Štěpán Kotrba, člen Rady Českého rozhlasu V Českej republike je aspoň v ľavicových kruhoch známy svojou radikálnou nekonformnosťou. Narodil sa 4. 5. 1963. Vysokú školu vyštudoval v roku 1988, o rok neskôr sa stal akademickým sochárom. Od roku 1994 pracoval v niekoľkých agentúrach ako kreatívny riaditeľ. Do sveta reklamy urobil dieru: získal 5 ocenení Asociácie českých reklamných agentúr Zlatá pecka, cenu vydavateľstva Economia, cenu mesačníka Stratégie, ale za reklamu na Volvo 850 aj cenu prestížneho časopisu Newsweek! Pôvodne bol členom KSČ, neskôr sa angažoval v KSČM, v roku 1995 vstúpil do ČSSD. V rokoch 1996 – 1999 bol šéfredaktorom mesačníka pre politiku Pražský demokrat. Pravidelne publikuje v Britských listoch, kde bol zverejnený aj tento rozhovor. Pojem verejnoprávnosti zažíva isté zmeny. V čom by sa však meniť nemal? – Pojem médií veřejné služby nedoznává „jistých“ změn. To jen někteří privátní vysílatelé a někteří poslanci pravicových stran by chtěli, aby změn doznal. Média veřejné služby mají zabezpečen rozvoj po stránce finanční i po stránce technologické. Zákonem a dostatečně. To je dobrá zpráva. Protože instituce veřejné služby mají právně nevýhodné postavení – mohou dělat pouze to, co jim zákon přikáže. Zatímco privátní subjekty mohou dělat vše, co jim zákon nezakáže. Pre Slovensko je vzorom verejnoprávnej televízie tá vaša. Plní Česká televízia dostatočne úlohu media vo verejnej službe? – Domnívám se, že ČT už zapomněla na svou trockistickou revoluční minulost z roku 2000, na fobii z „ohrožení demokracie“, a začala svou roli média veřejné služby naplňovat obsahem. Ne vždy a ne všude se jí to daří. Největší rezervy vidím v objektivitě a vyváženosti zpravodajství a publicistiky (stejné nedostatky jsou i v Českém rozhlase). Rezervy spočívají rovněž v kvalitě nového zpravodajského kanálu ČT 24. Ona pověstná „ótéenka“ si svou roli představuje jako permanentní vysvětlování názorů svých redaktorů a svých „mluvících hlav“ občanům. Vševědoucí a nekritizovatelná. Uzavřená sekta těch, kteří spolu mluví… Do zpravodajství patří pouze informace. A publicistika musí mít své vlastní pořady, založené pouze a jedině na proběhlých událostech, nikoliv na spekulacích o věcech, které se nestaly. Zde je třeba dbát nejen na politickou, ale také regionální, kulturní i tématickou vyváženost. Protože instituce veřejné služby musí respektovat rozložení zájmů ve společnosti, která ji platí. Rádio i televizi platí i posluchači dechovky a diváci filmů pro pamětníky. Rádio i televize musí respektovat i ty, se kterými třeba někdo jiný „nemluví“. Nesmí šířit rasismus, politickou nesnášenlivost, demagogii. Musí být otevřené, kritické, inteligentní. Nesmí mít negramotné redaktory. Musí měřit všem stejným metrem. A od toho je zde orgán dbající na dodržování pravidel stanovených zákonem. Tedy rada. Problémem televize je též ignorování vzdělávacího a poznávacího segmentu vysílání. V Českém rozhlase není problém naduté vševědoucnosti tak vyhrocený – tedy skoro není vůbec. Přetrvává ještě u jedné z těch malých stanic, ale to není neměnný a trvalý stav. A neprekáža, že mediálne rady sú vlastne politické orgány parlamentných strán ? – Existují dle zákona přijatého parlamentem jako nejvyšší autoritou společenského systému, který – možná neprávem – nazýváme demokracií a který stanovuje pravidla chování celé společnosti. Je volená z osobností nominovaných společenskými organizacemi. Tyto osobnosti musí být ve svém rozhodování nezávislé, a to opět určuje zákon. Rada je ale i odpovědná tomu, kdo ji zvolil. Ti, kdo ji zvolili, jsou odpovědni také, zase svým voličům. Nemáme více moci ani víc