Lidé, které potkávám na ulicích, v tramvajích a v obchodech, se tváří normálně, z očí jim neodezírám úzkost. Možná ti, kteří ji cítí, s ní zůstávají raději doma, obklopeni kulisami svého dosavadního života. Přítomnost knih, dříve tak samozřejmá, se najednou stává oázou, záštitou proti světu za oknem. Oáza ovšem není bunkr.
Z médií hlavního proudu zní staccato válečného odhodlání. Ještě smějí promlouvat i hlasy navrhující mírové řešení. Ojedinělé hlasy. Přesto vyvolávají hromadné zděšení. Slovo mír by se dnes nemělo zneužívat! káže do mikrofonu lidovecký politik po uvážlivé promluvě Radima Fialy. A objektivní pohled kamery do slavnostního sálu odpinkne na televizní obrazovky souhlasný potlesk vybraného publika. Kdo je ten Radim Fiala? Proč nestojí před soudem za vlastizradu? ptá se vzápětí na FB jeden „spravedlivě“ rozhořčený uživatel a přátelé mu překotně vysvětlují, že je to místopředseda parlamentního fašistického hnutí… Nebezpečná postavička… Hanba!… Hanba hanboucí! Podle příspěvků na jejich profilech jsou to slušní lidé pomáhající opuštěným zvířátkům a přispívající do sbírky na drony. O konfliktu na Ukrajině si myslí to, co jejich média.
Naši nejstarší spoluobčané válku poznali. Vpadla jim do dětství a zrychleně jim odhalila charaktery bližních i vzdálených. Naučila je nedůvěřovat politikům zemí, k nimž předtím cítili úctu. Naučila je bát se o život. Válka jim v praxi předvedla, že dobrovolná kolaborace přináší krátkodobý osobní prospěch a nesplatitelný dluh. A pak zažili osvobození.
Vděčnost je přenosná výchovou a prostřednictvím umění. Ale kdo z dnešních roztržitých dospívajících by sledoval staré černobílé filmy, při kterých dorůstala k vděčnosti moje poválečná generace? Protikladem těch silných příběhů jsou dokumenty zachycující hajlující Václavák. Pravici nezvedali jen pražští Němci, les vztyčených paží se zvedl i v hledišti Národního divadla. Od občanů obětované země nelze očekávat statečnost k odporu. Přesto mnozí z našich prarodičů už po Mnichovu vnímali osobní odpovědnost za další existenci národa. Provizórium Druhé republiky trvalo jen půl roku, ale to stačilo, aby se oddělilo zrno od plev. Atmosféra té vzdálené doby se napříč časem zase vrátila. Stejně jako kdysi naši prarodiče procházíme i my křižovatkou. Místo Židů jsou dnes opovrhovaným národem, odpovědným za všechny hříchy světa, Rusové. Protektorát nám protentokrát nikdo nebude muset vyhlašovat. Státního prezidenta už máme, o dodávky munice se stará s osobním nasazením.
Slovo fašismus, kterým je dnes urážena jediná parlamentní strana, která varuje před zavlečením republiky do války tzv. kolektivního Západu proti Rusku, se zneužívat může. Slovo MÍR zní podezřele i z úst papeže. Bůhví, co tím myslel a kdo za ním stojí. A zatím český generální prezident slavnostně předává Řád Tomáše Garrigua Masaryka americkému exprezidentovi (odpovědnému za bombardování Srbska). Petr Pavel vrátil Pražskému Hradu důstojnost!
Čas, kdy stokrát opakovaná lež se stává jedinou povolenou „pravdou.“ Čas, kdy předčasně opakovaná pravda je nazvána dezinformací a její šiřitelé jsou trestáni.
Čas, kdy někdejší přátelé nás míjejí na chodníku bez pozdravu a bez očního kontaktu. Jdou rychle a odhodlaně hledí vpřed.
A vpředu smrdí síra…
(Status na FB 16. marca 2024)
