S výše uvedeným titulem a podtitulem Život ve lži vydalo slovenské vydavatelství TORDEN knihu Gustáva Murína, která byla „pokřtěna Vltavou“ krátce před Vánoci. Nejde samozřejmě o žádnou beletrii, ale o žánr, kterému se říká literatura faktu, což potvrzuje i skutečnost, že na cca 175 stranách textu, věnovanému Václavu Havlovi, je citováno několik set jednotlivců a více než sto tiskových pramenů. Petru Pavlovi je pak věnováno něco málo přes 30 stran, na kterých je citováno několik desítek osobnosti a tiskových pramenů. Což je pro mne, přiznávám, téměř ohromující. Ale více než počet citovaných pramenů na mne zapůsobil výsledek.
Nejde totiž o žádnou glorifikaci obou prezidentů či o nezaujaté zkoumání jejich životů, práce, úspěchů, chyb a omylů, ale o knižní pamflet čili hanopis. A zatím se zdá, že se do něj nechce ani jeho kritikům ani obdivovatelům. Čemuž se nedivím. V Čechách se tomu říká horký brambor.
Ale mě to nedá. Stejně jako mi kdysi dávno nedalo, abych jako první nereagoval na udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi. Tehdy jsem svou reakci otiskl ve Kmeni, literární příloze Tvorby, a tehdejší Ministerstvo zahraničních věcí ČSSR ji z nouze zaslala všem tehdejším československým zastupitelským úřadům ve světě. Je mi sice jasné, že takové publicity se mým dnešním řádkům na facebooku nedostane ani náhodou, ale nedá se nic dělat. Je to ve mně jako v koze a chce to ven.
Nejsem však a nikdy jsem nebyl literární kritik či politolog, takže čtenáře těchto řádků prosím, aby je nijak nepřeceňovali. Ale ani nepodceňovali. Nejde totiž o žádné odborné hodnocení, ale jen a jen o mé subjektivní čtenářské dojmy.
Ze všeho nejdřív musím říct, že Murínova kniha se mi četla jako detektivka. Kdysi bych ji přečetl na jeden zátah, ale teď mi to trvalo tři večery. Což je myslím hodnocení samo o sobě. Četl jsem ji sice i dnes rychle, ale musel jsem se vracet k místům, se kterými jsem nesouhlasil, nebo ve mně vzbudily oprávněné pochybnosti. K těm patřily jednak výpovědi některých bývalých Havlových spoluvězňů, ze kterých na mne dýchala závist, jednak autorova zdrcující kritika Havlovy dramatické tvorby a jeho politického působení.
Já osobně a zcela subjektivně dělím Havlův život a práci na tři období. Tím prvním byla šedesátá léta, kdy pracoval v Divadle Na Zábradlí jako kulisák a kde byly skvěle nastudovány a uvedeny jeho první a nejúspěšnější hry Zahradní slavnost, Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění, které pro nemalou část tehdejší mladé generace znamenaly stejné zjevení jako hry a povídky Ivana Vyskočila, divadlo Semafor, Fialkova pantomima či filmy nové vlny českých filmařů. Tenkrát jsem každou ze tří jmenovaných her Václava Havla viděl nejméně třikrát (vodil jsem na ně i své partnerky) a jejich autora jsem nezřízeně obdivoval.
Pak ovšem přišel srpen 1968 a po něm období tzv. „normalizace“, kdy Havel skončil jako spousta jiných v disentu a čas od času i ve vězení. Jeho pozdější jednoaktovky se mi tak dostávaly do rukou jen vzácně a opožděně a většinou mě hluboce zklamaly. Tady už se pomalu shoduji s Murínovým hodnocením. Ale to, že Havel ze svých politických názorů neslevil, i když musel opakovaně čelit politické perzekuci včetně věznění, jsem obdivoval. A to přesto, že jsem ani zdaleka nesouhlasil se vším, co říkal. Jeho výrokům, že mu nejde o likvidaci socialismu, ale o jeho vylepšení, ani o návrat rodinného majetku, který je už dávno a nevratně majetkem všeho lidu (jak tvrdil ve Hvížďalově Dálkovém výslechu), jsem moc nevěřil. A po listopadovém politickém převratu, eufemisticky nazývaným „sametovou revolucí“, kdy byl zvolen prezidentem a přísahal věrnost Československé socialistické republice na její socialistickou ústavu, jsem pak už málem nevěřil ani svým očím a uším. Když pak porušil i svůj veřejný slib, že bude prezidentem jen do příštích skutečně svobodných voleb, jsem mu přestal věřit úplně. A pokoušel jsem se zapomenout na to, že mě kdysi navštívil náš společný přítel či dobrý známý, který se mě v polovině roku 1989 přišel Havlovým jménem zeptat, zda bych byl ochoten pokusit se o uvolnění jeho her podobně jako jsem to udělal v případu her Topolových, pokud by se on sám zřekl politické činnosti. Bylo to ve stejné době, kdy se mi dostalo informace, že Václav Havel má rakovinu. Což bylo ovšem po listopadu československým voličům utajeno stejně jako svého času Mitterandova rakovina voličům francouzským.
A poslední Havlův dramatický a filmařský prohřešek s titulem Odcházení? Buďme milosrdní a vzhledem k autorově osobní situaci v době jeho vzniku se jeho objektivnímu hodnocení raději vyhněme!
A tak už se pomalu blížím k závěru svého subjektivního posuzování Murínovy knihy. Jde o těch cca třicet stránek textu věnovaného současnému českému prezidentovi Petru Pavlovi a jeho zvláštnímu přátelství s bývalou slovenskou prezidentkou Čaputovou, které mi připadají jako pouhý přílepek, jenž má knize získat i slovenské čtenáře. A v této souvislosti si dovolím svou poslední kritickou poznámku. Doufám, že kniha vyšla anebo vyjde i ve slovenské verzi, která bude jazykově čistší než ta česká. V té je totiž na můj vkus poměrně dost chyb a slovakismů. (A to se považuji za Čejkoslováka a občas se tak i podepisuji.) Děkuji Vám za shovívavost, ale jsem připraven i na nesouhlas a možné zásahy našich dnešních bretschneiderů!
(Status na FB, 15. januára 2026)