odpovědnosti, než máme hlasů. To je princip parlamentarismu. To je princip demokracie. Koncesionáři si volí politickou reprezentaci – parlament, politická reprezentace pak volí odborníky do specializovaných institucí a orgánů, jakými jsou mimo jiné i Rady. Princip parlamentní demokracie je založen na moci 51 procent většiny a mnohavrstevném předání rozhodovacích pravomocí do něčích konkrétních rukou. Vy sám také nerozhodujete o podobě každého zákona, kterým jste povinen se přitom řídit. Poslanec ale také ne, protože on není schopen prostudovat detailně všechny pozměňovací návrhy všech zákonů a jejich důsledky pro praxi. Proto má parlament své odborné výbory a komise, proto každá strana dává svá doporučení svým poslancům, proto existuje mnoho odborných poradců a několik zpravodajů ke každému zákonu, kteří tvoří autoritu odbornosti pro svou stranu a svůj klub. A proto má každý zákon svého předkladatele a svého zpravodaje ve sněmovně i v každém výboru. Jen rudočerní anarchisté a světle- či tmavězelení anarchisté se domnívají, že lze společnost neřídit. Princípy demokracie nikto nespochybňuje, ale verejnosť predsa má právo na kontrolu volných zástupcov. Tí by mali byť dostatočne transparentní, hodní peňazí daňových poplatníkov… – V parlamentní demokracii provádí kontrolu parlamentem určený orgán. Občan pak kontroluje své poslance a hodnotí je ve volbách. To je parlamentní demokracie. Nepleťte si ji s demokracií přímou. Víte, mě například navrhly nezávisle na sobě čtyři naprosto rozdílné nevládní organizace a volili mne čtyři naprosto rozdílné politické strany. Tři koaliční a jedna opoziční. V ani jedné straně mne nevolili všichni poslanci. Volil mne i poslanec Karas, a to přesto, že zná mé názory na homosexuály i na něj samotného. Já si hlasu poslance Karase vážím o to více. Nechodím se ho ale ptát, jak se mám rozhodnout, či co si mám myslet. O homosexuálech či o náboženském vysílání. Ale když se rozhodnu zjistit si spektrum politických názorů na jakoukoliv otázku, konzultuji ji se všemi. I s těmi, kteří mne nevolili. Mluvím s politiky, protože si potřebuji občas také utvořit na něco názor. A oni mluví se mnou, neboť někteří z nich si také potřebují utvořit názor. I na mne. Proč ne? Pokud jsem pozván na nějaké jednání o odborných otázkách, nemám problém přijít a vysvětlit. Nemám problém odůvodnit své názory i své hlasování v radě. Zkuste mne ale nutit, jak mám hlasovat a pak něco uvidíte… Akým spôsobom môžu meniť politici podobu verejnoprávnosti? – Její definicí – v souladu se svými pravomocemi. Schválením či neschválením členů rad. Schválením či neschválením klíčových dokumentů institucí veřejné služby. Výročních zpráv – například. Stejnou cestou – dialogem – mohou zase členové rad dávat doporučení politikům. Například: co se stane, pokud ten či onen paragraf zákona schválí či neschválí. V té či oné podobě. Pokud si budu myslet, že je to všechno špatně, vždy mám možnost odejít. Pro peníze nikdo členem Rady není. 13 600 korun českých měsíčně je „opruzné“, nikoliv mzda či honorář za to množství práce, které každého radního čeká, nemá-li se sám před sebou každé ráno stydět. Ktorý model verejnoprávnosti je vám najbližší? – Britský, ve kterém je instituce veřejné služby natolik silná, že se může věnovat plně jen svému poslání. Nekšeftovat. Nepodbízet se. Neškemrat o peníze a zároveň nezneužívat své moci. BBC je takovou institucí. Zahrnuje globální televizní stanici, globální rádio, národní televizní a rozhlasové stanice a desítky oblastních. Jen oblastních, lokálních rádií je více než třicet. Pracují zde desetitisíce lidí. Efektivně. Sdílení informací v tomto