Je to asi podivné a netypické, ale jméno básníka Laca Novomeského jsme zaslechl poprvé ve škole. V roce 1934 nebo 1943 přišla k nám na litoměřické gymnázium nová češtinářka, přišla ze Slovenska, a ve vzácné kontinuitě, jejíž tajemství dodnes nechápu, nás osnovy neosnovy záhy zapředla do nejsoučasnější české i slovenské literatury. Jednoho dne vyslovila spolu se jménem Halasovým, Seifertovým a Nezvalovým i jméno Novomeského. A aby nezůstalo jen jménem, přečetla i několik jeho rozverných básní a promluvila o jeho třech básnických sbírkách. A jiného dne jsem ty tři knížky měl v ruce a horečně jsem počítal, zbude-li mi ještě něco z kapesného. Nevím, jestli jsem se dopočítal, ale knížky jsem si odnesl a některé verše mi už tehdy utkvěly natrvalo: Za čiernej noci, tmavšej kávy, čo pri mne slávi denne oldomáš… – – – Doškrťte, bože, choré dieťa, sentimentálnu pohádku. Mesiačku, blbče, kopneme ťa, kopneme do zadku. Ta profesorka se jmenovala Marie Husová a vydala pod pseudonymem Petr Tichý několik citlivých knížek. Byla první, kdo mi vyložil, co to je verš… Pak se časy pohnuly i otřásly a když jsem jednou na samém sklonku roku 1938 vycházel ve Spálené ulici v Praze z prodejny Moderního antikvariátu, šel proti mně muž, kterého jsem podle fotografií rázem identifikoval jako Laca Novomeského. Chtěl jsem ho oslovit, ale nevěděl jsem jak – a tak jsem jen řekl „Dobrý den“ a on mi docela věcně odpověděl „Dobrý den“, a to bylo všecko. Asi za rok jsem znenadání spatřil za výkladní skříni poslední básnickou novinku v úpravě melantrišské edice Poezie: Laco Novomeský, Svätý za dedinou. Otevřel jsem ji u básně nadepsané Pašerák a čtu poslední dvouverší: Už idú varty za mnou z temnej colnice, či prejdem s týmto kontrabandom hranice? Pochopil jsem, že mám v rukou takovýto kontraband, a zatočil se mi svět: sousední „slovenský štát“ se denně vyznává z víry ve Velkoněmeckou říši a přednímu slovenskému básníkovi vychází nová knížka v protektorátě… Po květnu 1945 se Novomeského jméno přestěhovalo z kulturních rubrik novin na první stránky: stal se z něho „povereník“ pro školství a kulturu. Pak jeho jméno odevšad zmizelo, aby se za čas opět objevilo na prvních stránkách, tentokrát jako terč mysteriózních nařčení za bariérou krvelačných slov. Čas procesů! A na chvostu nesmyslných obvinění nastoupili s prsty nasliněnými ve větru literární ostrostřelci, aby z houfnic pálili na zajíce daného k odstřelu. Za pár let mi kdosi šeptl: Novomeského pustili, ale nerehabilitovali. Poté mi jednou zatelefonoval Adolf Kroupa, že u něho v brněnském Domě umění sedí muž, který by mě rád viděl. Pochopil jsem, že jméno nepadlo záměrně a ihned jsem se tam rozjel. Adolf mi s ironií jemu vlastní představil „podúředníka“ pražského Památníku písemnictví. Viděl jsem člověka nezlomeného, jen převelmi tichého. Ptal jsem se na osud veršů „odtamtud“. „Nevrátili mi je a nazpaměť si je nepamatuji,“ řekl bez bolestínství. Pauzu, která následovala, přerušil s náznakem úsměvu: „Ale třeba se ještě rozpomenu.“ Prošli jsme pak spolu napříč Brnem, které kolem půlpáté odpoledne předstírá, že je velkoměstem. Roku 1958 mi vyšli pod názvem Nox et solitudo a dokonce s ilustracemi Jana Zrzavého překlady poezie Ivana Kraska. Vyrojilo se neobvykle mnoho recenzí a Milan Uhde se mnou udělal do Hosta do domu interview. Prohlásil jsem v něm, že nejsem příliš spokojen se svým překladatelským výkonem a že na tomto poli už nehodlám pokoušet štěstí, ale dodal jsem: „Ledaže by to byl Novomeský.“ Uplynulo opět několik roků a z Prahy mi napsali, abych se ujal překladu výboru z Novomeského. Básník prý sám vyslovil takového přání. Odpověděl jsem obratem: ANO. Pak došel Novomeského dopis, dvě hustě popsané stránky. Novomeský se vrátil k rozhovoru z Hosta: „…V té době v lépe střežených publikacích se mé jméno nesmělo vyskytnout a když, pak pouze jako nepřítele a záškodníka, a jestli kdy padla zmínka, že osoba tohoto jména psala někdy i verše, toliko v té souvislosti, že i v těch básních se jeví předobraz jeho pozdější scestnosti. Doby byli již jiné, nicméně jsem se divil, že jste řekl a mohl vyslovit mé jméno bez těchto souvislostí; toť se ví, těšilo mne to, ale měl jsem i obavy, nejvíce o Vás.“ Tak jsem se stal překladatelem Novomeského. Byla to doba, jejíž atmosféra v mysli setrvala. Ideální spolupráce. Scházívali jsme se v Praze (v Bratislavě až později) a rozprávěli o jemné veršové mechanice, o významových odstínech s výlety do dějin jazyka a jazyků, ale i o věcech obecných a historických. Také jsem Novomeského zatížil několika dlouhatánskými „dotazníky“, na něž trpělivě a detailně odpovídal. Když už překladů byla slušná hromádka, uspořádali jsme básníkovi v Brně večer. Bylo to 30. října 1963, Novomeského první veřejné vystoupení po letech zatracení. Po večeru se dole v klubu sešel dobrý tucet básníkových bývalých „spolukriminálníků“, jak je ironicky představoval. Ojedinělý večer, nezapomenutelná noc… Autor je básnik a prekladateľ
