštění či „znárodnění“ se podle těchto skupin měl týkat především německého velkokapitálu a šlechtických latifundií. Tyto požadavky vyslovovali dokonce i zastánci soukromého podnikání, jakým byl český bankéř, národohospodář a mladočeský politik Jaroslav Preiss, který v roce 1917 prohlašoval, že v českém státě by měly být postátněny „nejen železnice, ale i hutě, doly a minerální prameny.“ Návrhy, které se dříve jevily jako extremismus, se staly obecně přijímaným a dokonce módním názorem.
V době založení Československa vznikaly teoretické modely „českého socialismu“. Emil Franke, politik národně sociální strany, tvrdil, že ekonomický liberalismus je překonán a že kvůli všeobecnému rozvratu způsobenému válkou je zapotřebí, aby se národ stal jakýmsi univerzálním vlastníkem všeho společenského bohatství. Odmítal „kolektivistický socialismus“, kde by výrobu řídil stát, protože ten by podle jeho slov příliš zesílil a ohrožoval svobodu jednotlivce. Franke navrhoval „skupinový socialismus“, kde držitelem produkčních prostředků měly být zaměstnanecké syndikáty a vlastníkem s právem dozoru by zůstal národ. V prostředí sociální demokracie se objevily koncepce spojující české národní ideje s marxismem. Ve stranickém tisku se psalo, že „skuteční odpůrci socialismu mezi Čechy neexistují“, protože český národ je demokratický myšlenkově i sociálně. Bohumír Šmeral v roce 1917 předložil náčrt politického programu, v němž propojoval masarykovskou národní emancipaci a proletářský internacionalismus. Byl to zárodek tzv. specifické československé cesty k socialismu. Podle Šmerala společný postup proletariátu v Německu, Rakousku a dalších zemích za účelem vzniku socialismu nejenže není v rozporu s českou národní politikou, nýbrž naopak je to předpoklad naplnění našeho „státoprávního programu“ zbaveného nacionálního imperialismu a šovinismu. Sociální demokraté a čeští socialisté (především národně sociální strana) vyvodili z Masarykovy filosofie českých dějin závěr, že český stát by měl nabýt socialistickou formu. Propojení českého národa a socialismu získalo svůj symbolický výraz na prvomájové manifestaci v roce 1918 s účastí sta až sto padesáti tisíc lidí. V čele této manifestace byla nesena rudá stuha s nápisem „Socialistický národ“.
Masaryk sám se vyslovil pro socializační program, který vyvodil ze své filosofie humanity. Hlavní závadu kapitalismu spatřuje v existenci ekonomické oligarchie, kterou nazývá „sociální šlechta“. Oligarchický hospodářský systém staví do protikladu k „demokratické rovnosti“. Masaryk prohlašuje, že „demokratická rovnost nepřipouští sociální šlechty“. Masaryk stejně jako téměř všichni čeští politici v době vzniku republiky byl zastáncem socializace celospolečensky významných odvětví (železnic a komunikačních prostředků, dolů, atd.). Vyzýval k vybudování sociálního zákonodárství a k uskutečnění pozemkové reformy, která se bude týkat latifundií.
Socializační program se v době vzniku Československa obecně pojímal jako logické vyústění myšlenek zformulované Masarykem v jeho filosofii českých dějin. Egalitární maximy svobody a rovnosti byly základními kameny Masarykova emancipačního pojetí českého národa a socialismus (sociální a ekonomický demokratismus) byl součástí či spíše předpokladem reálného naplnění těchto národních ideálů. Masaryk se vyjádřil tak, že „pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální“.
Z mnoha důvodů se však v první republice nepodařilo socializační program uskutečnit. Vnitropolitické a mezinárodní okolnosti se zauzlily tak, že socializační tendence postupně vyhasla a fakticky z ní zůstala pouze pozemková reforma provedená nakonec v mnohem omezenějším rozsahu, než se původně plánovalo. Sociální demokraté a čeští socialisté sdružení v „Socialistické radě“ neměli politickou sílu na prosazení socializačního programu. Hlavní politickou iniciativu získala „Národní rada“, která formálně souhlasila se socializací, ale její provedení chápala jako počin ke zlepšení vyhlídek českého kapitálu…“
(Hauser, M., Československo jako uskutečnění filosofie českých dějin? In: Jan Kober (ed.) a kol., Republika ve změnách a trvání, Academia, Praha 2022, s. 61n.)
Status na FB 28. októbra 2025