kolosu, kontext odpovídající segmentu cílové skupiny, normy chování, které většina tvůrčích pracovníků považuje jako rovný zákonům. To vše je veřejná služba, odkud by okamžitě vyhodili jakéhokoliv aktivistu. A občas ho také vyhodí. Nie je však prirodzené, keď sa stane, že niektorí novinári sa naozaj javia ako aktivisti, najmä ak obzvlášť akívne napĺňajú zásadu, že majú byť strážnymi psami demokracie? – Novinařina už dávno není žádným hlídacím psem žádné demokracie. Vy jste snad viděl „pátrání po pravdě“ v našich médiích? Vy jste snad viděl v novinách adekvátní prostor pro všechny relevantní názory? Já ne. Většinu „exkluzivních“ informací novináři dostanou prostě tak, že jim je někdo podstrčí. Cíleně. A oni pak jdou jako hyeny za vůní mediální zdechliny. Aktivismus není aktivita. Aktivismus je vřed a ostuda žurnalistiky. Aktivismus je osobní angažovanost v ději, který máte nestranně popisovat. Priznám sa, že pojem žurnalistický aktivista som ešte nepočul… – Žurnalistický aktivista je člověk, který ve zpravodajství potlačuje pro něj osobně „nepřijatelné“ informace tím, že je zamlčí, i když jsou mu známy. S nějakým, divákovi neřečeným cílem. Jakýmkoliv. Nikoliv ve veřejném zájmu. Vnucuje tázaným svůj názor uzavřenými, návodnými či manipulativními otázkami, dává prostor pouze jedné straně sporu nebo minorizuje tu druhou a rozhoduje o výsledné podobě reportáže tak, že ta reportáž neodpovídá realitě či výpovědi tázaného, ani požadavku na vyváženost a objektivitu. Mám jednu odpověď vedoucího pracovníka veřejnoprávního televizního zpravodajství, který odpověděl na stížnost tak, že přiznal neobjektivitu a nevyváženost odvysílané reportáže, a hájil ji tím, že to byl právě její záměr. Boží to prosťáček. Ryba většinou smrdí od hlavy. I ve zpravodajství. Aktivista je ten, který se nestydí nevědět nic o tom, o čem poučuje diváky na základě něčích jednostranných, manipulujících informací. Televizní aktivista je ten, kdo jede na druhý konec světa za peníze koncesionářů s kamerou, aby nám pak sdělil svou deformovanou představu o oné krajině. Televizní aktivista je ten, kdo v irácké válce používá na označení vojenských jednotek USA a Británie sousloví „spojenecká vojska“ a jezdí přitom na americkém tanku jako „embedded“. Činí tak namísto korektního „okupační armáda“ v souladu s mezinárodněprávním postavením, ale i povinnostmi těchto jednotek. A o místním hnutí odporu proti těmto okupačním jednotkám vysílá jako o „arabských teroristech“. Média, žiaľ, stratili svoju objektivitu vo chvíli, keď sa informácia stala dobře predajným tovarom … – Tak o jakém „hlídacím psu demokracie“ to tedy mluvíte? Prodejnost je lepší termín… Výstižnější pro produkt i jeho některé tvůrce. Ale to ešte nie je dôvod na ich cenzúru či zrušenie. Pokiaľ ľudia budú také informácie chcieť, stále tu bude na ne ponuka. – Úkolem médií není deformovat realitu v něčím politickém nebo komerčním zájmu, ale popisovat ji. Bez odpovědnosti není svobody. To je pak anarchie. Podívejte se na Mladou frontu Dnes. To je uspokojení tržní i politické poptávky. Zmení sa nejakým spôsobom televízia v době digitalizácie a ostatných vymožeností nového tisícročia? – Bude patrně více porna a méně regulace. Více argentinských telenovel. Bude více diletantismu a daleko více konfliktů mezi regulací a onou „svobodou“. Jako je tomu v knižní kultuře. Televize ztratí svou výlučnost, ztratí své místo. Za čas zanikne. Stejně jako parní stroj, telegraf či fax, který zaniká nyní. Do té doby bude procházet bouřlivým vývojem, stejně jako telefonie a telegrafní služba, které se nejdříve změnily na telekomunikace, aby se s nástupem internetu změnily