Napísal mi Petr Uhl: „Prošel jsem přes slova „Česká republika“, „ČR“ a dokonce „Česko“ seznam osob, které se připojily k iniciativě Sjednoceni za mír a některá jména mě potěšila, nejvíce asi Martin Šimsa (filozof ze známé českobratrské rodiny. Jeho otec je Jan Šimsa a děd byl Jaroslav Šimsa, umučený v Dachau), který byl už před rokem 1989 pilný aktivista Charty 77.“
Včera večer som si opäť čítala v Českom snáři Ludvíka Vaculíka. Napríklad toto: „Večer k nám přišel Jan Šimsa. Měl s sebou chlapce, dost malého, ten na svém vzácném tatínkovi měl celý večer oči a já jsem žasl, že vydržel sedět a napjatě nás poslouchal od sedmi hodin do pulnoci.“ A o čom sa bavili? „… Mluvil o fejetonu, ktorý jsem o něm napsal… Píšu tam, že i my máme – jako náš bratr na Špilberku Jan – hledat prví vinu u sebe, a ne vždycky u těch, kdož nás utiskují či vypuzují ze země. Nečekejme, že naše úsilí musí dojít odměny, čili zvítězit nebo aspoň vejít do dějin jako oběť…“
A potom ďalej myšlienka, ktorá ma už celé roky sprevádza (inšpiruje?): „Bojujíce, musíme aspoň někteří vědět, že nemužeme zvítězit, BA NENÍ SI ANI CO PŘÁT, abychom zvítězilii. Poražené zlo mimo nás ujalo by se ihned uvnitř nás a prorustalo námi. … Co prožíváme, je šťastná fáze našeho boje. Mlhavé společenské vědomí o potřebe socializmu („lepšího světa“) se konečne rozestoupilo v rozlišené vrstvy nižšího a vyššího poznání… Zlí lidé, o ktorých Jaroslav Šimsa píše z koncentráku, byli poraženi? Lze je porazit? Když ne, jak promyslet svět s nimi?“
To sú stále výzvy (pre mňa) na premýšľanie.
