„Během předvolební kampaně se Annalena Baerbock často zdála nemotorná a intelektuálně poněkud přetížená. Takže byla vnímána jako nijak zvlášť talentovaný, spíše nedobrovolně vtipný politik. Člověk by však neměl podlehnout pokušení podceňovat ministryni zahraničí kvůli její zdánlivě naivní prostotě. Protože jakmile se „utrhne ze řetězu“, ukazuje se, jak nebezpečná je tato žena – pro svou zemi, pro Evropu i pro světový mír. Znovu to podtrhla v hlavním projevu k newyorským studentům, ve kterém nehlásala nic menšího než nárok Německa na globální vedení po boku Spojených států. Megalomanie spojená s úplným sebeklamem.“
Takto začíná Jens Berger svůj článek v NachDenkSeiten. I když popisuje Annalenu Baerbock, tento popis nám může připadat velmi povědomý, i co se našich válkychtivých politiků a političek týče. Podávám jeho plné znění:
„Berlínská republika opravdu nemá moc štěstí na své ministry zahraničí. Ať už je to bezzásadový Joschka Fischer, nevýrazný Frank-Walter Steinmeier, Guido Westerwelle, který se inspiroval jednoduchým pojetím svobody, nebo vždy nevyrovnaný a nakonec zcela zdrcený Heiko Maas. Ale všichni tito politici, přes veškerou kritiku, kterou si zaslouží, byli vždy především jedno – předvídatelní. A ano, jakkoli je to pro kritického pozorovatele těžké přiznat – někdy byli diplomatičtější, jindy méně diplomatičtí, což je také základní požadavek na tuto funkci. To neplatí pro Annalenu Baerbockovou. Ztělesňuje to, co je v angličtině známé jako „loose cannon on a rolling deck“ – dělo, které se uvolnilo na horní palubě a na rozbouřeném moři může ohrozit celou loď. Situaci nezlepšuje ani fakt, že její funkční období spadá do historického období, v němž zahraniční a bezpečnostní politika mořské bouře vytváří. (Viz návštěva Nancy Pelosiové na Taiwanu , pozn. předkladatele)
Annalena Baerbocková dokázala tím, že přednesla „transatlantickou řeč“ studentům v New Yorku, čí mentální dítě je. Baerbocková ve svém projevu, ve kterém chrlila transatlantické fráze, popsala invazi ruských jednotek na Ukrajinu jako „skutečně klíčový transatlantický moment“. Německo, Evropa a USA od té doby stojí bok po boku a ona je ráda, když vidí, jak se společnost na obou stranách Atlantiku v posledních měsících změnila. V Německu vnímá „skutečné a obnovené uznání“ transatlantického partnerství. Děti u snídaně rodičům říkají, že mají rády NATO, a jejich prarodiče, kteří ještě v 80. letech vycházeli do ulic proti zbrojení, nyní společně s dětmi a vnoučaty demonstrují v ulicích za svobodu Ukrajiny a podporu zbrojení.
Tohle je silný tabák. V zelené bublině se jistě najdou takto indoktrinované děti a prarodiče, kteří dokončili proměnu z mírumilovných zelených pěnkav ve válečné jestřáby – to ale díky bohu není reprezentativní vzorek. To však znovu ukazuje, jak svérázné je vnímání Baerbockové. Není německou ministryní zahraničí, ale ministryní zahraničí vlastní berlínské bubliny, která prostřednictvím Twitteru a úvodníků v příslušných médiích postuluje své výběrové vnímání a postrádá jakoukoli zpětnou vazbu od normální populace.
Problematičtější než Baerbockové zkreslené vnímání veřejného mínění je však to, co z nej dělá. Vzhledem k tomu, že válku na Ukrajině vnímá jako pozitivní klíčový moment v transatlantických vztazích, cítí se být povolána formulovat třípilířový „Baerbockové manifest“ pro „nový svět“ ve smyslu šokové strategie.
Prvním pilířem je „bezpečnost“. NATO musí celosvětově bránit západní hodnoty a k tomu by potřebovalo vedle USA i druhý základ NATO – podle Baerbockové by to měla být Evropa; Evropa v čele s Německem. Bylo by hezké zjistit na tomto místě, jak takovou megalomanii přijímají naši sousedé ve Francii, Itálii nebo dokonce Velké Británii. Ale jak bylo řečeno na začátku, diplomacie není silnou stránkou naší ministryně zahraničí.
Pro ni, která podle svých slov nezažila studenou válku, není takové „společné vůdcovské partnerství“ mezi USA a Německem „romantickým projektem“ k oživení „starých dobrých transatlantických časů“. „Svoboda, demokracie a lidská práva“ jsou prý nyní – na rozdíl od tehdejší doby – ohroženy Ruskem. Proto zejména Německo prorazí nové cesty a udělá z Evropy silného „výrobce bezpečnosti“ zapojením zbrojního průmyslu. Dále chce do tohoto bezpečnostního konceptu zahrnout „dezinformace v sociálních médiích“ – slyšte, slyšte – a přezkum dodavatelských řetězců.