na elektronické komunikace. Dnes k elektronickým komunikacím přidáváme multimedialitu. Audio, video, data, software, modularitu plug-inů. Skladebnost programu. Detailní specifikaci a segmentaci cílových skupin. Názorovou a kulturní diverzitu. Dnešní mobilní telefon třetí generace je i videokamerou, počítačem, terminálem řady specializovaných informačních a komunikačních služeb, bankovní přepážkou, peněženkou, klíčkem od auta či domu, vstupenkou do kina, knihovnou, fotoaparátem, satelitním navigačním zařízením, vysílačkou, zápisníkem, magnetofonem. Digitalizace je proces, který nemůžeme ovlivnit jinak, než že se na něj pečlivě připravíme a pak tu přípravu zúročíme. Zmenia sa aj návyky divákov? Bude ich vôbec televízny program zaujímať, keď bude toľko nových možností? – Co v tu chvíli bude televizní program? A co už nebude? Zcela určitě multimediální obsah lidi zajímat bude. Bude se to hýbat a bude to interaktivní. Alespoň tak, jako televize v románu Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Jak změnily mobilní telefony naše chování? Píšeme ještě dopisy, telegramy, pohlednice? Ne. Vystavujeme své články, zápisky, digitální fotografie a filmy na internetu a posíláme prostřednictvím emailu či sms na ně odkazy. Smířili jsme se se ztrátou soukromí – a tak vznikly blogy. Smířili jsme se se ztrátou trvalosti dokumentů a tiskneme je na nestálé materiály nestálým způsobem. Vnuci nás označí za barbary. Žijeme teď, tady. Slovo archiv splývá se slovem databáze. Redukujeme obrazy na 300×400 pixelů a stačí nám to. Olejomalba má miliardy pixelů… Ale nepošlete ji emailem či přes MMS. Tak změnil mobilní telefon náš život. A stejně bouřlivě změní svět i digitalizovaná, interaktivní, kolaborativní média. Věříme budoucnosti, i když se jí zároveň bojíme. Ako bude podľa vás vyzerať moderný digitálny konzument? Nehrozí nám „babylónske zmätenie jazykov“? – A copak se dnes mluví chodsky nebo valašsky? I jidiš jako aktivní jazyk zanikla. To samé se stane s jazyky, které nedokáží ve své izolovanosti odolat kulturní expanzi či dokonce agresi jiných. Aby to v době informační globalizace zvládly, potřebují stejně silné národní instituce, které dokáží čelit nadnárodním multimediálním producentům. A proto se domnívám, že češtině prozatím nebezpečí nehrozí, neboť má a bude mít silné mediální producenty placené z celospolečenských prostředků, které dokáží uhájit kulturu a vzdělání v národním jazyce před ataky globalizace hodnot i jazyků. Zmateni budou snad jen ti, kteří se budou divit, proč ty jejich „megahity“ jsou stále méně kasovní trháky, a proč se divák nespokojí se špatně nadabovanou kopií či titulky. Proč chce, aby ústy Annie Girardotové promlouvala Věra Galatíková či ústy Sharon Stoneové hovořila Monika Žáková. To není zmatení jazyků, to je umění dabingu. To je specifika národní kultury a jeden ze záchytných bodů přežití národní kultury do budoucna. Digitální divák a digitální posluchač nemusí být jen a pouze konzument, jak by ho chtěla vidět komerční média. On bude mít možnost přispět také k tvorbě – stejnou měrou, jakou dnes přispívají čtenáři ke slovesné tvorbě na internetu. Ten nejlepší a nejpracovitější z blogerů už dnes píše rovněž do médií papírových. Z druhé strany si někteří renomovaní novináři pořizují blog. Stírá se hranice tvorby, stírá se a mizí i hranice žurnalistiky. Novináři vymřou první. Namísto konkurence nastane ve „veřejnoprávním“ mediálním segmentu koordinace, kooperace, spolupráce. To je to, co v hloubi České televize i Českého rozhlasu ještě mnozí neradi slyší. To je cesta kupředu. Vytvořit národní, multimediální kulturní a vzdělávací instituci, zahrnující