Ale co jiného jí také zbývá?
Francouzi měli své prokleté básníky a Němci své „zvrhlé“ umění, jehož tvůrce posílali do koncentračních táborů s pokynem „Návrat nežádoucí!“ Přece jsme nemohli zůstat pozadu! A tak jsme měli v 50. letech své „buržoazní nacionalisty“, surrealisty a katolické autory, z nichž mnohé stihl podobný osud, a o nějakých dvacet let později nás normalizace obohatila o zakázané autory, kterým zbyly jen dvě možnosti – buď emigrovat na Západ anebo zůstat doma, v disentu psát své samizdaty a vystavovat se tak nebezpečí policejního a soudního stíhání.
Ale ani dnes na tom nejsme o moc líp. Nemálo autorů, před pětatřiceti lety čtených a čtenáři oblíbených, ale po sametovém převratu rychle vytěsněných na samý okraj literárního provozu, rozmnožilo řady těch, jejichž návrat na čtenářské výsluní je krajně nežádoucí. A dorůstají mladí, kteří narážejí na stejné závory. Pravda, nikdo je nezakazuje. Ale proč taky? Na žádné ceny, granty či stipendia stejně nedosáhnou, to už si příslušné fondy, komise a poroty ohlídají, literární časopisy je většinou ignorují, mainstreamová média jakbysmet, a to, že své knihy vydávají vlastním nákladem v bezvýznamném počtu výtisků, které pak osobně roznášejí nebo rozesílají podobně, jako to kdysi dělávali „zapadlí vlastenci“, to naši oligodemokracii nijak neohrozí. Tomu se oligarchové a jejich političtí lokajové jen pobaveně smějí, posíleni přesvědčením, že takoví blouznivci už stejně pomalu, ale jistě vymírají…
Co tedy dělat? Zbývá nám nějaká naděje? Ale jistě! Naděje umírá jako poslední. Prostě se tomu zasmějme spolu s nimi! Vždyť oni si úspěšně kopou svůj planetární hrob a zbraněmi hromadného ničení dříve či později strhnou svůj pracně budovaný společenský strop. Sami na sebe ho strhnou!
(Status na FB 31. januára 2024)