Za tímto účelem spolkové ministerstvo zahraničí brzy představí vůbec první německou „strategii národní bezpečnosti“. Budeme ji očekávat s napětím. A především se nabízí otázka, do jaké míry se tyto body vyjasnily s koaličními partnery. Pokud například Baerbocková ve svém projevu zmiňuje princip „Wandel durch Handel“, tedy princip změny nedemokratických států v demokratické prostřednictvím obchodu, a označuje jej jako neúspěšnou strategii, která již neplatí, bylo by zajímavé zjistit, co k tomu říkají FDP a SPD, dvě strany, které pomohly tento princip utvářet.
Jako druhý pilíř pro budoucí společnou zahraniční politiku vedenou USA a Německem Baerbocková předpokládá „společný závazek k mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech“. Tady nevíte, jestli se smát nebo brečet. Spolu se zemí, která si mezinárodní smlouvy a dohody vykládá podle svého vkusu a nikdy se vážně nezabývala otázkami mezinárodního práva, chce nyní vést svět Annalena Baerbocková, která se sama označuje jako tu, která „vzešla z mezinárodního práva“? Když se megalomanie setká s únikem z reality, obvykle z toho nevzejde nic dobrého.
Baerbocková by ale nebyla Baerbocková, kdyby toto tvrzení nedovedla zcela ad absurdum s konkrétním cílem. Protože 40letá rodačka z Postupimi chce nejen vést svět společně s USA, chce také přimět novou velmoc Čínu, aby se podřídila jejímu „světovému řádu“. Za tímto účelem hodlá v příštím roce představit svou vlastní „čínskou strategii“, která – to už může prozradit – ve většině bodů souhlasí se strategickými pozicemi USA. V Pekingu se lidé určitě budou třást strachy. Ne letitý Joe, ale smělá a rozhodná Annalena jako poslední bojovník v „bitvě systémů“. Člověk by se měl za tuto ministryni zahraničí stydět a od srdce se smát, kdyby věc nebyla tak hořce vážná.
Téměř bludně působí i třetí pilíř Baerbockové německo-amerického světového vedení – vzájemné posilování obrany „demokracie“. Nebezpečí pro demokracii jsou jak v USA, tak v Německu. A které to jsou? Když dojde na nebezpečí pro americkou demokracii, německou ministryni zahraničí nenapadne nic lepšího než téma potratů. To je zajímavé. Ve Spojených státech Nejvyšší soud rozhodl, že otázka zákonnosti umělého přerušení těhotenství spadá spíše do působnosti legislativy jednotlivých států než celonárodní legislativy. Jistě se lze o podstatě tohoto rozhodnutí dohadovat – ale popisovat to jako jedinou hrozbu pro demokracii v zemi, která se jeví jako oligarchická, je docela dobrodružné. Ale na to existuje systém, když vidíte nebezpečí, které Baerbocková vidí pro demokracii v Evropě – konkrétně ohrožená práva LGBTQ a nezávislost novinářů; obé se pravděpodobně vztahují na Maďarsko a Polsko. V Německu, když jde o demokracii, je všechno v naprosté pohodě, jen klid, radost a prosperita. Jistě, země, ve které takováto žena dostane jeden z nejvyšších politických postů, může být jen demokratickým krajem divů.
Otázkou je jen to, jak si Baerbocková představuje německo-americkou obranu této vysněné demokratické situace. Poštve svou twitterovou bublinu, pokud někde v jižních státech bude guvernér zpochybňovat práva trans lidí? Měla by jí NSA pomoci v boji proti údajně „systémové opozici“ internetových médií v Německu? Víme příliš málo.
Ano, je snadné dělat si legraci z Baerbockové. I když její projev místy působí, jako by nevycházel z pera nejvyššího diplomata země, ale z nepříliš podařené studentské eseje. Smích vám ale zamrzne na rtech, když si uvědomíte, že Annalena Baerbocková není hloupá fejetonistka z Tageszeitung, ale má skutečnou moc.
Megalomanie spojená s úplným zaslepením. Právě to vedlo Německo dvakrát do nejtemnějších období jeho historie. Historie se vždy dvakrát opakuje – poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Neuvidíme už druhého megalomana Kaisera s knírkem a cibulovitou helmou, ani druhého megalomanského rakouského desátníka s chaplinovským vousem a školáckou uniformou, který opět vede Německo a svět do propasti. Lze ale jen doufat, že zbývající tři roky účasti zelených na vládě uběhnou co nejrychleji, aniž by dělo „Annalena Baerbocková“ valící se na horní palubě přivedlo naši zemi svým megalomanstvím do vážné katastrofy.“, uzavírá Jens Berger.
I my bychom se mohli smát, kdyby naše politika nebyla utvářena stejnými či velmi podobnými „osobnostmi“.
(Status na FB 3. augusta 2022)