jak bývalý rozhlas, bývalou televizi, multimediální tiskovou agenturu, distribuční síť půjčoven, prodejen, vydavatelství, nakladatelství. Zahrnující mediální muzeum a digitální archiv, specializovanou střední i vysokou školu, ale i výzkumné pracoviště. Kombinující – alespoň pro první chvíli – „stará“ média s těmi „novými“. Dokud ta „stará“ nevymřou stejně jako telegraf. Istá netransparentnosť mediálneho trhu poskytuje priestor na najrôznejšie špekulácie, na oprávnené i menej oprávnené podozrenia. Mám na mysli likvidáciu niektorých programov, udeľovanie pokút atď. Ale mediálne rady nikdy neponúkajú jasné a zruzumiteľné vyvsetlenia takýchto krokov. Aspoň ja ako koncesionár o nich neviem. Ako je to napríklad so zrušením českého vysielania BBC alebo kritickej relácie ČT Bez obalu? – Spekulace není informace. Pane redaktore, nechtějte, abych si myslel, že jste hlupák. O jaké netransparentnosti to mluvíte? České vysílání BBC zrušila BBC, ne členové české Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nebo čeští poslanci. A to proto, že své názory hodlá BBC napříště šířit do arabského světa, aby tam Američané nezískali mediální monopol. Podle mezinárodních institucí už dávno nejsme rozvojová země a v tu chvíli máte možnost poslouchat legálně celosvětové vysílání BBC v angličtině. Je stovka zemí, kam BBC své regionální mutace v národních jazycích prostě nevysílá. To vysílání se totiž řídí zájmy BBC, nikoliv zájmy vašimi. Protože BBC ho platí. Pořad Bez obalu byl prostě špatný. Profesionálně špatný. A jelikož je televize rozhodnuta vysílat kvalitu, s panem Šímou ani s panem Čermákem nebyla řeč (součást nekvality je většinou nekritizovatelnost), pánové se dopustili profesionálního pochybení, a tak pořad skončil. Stejně tak existuje v Českém rozhlase nekvalitní pořad Pavlíny Volfové Děti vám to řeknou. Ten přímo porušoval Kodex Českého rozhlasu. A domnívám se, že v té doposud vysílané podobě také dlouho existovat nemůže – prostě proto, že je špatný a dělá stanici ostudu. I na kvalitní stanici se občas vyskytují pořady, které se dají nazvat shnilými jablky. Ale kvůli nim neporazím jabloň. Pouze někdo odpovědný – sadař – utrhne a vyhodí shnilé jablko. To je i právo vašeho šéfredaktora či ředitele. Neberte proto to právo druhým. Toto síce má logiku, ale prečo svoje rozhodnutia mediálne rady verejne neprezentujú? Vari sa boja svoje kroky obhajhovať priamo pred koncesionármi? – Rada Českého rozhlasu zápisy ze svého zasedání má veřejné a její jednání jsou veřejná, pokud nedochází k projednávání skutečností chráněných podle zvláštních právních předpisů. Stížnost na pořad Pavlíny Volfové jsem přinesl kolegům já – pro porušení bodu 18.1 a 21.21 Kodexu ČRo. Členové rady si vyžádali odvysílané pořady k poslechu. Rozhodnutí je na nich. O stížnosti ještě rada jako orgán nerozhodla. Ale domnívám se, že dramaturgové Radiožurnálu s formátem už sami pracují a to je dobře. Možná to byly pouze porodní bolesti a neujasněná dramaturgie nového pořadu. Kdybych pokračoval v onom sadařském příměru, možná že stačil postřik… Vidíte, jsem optimista. A co se týče licence BBC, Rada pro rozhlasové a televizní vysílaní rozhodla na základě žádosti provozovatele vysílání, jak rozhodla. Je to její právo. Své rozhodnutí zdůvodnila nikoliv na základě emocionálních výkřiků odstupující redakce v novinách, ale na základě žádosti a dokumentů, které zástupce české BBC jako majitel licence přinesl na zasedání rady. V tuto chvíli je to tak, že licenci vlastní BBC a část nevyužitého prostoru předává vysílání stanice Česko Českého rozhlasu. A doufám, že ti kvalitní redaktoři BBC – a to nejsou zdaleka všichni v české redakci – skončí nakonec buď v České televizi nebo v Českém rozhlase. A budou zde vítáni. Priznám sa, že nerozumiem celkom presne ani rozloženiu mediálnych rád v Českej republike, ani tomu, akým spôsobom komunikuje licenčná rada a rady verejnoprávnych médií. – A proč by spolu měly „komunikovat“, jestliže mají každá svou samostatnou působnost a roli? Nicméně vás uklidním. Komunikuji s členy ostatních mediálních rad stejně, jako komunikuji s jinými lidmi. Potkáme-li se na zasedání stálé komise pro sdělovací prostředky v parlamentu, pozdravíme se, podáme si ruce, poptáme se na zdraví a tak… To je také komunikace. Měli bychom komunikovat více??? Píšete sťažnosti Rade Českej televízie? Myslím ako koncesionár. – Jako občan a jako publicista občas napíšu, co se mi nelíbí. Občas pošlu televizní radě stížnost. A oni ji zamítnou, pokud naznají, že mohou. A já jim buď dám zapravdu, nebo ne. Ve vysílání například docházelo k tzv. product placementu ve vysílání pro děti. Upozornil jsem na to. Veřejně – v Britských listech. Rada byla tehdy tolerantnější než já jako publicista anebo než jeden stěžovatel, který tento fakt napadl stížností adresovanou radě. Je to její právo, ale i odpovědnost. Má odpovědnost novináře je o tom napsat. Ne to řešit. Kšeft vyjádřený výrobní lácí onoho pořadu s product placementem, tehdy zvítězil nad pravidly. Ale to se stává. Pokud mám na některé věci odlišný názor od některých členů Rady České televize – například zda má nebo nemá být reklama a teleshopping ve veřejnoprávním vysílání, opět ho nemám jako člen Rady Českého rozhlasu, ale jako Štěpán Kotrba. A sděluji ho veřejně. Obhajuji ho veřejně a prosazuji ho veřejně. A prosadím ho. Reklama ve vysílání ČT končí. Koncesionářské poplatky se zvedly na výši dostatečnou. Zákon, ustanovující multiplex veřejné služby, prošel. I proti vůli ministra informatiky. A pokud mám názor na označování lidí za prasata jen pro jejich příslušnost k nějaké skupině občanů, říkám ho také veřejně nikoliv jako radní, ale jako Kotrba. Někdy cítím potřebu promluvit nahlas a dostatečně zřetelně. Bez ohledu na to, co si kdo o tom myslí. Ako sa pozeráte na udeľovanie pokút za programy, ktorým sme ani nehľadali vlastný jazykový ekvivalent a voláme ich podľa anglického originálu reality šou? – Jsem rád, že padly. Rada se postavila – právem a v plném souladu se svým posláním a oprávněním – na stranu spotřebitele i na stranu zákona. Na stranu občana. Kecy o svobodě slova narážejí na civilizační normy. A civilizačními normami a jejich standardizací se zabývá zákon. Kontrolou dodržování zákona se zabývá v tomto případě licenční rada. Stejně jako není svobodou slova obnažování se před dívčím internátem, není jí ani vulgarita v jakési „reality“ show – ve své podstatě porno show. Televízia Prima sa však sťažuje na neoprávnený postup při udeřovaní pokút, vrátane ich výšky. Aký by mal byť podľa vašich skúseností správný postup? – Jedno varování a pak trestná výprava do kasy onoho vysílatele. Případně okamžité opatření Rady – vypnutí vysílání na 24 hodin – což má nevratný ekonomický dopad. Ale to bohužel není v českém zákonu implementováno. Zde není ještě taková důvěra v kvalifikovanost a odbornou erudici rad. Ale jinak si myslím, že pokuty mohly být v druhém a dalších případech i větší. Aby eliminovaly veškerý zisk z vysílání, které i podle mého názoru bylo porušením zákona. Ale já pokuty neuděloval, čili do toho nemám co mluvit. Nevidím v pokutách vůči vysílatelům ale žádný krok proti demokracii. Abychom se nedočkali demonstrací a Armstrongovy trubky před vilou VyVolených. S hosťom Slova sa zhovára Vlastimil Růžička
